obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915542 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5772 autorů a 391756 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Příběh XVIII. Inkviziční ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Deník Psychopata
 autor Gilbert Cunninghamm publikováno: 23.09.2010, 8:30  
 

V dávných dobách, kdysi, když po naší Zemi nechodili chobotnice, žil byl jeden inkvizitor. Tento inkvizitor se jmenoval Horác. Jeho divné jméno vzalo za vděk až po smrti. A čím se proslavil? Však jej nechejte, ať vám to prozradí sám.

To víte, děcka, bylo to už dávno. Zrovna jsem seděl zavřený v Basileji, za své hříchy. Posadili mě tam na stoličku, a řekli, že budu muset sedět tak dlouho, dokud si tím neodsedím všechny své hříchy.
Já jsem jim říkal, že to je základ trestního systému každého demokratického státu, ale oni mě jaksi nechtěli poslouchat. Měl jsem – a to je pravda – na svědomí několik dívčin různých věků, které jsem chtíc nechtíc prostě smilnil. A jak jsem smilnil! Páni, to bylo něco! Ale nechejte je, ať vám to prozradí samy.

No ano, Horáce jsem poznala, když jsem pásla husy. Zrovna šel přes pastvinu se svým křižáckým vojskem. Táhl, jak jsem celou dobu předpokládala, za svými kamarády křováky. Jenže pak jeho statný oř spatřil mne a já jsem spatřila jeho. Okamžitě když mne uviděl, jal se svlékat brnění, ale já jsem husopaska a tudíž jsem u sebe měla rákosku. Dokonce se snažil mne obnažiti násilím. Nedala jsem se.
Dostal za vyučenou, ušák. Problémem však bylo, že se mu to líbilo. Byl totiž zvyklý, jako správný inkvizitor bít se důtkami. Inu, naučil ho to páter v jeho rodném klášteře. Ale nechejte ho, ať vám to prozradí sám.

Bylo to již hodně dávno, co vzpomínám na Horáce a jeho úslužnou touhu po chvílích sebemrskání. Byl v tomto neochvějně zatvrzelý. Když jsem jej učil modlitby, vždy je už uměl. Jeho háv se pak velmi často skvěl krvavými skvrnami. Rád na to vzpomínám. Ach to byla léta.
To jsem takhle byl ještě v klášteře s matkou představenou. Byli jsme totiž zrovna na svatební cestě – zajeli jsme si do Ameriky šířit naši víru. Američané jsou velmi xenofobní. Však je nechte, ať vám to prozradí sami.

To ano, musím souhlasit. Když už jsme jednou byli do Ameriky vyhnáni, nechtěli jsme jakékoli další imigranty. Zvláště tedy ne žluté knoflíky nebo modrozelené kabriolety. Když jsme se tedy dozvěděli, že přijede páter, jež učil slavného Horáce bít se důtkami, pečlivě jsme připravili lodní flotilu. Naložili jsme dostatečné množství radioaktivních pum a jeli na moře.
Ovšem zdroje, z nichž jsme tuto informaci měli, neuvedly, kdy páter hodlá dorazit. Tudíž naše posádka mezitím poumírala hlady. Ale nechte ji, ať vám to prozradí sama.

Myslím, že to je zbytečné. Bylo fajn, když jsem umíral. Okolo byla spousta atomového odpadu a loď se tak hezky potápěla. Vlastně myslím, že se potápěla, protože okolo pluly malé, plastové, žluté kachny, ale nejsem si tím jist. Možná jsem již měl halucinace. To byste se jich museli zeptat. Takže je nechejte, ať vám to poví samy.

„GAGA!“

No dobře, tak nepoví. Nuže, když začal být hlad, házeli jsme mrtvé do moře, protože byla nasnadě možnost, že díky těmto obětem nám pomůže třeba bohyně - paní Poseidonová - nebo kdokoli jiný. Však ji nechte, ať vám to poví sama!

Musím souhlasit, je to celé poněkud zamotané, možná bych však měla vrátit slovo Horácovi. Co myslíš, hochu?

Myslím, že jsi alibistka.

Tak dobře, povím vám tedy, jak to všechno ve skutečnosti bylo. Ve skutečnosti jsme s manželem Poseidonem brali házení mrtvol do moře, jako urážku a znečišťování. Navíc mému muži od Dia přišel email, že nemáme nic dělat, že potřebuje redukovat počet lidí.
Nyní vím, že byl prozřetelný, protože sedm miliard je už přehršel. Je to i na mě moc. A to se musím starat o vodní faunu. Tuhle mi jedna chobotnice utekla a ...

Prosím tě, Božka, nezatěžuj je detaily. Zkrátka, jak už řekla, Zeus nám poslal email, v němž se zmiňoval o nicnedělání. Zrovna se mi to hodilo a tak jsem tu zónu prohlásil za Bermudský trojúhelník a způsobil tak jisté problémy i všem budoucím posádkám. Jsem na sebe hrdý.
Co myslíš ty, Horáci?

Já myslím, že tu vůbec nemáte být, protože tenhle příběh má pojednávat o mě a o křesťanství! Nyní se ujímám slova já, a vás už tu nechci ani vidět!
Takže jak jsem řekl. Seděl jsem na té stoličce, uprostřed královského dvora za své hříchy. Pak však přišel papež. Řekl, že se mnou chce mluvit. Tak jsem šel. Když jsme přišli do jeho ložnice (pro sběratele senzací – měl všechny stěny polepeny plakáty nahotinek), jal se odstrojovat ze svého bujarého roucha. Zřejmě byl zrovna v laboratoři a prováděl genetické testy na žirafách.
Celá prekérní situace vyústila však tím, že řekl, že mě chce jako svého pobočníka a ministra policejního státu. Nenuceně jsem souhlasil, avšak domnívám se, že to byla špatná věc. Když jsem totiž pravil, že nabídku přijímám, chtěl se mnou jít do laboratoře a provádět se mnou genetické testy na žirafách. Nebyl jsem si zcela jist, jestli chci, a oznámil jsem mu, že raději půjdu na potrat. Což mi zakázal, parchant!
Celou dobu mého úřadu pak zakazoval antikoncepci a tak jsem porodil několik sudokopytníků.
Nejhůř však vzpomínám na chvíli pod borovicí Vejmutovkou, kdy jsem mu byl nucen opravdu ošklivě vynadat, z čehož dostal papá afekt a seskočil z hradeb. Bohužel jeho roucho se nafouklo a jako s padákem se snášel na místní komunikaci první třídy. Kde jej neminula srážka s rychlovlakem jezdícím na bázi magnetu.
Tím se vlastně blížím ke konci vlastního života, protože pak jsem žil. No, a jak to tak už bývá, nakonec jsem zemřel.
Byla to krutá smrt. Ležel jsem na louce, všude kvetly pampelišky, sedmikrásky, sem tam rostl šafrán. Slunce mne oslepovalo svými paprsky a já odpočíval. Když tu, jak jsem se dozvěděl poté, se cosi šustlo ve křoví. Byl to jeden z křováků, které jsem byl kdysi navštívit. Vyběhl na mě s primitivním samopalem ráže 29 mm. Naštěstí jedna z mých žiraf byla tak rychlá, že tohoto křováka stihla zasáhnout jedním ze svých chapadel. Nakonec však zjistila, že tam ležím i já a chtěla mne obejmout.
I z toho jsem nakonec unikl a běžel do blízkého domu, kde již čekaly podivné slečny, které mne svlékly z brnění a položili na záda. Pak mi na hlavu patlaly jakési šminky a když jsem se podíval do zrcadla, zemřel jsem. Vypadal jsem jako husopaska.

To ti patřilo – úchyle!


 celkové hodnocení autora: 93.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Radmila Kalousková 29.09.2010, 7:25:42 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Radmila Kalousková ze dne 27.09.2010, 18:15:30

   Neboj, četla jsem zatím všechny tvé příspěvky, ale tahle část se mě líbila opravdu ze všech nejvíce. :-)
RK
 Radmila Kalousková 27.09.2010, 18:15:30 Odpovědět 
   Ahoj, tak tenhle text mě vážně oslovil. Souhlasím s Tlouie, že předávání žezla je dobrý nápad. Celé je to tak pěkně uhozený, až je to hezký!
Jednička
RK
 ze dne 27.09.2010, 20:30:12  
   Gilbert Cunninghamm: Jsem velmi rád, že se příběh líbil, ovšem řekl bych, že pro bližší pochopení není od věci přečíst si předcházející části, byť se jeví, že jich je hodně :)
Děkuji za komentář a za zastavení !
 Lara 24.09.2010, 19:42:36 Odpovědět 
   Kdybych byla muž, jakože možná jsem, nechtěla bych zemřít jako husopaska. Byla to opravdu krutá smrt. Chcete vědět jak moc? Však vám to jednou poví sama. No a nyní jsem sešla na zcestí, takže si beru do rukou důtky a jmu se trýznit. Snad se mi uleví. A protože kachna nikdy neokusuje líčko na dobrou noc, dávám Ti jedničku. :)
 Tlouie 23.09.2010, 17:46:38 Odpovědět 
   Tenhle text na mě působí jaksi klidněji a vyrovnaněji, to však neznamaná, že by se četl pomalu nebo mě nebavil. Nesmála jsem se u všeho, ale hlody tam teda sakra byly :D Líbí se mi ten nápad, jak postavy postupně "předávají žezlo" při vyprávění, při čtení to na mě působilo jako takový svižný tok. A konec se zrcadlem mě rozesmál :D
 ze dne 24.09.2010, 12:39:09  
   Gilbert Cunninghamm: Jsem rád, že se Ti i tento zváštní příběh líbil, opět se zastav u pokračování :) Již brzy zas nějaké bude :D
 čuk 23.09.2010, 8:21:40 Odpovědět 
   Text, jak jinak, opět absurdní. Pár dobrých hlodů pro všechny, pár sburdních a pár trochu nucených. Trochu mi vadí zmatek v osobách, který brání vstřebávat absurdní situace bez přerušování. Trochu zmatku vidím i v řazení vyprávěčských gagů. Bylo by snad lépe napsat jako dialog.
Tedy velkými písmeny vyznačit kdo co říká (VYPRAVÉČ, HORÁC, atd). Že by ty podivné slečny byly vývojově dozrálé husopasky? Asi by prospělo lepší členění, propojení a opakování motivů v další absurdní poloze.

nechodili chobotnice? Jmeno vzalo za vděk? (tady je to snad spíš chybné než absurdní)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Kruh(y) Lásky
FirsTimeInParis
DIASINUS - kapi...
koci
Ambrózie
Yontalcar
obr
obr obr obr
obr

Ztracená 9.část
Kondrakar
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr