|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Rakovina (1/2) ::
| První půlka povídky, neobtěžoval jsem se s html formatováním, protože u tak dlouhýho textu na to fakt nemám nervy... komu by se to špatně četlo, tak tomu můžu poslat přehledný .pdf v případě zájmu... |
| |
|
|
Jakákoliv podobnost se skutečnými událostmi či osobami je čistě náhodná.
pátek, 30. července 2016
Při cestě z terapie mě zastavil mladej klučina s jiskrou v oku. Někdy když mám náladu, tak podobnýho otravu trpělivě vyslechnu a zdvořile ho odmítnu, až konečně zmlkne. Dneska jsem se rozhodl udělat dobrej skutek. Mladík hovořil o ekoterorismu a o záchraně planety, vzdal to, když si všimnul, že jsem duchem mimo. Vrazil mi do ruky zelenej leták a ten jsem pak hodil do nejbližšího koše, kterej byl stejných zelených papírů dočista plnej. Pomyslel jsem si, že nejsem schopnej zachránit sám sebe - natož pak celou planetu.
Zbývá mi rok. Možná dva, když budu mít kliku, nikdo z doktorů není schopnej to znovu oddálit. Můj krátkej život je už podobných oddálení plnej. Můj krátkej život je díky tomu nasekanej na jednotlivý úseky, kde každej úsek je dočista jinej a svým způsobem úplně špatnej.
Píšu. Píšu a pokouším se to všecko shrnout do jednoho textu. Jde to pomalu. Jack London psal jeden tisíc slov denně – není to moc, ale Jack psal poctivě každej den, nevynechával tak jako já. Bojím se momentu, kdy se mi to podaří všecko dopsat, bojím se poslední kapitoly, ze který by mělo vyplynout něco velkýho a vznešenýho – něco, co by dalo všem předcházejícím řádkům význam a skrytej řád. Na střední jsem hrával šachy, nebyl jsem úplně špatnej, ale koncovkou jsem vždycky pohřbil celou partii. Amatérskej vyřazovací turnaj. Protihráč se usmál nad svojí blbostí a volal na zapisujícího, aby už klidně označil moje vítězství. Tupě jsem zíral na hrací desku. Čas běžel. Protihráč odsunul stopky, abych mohl v klidu přemýšlet. Tupě jsem zíral na hrací desku, ačkoliv můj ideální tah musel být naprosto samozřejmej a jasnej všem okolo. Nakonec jsem pohnul bůhvíčím, místo abych vyřadil soupeřovu královnu. Mohl jsem tak získat drtivou převahu a dřív nebo později bych vyhrál... Soupeř nechápavě zakroutil hlavou a pokračoval ve hře. Nemusím snad ani říkat, že jsem to nakonec projel. No prostě totální pako, co vám budu povídat.
Přišel jsem domů, zhltl trochu jídla a zkoušel dál pracovat. Je toho moc, o čem bych chtěl psát, ale není možný zahrnout to úplně všecko. Musím si vybírat ze všech těch střípků... bože jsou to celý roky... moje vzpomínky jsou už dozajista celý zkroucený a pokřivený... nepamatuju si jména lidí ani všech těch podniků... je to neuvěřitelný kolik lidí pozná takovej samotář jako já... jména se mění, ale jednotlivý povahy zůstávají, není jich moc... můj život musí mít velice omezenej rozpočet, protože je očividný, že k dispozici je jenom pár komparzistů, kteří se různě oblíkaj, přehazujou si paruky a otáčí si saka...
Džin z mísy
Mí kumpáni se ještě nestačili dostat ani do nálady, a já už klečel na záchodě a objímal mísu. Nezvracel jsem. Jenom jsem hladil čistej sněho-bílej porcelán, dlaněma jsem usilovně třel chladnej povrch toalety. Byl jsem sjetej a věřil jsem, že z nádoby vykřešu mocnýho džina, kterej mi splní jedno nebo dvě přání. Jasně, že jsem toho brzo nechal a vrátil se ke stolu. Stejně bych nevěděl, co si přát tak narychlo.
Zasedl jsem a nechal se unášet svým vnitřním proudem. Zní to blbě, ale fakt nevím, jak to vyjádřit líp. Prostě nevnímat okolí, zaposlouchat se do sebe, cítit bušení ve spáncích, chvění v konečcích prstů, proudění krve, možná se zakoukat někam do mrtva a volně asociovat. Krásně strávenej čas. Podivný je, že v podobnejch momentech jsem vždycky obklopenej dalšíma lidma, takže není možný oddat se tomu naplno.
Hajzl se po několika minutách leštění rožhavil rozzářil, ustoupil jsem dozadu a fascinovaně sledoval mohutnou postavu, jež se přede mnou zčistajasna zhmotnila. Džin usedl na mísu a tázavě se mi zahleděl do očí. „Jaké je tvé přání?“ zeptal se. Nevydal jsem ze sebe ani hlásku. „Tak co chceš?“ pohrával si džin s ruličkou toaletního papíru. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, z jakýho důvodu ses mě rozhodl přivolat, prokristapána?“ Mlčel jsem. „Ty musíš bejt fakt děsně vylízaný pako,“ pokračoval duch z mísy. „Jéžiš, seru na to,“ zamručel džin a s oslnivým světelným efektem se vrátil do svého obydlí.
Moji milí, omluvte prosím peprnější slovník, jež se projevuje i v mých bláznivých představách, ale kdybyste mohli - byť jen na okamžik - spatřit moje kumpány, okamžitě byste zhrubli taky. Byl to tehdy jeden gauner vedle druhýho, zarudlý sobecký ksichty plný odřenin.
„Hele mladej,“ zařval na mě jeden z mejch zrůdnejch kámošů. „Zase tak trošku mimo? Kurva máš kliku, že tu dřepíš zrovna s náma, protože jinak bys už dávno ležel obranej někde v průjezdu.“
„Ničemu nerozumíš,“ odvětil jsem mu klidně. Bylo mi jasný, že bude následovat krátkej proslov pravidelně přerušovanej odplivnutím nebo potáhnutím z cigára.
„Měl by ses už konečně dát do cajku.“ To bylo všechno. Ani za pořádnou promluvu do duše jsem nikomu nestál. Fakt nikomu? Nechte mě chvilku v klídku přemýšlet, moji drazí...
Mám to. Cítil jsem zvláštní pocit, už když jsem ji viděl poprvé. Pro většinu ostatních nejspíš nikdy nebyla něco extra, protože v opačným případě, by se teď chovala víc vypočítavě, mohla by to být mrcha první třídy, kdyby se její život semlel jenom o trochu jinak, ale takhle to bylo upřímný poťouchlý stvoření, do kterýho jsem se mohl tak snadno zakoukat. Upřímně řečeno to zas tak skvělá volba nebyla - naše životní styly se jenom těžko slučovaly - ale v podobnejch momentech snad ani není o nějaký volbě řeč. Prostě se to stane a tečka - šmitec. Stalo se to.
Jo, jasně že tu žvaním o svojí tehdejší holce. Jmenovala se Lenka. Blondýna Lenka. Copatá Lenka. Moje holka Lenka. Jasný jak facka, hodně lidí se divilo, že takovej ničema jako já vůbec může mít holku, ale byl to prostě fakt. A Lenka mi rozhodně do duše promluvit uměla, moji drazí, brala to smrtelně vážně, ačkoliv musela sama tušit, že se nic nezmění. Že zůstanu pořád stejně nezodpovědnej parchant.
Dřepěl jsem v krutě splašeným vlaku, ze kterýho se dá vystoupit až na konečný, ten můj popletenej šofér totiž jinde nestavěl. Teoreticky bych moh zatáhnout za ruční brzdu a modlit se, aby z toho nakonec nebyl ještě větší průser... Ale něco takovýho chce taky trošku kuráže, milí drazí, a tý se mi nikdy moc nedostávalo.
Mí kumpáni se dali do diskuze a myšlenky se mi spirálovitě stočily někam do ztracena. Moje hlava jako nemilosrdnej trychtýř, z něhož nevypadne žádnej zdravej nápad. Zmrzačený představy zblázněný tím zdánlivě nekonečným sjezdem. Moje hlava jako obrovská hlemýždí ulita, jejíž pravidelná mozaika postupně mizí ve ztracenu... ehm... co jsem to vlastně... jo Lenka... Kvůli prachům nemohla na vysokou, takže makala v obchoďáku. Byla to škoda, protože hlava ji fakt fungovala bezvadně. Každá další směna, každý zapípnutí snímače čárovýho kódu a každej nedočkavej zákazník z ní vysál trochu šťávy – myslím tím životní energii nebo tak něco. Faktem prostě bylo, že s každou šichtou byla ta čiperka unavenější a zkleslejší. Bylo jasný, že nakonec skončí jako protivná tetka s cigárem v koutku, jestli se brzo něco nestane. (Bylo jistý, že se nic nestane - že nepřijede blonďatej princ na bílým koni, američan na vyleštěným tanku ani sympatickej chlápek, kterej by Lenku dokázal vytáhnout z toho marastu alespoň na dvě tři hodinky denně.)
Hajzl se po několika minutách leštění rožhavil rozzářil, ustoupil jsem dozadu a fascinovaně sledoval mohutnou postavu, jež se přede mnou zčistajasna zhmotnila. Džin usedl na mísu a tázavě se mi zahleděl do očí. „Tak co to bude teď, panáčku?“
„Musí to být děsně jednoduchý, že jo,“ odsekl jsem.
„Cože?“ Jeho exotická tvář se nechápavě nakrabatila.
„Musí to být jednoduchý mít svoje malinkatý hnízdečko. Schovávačku. Božskej klídek kdykoliv si jenom zamaneš. Žiješ si jako prase v žitě, že jo.“
„Cože?“ ptal se džin už trochu vystrašeně. Na toto jsem se neobtěžoval odpovídat. Napřáhl jsem pravačku s půllitrem a práskl džina do hlavy. Sklo ten náraz vydrželo, byl to totiž takovej ten bytelnej krýgl s uchem na boku. Omráčenej džin se svezl na mokrou podlahu a z rány mu crčela krev. Rudá tekutina se zvolna rozlévala mezi dlaždicemi a vytvářela pestré obrazce. Zbytečně jsem neztrácel čas, vyroloval jsem zbytek toaletního papíru a nacpal ho do mísy. Oběhnul jsem taky vedlejší kabinky a všechny záchody jsem pečlivě ucpal. S příjemným pocitem v hrudi jsem se poté vrátil ke svému stolu.
Suvenýr, suvenýr
„Úplně se odrovnáš!“ řvala na mě. „Bude z tebe obyčejnej alkáč, lidskej vrak,“ uměla se ďábelsky rozohnit. „Totální nula, proč já s tebou vlastně ztrácím čas, vysvětli mi to,“ kdo by to byl řekl do tak zakřiknutý holky, kterou se zdála být na samým začátku. „Potřebuješ se nad sebou pořádně zamyslet, kamaráde. A vem to z gruntu nebo to špatně dopadne,“ pokaždý to probíhalo stejně, neměl jsem ji ty scény za zlý. „Hele, ještě jednou a neprojde ti to jenom tak.“
„Ničemu nerozumíš, neznáš všecky fakta, nemůžeš mě přece soudit, když mi nevidíš do palice,“ tak nějak vypadala v kostce moje obvyklá obrana.
„Tak mi to vysvětli, kamaráde, a hezky ze široka - času máme dost! Vykrucuješ se, ty šmejde. Měl by sis na pár týdnů odpočinout od všech těch svejch kamarádů. Udělat si pořádek v tom brajglu, co si nosíš na krku!“
Poutník kráčel po zaprášené cestě, když ho dohnala divoká bouře. Tulák se vyčerpaně rozhlédnul hledaje útočiště – klidný kout, jenž by ho ochránil před blížící se pohromou. Teprve tehdy si ten nebožák uvědomil, že putoval po velice smutném kousku přírody. Kromě seschlých keříků a několika trsů suché trávy nebylo v dohledu nic. V tulákově tváři se zračil nepopsatelný smutek, jenž nemohl být způsoben pouze blížícím se lijákem. Bylo v tom něco hlubšího. Splín byl v jeho strhaném obličeji napevno zahryznut, těžko si představit jiný výraz či snad dokonce úsměv.
„Tak se nezlob,“ uculil jsem se a ona mi odpustila. Bylo ale jistý, že to jednou přepísknu a bude konec. A konec to bude krutej a plnej křiku a bolesti a pláče a slz. Bude zbytečný to žehlit, ale stejně to jednou nebo dvakrát zkusím. Nebudu to přehánět. Rozchod má bejt rychlej, takřka nepostřehnutelnej - jako když se trhnutím odlepuje náplast. („A kde máš Lenku?“ zeptá se někdo a já se jakože přátelsky usměju, pokrčím rameny a řeknu: „Heh... to víš...“) Bolestný vzpomínky z rozchodu by neměly přebít hezký vzpomínky ze vztahu samotnýho, toť můj skromnej názor, přátelé.
Pár dnů jsem sekal dobrotu a pak jsem se skvěle rozsekal v hospodě se svejma kumpánama. Musela to být nějaká oslava či co, protože chlast tekl proudem, ačkoliv jsem měl zrovna dočista prázdný kapsy. No a tehdy taky přetekl pomyslnej pohár její trpělivosti. A bylo to přesně takový, jaký jsem to předpovídal. Rozbrečela se, slzy jí rozežraly nalíčení a vypadala v tom puchmurným šeru mýho pokoje jako smutnej klaun sedící na okraji prázdný manéže. Zkoušel jsem se vlísat do její pozornosti, utřít ji oči nebo ji aspoň drapnout za ruku, aby cítila moje teplo. Nešlo to. „Je konec,“ špitla. Chvíli jsme na sebe jenom tak zírali a pak vzlykavě spustila: „Proč... proč seš takovej... co seš to za člověka? Nechápu to... snažila jsem se... ale...“ Odmlčela se a po pauze pokračovala už trochu klidněji: „Ještě před rokem si byl docela slušnej kluk... vyptávala jsem se...“
Tehdy jsem se rozhodl, že možná přišel ten správnej čas na vyklopení některejch faktů. „Víš... jsem nemocnej...“ řekl jsem. „Vážně nemocnej...“ Tupě na mě zírala a nebylo možný poznat, co se jí honí hlavou. „Dozvěděl jsem se to právě před rokem, seš první komu to povídám...“ řekl jsem.
„Lžeš!“ vyskočila. „Nenechám se od tebe takhle vydírat!“ přehodila si přes ramena svůj plandavej zelenej svetr. „Myslíš, že ti to sežeru, že jo,“ její pohled se zastavil na laciných hodinkách, který jsem ji kdysi věnoval na usmířenou. Mrskla s nima o stěnu. Sklo naprasklo a ručičky se nadobro zastavily. Je to komický. Obvykle není možný určit, kdy přesně ten kterej vztah začíná, ale naproti tomu definitivní konec vztahu – ten bývá časově definovanej poměrně jednoznačně. „Myslíš, že jsem jenom pitomá kráva, že jo, že ti budu všecko žrát z natažený dlaně. Táhni k čertu!“ bouchla za sebou dveřma.
Po tomhle vystoupení jsem se to už ani nepokoušel žehlit. Hodinky jsem si schoval do šuplíku, pokládal jsem je za príma suvenýr.
Poutník
Byl to můj vlastní pokřivenej odraz putující po krajině, která byla vyprahlá a pustá a totálně vadná. Ten chlapík v šedým rouchu se ve mně zrodil při hádce s Lenkou. (Za úsvitu svého bytí zkropen slzami a výčitkami – zní to jako první strofa nějakýho hodně špatnýho poetickýho pokusu. Haha.) Po obloze kroužili supi a vítr v dálce si laškovně pohrával s obrovskými peřinami prachu.
Nejtěžším úkolem následujících dnů bylo nezírat na jedno místo – nesoustřeďovat se na jeden bod a očima trochu těkat po okolí tak, jak to podvědomě dělají všichni ostatní. V opačným případě by totiž každej hned poznal, že jsem mimo. Takže jsem předstíral relativní pohodu a střízlivost, ačkoliv realita nemohla být vzdálenější. Házel jsem do sebe všecko, co mi přišlo pod ruku – tabletky, chlast všeho druhu, vyzkoušel jsem pár psychedelickejch záležitostí, prostě jsem toužil ulítnout do prostoru a nikdy se už nevrátit zpátky...
Nebylo to kvůli rozchodu. Lenka byla pouhopouhá jedna karta toho mýho polorozpadlýho domečku. Byla otázka času, kdy ji nějakej škodolibej vánek sundá. A svět se zdál bejt krutej a nespravedlivej. Příliš krutej a nespravedlivej pro nějaký rozumný bytí. Útěchu jsem hledal leckde.
Fyzická bolest pomáhá zapomenout na trápení a bolístky v hlavě. Přišel jsem na to náhodou, ani ve snu by mě nenapadlo něco takovýho zkoušet cíleně. Začalo to nehodou při přípravě ranního čaje a končilo to pravidelným večerním škvařením o rožhavenou žárovku noční lampy. Stačilo odšroubovat stínítko a starosti byly pryč jako mávnutím kouzelnýho proutku. Teda aspoň na chvilku. Je logický, že jsem si tu chvilku poměrně oblíbil a těšil se na ni celej boží den. Moje nová záliba měla i další pozitivní účinky – omezil jsem chození do hospody, přestal jsem s trávou a se všema těmahle věcma. Stal se ze mě tak trochu samotář. Poustevník, kterej si hledí svýho a doma seká dobrotu. Není, myslím, nutný zdůrazňovat, na jak nejistejch základech jsem začal znova stavět.
Okolní krajina se změnila, ale nedalo se říct, že by teď byla míň nehostiná – poutník se trmácel hustým roštím a bodláčím. Cesta se ztrácela ve špičatém porostu a vyčerpaný muž se musel několikrát složitě vracet, když se mu podařilo ztratit směr. Potrhaná lněná róba na něm schlíple visela a po nohách mu stékaly pramínky teplé krve.
Po nějaké době jsem si sám uvědomil, že to takhle nejde dál. Ale co dělat, mí milí, to už jsem vymyslet nedokázal. Naštěstí se objevili mí rodičové s ideálním řešením přímo na stříbrným tácku. „Co takhle dát si znova přihlášku na vysokou?“ zeptali se. A bylo to. Nic lepšího se tehdy snad ani vymyslet nedalo, znamenalo to kompletně změnit prostředí, kamarády, prostě všechno. Čím víc mi to vrtalo hlavou, tím víc se mi ten nápad zamlouval...
Netrvalo dlouho a já se drtil na přijímačky. Šlo jenom o matiku, což byla totální pohoda. Za další měsíc jsem byl přijatej. Taky jsem prošel takovým tím otravným kolotočem úřednickejch píčovin a novej študent byl na světě. Mezi ostatníma jsem docela solidně zapadl, podařilo se mi proflákat jenom rok života, což vlastně není tak hrozný. Ten rok nepřetržitýho chlastání a hulení na mně nenechal žádný jizvy ani znetvoření, byl jsem v podstatě dočista čilej mládenec. Perspektivní student. Brána se s mohutným skřípěním rozevřela a já sebevědomě vystoupal po točitým schodišti doprovázenej andělským chórem. Na mou bledou pokožku konečně dopadly léčivý sluneční paprsky a... no... jasně, že to nebylo tak idylický. Občas jsem se ještě ožral se svýma kumpánama a sem tam se taky dostalo na starou dobrou žárovku, ale to už se jednalo jenom o takový namátkový akce, nic pravidelnýho. Fakt.
Den dva před odjezdem jsem se ještě zastavil v obchoďáku. Blížila se zavíračka a já chtěl prohodit pár slůvek s Lenkou. Čekal jsem na ni venku, ale když konečně vyšla, hned se na ni pověsil chlápek, kterýho jsem neznal. Vypadal na druhořadýho otrapu - takovej ten klasickej štamgast, kterej se vyskytuje snad v každým výčepu. Vyměnili si s Lenkou letmej polibek a pak vyšli ruku v ruce směrem k mojí postavě schoulené ve stínu. Trochu jsem se nahrbil, ksicht schoval pod límec, ale to ani nebylo třeba, krásně mě minuli, aniž by mi věnovali jedinej pohled.
Držel jsem se za nima. Týpek Lenku doprovodil až před barák, ona zapadla dovnitř a on se pak vydal svou vlastní cestou. Šel jsem ke vchodu a tupě zíral na její zvonek. Nakonec jsem se otočil a rozběhl se k chlapíkovi, kterej už se ztrácel v dálce.
„Hej příteli,“ křičel jsem. On se nechápavě otočil a čekal, co ze mě vypadne. Napřáhl jsem k němu ruku se zmuchlanou padesátkou, kterou jsem narychlo vyštrachal v kapse. „Nevypadlo ti náhodou tohle?“ zeptal jsem se celej udýchanej. Nevěřícně si mě prohlížel a jeho pohled byl dočista opilej. Po chvilce se natáhl pro papírovku, a když byl nejblíž, ucítil jsem hospodskej smrad, kterým byl ten člověk skrz naskrz načichlej. Zaklonil jsem hlavu a pak ho čelem práskl přímo do kořene nosu. Chytil se za hlavu a zavrávoral. Pravou pěst jsem mu zarazil do břicha, což mu na stabilitě nepřidalo. Svalil se na zem a já už na nic nečekal a hbitě jsem zmizel za nejbližším rohem. Chvíli jsem se jenom tak loudal mezi panelákama, abych se uklidnil. A měsíc byl skoro v úplňku a bylo krásný pozorovat hvězdy na obloze a paničky venčící psy tady dole a blikající světýlka televizních obrazovek v oknech všude okolo. Byla v tom trocha poezie. Pak jsem se vrátil domů a pokračoval v balení.
A oblohou kroužili supi a vítr v dálce si laškovně pohrával s obrovskými peřinami prachu.
Hudební zážitek č. 1
Na Krylovi jsem neviděl nic zvláštního, nerozuměl jsem mu, ale z nějakýho podvědomýho důvodu jsem toho človíčka respektoval.
A pak jsem uslyšel Číslo na zápěstí a už při prvním poslechu mě zamrazilo v zádech. Bylo to snad vůbec poprvý, co se mi stalo něco takovýho, do tý doby jsem vlastně ani netušil, že hudba nebo mluvený slovo může vyvolat dočista fyzickej zážitek. Chápal jsem těm veršíkům a z toho chladnokrevně minimalistickýho pojetí jsem byl učarovanej – chlápek se svojí kytarou, kterej ví, o čem zpívá. A věděl jsem to i já, což bylo, mojí drazí, naprosto nevídaný.
Bylo to o neodvratnosti osudu a o nemožnosti volby a o šedi betonovejch budov a o ponurosti dětskejch hřišť mezi nima.
První krůčky
A moje nebohý tělo bylo nemilosrdně vyvrhnutý přímo do chladnýho světa fakulty. Není těžký studovat vysokou školu. Stačí si zvyknout na totálně odlišnej systém. Všechno je postavený na hlavu, všechno zní složitě a nepochopitelně, ale ve výsledku je to stejně úplně šumák. Stačí se naučit, do který učebny si má člověk dřepnout, kolik času si tam odsedět, do který místnosti se přesunout pak – nic víc není třeba, zbytek je pak takový nevinný škádlení.
Už první cvičení probíhalo typicky – před učebnou postával hlouček nás bažantů. Ve čtvrt přišel vyučující a beze slova nám otevřel dveře. Posadil se za stůl a my se roztrousili po jednotlivejch počítačích. Další čtvrthodinku si učitel něco kutil u svýho noťásku a pak nám řekl, kde najdeme zadání prvního úkolu. Komický bylo, že v tomhle kurzu se počítalo s tím, že budeme mít programování v malíku, ačkoliv předmět s názvem Základy programování byl až v dalším semestru. Tehdy jsem se nad podobnejma nelogičnostma ještě pozastavoval, ale tohle moje období nemělo dlouhýho trvání. Člověk by pak totiž nevyšel z jednoho nepřerušovanýho údivu. Po dalších patnácti minutách začali studenti opatrně odcházet, ale vyučující si toho snad ani nevšiml. Jeho zamyšlenej pohled byl pevně zahryznutej do displeje.
Tehdy jsme se asi měli začíst do zadání úkolu, nažhavit klávesnice a pak se zuřivě vyptávat zaneprázdněnýho vyučujícího na každej možnej zádrhel a na každou pochybnost. Byl by šťastnej jak blecha, kreslil by po tabuli kousky kódu a vášnivě by nám všechno vysvětloval. Ale jak jsme sakra měli vědět, že výuka vypadá právě takhle? Nikdo nám to nepověděl. Vlastně jsme to zjistili až po půl roce, když na nás dotyčnej uraženě vyjel: „Tak proč jste se mě teda na nic nezeptali, jestli jste měli takový problémy? Předpokládal jsem, že je všecko jasný...“ A v tu ránu byl čistej jak čerstvě umytý záchodový prkýnko, nikdo si nemohl stěžovat na způsob jeho výuky. Asi třetina ročníku ten vypečenej předmět nezvládla a musela opakovat nebo ukončit studium. A podobnejma pastma byla fakulta prošpikovaná skrz naskrz a bylo to srandovní.
Hodinku pauzy jsem vyplnil sezením u stolku a zíráním z okna. Viděl jsem zalesněný kopce, kousky krásný přírody, střechy paneláků a sympatickou hospůdku přímo naproti. Hleděl jsem na dočista jinačí svět a bylo mi líto, že do něj nepatřím. Rozhodl jsem se, že si brzo vyřídím průkaz v městský knihovně, protože bylo zřejmý, že volnýho času bude až až.
Následovala přednáška. Starej pán kreslil fixou po tabuli, ale moc jsem to nevnímal. Není snadný soustředit se na ten nepřetržitej příval vzorců a informací. Přednášky obvykle bývají v jednom celodenním bloku – osm deset hodin. Přednes bývá monotónní a nezáživnej, takže už po dvou třech hodinách vám připadá jakákoliv jiná činnost jako božská zábava.
„Nezajdete místo tohodle někdo na pivo?“ zašeptal můj kolega vpravo. Přejel jsem ho očima a přikývnul jsem, když můj pohled zaregistroval. Zvedli jsme se, proplížili se ke dveřím, bludištěm chodeb se dostali až k východu, kde na nás konečně dýchnul čerstvej vzduch nezkaženej univerzitním prostředím. Přeběhli jsme přes trávník a přes silnici a za pár krátkejch okamžiků už jsme mohli nozdrama lačně nasávat hospodský výpary – línej cigaretovej kouř a vůni laciný kořalky a všecky ty další věci, který k tomu patřej.
Sedět u stolu s tím zvláštním klučinou bylo jako zalehnout do čerstvě povlečený postele po velice náročným dnu. Jmenoval se Vilík, byl vytáhlej a jeho pohled byl dočista unavenej. Hospoda to byla solidní, u baru se nacházelo pár štamgastů, obsluha byla schopná a hudba z repráků vyhrávala hezky nahlas. Jedinou vadou byla absence jukeboxu, takže jsme se po pár půllitrech přesunuli do centra. Jednalo se o špinavej rockovej klub. Vilém zabral stůl a já naládoval automat. Měl jsem zrovna náladu na fešáka Iggy Popa, takže jsem pustil dvě skladby, který se mi od něj podařilo vyštrachat. Konkrétně se jednalo o pecku The Passenger a odrhovačku Lust For Life. Ta druhá se dá obvykle najít jenom na soundtracku filmu Trainspotting.
„Dobrý,“ zhodnotila můj výběr holka, co procházela kolem.
„Mám ještě pár písniček, nemáš nějaký speciální přání?“ zeptal jsem se mile.
„Nechám to na tobě, zlato,“ uculila se. A netrvalo dlouho a seděli jsme u jejího stolu. Byla drobná, kudrnatá, bydlela malej kousek od fakulty a jmenovala se Alenka.
Lámali jsme do sebe další a další kousky a rozhodli jsme se to zabalit, když jsme si všimli, že se venku setmělo. Odklopýtal jsem na koleje, v pokoji se zrovna zabydloval můj spolubydlící. Představil se jako Jakub, ale do nějaký debaty jsem se s ním nepouštěl, jenom jsem zahuhlal svoje jméno a pak jsem obličejem padnul přímo na polštář. Zdál se mi tehdy krásnej sen o unaveným poutníkovi, kterýmu se podařilo narazit na prosluněnej dočista idylickej palouk. Tulák se uvelebil ve spadaným listí obrovskýho dubu, odpočíval a nikterak si nevšímal svých četných pohmožděnin a bolístek...
Béčka
Když jsem se ráno probral, Kuba už byl pryč. Natlačil jsem do sebe dva rohlíky a hrnek mlíka a směle jsem vykročil k budově fakulty, jejíž silueta se tyčila k oblázkově modrýmu nebi jako obnažený ženský ňadro.
Mí kolegové ze skupiny byli všelijací. Někteří měli rypák zabořenej ve skriptech už v prvním týdnu výuky. „O zkouškovým si řeknem, kamaráde,“ řekl mi jeden z těch troubů s opovržením, když jsem se zasmál jeho hloupýmu snažení. Ten klučina byl ideální materiál pro vysokou školu – tupej nemyslící tvor, kterýmu je možný do palice nasypat prakticky cokoliv. Podobný typy musejí učením trávit drtivou většinu svýho času, aby zamaskovaly totální zabedněnost. Nepřejte si někoho takovýho slyšet mluvit jenom tak z patra bez přípravy, moji milí, zajisté by vás z toho krutě rozbolela hlava.
Dopoledne jsem protrpěl jedno nebo dvě cvičení, ale dohromady není o čem hovořit. Vyměnil jsem si s Alenou pár esemesek a společnýma silama jsme naplánovali malý středeční setkání. Začínalo se to všechno solidně rozjíždět. Šachetní vozíček nabíral rychlost a byla jenom otázka času, kdy se jeho pohyb stane totálně neovladatelnej.
Mí kolegové ze skupiny byli všelijací. Některým jsem nerozuměl ani slovo a komunikace s nima se zdála být dočista nereálnou záležitostí. Jejich páteře a pracky byly zle zkroucený a zdeformovaný od nepřetržitýho sezení u počítače. Zkroucená a zdeformovaná byla i jejich mysl, ale to naštěstí nebylo vidět hned na první pohled.
Při cestě ze školy jsem se zastavil v knihovně. Přivítal mě povědomej pach zažloutlejch listů a stoletýho prachu. Zakotvil jsem hnedka u béčka, protože na začátku abecedy se nacházejí nejčtivější autoři a protože béčkovej regál nebyl tak daleko jako třeba káčkovej, ve kterým bych stejně našel jenom mistra Keruaca chrlícího ze sebe několikastránkový odstavce bez hlavy a paty.
Takže jsem prolistoval pár knížek a nakonec jsem se spokojil s jedním ušmudlaným výtiskem Bukowskýho a s jedním Burroughsem. S oběma klukama jsem se pak zase vydal na koleje. Bukowski po pravici s vykasaným trikem a s obnaženým chlupatým panděrem – houpavým krokem si hrdě vykračoval parkem s bradou vztyčenou, hleděl do nebe a užíval si hezkýho počasí. Kostnatej strejda Burroughs po levici - shrbenej a roztěkanej - mžikal a nervózně se rozhlížel všude kolem sebe. Něco si nesrozumitelně brblal pod límec svýho odřenýho kabátu.
Mí kolegové ze skupiny byli všelijací. Někteří z nich by se mnohem víc hodili na dočista jinačí školu nebo spíš na dočista jinačí planetu.
Kuba seděl na židli a tupě zíral z okna. Těžce oddechoval a rukou se přidržoval parapetu. Jenom unaveně kývnul mým směrem, když jsem nakráčel dovnitř. Než jsem se stačil trochu rozkoukat, můj spolubydlící zvracel z okna. Trochu se mi zvedl žaludek, jak mě ovanul ten rumovej opar. Po chvíli následoval mohutnej třeskot, když blitky dopadly na kovovou stříšku v prvním patře. Uvelebil jsem se na posteli a začetl se do Burroughse. Stránky byly v některejch místech slepený bůhvíčím – raději jsem o tom moc nedumal.
Buk seděl na druhým konci postele, dlaní si jezdil po pupku a chodidlama třel o sebe. Burroughs hladil kočku, která mu spokojeně vrněla v náručí.
„Jakže se to vlastně jmenuješ?“ zeptal se Kuba, když se dal trochu dohromady. „Nemám na jména moc pamatováka,“ vysvětloval.
„David,“ já na to. „Ale tak mi snad ani nikdo neříká...“
„A jak ti mám teda říkat, jak ti lidi říkaj?“ zeptal se. Mohutně jsem se zamyslel. Zoufale jsem se podíval na Buka, ale ten jenom pokrčil ramenama a rošťácky se při tom uculil. Burroughs si mýho tázavýho pohledu ani nevšiml, jeho kočka byla důležitější než cokoliv jinýho v místnosti.
„Ja nevim,“ uzavřel jsem to po chvilce a pak jsem radši hned změnil téma: „Co studuješ? Ze který seš fakulty?“
„Filmovku. Animátořina a tady tyhlety věci.“ Uznale jsem pokýval hlavou a pak se dál věnoval svýmu čtení, nebylo by přece dobrý zabít celý odpoledne banálníma řečičkama.
Flašky jako střelivo
Následující ráno jsem proseděl ve škole a místo integrálních počtů jsem si do sešitu pořád dokola opisoval větu: Stovky a tisíce – prázdnejch nábojnic – jó láhve sou – půvabná munice – lidi sou na cáry – a řvou, že chcou furt víc – a řvou, že chcou furt víc. Popsal jsem tak pár listů, než to učitel konečně rozpustil a my se mohli vyvalit ven z učebny.
Do večerního setkání s Alenou jsem měl hromadu času, takže jsem na chodbě odchytl soudruha Vilíka. Přemluvit ho k pár kouskům v krčmě naproti nebyl nikterak náročnej úkol. Je to podivný, jak se mi póry rozšíří příchodem do nálevny, mozek se okysličí, krev se rozproudí a člověk má na malou chvilku dojem, že fakticky žije, nepřežívá, nevegetuje jenom tak na lůžku. Je to jako vstát z mrtvých, vyhrabat se z dusivý hlíny a na malou chvíli vnímat sluneční paprsky, který byste v temnotě dole hledali zbytečně.
Krčma naproti se pyšnila jménem Laguna a bylo zřejmý, že majitel měl podnik v lásce. Uprostřed interiéru se tyčila umělá palma, všude se povalovalo množství drobnejch doplňků – domorodejch masek, bambusovejch tyček a podobnejch volovin. Nebyl to přesně můj šálek čaje, ale ke štěstí mi to bohatě stačilo. Z repráků vyhrávalo houpavý reggé a když jsem měl kliku, tak jsem se dočkal i nějakýho toho černošskýho soulu nebo funku. A ten den jsem kliku fakt měl, protože hnedka u vchodu mě přivítal poměrně sympatickej soul sedmdesátkovýho ražení.
Rozdíl mezi moderní muzikou a muzikou přelomu šedesátejch a sedmdesátejch let je v tom, že ve starších věcech se nedala tak snadno zamaskovat absence hudebního nápadu – nepoužívalo se tolik elektroniky, modulátorů hlasu a všelijakejch serepetiček, zvuk byl obnaženej a krásnej. Nejlepší muzika pochází z roku 1970.
Popíjeli jsme, moc jsme nemluvili, ale ani jednomu z nás to snad příliš nevadilo. Vilík byl na první pohled zvláštní člověk. Při řeči se zadrhával a stávalo se, že občas zamrzl úplně, nebylo snadný ho pak znovu nakopnout k činnosti. Někdy se zasnil, vytáhnul z brašny zápisník a začetl se nebo si udělal krátkou poznámku. Přes to všechno - nebo možná právě proto – z něj byla cítit moudrost. Moudrost, která se nedá vyčíst z knih. Moudrost klidné poustevnické povahy, jež se dá získat jedině soustředěným rozjímáním na vrcholku kopce či skály.
Něco se zvrtlo. Nestalo se to postupně, ale úplně nárazově - jako když cvaknete vypínačem. Najednou jsme klopili panáky rumu a u stolu s náma seděl další člověk – jeden z učitelů z fakulty. Přes celou hospodu jsme vyřvávali pár songů, na kterejch jsme se dokázali shodnout (Come Together, Love Street, Hey Jude a Ring Of Fire). V pravou chvíli jsem mrkl na hodiny, abych zjistil, že přesně za deset minut bych měl být úplně někde jinde - totiž před rockovým klubem v centru, kde jsem se měl sejít s Alenou. Zaplatili jsme útratu a pak jsme se vypařili ven. Náš budoucí fyzikář nám zamával přes okno, mhouřil očka a zamyšleně si čechral vousky. Každej odchod z hospody je procesem umírání, rezignace a návratu šedivý reality. Nerad jsem tehdy za sebou zabouchl dveře toho tropickýho ráje.
Cesta uběhla rychle nebo si ji prostě moc nepamatuju. Alenka stála před hospodou. „Tohle je Jindra,“ řekla a já si povšiml, že není sama. Její společník byl hubenej tak trochu pozérskej typ s vytříbeným slovníkem, no co vám budu povídat, přátelé - občas jsem mu prostě nerozuměl. Myslím, že za to nemohl samotnej obsah jeho řeči, spíš se mi nezamlouvala zbytečně načančaná forma, ten chlapík totiž milerád používal mýmu sluchu dočista nezvyklý výrazy. No dost o tom trotlíkovi.
Zapadli jsme dovnitř a já si objednal další rum, což asi nebyl zrovna nejlepší nápad. U rumu existuje hranice, kterou není dobrý překročit. Člověk se až po určitý době dozví, že se dostal na špatnou půlku hřiště – se zpožděním dostanete ránu kladivem a po ní pak není cesty zpět. Palice se mi zamotávala a ani jsem si nechtěl představovat, co přijde, až se z nějakýho důvodu pokusím vstát.
V paměti mi uvízlo pár střípků. První – Alena se ke mně naklonila. Je komický, jak se každej obličej zkreslí, když se ocitne dostatečně blízko. Nos se zdá bejt obrovskej a bambulovitej, brada scvrklá a oči děsivě vykulený - když jsou teda zrovna otevřený. A její oči byly dočista otevřený a vykulený. Alena se ke mně naklonila a řekla: „Ten kluk je úplně mimo.“ Druhej střípek se odehrál na toaletách – zvracel jsem do mísy, přiběhl vyděšenej Vilík a ptal se, jestli jsem v pohodě. Zabublal jsem jako že jo a pak jsem se musel chtě nechtě rozesmát, protože mi celá ta situace připadala hrozně legrační. Umyl jsem si hubu a vrátil se ke stolu. Třetí – tančil jsem na parketu - už tohle by mohlo být divný samo o sobě. Přesunuli jsme se totiž na diskotéku - byla středa, takže město bylo plný nažhavených tanečníků a požíračů pilulí. Alena mě zatáhla do zadní místnosti, zavřela za sebou dveře a interiér se ponořil do tmy. Chvíli trvalo, než si moje oči zvykly, a já začal vnímat siluety židlí a stolů. Lehnul jsem na jeden ze stolků a Alena se schoulila ke mně. Tehdy jsem si naplno a definitivně uvědomil, jak drobnou má postavičku. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že bych ji do sebe dokázal celou pozřít. Po chvilce se rozrazily dveře, stál v nich vyhazovač, vztekle hulákal jak praštěnej a my se museli stáhnout zpátky do boxíku...
Kolem třetí jsem se vrátil na koleje a tam jsem padl jako kus dřeva. „Miluju, když se můžu koukat na spící kluky,“ řekla mi jedna holka o pár let později. „Všichni máte tak krásně nevinnej výraz, kterej ráno zmizí.“
Ko-kolo-kolotoč
Čtvrteční dopoledne jsem prospal ve škole a po obědě jsem uháněl k nádraží, abych odfrčel domů. Pátek totiž bývá volnej a to je dobře. Už ty čtyři dny jsou až až. Vysokoškolskej týden vypadá přibližně tak, jak jsem ho nastínil v předchozích odstavcích. Podobných týdnů je zhruba třináct a pak následuje zkouškový období, ale to už je zas trochu jiná story.
Jasně - ne každej trávil většinu svýho volnýho času po hospodách a vinárnách jako moje maličkost. Na svou obhajobu bych rád řekl, že mimo popíjení piva a lacinýho vína jsem se věnoval taky jinačím věcem. K Bukovi a panu Burroughsovi se postupně přidávali další podivíni – bláznivej Dick, ochlasta Chandler, Welsch, Heller, Pelc – no prostě jich byla celá hromada, všichni se pak hašteřili a hlasitě přeřvávali v mým skromným pokojíku. No... nebylo mi tehdy nejhůř... A studium? Ne, děkuju mockrát.
Domů jsem obvykle přijížděl totálně nevyspanej a vyčerpanej. Přes víkend jsem se dal jakž takž do cajku, ale pak přišlo pondělí a celej ten podělanej cyklus se opakoval – s tím se nedalo vůbec nic dělat. Stačilo pár hodin zoufalýho nicnedělání v učebně, pár hodin hledění do monitoru, a vidina mý dlaně obtočený kolem studenýho půllitru pak byla silnější než cokoliv jinýho.
Nebyl jsem tehdy žádnej lajdák, protože neexistovaly žádný reálný povinnosti, který bych musel plnit. Byl jsem vzornej student s perfektní docházkou – nikoho nezajímalo, jestli jsem měl pytle pod očima a oči samotný dočista zarudlý a rozbředlý. A navíc mi to i relativně pálilo, byl jsem u kantorů oblíbenej pošuk, což mi hodně ulehčovalo život.
Rád jsem se tehdy utěšoval jistou myšlenkou. Považoval jsem se za pouhýho pasažéra, kterej už dávno ztratil veškerou kontrolu – kterej se provinil jenom tím, že podcenil výběr svýho dopravního prostředku. Řízení samotný převzal pravej šofér, takže nezbylo než sedět, koukat se z okýnka a sem tam se třeba přidržet madla.
Ten kýčovitej kolotoč blikal a svítil už z dálky. Z ošuntělejch reproduktorů se drala pouťová muzika a moje osůbka se ostýchavě přiblížila. Zkoušel jsem si vybrat místo, ve kterým bych měl co nejpohodlnější posed, ale nebylo snadný rozkoukat se mezi všema těma míhajícíma se autíčkama, labuťema a čmelákama s pružinama místo očí. Nevrlej komediant u ovládacího pultu se zle zašklebil, když uviděl moje rozpaky. Rozhodl jsem se, že ho nebudu zbytečně dráždit – ty jeho potetovaný pracky mě fakt děsily. Naposled jsem se ještě ohlídl za mámou, ale ta se jenom usmála a kývla směrem k atrakci, jako kdyby snad bylo úplně fuk, kam se nakonec usadím. Zbytečně jsem to teda neprotahoval a zapadl do jednoho z oprýskanejch autíček.
Vevnitř mě přivítal podezřelej smrad a krutě odvázanej šofér – lokty měl pohodlně opřený o koženej volant a konečky jeho prstů svíraly zelený cigárko. „Vítám tě ve svý káře, brachu,“ řekl řidič. „Pevně se drž, ty šmejde, protože to bude kurevsky divoká jízda!“ zaburácel, přitlačil pedál k podlaze a já si pomyslel, že s tím chlapíkem asi nebude zrovna jednoduchý cestování...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
