|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Setkání 19/1/7 ::
 Amater |
publikováno: 23.09.2010, 14:06
|
| Ignacius po setkání s cizincem odjíždí do svého domova pro pokárání, ale otec Austin mu radí opak. Poslechne ho nebo zůstane na hradě, aby vyučoval nováčky? |
| |
|
|
"Zdravím, Ignacie!“ Ignacius zvedne hlavu a usměje se. Vyskočí a obejme Fabiana svého nejlepšího přítele z dětství.
„Vítej. Jak se daří, Fabiane?“ Ignacius se odtáhne a v očích mu září radost nad setkáním. Nemyslel si, že se tak brzy potkají. Odjížděli ve stejný den. Podívá se na něj. Nezměnil se, jenom oči jsou klidnější a tváře bledší. Plavé vlnité vlasy se kroutí na ramena. Jsou delší, než v den odjezdu.
„Teď už ano, ale skoro jsem umíral, když se u mě objevil otec Austin ještě s dvěma bratry. Nechápu, jak se tam objevil.“ Ignacius se otočí k Austinovi, který neutrálně pokrčí rameny. „Jsem rád, že tě vidím. Myslel jsem, že budeš na cestě k moři.“
„Taky tě rád vidím. Trochu jsi pohubl, ale není vidět, že bys byl nemocný. Vypadáš stejně dobře, jako před léty.“
„Stalo se něco, Ignacie, že jsi tady?“ Fabian se otáže zvědavě. Ignacius se zasměje. Ne, vlastně se nic nestalo.
„Nic. Myslím, že všichni čekají můj příběh. Škoda, že jsem zmeškal ten tvůj. Jistě byl plný napětí a odvážných činů.“ Rozhlédne se po bratřích různě rozsazených, kteří s kříži na hrudích čekají, až skončí. V rohu sedí s pohárkem v ruce bratr Serge a on si vzpomene na Gregoryho. Zítra za ním zajde a taky za Taurinem a požádá ho o něco z knihovny. Uprostřed je připravené křeslo. Jde a posadí se. Kolikrát tady seděl některý z bratří a vyprávěl kouzelné příběhy. Jako malý jim seděl u nohou a dychtivě poslouchal o vzdálených krajích o hrdinských skutcích anebo pouhé vyprávění co je nového v cizích zemích. Dnes poprvé sám se posadí a bude vyprávět. Přemýšlí, co by to mělo být. Tolik toho viděl, slyšel, ale najednou ví, co bude vyprávět.
„Hluboko v lesích ardenských můžete potkat vlka, který není vlkem, ale samotným poslem Pána mrtvých. Doprovází lidi, kteří brzy přijdou…“
Všichni poslouchají pověst o psu - vlku, který doprovází podivné existence lidi, kteří jsou mrtví a nejsou mrtví a povídá se, že je hlídá a chrání před nebezpečím.
Plyne čas, oheň uhasíná, ale všichni napjatě poslouchají příběh. Nikdo neodchází. Ignacius skončí a všichni mlčí.
„Znám pověst o psovi Pána mrtvých. Povídá se, že pes-vlk Pána mrtvých nemá jméno a proto ho může jen vidět člověk, který prý nikdy nezemře, a přesto je mrtvý. Co je na tom pravdy, neví nikdo,“ ozve se prošedivělý Taurin. „Krásný příběh bratře Ignacie a bude zapsaný do naší pokladnice. Hned ještě dnes se do toho pustím. Měl bys častěji nás navštívit a vyprávět.“ Postupně se všichni zvednou a zůstane jen Ignacius.
„Je pozdě Ignacie,“ osloví ho Austin a položí mu ruku na rameno.
Ignacius zvedne hlavu. „Vím to, ale musím si rozmyslet, co se dnes stalo a co jsi mi řekl. Kéž bych ho nikdy nepotkal,“ řekne žalostně. Opustí křeslo, přejde ke skomírajícímu ohni a prohrábne ho. Austin mu sevře rameno. Každý se s tím musí sám vyrovnat a Ignacius, pevně tomu věří, rozhodne se dobře. Spustí ruku z jeho ramene a odejde z místnosti. Ignacius osamí se svými myšlenkami. Je ticho a z venku je slyšet, i přes tlusté zdi, skučení větru. Má pocit, že tam venku je osamělý pes - vlk, který běhá v hlubokých lesích v čele smrtící smečky.
Neví, jak se má zachovat. Má se poddat své touze nebo dál putovat a jen vzpomínat na tu chvílí, kterou prožil?
Možná by to bylo lepší tam nechodit. Navštívit daleké země a pak se sem vrátit a vyprávět. „Netušil jsem, že jsi zbabělec, Ignacie!“ vybaví se mu slova jeho otce. Stiskne pevně rty i ruce. „Co vlastně chci? Co chci!?“ Zaúpí. Neví, po čem vlastně touží. Chce být s ním, ale je to muž. Proč nemůže to být žena? Jak jednoduché by to bylo. K tomu ho chce zabít. Sedí až do ranních paprsků, které se pomalu začínají prodírat do místnosti. Vstane a protáhne se. Ještě stále neví, co má dělat. Ještě stále neví co udělat se svou touhou. Austin říká, že je přirozené milovat, a že se tam má vrátit. Jenže nemůže. Ne, přece je to proti všemu, co se kdy učil.
Vyjde z místnosti. Jde do pokoje, ve kterém strávil tolik let. Otevře dveře a usměje se, ale potom si vzpomene na padesát otčenášů za tu horkou koupel. Klekne si před prostým křížem a začne odříkávat otčenáš: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, osvěť jméno své…,“ odříkává a má pocit, že vše z něho padá i závěrečný verš, „...neuveď nás v pokušení ale zbav nás všeho zlého. Amen.“ Dává mu jiný smysl. Neví, jestli dobře dělá, nebo špatně, ale copak nemá právo na lásku, i když je kněz? Křesťanské učení říká, že nemá právo, že se zavázal bohu. Na druhou stranu otec Austin povídá, že je to nejpřirozenější součást duše každého člověka.
Když odříká poslední verš, ještě chvilku, ale pak se uloží na prostý kavalec. Chvilku se dívá do stěny a nechává volně plout myšlenky.
Rozhodnutí.
Usne ani si nevšimne jak, ale ve snu se mu zdá o mohutném vlku, který stojí nad ním a tím druhým. Jsou vykoupaní v krvi, ale najednou se to změní a oni se na sebe usmívají. Objímají se ve spánku a nad nimi opět bdí ten velký pes s očima, které hoří jako vroucí křišťál.
Večer vstane, celý zmatený i vyděšený ze snů, a prohlédne si ránu na paží. Je už skoro zahojena. Má štěstí, že se jeho rány tak dobře hojí. Jde na společné nešpory a pak na večeři. Po cestě ho zastaví bratr Austin. Chvilku jdou vedle sebe.
„Jak ses rozhodl, bratře Ignacie?“ Zvědavě na něho pohlédne. Je klidný. Zdá se, že přece jen se rozhodl.
„Nerozhodl, ale pojedu a zjistím, co je mezi námi. Musím to vědět. Mám pocit, že je to něco důležitého. Kdyby něco, chci vrátit kříž a…“ Austin se při jeho slovech zastaví.
„Ne. Ten kříž je tvůj. I kdybys nebyl členem, potom ten kříž je tvůj. A já budu vědět, kdyby se něco stalo. Patříš k nám srdcem, Ignacie. K řádu. Žádnou přísahou ničím takovým. Pokud tě srdce zradí, teprve potom od nás odejdeš. Ať uděláš, co uděláš, patříš k nám až do konce, rozumíš.“ Ignacius poklekne.
„To je velký dar,“ zašeptá. „Větší než jsem čekal.“
„Ano. To je. Každého jsme přivítali a sem si najdou cestu jen duše, které Řád potřebují, rozumíš.“ Ignacius přikývne a vstane. Jdou na večeři a on se směje a baví se jako zastara. Jako by těmi slovy mu spadl velký kámen s prsou. Austin má pravdu. Srdcem zůstane tady, i když bude jinde a část bude patřit někomu jinému. Vždy se sem může vrátit a bude přivítán. Vrátí se tam a pozná to, co tam tak zbrkle zanechal.
Austin ho pozoruje s tichou radostí. Obohatí ho to a získá zkušenosti. Konečně možná svým způsobem dospěje. Tiše se usmívá štěstí, které z něho vyzařuje.
„Bratr Ignacius se nám zamiloval,“ řekne Taurinus Austinovi. Sedí vedle něho a sleduje směr Austinova pohledu.
„Ano. Konečně. Mám radost, bratře Taurine. Neschvalujete to?“ Ten se podívá na dno cínového poháru.
„Moje paní zemřela před dvěma lety,“ podotkne klidně a dál sleduje ostatní. „Nebyli jsme oddáni, ale milovala mě a nevadilo ji to. Jen litovala jednoho a to, že mi nemohla dát děti.“ Otočí pohár jako by byl ze skla. Na vyleštěném povrchu se odrazí jeho unavená tvář. „Lituji okamžiku, kdy odešla a není se mnou, bratře Austine.“
„Netušil jsem…,“ rozpačitě se odmlčí.
„Je to nepsané pravidlo. Zítra odejde. Když přijel, zahlédl jsem ho a byl na tom špatně. V duši ho štvali démoni.“ Taurinus položí pohár na stůl.
„Ano. Zítra odjede. Bude to pro něho dlouhá cesta. Pro nás všechny.“ Oba sedí, jedí a přemýšlejí o tajemstvích, které každý z nich ukrývají. Zábava pokračuje a spousta bratrů později usedne k deskovým hrám. Někdo brnká na loutnu a oheň tiše praská v krbu. Tlumený rozhovor zní místnosti, občas někdo vybuchne v smích a to potom se zvednou hlavy, aby se podívali, kdo to je.
„Chci se už teď rozloučit, otče, proto prosím o požehnání.“ Ignacius klečí u jeho židle. Austin se zvedne, položí mu ruku na hlavu a všichni pokleknou.
„Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“
„Děkuji ti, otče.“ Ostatní povstanou a přijdou k němu. Obejmou ho a každý něco řekne. Ignacius se s každým rozloučí. Zůstane opět sám a pak spěšně opustí jídelnu a vrátí se do pokoje. Zkontroluje věci a všimne si svitku a malého váčku. Bratr Taurinus si vzpomněl a s ním bratr Serge - bylinkář, který má na starosti zahradu, malou nemocnici a s ní léky. Nepoděkoval jim, ale oni si pamatovali jeho žádost, kterou jim přednesl při večeři. S klidným pocitem ulehne a opět se mu zdá stejný sen, ale už z něj není tak vyděšený, jako poprvé.
Ráno vstane, vezme vaky a jde do stáje k Šedákovi. Vyvede ho ven a nasedne. Teď, když odjíždí, musí projet bránou. Uslyší hluk a otočí se. Zapomněl na to. Všichni stojí a dívají se na jeho odjezd. Pokleknou na dláždění a modlí se za dobrou cestu. Vyjede ven a vzpomene si, jak sem přijel. Hnaný svědomím a běsy, které mu zuřily v srdci a teď je klidný jako jezerní hladina po ránu. Pobídne koně do klusu a kopyta koně zabubnují na dřevěném mostě.
Slova z Austinových rtů: „Hodně štěstí a vrať se synu!“ neslyší .
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 27 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
