|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: The Game World ::
Konečně se mi podařilo napsat textík, který bych se vší troufalostí nazval sci-fi.
Kdo si hraje, nezlobí!
Ať se vám líbí! |
| |
|
|
1.
"Poďme na počítač! Něco si zahrát!?" křikla vzrušeným pisklavým hláskem jedna z holčiček ve velké skupině dětí, která si doteď hrála na pískovišti. Stavěly si tam své vlastní pískové městečko, plánovaly, kudy povede hlavní frekventovaný tah (při tom si představovaly ty nadávající řidiče v dopravní zácpě), kde bude obchodní centrum a další detaily.
"Něco lepšího než tohle!" zapíchl svou lopatku do polikliniky chlapec o trochu starší, než to děvčátko.
"Tak jo!" sborově zakvičel zbytek.
Rozutekly se do svých domovů a v každém z nich se rozezněly výkřiky: "Mami?! Můžu na počítač?"
2.
Ed Sacrilege byl už velice starý muž, brzy oslaví devadesáté narozeniny.
Nicméně i přes svůj vysoký věk měl velmi bystrou mysl a paměť. Byl takovou chodící databankou. Na cokoli se ho člověk zeptal, co se stalo během jeho života nebo života jeho blízkých, všechno dopodrobna vysvětlil.
Bydlel v Megalopolis, obrovském mnohomilionovém městě. Pamatoval jej ještě jako zablácenou vesnici beze jména, nicméně v jeho deseti se začaly stavět mohutné továrny, dálnice, gigantické obytné a komerční čtvrti, infrastruktura, megalomanské systémy hromadné městské dopravy, parky a tak dál. Velkoměsto pak díky příznivým podmínkám prošlo obrovským rozvojem. Ze začouzených továren se staly hi - tech komplexy, výzkumná střediska a podobně, těžký průmysl se přesunul pod zem. Místo malých regionálních obchůdků vyrostly převysoké mrakodrapy moderní architektury, nová burza, obchodní mega domy, parčíky, kde si unavení úředníci mohli udělat piknik a vůbec všechno, co k nejvyspělejší komerční zóně světa patří. V obytných částích se k nebi vypnuly vysoké paneláky podle nejnovějších architektonických stylů, prosklené promenády, ohromné odpočinkové zóny, velké nemocnice s nejlepšími technologiemi, policejní stanice s nejmodernějšími bezpečnostními systémy a mnoho dalšího. Zdokonalila se síť silnic a dálnic a hlavně MHD. Z jednoho konce velkoměsta do druhého to trvalo maximálně dvacet minut jakýmkoli způsobem. Žádné dopravní zácpy nebo ucpané metro anebo nadzemní dráha. Všechno perfektně fungovalo. Bydlet v Megalopolis znamenalo velkou prestiž. Sacrilege byl také náležitě hrdý, že si celý vývoj města zažil na vlastní kůži, bydlel tu a v neposlední řadě, že byl zcela nejstarším pamětníkem velkoměsta.
Ed se poslední dobou měl jako v ráji. Starosta Megalopolis - ten tajemný investor a velice rozumný člověk, kterého však nikdo nikdy neviděl a neznal, ani Sacrilege ne - udělil Edovi luxusní důchod za jeho rozsáhlé vzpomínky a také jako nositeli duše města.
Stařík tak nemusel dělat takřka nic. Měl svou gigantickou vilu s vířivkou, krytým i venkovním bazénem, saunou, velkou zahradou od nejlepšího zahradního architekta široko daleko, několik sluhů a fešných služek a kuchařek, vlastního řidiče velké limuzíny a vůbec byl velice bohatý.
Edovi však na penězích mnoho nezáleželo, znamenaly pro něj jen přístup k osobnímu blahobytu. Raději přispíval do několika sbírek na pomoc Africe a zemí třetího světa, aby měl alespoň pocit, že pomohl k blahobytu každé bytosti na Zemi.
Sacrilege byl také v podstatě velkoměstským mudrcem, mnoho lidí se k němu přicházelo radit, jak dál se životem. Ed tak znal téměř všechny obyvatele své čtvrti i ty mimo ni. Každopádně Eda znalo celé město.
Nyní seděla duše Megalopolis v houpacím křesle na jedné ze tří verand, z nichž každá byla určena pro rozdílné aktivity - odpočinek, grilování a romantické výhledy na město. Pila již dávno studené kafe a přemýšlela, jak asi vypadá její vnuk. Ten totiž měl zítra přijet, Ed ho viděl naposledy před pěti lety, protože se jeho jediná dcera odstěhovala do Podzemí. To bylo město pod městem. Byl to vlastně odraz města na povrchu - špinavé továrny, akutní nedostatek parků, nerozvinuté obchodnictví a málo místa k živoření, neboť další hloubení umělých jeskyň bylo příliš nákladné a nevyplácelo se. Ed nikdy nepochopil, proč tak Mary, jak se jeho dcera jmenovala, udělala. Jednou jedinkrát, kdy ji viděl po jejím odstěhování - podzemní krtci (tak se jim říkalo) zásadně nevylézali na povrch -, se zeptal proč. Odpověděla: "Tati, i kdybych ti to vysvětlila, jak nejlépe umím, neporozuměl bys mi. Ale jedno ti řeknu: přes všechny pověsti a povídačky, které Podzemí opřádají, tady nahoře jsi mnohem víc v nebezpečí než my. My jsme mimo dosah."
Přestože její chování mu nešlo na rozum, byl moc rád, že i když porušovala krtčí zásady, jezdila se za svým tátou podívat. Vykládal si to tak, že Mary na něm záleží.
Jenže od té doby, co obdržel dopis, že se jí narodil zdravý a krásný chlapeček s krtčím domorodcem, jej téměř nenavštěvovala. Zatím jen jednou, to když bylo malému Caleovi tři roky. Ovšem nedávno Edovi oznámila, že přijedou, a ta chvíle měla přijít zítra. Chlapci už bylo osm let. Určitě hrozně vyrostl.
Sacrilege byl nadmíru zvědavý, jestli si ho Cale pamatuje jako svého dědečka. Snad ano.
Ed dopil kafe, vrátil se dovnitř a pomalu se začal připravovat ke spánku.
Snad ano…
3.
"Podívej mami! Mám svoje velkoměsto! Že je úžasný?!" pištěla převysokým hláskem malá holčička a divoce ukazovala na obrazovku.
"Jé, to je ale pěkné město! Ale teď už poď na večeři, nebo ti to vystydne," odpověděla maminka, tak jak by správná máma odpovědět měla, i když vůbec nevěděla, na co ji vlastní dítě upozorňovalo a o monitor nezavadila ani tím nejkratším pohledem.
"Tak jo. Ale že si pak budu moct zase hrát?" zaprosilo děvčátko a nasadilo v první linii přesvědčování doširoka rozevřené skelné lesklé a nesmírně smutné oči, jako to dělal jejich pejsek, když žadonil u stolu o kousek masa.
"No tak dobře. Ale jen chvilku, jasné?!"
Holčička rázem ožila, přesně stejným způsobem, jako to dělal ten pes, pokud kousek smaženého kuřecího skutečně dostal. "Jasně, mami."
4.
Rozlehlou třípodlažní vilou se ozval hlasitý zvonek. Ed nadšeně běžel otevřít, byl celý nafintěný a oblečený ve svátečním oblečení, v tom nejlepším, jaké v šatníku našel, a celou cestu řval na služebnictvo, že otevře sám.
Poněkud zadýchaný otevřel velká domovní vrata a za nimi stála trochu vyplašená Mary spolu s kloučkem s neuvěřitelně zvědavým pohledem. Všechno nadvakrát skenoval svýma obrovskýma černýma očima. Působil jako vyoraná myš. Za těch pět let mu tmavé vlasy dorostly skoro až po ramena.
"Ahoj, tati, můžem dál?"
"Ahoj, ale jistě, promiň. Nazdárek, Cale. Jestlipak víš, kdo jsem?"
Za Calea odpověděla Mary: "Neví. Cale, podívej. Tohle je tvůj dědeček Ed. No tak, seznamte se," popostrčila vyjukaného chlapce ke starci.
"Ahoj… dědo. Ty fakt žiješ tady…?… Na Povrchu? To je… fantastický!"
Mary se jen slabě usmála a šla s nevelikými zavazadly do hostinského pokoje - věděla, kde ležel a též věděla, že její otec by rozmístění pokojů nikdy nezměnil.
"Nechceš s tím pomoct? Můžu zavolat sluhu!" volal za ní stařeckým kdákavým hlasem Sacrilege.
"Ne, v pohodě. Nemám ráda sluhy. Jsou jak otroci."
"Placení otroci. Zatraceně dobře placení otroci, Mary," smál se Ed a pak hned natočil hlavu zpět ke svému vnukovi.
"Nechceš se tu porozhlédnout? Provedu tě."
"Jasně že chci!" spěšně pokýval hlavou Cale. "Mně se Povrch hrozně líbí. Je tu tolik… světla!"
"Tak to je bezva," usmál se Ed, "tak pojď, ať ještě stihnem večeři."
5.
"Zatracení krtci!" Z dětského pokoje zaznělo několik dalších kleteb.
"Cože?" překvapeně povytáhla obočí maminka, jež vyndávala nádobí z myčky.
"Ale nic, mamí. To bys nepochopila," ozvala se křiklavě vysoká odpověď.
"Jasně, zlatíčko," usmívala se od ucha k uchu máma a umístila další talíř na úhledný sloupec nádobí ve skříňce.
To bys nepochopila… smála se v duchu.
6.
"Tady to je prostě super! A tady, dědo, bydlíš jako pořád?" zajímal se Cale.
"Samozřejmě. Jsem nesmírně rád, že se ti tu líbí!"
"Tak to je príma. A mohl bych se zítra koupat v bazéně?"
"Když ti to maminka dovolí, tak určitě. Běž se jí honem zeptat a taky jí řekni, že večeře bude za pár minut."
"OK."
Chlapec zběsile utíkal za Mary, až mu vlasy vlály a Ed mezitím zamířil do jídelny.
Bylo úžasné, že to tu Cale měl rád. Třeba by pak přemluvil Mary, aby tu zůstali. Rodina by byla pohromadě a on by se nemusel bát, že umře o samotě.
Zasedl za stůl a nechal se unášet myšlenkami na společnou zářnou budoucnost.
Přišla jeho dcera, v závěsu za Calem, jenž ji tahal za ruku.
"Dědečku! Dědo! Můžu se koupat! Ale co bude k jídlu?" křičel.
"Zklidni se, Cale, prosím tě. Jsi tu na návštěvě," kárala ho máma.
"To je v pořádku, Mary," usmál se na ni Sacrilege a otočil se ke Calovi. " Tak si zítra připrav plavky, ať se pořádně vycachtáme! A k večeři budou pravé domácí hamburgery, moje kuchařky dělají jedny z nejlepších."
"Bézvá!" hlasitě se radoval Cale.
Služebnictvo jako na zavolanou přineslo talíře a tácy s hamburgery, pitím, saláty a dezertem.
"Koukám, že jste si padli do oka," poznamenala suše a unaveně Mary.
"Uhm!" kýval hlavou Cale, když se ládoval jednou z plněných housek.
"A je na tom něco špatného?" přidal se Ed se sladkým úsměvem.
"Ne, ne, to ne… Ty hamburgery jsou výborný. Takovou stravu dole nemáme," snažila se přetočit na další stranu konverzace.
"Tak proč tam bydlíte?" velice naléhavě zareagoval na nahozenou udičku Ed.
"Nech toho. Už jsem ti to vysvětlovala. Podzemí má své nevýhody, jenže všecko vyvažuje jedno velké plus - nejsme pod cizím dohledem. Nechci se s tebou hádat, kort ne před Calem."
"Dobře…" rezignoval stařík.
7.
"Mami, dívej! Děcka si hrajou v mým vlastním městě! Není to bezva?" kvičel malý chlapeček u svého počítače.
"Je to bezva. Ale teď si běž hrát reálně, čekají na tebe kamarádi, chtějí a tebou jít ven," odpověděla maminka.
8.
"Dědo! Můžu ti něco ukázat? To budeš koukat!" křičel z pokoje Cale.
"A copak?" odpověděl zvědavě Ed, aniž by zvedl oči od novin, z knihovny, která byla hned naproti Caleova pokoje. Mary tam ještě před chvilkou seděla s ním a četla si, ovšem šla se ven koupat a trochu slunit - aspoň přiznávala, že opravdu potřebovala trochu opálit, protože byla bílá jako stěna v novostavbě.
Zrovna četl o obrovském zemětřesení v Evropě, které srovnalo se zemí pět velkých měst. Hrůza.
"Takovou bezva hru. Stavíš si v ní velkoměsto!"
"Opravdu?"
Sacrilege se zvedl z křesla a šel za Calem, jenž se hrbil nad vypůjčeným laptopem.
"Dívej, dívej! Jak se tam ti lidičky hemží! Jako mravenečci! A tohle jsou továrny! Všechno je strašně vyspělý! Už to hraju dva roky, dole mi to připomíná povrch, víš. Hele, ty mrakodrapy! Že jsou fajnový?!"
"Páni, A to si stavěl sám? A jakpak se to krásné město jmenuje?" vyzvídal překvapený Ed. To velkoměsto na monitoru jako by… ale ne. To by byla hloupost.
"No jasně že! Všechno já! A dokonce můžu, když se mi to město nebude líbit, seslat nějaký katastrofy a to je jako bys vyplavil mraveniště! Není to boží?" smál se Cale. "A tady! Dálnice, nadzemka, stanice metra, a támhle i nějaký vily - hele, jedna vypadá jako ta tvoje! To všecko moje práce! A ty pidi lidi mě ani neznaj! Je to paráda! Celý jsem to vystavěl z takový malý nevýznamný vesničky!"
Edovi ztuhl úsměv na tváři.
"A jak se teda jmenuje?"
"No přece Megalopolis! Jiná možnost v tej hře ani není!"
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 24 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 47 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
