|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (66. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 28.09.2010, 19:05
|
|
| |
|
|
Aby bylo jasno
Corita rozdala nezbytné rozkazy, vzala si nový plášť s drakem a brzy už jsme vyjížděly v doprovodu čtyřicetičlenné skupiny příznačně vybavených vojáků.
Na dohled od vesnice Gosaa družinu zastavila a upřeně sledovala pracující rolníky. Vojáci čekali na rozkazy, zdálky nás pozoroval osamocený jezdec a možná tušil, že tato oběť bude patřit právě jemu. Všimli jsme si ho už dřív a nechali jej, aby se pohyboval v naší blízkosti.
Královna věděla, co musí udělat, toto rozhodnutí však představovalo zlom v jejím životě. Nejspíš si uvědomila, že tímto gestem zahladí stopy svého původu, nehledě na to, že další osady s přeživšími jedinci její rasy měly následovat hned poté, co se vrátí z tažení proti Jakkisovi. Když teď zavelí k útoku, určí, kolik času zbývá těm, kteří ji vychovali.
„A co Josef?“ napadl mě další důvod, proč váhá.
„Zemřel týden poté, co jsem ho navštívila,“ odpověděla nepřítomně. „Jeho syn mi přinesl zprávu.“
Cítila jsem, kolik úsilí ji stálo, aby neřekla můj syn, a proto jsem nemohla odolat další nepříjemné otázce:
„Tak co bude s ním?“
„Ukončím to sama, jak zaslouží.“
„Nebude čas,“ namítla jsem. „Až tam vtrhneme, nebudeš si moct vybrat soupeře a jestli seskočíš z koně, aby ses o něj postarala, sesypou se na tebe bez ohledu na tvé muže. Nemůžeš tak riskovat, Peal tě potřebuje.“
„Počkáme do tmy,“ otočila se na družinu, aby jim do té doby dala volno. „Já pojedu za Kaileen a zkusím jí domluvit. Doufám, že si svou dýku vezme zpět.“
„Neměla bych jet já?“
„Tobě neuvěří.“
Dart se zmateně točil, Kaileen sama asi nevěděla, jestli nechce raději ujet. Nakonec se rozhodla počkat na místě a vyslechnout svou učitelku. Kdo ví, co jí Corita řekla. Nejprve to vypadalo na obyčejný rozhovor, který ale přešel v prudkou hádku plnou gest. Až po chvíli klidu, kdy se ani jedna nepohnuly, Kaileen pobídla vraníka, Corita otočila hnědáka a pomalu vyrazily k nám.
Cítila jsem se nesvá mezi tolika vojáky, hlavně jsem v jejich očích četla zvědavost, jak si povedu v přímém boji. Jeden na jednoho je přeci jiný zápas než vlétnout mezi desítky soupeřů a sekat bez rozmyslu do všeho, co se pohne. Na takovou řezničinu mě Kaileen necvičila. S ní to bylo jiné, zabíjely jsme, když se nám chtělo, ne když někdo zavelel a bylo třeba splnit úkol. V tomto případě jsem se Coritě musela podřídit, nic jiného nepřipadalo do úvahy a oni věděli, že brzy přijde chvíle, kdy si mě budou moci prověřit.
Kaileen se usadila kousek od nás, ke mně se neznala. Dala jsem jí trochu času, ale ani se po mně nepodívala, jen tiše ležela a čekala, až se zvedneme k útoku. Kdybych mohla být vedle ní, kolem by se vznášela její lehká vůně namísto všudypřítomného rozčarování.
Vojáci byli z její přítomnosti trochu zmatení, ale vzhledem k tomu, že ji viděli přijíždět s královnou, nechali ji na pokoji a omezili se na tiché dohadování o tom, proč k nim jejich paní tu zrádnou Lonshi vůbec přivedla.
Nebavilo mě čekat, kdy a jestli vůbec se Kaileen uráčí přijít, sama jsem za ní šla, abych se dozvěděla, co ji žere tentokrát.
„Kaileen,“ oslovila jsem ji, ale z jejího pohledu jsem vyčetla, že přisednout si považuje za drzost, za kterou se bez váhání příznačně odmění.
„Už vyrážíme?“ zeptala se, jako bych byla řadový voják.
„Ne, ještě ne. Chtěla jsem...“
„Dejte mi vědět, až budete chtít vyjet,“ skočila mi do řeči. Bylo jí úplně jedno, o čem chci mluvit, nebyla ochotná mě poslouchat a tehdy jsem si všimla, že ani nepřijala zpět svou dýku.
„Proč jsi odešla?“
„Tebe, velkého vůdce, to zajímá?“ zadržovala zlost.
„Velký vůdce má jiné starosti, malá Lee to chce vědět.“
„Lee by hlavně měla vědět, kde vzala nový meč,“ odsekla.
„Mám i tvůj,“ ukázala jsem, že přece mohu nosit oba. „Našla jsem ho náhodou, proč jsi mi ho nedala sama?“
„Tys od ní přijala zbraň a jak jsem viděla, ona má tvou dýku. Celé město nemluví o ničem jiném a kdybych ti odpustila všechno, tak blbce ze mě dělat nebudeš!“
„Slíbila jsem, že se k tobě vrátím...“
Už jsem nemusela pokračovat, Kaileen se tak zasmála, jak to u ní bylo zvykem jen málokdy:
„Jo, tak to jo, tomu fakt věřím. Vrátíš se ke mně, do divočiny a spát budeš na tvrdé zemi a v zimě, hm, tak to jsem klidná.“
„Kaileen...“
„Dej mi pokoj!“ zasyčela. „A vyhýbej se mi, nebo příště zapomenu, že máme společnou minulost.“
Vojáci i královna nás sledovali, ale narozdíl od nich Corita věděla, že mě neúspěch bolí víc, než by se mohlo zdát.
„Říkala jsem, že ti neuvěří, jít za ní byla velká chyba,“ přitočila se ke mně. „Madam je uražená, ty máš přece taky nějakou cenu, svou hrdost, tak ji nech, ať se vyvzteká.“
„Nechápu, co do ní vjelo.“
„No co, vždyť jsi to nedávno řekla,“ rozhodila rukama. „Hledala někoho, kdo by se o tebe postaral a zřejmě si myslí, že sis poradila sama. Trocha vzrušení z boje, pár kapek krve a bude zas dobře, uvidíš.“
„Já nevím, prý příště zapomene na společnou minulost,“ pochybovala jsem.
„Nezapomene, Xeros to nedovolí. A když on si něco zamane,“ usmála se škodolibě, „kolikrát dokáže přesvědčit i Rainara, aby nechal smrtelníky napokoji.“
„Kdo je Rainar?“
„Bůh smrti, toho neznáš?“ podivila se. „Většinou se zdržuje v blízkosti Narat nebo Daggora, ale samozřejmě může přijít s kterýmkoliv z bohů, ovšem on jediný nikdy nechodí sám.“
„Tys ho někdy viděla?“
„Jednou,“ přiznala zklamaně a konečně si sedla. „Zjevila se tehdy Narat a s ní přišel on, Rainar. Každý voják věděl, že se nejspíš chystá na smrt, když potáhne do boje a nikdo,“ podívala se na mě hrdě, „nikdo z nich necouvnul. Přišla jsem skoro o půlku armády, třicet tisíc mužů zahynulo, a proto mě tak namíchnul Pinius a ti jeho zbabělí přisluhovači. Co budu živa, nedopustím, aby taková chamraď rozdávala území, za které padlo tolik mužů. Když budu muset, stáhnu je z kůže třeba sama,“ dodala odhodlaně a já jsem jí to věřila.
„Jezdci!“ upozornil jeden z vojáků.
Šeřilo se, přijížděli k nám tři muži. Jedním z nich byl Josefův syn, druhým Aldon, třetího jsem neznala. Kaileen konečně něco zaujalo. Ostražitě je sledovala, přeci jen pocházeli z nepřátelského rodu, a že by jí královští vojáci byli zvlášť nakloněni, v to taky nemohla věřit.
„Znovu do práce?“ zašklebil se Aldon, když pohledem přelétl připravené mužstvo. „Ani nepřijedeš navštívit staré známé? Nepotřebuješ doplnit zásoby?“
„Nezdržím se dlouho,“ odpověděla vyhýbavě, ale nelhala.
Dál s nimi mluvila o samotě, přesto až k nám bylo slyšet jejich rozhořčení, když si všimli Kaileen.
„Zítra ráno se dozvím, kdo z vás ji pronásleduje,“ kývla k ní.
„Nedozvíš se nic,“ odsekl Aldon. „Kdybyste nebyli v přesile, ukázal bych ti, co se dělá s Lonshi,“ nenávistně se na Kaileen zadíval, načež ona pouze naznačila polibek, v očích tu svou smrtonosnou hravost.
Zpátky do vesnice se vrátili jen dva, Josef s námi zůstal. Usadili se s Coritou kousek od nás, bavili se tak potichu, že nebylo nic slyšet. Zato těsně za mnou se objevila Kaileen, sotva jsem si sedla, protože tento okamžik si nemohla nechat ujít. Dotýkaly bychom se, kdyby se byla přiblížila ještě o malý kousek, ale právě ten významný kousek si dobře pohlídala.
„Až padne tma,“ řekla pomalu, sebejistým a zčásti výsměšným tónem, „poznáš, jaká Corita opravdu je, jak laskavá a pozorná dokáže být. S ní budeš mít všechno, Lee, jenom ne jistotu, že dožiješ rána.“
Přísahala bych, že mě velmi jemně políbila na krk, ale proč by to dělala? Vždyť se ani neohlédla, když odcházela.
Kraj se ponořil do tmy. Tichem se nesly hlasy několika mužů, někteří podřimovali, jiní mlčky hleděli na nebe poseté tisíci hvězd. Corita pořád vyčkávala, zato Kaileen to polehávání přestalo bavit a dožadovala se akce.
„Tak co bude?“ přerušila její rozpravu s Josefem.
„Vydrž ještě,“ odpověděla téměř prosebně.
„Zdá se, že při ní každý vyměkne, co?“
„Važ slova, Kaileen,“ přitvrdila.
„Mám to udělat, nebo to zvládneš sama?“ Coritě se moc nelíbilo, kam míří. Okamžik, kdy zaváhala, Kaileen využila, aby zachytila Josefa: „Vstávej!“
„Přestaň!“ vyskočila a odtrhla ji od něj.
Většina mužů zpozorněla, někteří strčili do druhů, aby věnovali pozornost Lonshi, která si dovolila být drzá k Její Výsosti.
„Padnout rukou tak zkušené bojovnice není hanba, přesto bych byl raději, kdyby to udělala královna,“ odzbrojil ji Josef.
Mlčky sledoval, jak se na sebe nepřátelsky dívají, potom Kaileen zvolila jinou taktiku:
„Měli bychom vyjet, čeká nás spousta práce, než to tam vyklidíme.“
Na to Corita slyšela, před jednotkou jí ani nic jiného nezbylo. Kaileen klidně odkráčela, pomazlila se s Dartem, vyskočila na jeho hřbet a čekala, až budou všichni připraveni.
„Není rozumné brát Kaileen s sebou,“ vzala jsem Coritu bokem.
„Proč? Chce se postavit svému strachu, v tom jí nebudu bránit, ani kdyby byla nepřítel.“
„Chceš to tam vypálit, takového ohně se ona bojí. Kdybych ji posledně neodtáhla, do Taggu by nedojela.“
„Neměla bys mluvit o jejích slabinách,“ zatvářila se pohoršeně, „ale když už, tak aspoň vidíš, co je pro tebe ochotná udělat.“
„Pro mě, určitě.“
„Co asi měla v plánu, než jsme ji dohonili? Předpokládám, že ji zdržela skupina lovců, kteří ostatně jdou i po tobě, ale kdyby sem dojela první, našla bys tu tak akorát hromádku popela a ohořelých mrtvol.“
„Kaileen mezi nima,“ ujelo mi.
„I to by bylo možné,“ připustila. „Teď už to nedělá z vděčnosti, že jsem si tě vzala pod svá křídla. Ne, teď se chce předvést a já jí nebudu bránit. Chci vidět, jak se budete chovat v boji. Kaileen už znám, ale ty máš příležitost. Svěřím ti pár chlapců, budeš s nimi čekat na kraji vesnice a zabíjet ty, kteří zkusí utéct. Zabíjet, Lee,“ zdůraznila.
„Slyším.“
„Nemusíš štvát ty, co ti proklouznou, stejně počítám, že je ráno dorazíme, pěšky daleko neutečou. Já budu s další skupinou na druhé straně.“
„A Kaileen ve středu s těmi, co ji dříve honili, proti plné dědině těch, co ji honí teďka,“ dokončila jsem. „Bezva.“
„Jestli jí nevěříš...“
„Nevěřím tvým mužům.“
„Ale to bys měla,“ pozvedla obočí. „Pojedeš s nimi do války, budeš na nich závislá a oni na tobě,“ uzemnila mě a vyrazila.
Zůstalo po nás jen poválené místo, když se tichá smrt blížila ke spící osadě. Obyvatelé nepočítali, že právě proti nim by kdy Corita vyjela, ale měli s tím počítat už od toho dne, kdy se obrátili proti ní.
Na hranici pozemků naposled zastavila své muže a seskočila z koně, aby se postarala o Josefa. Nechtěl umřít, ale věděl, že je to nevyhnutné a postavil se k tomu jako chlap. Mohl ji požádat a ona by ho byla propustila, nechala by jej bojovat s ostatními vesničany, ale on nechtěl pomáhat těm, kteří se odvrátili od své královny i víry. Otec by na něj byl hrdý.
Otočil se k ní zády a klekl si, aby jí to ulehčil. Plamen pochodní plápolal v mírném větru a prostor mezi námi a nebem byl naplněn vnitřním bojem jindy nemilosrdné vladařky. Nechtěla Josefovi ublížit, ale zároveň si byla vědoma, že jiná možnost není. Hrot se dotýkal jeho kůže, stačilo prudce trhnout dolů. Při pohledu na Coritu se zdálo, že zbraň v jejích rukou neuvěřitelně ztěžkla a stojí ji mnoho sil, aby ji udržela byť o chvilku dýl.
Seskočila jsem z koně, protože před bojem se muselo stát ještě něco. Nebylo vojáka, který by nepoklekl a v duchu nepromluvil k Narat zároveň se mnou. Zdálo se, že se modlí i Corita s Josefem, jen Kaileen se tvářila, že ji to nudí. Sotva se k bohyni války donesla poslední slova a muži vstali, Corita konečně bodla, aby jí poslala první oběť.
Kaileen se nechtěla neslyšně plížit, jak to měli Lonshi ve zvyku, důrazně se ohlásila, když pobídla Darta. Vesnici si pamatovala a přesně věděla, na která místa své muže pošle. Jezdci zapálili knoty malých hliněných nádob a házeli je na domy. Po nárazu se hořlavina rozprskla poměrně daleko a oheň rychle stravoval všechno, co se mu postavilo do cesty.
Obyvatelé zmateně vybíhali z domů, někteří se snažili hasit, zatímco my jsme je sevřeli v pasti, kde kromě ohně čekala krvežíznivá Kaileen. Brzy se nedalo zaostřit na hvězdy, z plamenů vybíhali zmatení lidé a tehdy přišla řada na nás.
Splašený dobytek a drůbež se pletli pod kopyta koní, když jsme na okraji vesnice likvidovali ty, kterým se podařilo dostat až k nám. V poskakujícím světle se letmo míhaly jejich vystrašené obličeje a vyčítavé pohledy, o to víc byly slyšet výkřiky a volání.
Bylo mi horko, strašně horko, i tváře vojáků se leskly potem, nepochybně i jim meče klouzaly v rukou, a co teprve ve středu osady, tam muselo být doslova peklo. Nevěděla jsem, jestli si to Kaileen užívá, nebo tam někde zůstala bez pomoci. Předala jsem velení a vydala se za ní.
Pobíhající oběti, bezmoc, marný boj a Kaileen se vyžívala v tom, že mohla Coritě vrátit, co jí provedla. Pomsta, pro kterou dosud žila, byla lepší, než původně plánovala. Nejdřív ji chtěla zabít, pak našla důvody, proč by neměla, a nakonec se charismatická vladařka musela dívat, jak Lonshi s velkým gustem likviduje část její rasy.
Kdo ví, jaké pohnutky vedly Coritu k tomu, aby opustila jednotku jako já a vrhla se do středu bitevního pole. Možná si to plenění nechtěla nechat ujít a možná jen chtěla pohlídat impulzivní Kaileen. Měla v tomto směru rozhodně víc zkušeností a věděla, že bude muset blonďatého nepřítele udržet naživu, alespoň dokud neporazí Jakkise.
Lonshi sesedla, aby si to dost užila. Na jejím těle ulpěla krev mnohých, často ji cítila i na svých rtech, ale chuť a vůně krve Gosaa pro ni byly nové. Když je konečně poznala, ovládla ji taková zuřivost, až se zdálo, že se nikdy neunaví.
Podařilo se jí chytit starce a dvě děti, natlačila je do domu, který sice ještě nehořel, ale oheň z okolních střech se šířil rychle. Pomohla jsem jí zajistit dveře. Co na tom, že vylezou okny, ať bojují, smrt je nemine.
I tento čin Corita viděla, ale ani to ji nepřinutilo k akci. Na nikoho neútočila, nikoho nechránila, pouze přihlížela, případně bránila samu sebe. Když jsme za bezbrannými oběťmi zabouchly dveře, Kaileen se na královnu výsměšně zadívala.
Dění kolem se pro ni nejspíš na okamžik zastavilo, ale věděla, že Kaileen pouze opakuje to, co kdysi viděla, co ji často nenechalo spát, čeho se ona sama tolikrát dopustila. Lonshi si mohla dovolit cokoliv a „vítězná“ Gosaa s tím nemohla nic dělat. Bylo mi Cority svým způsobem líto, když jsem viděla, jak trpí.
Vyhrála. Kaileen se dožila nepopsatelné slasti, přestože Narat rozhodla, že zvítězit a přežít měli Gosaa. Na mě se podívala tak, jako tenkrát v těch snech, kdy mi podávala svou potřísněnou zbraň a říkala:
„Teď ty.“
Asi se dříve královna stejně dívala na ni, když ji chtěla vyzvat ke hře. Kaileen to taky chtěla. Chtěla, aby tato noc byla dokonalá.
„...Zkoušela, zda jsem důstojným soupeřem... Soutěž začala hned, jak jsem přikývla.“
A tak jsem přikývla.
Běžela jsem tam, kam Kaileen, zabíjela jako ona, bez zábran a bez výčitek. Letmo jsem zahlédla Coritu, která ze sedla sledovala to, co by pro Kharovy démony mohlo být milostnou předehrou.
Dosud všechno probíhalo ve zběsilém tempu, nebyl čas zastavit, až dokud mi Kaileen nevěnovala ten pohled, kdy pot, prach, krev ani popel neznamenají nic. Zatáhla mě do osamoceně stojícího domu. Dlouho byl opuštěný, střecha se rozpadala a propouštěla světlo i hluk bitvy, zatímco se dva zabijáci rvali o to, čí touha je silnější.
Měkké rty, pevné tělo a tvrdá stěna. Volnost, vtíravý dým, nenasytná ústa a ruce rozmazávaly zbytky krve všude, kam dosáhly.
Najednou mě od sebe odstrčila a při svých schopnostech mi vrazila prachobyčejnou facku. Zas tak obyčejná nebyla, protože jsem s sebou vzala i zbytek toho, co po bývalých majitelích zůstalo na stole.
„Aby bylo jasno,“ ozřejmila, upravila se, otřela si rty a vyšla ven.
Přes všechen zmatek kolem jsme byli do rána hotoví. Několik hodin tvrdé práce, křiku, potu a smradu, pak pochytat přeživší a dorazit raněné.
„Ty ne,“ zastavila mě Corita. „Jsi vůdce, plánuješ další krok. Až skončíš, teprve se připojíš k oddílu, je-li třeba. Špinavou práci zvládnou sami.“
Zadívala se na Kaileen. To podstatné mezi nimi proběhlo mlčky a Kaileen, ačkoliv byla unavená, toužila po dalším.
„Spokojená?“ zeptala se Corita.
„Doufám, že válku nebudeš zbytečně odkládat,“ zákeřně se pousmála.
„Tímto tedy považuji náš spor za uzavřený.“
Kaileen přemýšlela, co jí na to odpovědět. Přestože mírovou smlouvou měla být Lany, i toto by byla schopna považovat za dohodu o příměří, ale bylo v ní ještě něco. Posílena smrtí tolika nepřátel a oproštěna od všech morálních zábran, byla schopna nás posekat všechny.
„Odpouštím ti,“ pronesla nakonec. Myslela to vážně a Coritě se tak nějak zvláštně ulevilo. „Ale že sis vzala Lee, to mi ještě splatíš.“
„Nechtěla mě,“ zastavila ji Corita, protože Kaileen považovala rozhovor za skončený.
„Pak by ses měla víc snažit,“ vyskočila na Dartův hřbet, „protože já tě budu soudit, jako by se stalo.“
Vraník nám ukázal zadek a vykračoval si, jako by chtěl naznačit momentální náladu své paničky. Kaileen se ani neohlédla. Oheň, který jí dodnes tak vadil, dotvářel atmosféru toho, co nyní zřejmě panovalo v jejím nitru.
„A nedá si to vysvětlit, beran,“ zavrčela Corita pro sebe a zakroutila hlavou. „No, jak chceš. Klášter je kousek odtud,“ otočila se na mě, tón jejího hlasu byl trochu mírnější, ale pořád dost rozladěný. „Aspoň se pak nebudeme muset zdržovat. Zavolej Narat a vyřešte už konečně tu svou záležitost, já zatím zabavím Kaileen.“
„Co po mně asi bude chtít?“
„Nevím, ale určitě nic, co je pro ni obvyklé. Podle toho, jak se tenkrát zatvářila, bych řekla, že ji napadlo něco, co bys od ní nečekala. Ať je to cokoliv, zkus se vrátit živá. Až dorazíme do Ishar, vysvětlím vám, co po vás chci.“
„Proč až tam?“
„Potřebuji k tomu mapy, které tu momentálně nemám. Hned potom vyrazíme, ať na nás Jakkis nemusí dlouho čekat,“ ušklíbla se.
„Ty se nějak těšíš.“
„Těším,“ v očích jí vzplála snad samotná válka.
„Nerada to připomínám, ale pořád ještě nemáš tři dvojice, o kterých mluvil věštec.“
„Třeba mám a nevím o tom,“ rozhodila rukama.
„Tak schválně.“
„My jsme tři, tedy nám chybí jen jedna žena a dva muži.“
„Ještě je najít, co?“
„Nebuď drzá,“ přiletěl mi pohlavek, ale rozhodně to nebyla taková pecka jako od Kaileen.
„Tak to začínalo s Kaileen,“ popíchla jsem ji.
„Trochu úcty, ano? Pořád ještě jsem o půl století starší než ty.“
„A o půlku vyšší a kdyby se ti chtělo, jakože se ti zrovna nechce, tak mě přepereš, já vím. A že si mě s Kaileen předáváte, aby mě jedna fackovala a druhá pohlavkovala, to ti nevadí.“
„Něco snad vydržíš?“ odpověděla pohotově, přesto bylo znát, že ji to překvapilo.
„Zas já,“ vzdala jsem to a šla si vybít vztek na těch chudácích, které stejně bylo potřeba dorazit.
Nic nebylo ponecháno náhodě, vojáci vytvořili skupinky, které systematicky prohledávaly spáleniště i jeho okolí. Otrlí chlapi pro jistotu bodali i do těch, kteří se jim asi zdáli málo mrtví. Přidala jsem se ke třem mužům z mého oddílu a prohledávala s nimi trosky.
„Dej si,“ nabídla mi Corita pálenky, „chlapci už je dorazí.“
„Jasně, taková práce stejně není pro holky,“ sundal přilbu mladík, který vypadal, že zrovna opustil výcvikový tábor.
„Nebýt toho strniště, taky by tě k tomu nepustili, slečinko.“ Jeho dlouhé řasy a kudrnaté vlasy by mu mohla většina žen závidět.
„Troufáš si?“ nakročil.
„Na tebe? Kdykoliv.“
„Počkej, ty ji neznáš?“ upozornil ho druh.
„Měl bych?“ zeptal se trochu zmateně.
Co ještě budu muset udělat, aby si zapamatovali moje jméno? Ke Kaileen by si to nedovolil.
„Ten plášť mám od ní,“ vložila se do hovoru Corita.
„Jo tak,“ zaculil se, v očích se mu zalesklo, ale hned se zas vzpamatoval. „Nepoznal jsem tě.“
„Vás,“ opravila jsem ho, „ty mi nebudeš tykat.“
Podíval se po Coritě, ale ta se ho nehodlala zastat, protože stejně jako já poznala, co si mladík myslí. Ukázala bych mu, že jsem svou práci odvedla na bojišti, ne v její ložnici, jenže to bych se musela rvát s každým druhým.
„A budeš mě zdravit a oslovovat Vaše Lordstvo, aby sis zapamatoval, kdo jsem, jasné?“
„Jasné,“ potvrdil, i když nerad.
„Tak co bude? Pořád ještě patříš k mojí jednotce, do práce!“
Kdyby nebyla přítomna královna, řekl by mi něco pěkně od plic a vůbec by mu nevadilo, že nadává „holce“. Jenže teď se musel s nechutí otočit a splnit rozkaz.
„Nezapomněl jsi na něco?“
„A na co?“ zavrčel spíš pro sebe, ale než se stihl otočit, zakročila Corita a srazila ho na zem:
„Salutovat nebo klečet, můžeš si vybrat, vojáku.“
Jeho dva druhové si vybrali hned, on také zvolil raději variantu vestoje. Snažil se nedat na sobě nic znát, jenže byl uražen a ponížen před jinými muži z oddílu, to se nedalo skrýt. Věděla jsem, že dříve či později se tento spor bude muset rozseknout, ale neměla jsem obavy. Kaileen mi dala pořádně zabrat, díky ní jsem bojovala líp než kdejaký důstojník a nepotřebovala jsem k tomu...
„Jak to stojíš, vojáku?!“ praštila ho, aby se narovnal a stál hrdě jako řádný člen královské armády. „Toto že je chlapská hruď? Kdejaká holka má pevnější tělo než ty! Jestli přežiješ válku, čeká tě pořádný výcvik.“
„Ano, paní,“ reagoval trochu nejistě. Pokud v jejích očích četl zlost, která čišela i z jejího hlasu, pak se nebylo co divit.
„Příště ji nechám, aby si sama udělala pořádek, tak nezapomínejte, že Alexandra porazila bez mé pomoci.“
„Ano, paní.“
„Odchod!“
Kdyby byla sama, určitě by něco peprného dodala, ale za této situace si raději lokla ohnivé vody.
„A s tím mám jet do války,“ vydechla a otřela si rty. „Anebo mám takového cucáka nechat hlídat třeba hlavní město?“ bezradně zakroutila hlavou, jako by toho vypila už mnohem víc.
„Když už jsi na to narazila, proč vlastně potáhneme proti Jakkisovi? Urazil tě?“
„Tak nějak. A dochází mi parfém,“ odpověděla rádoby vtipně. „No, opravdu. Suroviny na jeho výrobu dovážíme a není to zrovna laciné, takže uznáš, že se mi nemůže líbit, když mi Jakkis leze do cesty.“
„To samozřejmě uznám, ale teď vážně, o co jde?“
Corita pohladila hnědáka, a když jsem si přihnula, vrátila čutoru na místo. Dohořívající trosky trochu kazily dojem, ale jinak by výhled po okolí sám o sobě poskytoval dobrou odpověď.
„O co jde?“ zopakovala otázku a otočila se ke mně. „O zdroje. S Kaileen jste projely kus Pealu, žila jsi výhradně venku, a tak sama víš, že se naše země pyšní úrodnou půdou, rozsáhlými pastvinami, bujnými lesy. Každých pár dní můžeš narazit na řeku nebo jiný vodní tok, zatímco na severu, kam pojedeme, takových míst mnoho nenajdeš.“
Rozpovídala se, ale nakonec vyprávění uzavřela s tím, že mě nebude mást a raději mi podrobnosti ukáže na mapě, až dorazíme do Ishar.
„Mimochodem, spoléhám na tvou nejlepší vlastnost,“ usmála se poťouchle.
„A to?“
„Hledání chyb.“
„Jestli je to nejlepší vlastnost, to opravdu nevím, Kaileen to nesnáší.“
„Prosím tě, je jedině ráda, že ji občas poškádlíš, to k tomu patří,“ mimoděk mi položila ruku na paži, ale to už se k nám řítil můj stín.
„Nemůžeš toho nechat aspoň tady?“ zatvářila se Kaileen znechuceně.
„Právě tady s tím začnu,“ odsekla Corita. „Mám-li být potrestána, chci vědět za co. Sama jsi mi radila, abych se víc snažila.“
„Můj oddíl splnil úkol a kdybyste si vy dvě radši hleděly povinností, mohli jsme odtud už vypadnout. Nebo máme jet bez vás?“
„Velení jsem ti svěřila jen dočasně, pořád jsou to moji vojáci...“
„Tak se jim věnuj,“ ukončila.
„Madam zuří,“ prohodila Corita, když Kaileen odjížděla.
„Ještě ne,“ zaslechla ji a otočila koně. S tím svým dokonalým sluchem rozčilovala zas ona mě. „Ale pokud chceš, můžu ti vyhovět. Nemusím zuřit, abych tě nakopala.“
„Silná slova,“ vysmála se jí Corita. „Ještě před pár dny jsi sotva stála na nohou, ani jsem se nemusela zvlášť snažit a vzdala ses.“
„Co bylo, bylo,“ odpověděla klidně. Pokud to doteď vypadalo na běžnou výměnu názorů, tak Kaileen z toho udělala katastrofu. „Tenkrát jsem neznala balzám z krve Gosaa a neviděla umírat tvého bratra. Marco se jmenoval?“
Zatímco Corita se zamračila, těžce polkla a snažila se to rozdýchat, Kaileenino sebevědomí rostlo s každým dalším okamžikem.
„Sama jsem ho sejmula. Leží tam, co byla Aldonova stodola. Tak daleko od tvé rodné chatrče jsem ho dotáhla jen kvůli tobě, chtěla jsem uchránit jeho tvář před ohněm, abys ho poznala.“
„To stačí, Kaileen,“ chtěla jsem jí domluvit, ale akorát jsem ji víc rozdráždila.
„Ale, štěňátko nám vyrostlo,“ zasmála se provokativně. „Krásně kňučíš, umíš taky kousat?“ strčila do mě. „Jsi jak Kirth, akorát že ten se neválel v její posteli, blahopřeju.“
To už Corita nevydržela. Znova ty bleskové údery jako v klášteře, znovu si Kaileen doslova podala a ona se znovu nestihla bránit. Jejich příměří stálo mnoho životů a přitom bylo pořád tak křehké, pokud v tu chvíli ještě existovalo.
„Nestačilo ti to?“ zasyčela královna. „Já ti ukážu, že jsi pořád ještě štěně. Boj se okamžiku, kdy spolu zůstaneme samy, protože až s tebou skončím, nebudeš moct ani kňučet. Až s tebou skončím, Kaileen, zapomeneš i svoje jméno,“ procedila skrz zuby.
Kaileen se poučila, dobře věděla, že z tohoto sevření se nedostane, a tak hned zkrotla a nechala Coritu mluvit, aniž by se zkusila vymanit.
„Kdyby tě viděla Narat, musela by se za tebe stydět. Nechápu, jak s tebou může Lee vydržet, jsi sobecké krvelačné monstrum bez citu, bez úcty a něco ti povím, Kaileen,“ opět tak nenávistně vyřkla její jméno, až jsem se divila, jak se tolika emocí dá vměstnat do jediného slova. „Já bych byla bohům vděčná, kdyby mě někdo tak miloval. Byla bych Lee za to vděčná a dala bych jí všechno, ačkoliv je žena. Doteď sis nic z toho nezasloužila, jen nás obě ponižuješ tou svou žárlivostí a strachem. Už se konečně seber, ty spratku!“ odhodila ji od sebe.
Obě prudce dýchaly, obě se dostaly na pokraj psychických sil, obě byly blízko tomu, aby se projevily tak, jak to pro ně nebylo zrovna typické. A já jsem nevěděla, co mám dělat. Kaileeniny slzy už jsem znala, ale nechtěla jsem je vidět znova.
Pár vojáků si všimlo roztržky, ale netušili, o co jde. Vzhledem k tomu, že ještě donedávna spolu Corita a Kaileen moc nevycházely, je to ani zvlášť neudivilo.
„Tak si ji nech,“ zavrávorala Kaileen, opřela se o Darta, vzápětí na něj naskočila a otočila jej směrem k nám. „A tu dýku si taky můžeš strčit...“
Vraníkovi se prudké trhnutí nelíbilo, ale poslušně změnil směr a rozběhl se pryč. Dívaly jsme se za nimi, dokud se nám neztratili z dohledu.
„Tak to je definitivně v prdeli.“
„Doufám, že ho neuštve.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
