|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Pátek třináctého... ::
 Šíma |
publikováno: 25.09.2010, 13:50
|
| No... Uvidíte sami a šotkům zdar! ;-) |
| |
|
|
Bylo právě pátek třináctého, když si to starý Jouza, mimo jiné narozen před zhruba osmdesáti lety také právě v pátek třináctého, šinul po obecní cestě domů a pěkně ji šněroval zleva doprava a zase zpátky. Dokonce i černé kočky se mu obloukem vyhýbaly a dělaly, že jej nevidí. Žádný holub se mu ani ve snu neodvážil vykadit na rameno a jakékoliv výmoly (či nerovnosti) z povinnosti nastavovaly svůj hřbet, aby snad dědek někde nezakopl, nenatáhl se jak široký tak dlouhý, a na stará kolena si nenamlátil.
Ano, bylo pátek třináctého, ale náš hrdina bez bázně a hany nebyl vůbec pověrčivý. Dokonce tento datum miloval. Bez úhony přežil všechny velké katastrofy dvacátého století: první i druhou světovou válku, nástup komunismu i jeho odchod do propadliště dějin. Nyní s osmdesátkou na krku byl o něco střídmější, ale těch třináct kousků v hospodě u Třináctého apoštola ještě utáhl. Kdyby však tušil, že mu to pivo hostinský řeže minerálkou značky „Matoni“, asi by se velmi rozlítil a namístě by se pokusil toho darebu sprovodit ze světa.
„Já jsem ještě kus chlapa...“ prozpěvoval si. „Nejsem žádná atrapa!“
Pomalu si to šinul k číslo popisnému: jeden tisíc tři sta třináct, kde bydlel odjakživa. Celý svůj život prožil v této zapadlé vsi, kde lišky dávaly lidem dobrou noc. Světu se vysmál do tváře se slovy, že raději nechce nic vědět a bylo to. Svět jej míjel se stejnou lhostejností, s jakou míjel on jeho a z žádných událostí si nedělal těžkou hlavu. Stačila mu jeho milá roubená chaloupka, kus zahrady, práce v lese, a ve stáří pravidelný důchod.
„Tra... lala...“ broukal si, zatím co měl se zkracující se vzdáleností k domovu stále větší a větší problémy nejen s navigací, ale také s rovnováhou, aby se svalil kus od zahradní branky svého domu do příkopu. Na okamžik nastalo ticho. I špendlík by bylo slyšet, kdyby jej někdo poblíž čirou náhodou upustil.
„Už jsem doma?“ zeptal se sám sebe, avšak vstát na nohy se mu nepodařilo. Naštěstí po cestě zrovna nikdo nešel, takže se beze svědku po kolenou a po rukou doplazil jako partyzán ke vchodu do domu. Když nemohl dojít po svých, držel se hesla: „Postavte mě na ruce, domů už dojdu sám!“, aby se po chvíli šmátrání po kapsách, a pětiminutovému trefování klíče do zámku, přeci jen dostal dovnitř. Se zouváním problémy neměl, boty ztratil někde na chodníku mezi brankou a domem. Kolena měl odřená a špinavá. A aby toho nebylo málo, z kapsy mu vyčuhovala láhev desetiprocentního piva nevalné značky, kterou si s sebou vzal na posilněnou, kdyby náhodou cestou dostal ještě žízeň. Jouza nebyl nikdy vybíravý a s tvrzením, že když je žízeň, jde vypít vše, vždy dokázal vychlemtat i ten poslední patok, či zvětralé pivo v lahvi. Mimo močůvky, a téru, mohl vše a bylo to na něm také znát. Jen ďábel a jeho anděl strážný věděli, jak se mu podařilo přežít na tomto světě plného pokušení tak dlouhou dobu a neupadnout na hubu...
Avšak jednou ta kosa na kámen padnout musí! A zrovna se tak stalo v jeden pátek třináctého ve třináct hodin a třináct minut středoevropského času. Že bylo krátce po polední? Jouzovi bylo jedno, je-li ráno, nebo večer. Když to na něj přišlo, nebral denní, či noční, dobu na zřetel. Žil sám, doma na něj nikdo nečekal, žena mu umřela, když mu bylo něco po padesátce a od té doby si již žádnou další představitelku něžného pohlaví nehledal. Nač taky? Na další starou bábu nebyl zvědavý a na ty mladý už nestačil. Přeci jen měl víc rozumu, než kdejaký jiný mlsný kocour, kterého zajímaly mladé vnadné kočičky. Když jsme už těch zvířat, Jouza měl starého kocoura, byl div, že od něj již neodešel, protože jej tu a tam zapomněl nakrmit a z myší a vody nemůže být jeden živ. Jak měl Jouza rád pivo, tak ten kocour miloval mléko. Nakonec, co jiného byste od kocoura čekali, že?
Kabát nechal v předsíni a kalhoty u schodiště na půdu. V chodbičce u záchodu a koupelny na malý okamžik ztratil směr a bouchl se do hlavy. Na několik vteřin viděl snad všechny svaté a kdyby nebyl opilý, možná by dovedl i spočítat všechny hvězdy, které se mu míhaly před očima. Sedl si na zem a čekal, až jej to přejde. Přešlo, ale ta opička se jej držela stále. Nemohl si vzpomenout kde je, co tu zrovna dělá, a proč sedí na zemi. Když tu se to stalo...
Nebojte se, nezjevili se mu všichni svatí, ba ani k němu nepřiletěl anděl, či samotný ďábel z horoucích pekel. Z kuchyně k němu přišel černý kocour Mikeš, sedl si na zadek před starého Jouzu a mával rozlobeně ocasem sem a tam. Jeho oči se vpíjely do očí staříkových a staříkovy oči nemohly spustit oči z očí kocoura. Kdyby byl Jouza střízlivý, řekl by si, že došlo ke krátkému spojení člověčí a kocouří duše, nebo mysli. Jouza hlasitě kýchl a na malou chvíli přerušil tento magický okamžik. Kdežto kocour dál seděl, takřka nehnutě, a zíral na svého pána. Takřka nehnutě, protože se náhle začal sotva znatelně kývat dopředu a dozadu, a ze strany na stranu, jako by se dal na meditaci či snad nějaké to východní náboženství.
„Ty... Ty seš...“ začal Jouza a valil dál na kocoura bulvy. „Ty seš Mikeš... Co chceš?“
„Nic!“ řekl mu kocour a sotva přitom pohnul pysky.
„Jak... Jak nic?“ nechápal Jouza. „A... Jak... Jak to, že mluvíš?“
„A neměl bych?“ pokrčil kocour rameny.
„Já jsem ale sťatej!“ promnul si dědek obličej. Na několik vteřin zavřel oči a pak je znovu otevřel. Kocour tam však pořád byl, seděl jako by byl porcelánovou sochou, a stále si jej přeměřoval. „Co... Co tak na mě čumíš? Nečum tak... blbě!“
„Čumím a co?“ zeptal se jej Mikeš.
„Ty... Ty se mi zdáš!“ rozzářily se staříkovi oči. „Já spím a... Ty přeci nemůžeš mluvit...“
„Ale můžu!“ řekl mu kocour tajemně. „Dneska je pátek třináctého, jsem starý černý kocour a můžu všechno...“
„Tak mi zajdi na pivo!“ řekl mu Jouza. „Dám ti bandasku, padesát korun a...“
„Za padesát korun toho piva moc nenakoupím!“ řekl mu kocour zamyšleně.
„Kurva!“ zděsil se děda. „Ty... Ty umíš počítat?“
„Chodím za jednou kočkou do hospody...“ řekl mu Mikeš a mlsně se olízl. „Sice už taky není nejmladší, ale jde to. A taky vím, za kolik se tam čepuje pívo!“
„E-e...“ zarazil se dědula. „Tak ti dám stovku... Co ty na to?“
„Stovku? A co něco od cesty?“ zavrněl kocour a udělal na dědu oči. „Dvě?“
„Ježíši,“ vyděsil se Jouza. „Já tu s kocourem smlouvám dýško...“
„Tak si na to pivo zajdi sám!“ mávl řekl mu Mikeš a ještě chvíli se jen tak znovu komíhal na všechny strany. „Už jsi někdy viděl, aby šel kocour nakupovat? Já ne...“
„To... To je pravda...“ souhlasil děda a olízl si rty. „Mám žízeň...“
„Vody je tu dost...“ zamračil se kocour. „A zase jsi mi nekoupil mlíko... Posledně to bylo plnotučné! Jako bys nevěděl, že piju jen polotučné... Hele, v kapse máš ještě jednu láhev, abys věděl...“
„Si... budeš ještě vybírat!“ uchechtl se Jouza. „Kocoure jeden...“
„Taky nepiješ desítku, ale dvanáctku...“ řekl Mikeš na svou obranu.
„A... Co je ti vůbec po tom?“ obořil se na něj stařík. „Běž pryč! Zmizni... Stejně se mi jenom zdáš!“
„Nezdám!“ řekl mu kocour a drápl jej pravou tlapkou na obličeji. „Aby sis to pamatoval... Ožralo jeden!“
Jouza se nechápavě díval za odcházejícím kocourem, jak si to lenivě vykračuje ke kuchyni. Ve dveřích se ještě otočil a pohlédl na něj tím svým vševědoucím pohledem. Už chtěl na něj zavolat: „No, no, no, aby ses nepotento...“, ale rozmyslel si to. Mávl nad tím černosrstým ďáblem rukou a díval se, jak se po chvíli vyhoupl na staré kanape a nezúčastněně si začal lízal srst, jako by se vůbec nechumelilo.
„Ty vole,“ zamračil se. „Kocour a mluvil se mnou! Se mnou... Já se dám asi na víru a přestanu chlastat!“
Ano, a přestal. Ten kocouří škrábanec si pamatoval dlouho a kdykoli dostal chuť na onen zlatavý mok, začal jej pálit na tváři, jako by mu jej tam vypálil samotný čert. Jen lidi z hospody se mu začali posmívat a říkali mu: Starý kocour, protože od té doby se dal jen na minerálky, sladké limonády, kafíčka a čaje. A taky že to sním začalo jít z kopce. Ono abstinence lidem naučeným na chlast nesvědčí a tak když se sešel rok s rokem, byl starý Jouza pod drnem. Mnoho lidí mu na pohřeb nepřišlo. I ten kocour zůstal doma. Ono v ten den zrovna trochu pršelo a kdo by si nechal zbůhdarma smáčet srst?
Kocour nad ním uronil velkou slzu a odešel nadobro do hospody za svou milou. Hostinskému bylo jedno, že má o kocoura navíc, myší měl nakonec ve stodole za hospodou taky dost a ten černý kocour se beztak chtěl před svou kočičí milenkou jen blýsknout. Tahal ty myši ze stodoly jako kouzelník zajíce z klobouku. Jen jedno mu bylo divné, namísto mlíka začal pít pivo a po poledni tuze rád podřimoval na zápraží nedaleko stolu, kde s potěšením sedával starý Jouza a kochal se pohledem na okolí, dokud neupadl do alkoholového opojení. Že by šlo o malou kocouří pomstu, jej ani ve snu nenapadlo. Tu starou roubenou chaloupku zdědil jeden z jeho synů a po nějakém čase na Jouzu všichni zapomněli. A ten ďábel v černém blýskavém kabátu? I on se časem vytratil ze světa a dnes beztak někde honí v kočičím nebi myši a čeká, že se tam se starým Jouzou jednou někde setká...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.4 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 44 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 77 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
