|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Příběh mezi kapkami krve - XV.kapitola ::
Tak doufám, že se tahle kapitola bude alespoň trošku líbit, protože se dozvíme, co se děje s Edmondem, když v něm Magdalena opět probudila lidské city.
Příjemné počtení a opět předem děkuji za komentík
RK |
| |
|
|
Večer už všichni tři seděli v oblíbené pizzerii. V dlouhém akváriu plavala spousta barevných rybek.
David byl velice příjemný a zábavný mladík. Měl vysokou štíhlou postavu a krátké hnědé vlasy.
Magdalena z něho měla dobrý pocit, i když ji něco bránilo, aby se pořádně soustředila. Přestože se tento večer vyvíjel velice příjemně, Magdalena začala být velice nervózní a nedokázala pořádně vnímat obsah jejich hovoru.
„….. že jo, Magdo,“ zakončila svoje vyprávění Kristina
„Cože?“ trhla sebou Magdalena „Promiň, já jsem nerozuměla.“
„Co je s tebou?“ zeptala se Krista
„Já se omlouvám, ale vzpomněla jsem si, že musím něco zařídit,“ zalhala „ráda jsem tě poznala, Davide, snad se brzo uvidíme. Dej mi na ni pozor, jo? Myslím, že večer si užijete i beze mě. Ahoj“ rozloučila se.
„Doprovodím tě,“ zvedla se Kristina
Před vchodem se zastavily.
„Je to kvůli Davidovi?“ zajímalo Kristinu.
„Ne, ne, vůbec ne. Něco se asi děje, půjdu k němu.“ odpověděla „Jsem moc ráda, že si si našla takovýho fajn kluka. Je hodný.“ ujistila ji. „Já budu muset za nějakou dobu na moc, moc dlouho odjet.“
„Ale proč? Co se děje?“ zvážněla Kristina
„Pamatuj, že všechno, co dělám, dělám pro tebe.“
„Co to znamená? Tomu nerozumím,“
„Nemůžu tu zůstat napořád, to víme obě. A čím dřív odejdu, tím líp pro nás obě, ale hlavně pro tebe. Kdyby někdo z nich, z upírů, zjistil, že se přátelím s člověkem, zabili by tě a to bych si nikdy neodpustila.“
Kristina posmutněla. Věděla, že to jednou přijde, ale proč tak brzo?
„Teď si s tím nedělej hlavu,“ povzbudila ji „nebudeš si tím kazit večer,“
Kristina ji objala. „Mám tě ráda.“
„Měj se hezky a radši ještě nechoď k sobě domu. To raději zůstaň s ním,“ mrkla na ni a zamávala Davidovi přes okno na rozloučenou.
Magdalena zaťukala na dveře Edmondova bytu, ale nikdo neotevřel. Opřela se do dveří a ty náhle povolily. Asi nebyly zcela dovřené. Vešla do tmavého bytu.
Rozsvítila alespoň v chodbě, kde bylo jediné světlo, ve kterém nějakým zázrakem stále fungovala žárovka. Vešla do pokoje a našla Edmonda sedět zhrouceného v křesle. Bílou košili měl celou potřísněnou krví, několik knoflíčků utrhaných. Vypadal stejně vyhuble a ztrhaně jako Magdalena v prvních týdnech jejího bytí.
„Co se stalo?“ vylekala se a rozběhla se k němu
V tu chvíli však uviděla ještě něco horšího. Mladá žena, též celá od krve, ležela schoulená v klubíčku mezi stolkem a pohovkou. Na rukách i krku měla spoustu malých ranek po kousnutí. Byla vyčerpaná, měla oteklé a rudé oči i tváře od dlouhého usedavého pláče.
„Co to tady provádíš?“ zděsila se Magdalena a sklonila se k dívce. Ta sebou celá škubla a chtěla se z posledních sil odplazit.
„Tiše, tiše,“ chytila ji a posadila na pohovku „Ššš, to bude v pořádku,“
Dívka se ještě víc rozplakala a třesouc se po celém těle ji chytila za ruku a začala jí ji líbat.
„Ne, to nedělej,“ rychle jí ruku vytrhla. Dívka opět odevzdaně klesla z pohovky na zem.
„Bože, Edmonde, co se děje?“
Seděl v křesle a pozoroval tohle hrůzné představení. „Slyšíš, jak naříká? Slyšíš ten pláč? Je jich víc, slyším je všechny, vzlyky, prosby a křik,“ držel si rukama uši, aby hlasy, co mu zní v hlavě, utišil. Magdalena k němu poklekla a chytila ho za ruce.
„Edmonde, podívej se na mě. To bude v pořádku. Já vím, jak to bolí, bude to v pořádku.“ Edmond se na ní zadíval a v jeho očích viděla bolest, strach a zároveň zlobu.
„V pořádku? Nic nebude v pořádku! Nech mě!“ odstrčil ji prudce „Ty jsi tím vina! Podívej, cos ze mě udělala. Nic už nebude v pořádku.“ Stoupl si a zuřil. „Já tohle nechci, byl jsem spokojený, byl jsem rád, co jsem. A už nechci mít hlad!“ Na to zvedl dívku jednou rukou za krk a pustil ji na pohovku.
„Prosím, nechte mě, už ne,“ chraptěla „mám doma malé dítě,“
Upír zaúpěl a zakousl se jí do krku.
Magdalena vyskočila a nevěděla, co má dělat. Ale nemusela dělat nic. Edmond nezvládl vypít víc, jak dva doušky a se slzami v očích praštěl pěstí do pohovky a odevzdaně se odvrátil. Proužek krve mu stékal z úst.
„Nemůžu, NEMŮŽU!!!“ zakřičel „jak tě nenávidím, cedil mezi zuby,“
„Tohle neříkej,“ zašeptala Magdalena
Dívka zatím sjela z pohovky a po čtyřech dolezla k Magdaleně. Objala jí nohu a prosila: „Zachraň mě, prosím, zachraň mě,“
„Mlč,“ okřikla ji. Jak ji bolelo, že Edmond tak trpí. Bolelo to daleko víc než utrpení té mladé ženy. Jen tam stála a dívala se na něho.
„Nic z toho jsem nechtěla a ty to víš,“ pokračovala k Edmondovi.
„Pomoz mi, prosím,“ požádal ji Edmond s bolestí v hlase a zadíval se na Magdalenu.
Magdalena pomalu zvedla dívku a objala ji. Ta jí položila hlavu na rameno. Byla celá nasáklá krví. Magdalena se celá chvěla, jak moc by chtěla. Upír to viděl, viděl, jak sama se sebou zápasí.
„Udělej to, musíš mi pomoct, já nemohu,“
Zavřela oči a hledala v sobě sílu, aby se ovládla. „Ona nic neřekne, a i když ano, kdo ji uvěří?“
„To nemůžeš udělat, stejně to nebude k ničemu, nedostane se z toho,“ odporoval upír
„Ale dostane, ona musí, někdo na ni čeká doma,“
„Já nic neřeknu, nikomu nic neřeknu,“ vzlykala dívka.
„Počkej tady,“ posadila dívku na zem a položila jí prst na mokré oteklé rty na znamení, aby byla tiše.
Došla k upírovi a vzala jeho tvář do dlaní. „Spolu to zvládneme, věř mi,“ jazykem mu smyla stopu po stékající krvi. „Nikdy jsem ti nechtěla ublížit, miluju tě. Řeknu, že ji napadlo divoké zvíře, kdo ji uvěří,“ slíbala mu tvář a nakonec ho dlouze políbila na rty.
„Odejdeme spolu, slib mi to,“ otočil odevzdaně Edmond. „Musíme pryč,“
„Ale neutečeme, nejdřív vyřídím, co musím a pak půjdeme, slibuju.“
Vstala, vzala dívku do náručí a odnesla ji k nedalekému lesíku. Tam ji položila na zem a mobilním telefonem zavolala záchranku. Byla tam za pár minut. Záchranáři položili dívku na nosítka a naložili do sanitky.
„Vy jste volala? Jste příbuzná?“ ptal se záchranář Magdaleny.
„Ne, slyšela jsem nějaký křik, a když jsem přišla, zahlédla jsem nějaký stín utíkat do lesa. Myslím, že to bylo nějaké divoké zvíře.“
„Zachránila jste ji život,“ řekl záchranář.
Dívala se za odjíždějící sanitkou a chvatně se vrátila k Edmondovi. Ten ještě stále seděl na pohovce a nepřítomně se díval před sebe.
„Ede, miláčku, bude to v pořádku,“ zašeptala mu do ucha
„Co teď budu dělat? Kdo jsem?“ zeptal se
„Teď můžeš být zase sám sebou, takový jako si býval dřív.“
„A co když nechci být jako dřív. Nevíš, co jsem zač. Rád jsem zapomněl, kým jsem býval, bylo to vysvobození.“
„Nebyl si horší než upír, ne?“ snažila se ho uchlácholit
„Myslím, že jsem byl i horší než upír,“ odmlčel se
„Tak buď jiný. Lituješ toho, nemohls být horší. Musíš nejdřív odpustit sám sobě, pomohu ti s tím.“
Edmond už neodpověděl.
„Pojď si lehnout, nemůžeš tu zůstat,“
Poslechl a nechal se odvést do malé a ještě tmavší místnosti. Vypadala spíš jako komora než ložnice. Lehl si na starodávnou dřevěnou postel a Magdalena si lehla k němu. Přitiskla se k jeho zádům a objala ho, co nejvíc mohla.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
