|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Ómalöra-30 ::
 Annún |
publikováno: 29.09.2010, 16:52
|
| Další díl přiběhu o elfech. Tak ať se vám líbí. Pěkné počtení. |
| |
|
|
XXX. – Změna je život.
Svěží a krásné ráno začínajícího jara v Ladérionu vítalo všechny obyvatele. Bylo ještě šero a slunce teprve svou září za kopci Klenutých hor dávalo znát, že již vykukuje z pelíšku, avšak na bledou oblohu se zatím nevyhoupnulo. Východ zářil různými odstíny rudé, purpurové, růžové, oranžové a žluté. Bílé obláčky vznášející se po nebeské klenbě měli lehce narůžovělý nádech a okraje konturovala ostře zářící linka. Mëllinda nemohla dospat a tak už nyní ustrojená s rozpuštěnými vlasy stála u okna a kochala se výhledem na probouzející se jitro. Vrhla pohled na hodiny na krbové římse a zjistila, že je půl osmé. Nastal čas sejít o patro níž do Annerisiny ložnice. Vyšla ze svého prozatímního pokoje na chodbu a po mramorových schodech sestoupila do prvního patra, udělala několik kroků po barevném běhounu a zaklepala na dveře pokoje. Ozvaly se rázné šlépěje, cvakla klika a dveře se rychle otevřely, až to Mëllindu vylekalo. V úleku uskočila o kousek vzad. V otevřené mezeře se před ní tyčil pán Dorien v celé své výšce a hleděl na ni ze shora, protože byl o hlavu vyšší než ona. Černé vlnité vlasy se mu kroutily kolem krku a na ramenou. Spoutané je měl pouze stříbrnou čelenkou z jednoduchého proužku drahého kovu. Stříbrošedé roucho lemované černou saténovou stuhou a přepásané černým opaskem mu perfektně sedělo a zdůrazňovalo jeho atletickou postavu. Hvězdné oči mu zářily radostí ze života a úzké světlé rty se mu zkroutily do přátelského úsměvu, když viděl stát za dveřmi Mëllindu.
„Krásné dobré ráno ti přeji,“ zahlaholil na pozdrav.
Mëllinda přikývla a učinila zdravící gesto.
„Pojď dál, děvče, má drahá choť tě již netrpělivě očekává.“ Rukou jí naznačil, aby vstoupila do místnosti a uvolnil jí průchod.
Mëllinda kolem něj proklouzla do ložnice a uviděla Anneris pohodně sedět v křesílku a houpat v náruči miminko. Dorien ji obešel, přistoupil ke své ženě a políbil ji s něhou a láskou na ústa, synovi vtisknul drobný polibek na temeno hlavičky a usmál se.
„Já vás nyní opustím, mé milé dámy, a nechám vás o samotě. Uvidíme se u snídaně,“
pronesl a svižným krokem opustil ložnici a zavřel za sebou dveře.
‚Dobré ráno, Anneris. Zdá se, že je Dorien velmi dobře naladěn,‘ řekla v duchu Mëllinda.
„Ach ano, je z něj velmi šťastný a pyšný otec. Víš, já v pravdě nějaký čas moc nedoufala, že ještě někdy budu mít děti. Poté, co jsem se dostala polomrtvá z vězení v pevnosti Krul, vypadalo to se mnou dost bledě. Když mě později Ewerion ošetřoval v Údolí pramenů, zjistil, že jsem měla nějaké vnitřní zranění, které se špatně zhojilo a možnost, že bych otěhotněla, byla víc než mizivá. Přesto se na mě osud usmál, uzdravila jsem se a přivedla na svět Fëu a nyní i Yärise,“ vysvětlila jí Anneris a upírala milující pohled na dítě ve svých pažích.
Mëllinda se posadila na taburet potažený vínově květovaným sametem a pokývala chápavě hlavou.
‚Moc dobře vím, jak ses asi cítila. Jsem na tom podobně. Vlastně též nevím, jestli ještě někdy v budoucnu budu schopna přivést na svět potomky,‘ povzdechla si posmutněle.
Anneris pozvedla zrak od syna a zaměřila ho na přítelkyni.
„To kvůli té bolestné ztrátě? Myslíš, že už nikdy nebudeš připravená na to mít další dítě?“
‚Ano, tak trochu si nejsem jistá, že bych dokázala znovu nosit pod srdcem další nový život. Je to takový divný strach. Však spíš jde o to, že je tu poměrně velká možnost, že kvůli Rindonově krutosti nebudu schopna nikdy otěhotnět. Když mě tehdy v ten osudný den naposledy ztloukl a zkopal, způsobil mi těžké vnitřní zranění. Hodný léčitel Leonard se o mě staral a ošetřil všechny rány, které viděl, ale to co bylo porušené v mém těle,‘ ukázala si na břicho, ‚tak to vidět nemohl a neměl znalosti, aby mě mohl operovat. Převezl mě společně s Oldwinem do Unquë Ehtelin a předal mě do Ewerionovy péče. Měla jsem šílené bolesti, neb jsem uvnitř stále mírně krvácela, tak mě urychleně operoval a opravil vše, co se opravit dalo, ale musel mi odejmout…‘ odmlčela se a stydlivě sklopila hlavu. Bylo jí trapné o tom mluvit, protože kromě Eweriona a léčitele Leonarda o jejím stavu nikdo nevěděl. Nadechla se. ‚Měla jsem po těch bezcitných kopancích naprosto poničení jeden vaječník, a tak ho musel Ewerion odstranit a porušenou dělohu, ale ta se snad vyléčila. I tak mám jen poloviční šanci, že přivedu na svět dítě. Sama víš, že elfové to s rozením potomků mají dost těžké, někdy se jim nepodaří přivést dítě na svět ani za mnoho stovek let a mohou být naprosto zdraví. Co potom takový mrzák jako já? Jen stěží mohu doufat, že mi bude další dítě někdy dopřáno,‘ popotáhla Mëllinda, protože se jí do očí hrnuly slzy.
Anneris její pocity chápala a věděla jak se elfka cítí, protože se též kdysi cítila jako mrzák a nepoužitelná žena, ale Dorien ji přesvědčil, že ať s dětmi, nebo bez nich ji bude vždy od srdce milovat.
„Nebuď smutná, Mëllindo, i poloviční šance je lepší než žádná,“ utěšovala ji a nahnula se v křesle. Dítko nesouhlasně zavrnělo a dál si cumlalo paleček. Natáhla ruku a pozvedla skloněnou hlavu plavovlásky. „Podívej se na mě,“ požádala ji něžným hlasem. Mëllinda pozvedla pomněnkové oči a zahleděla se do jejích zlatých. „Nic není tak zlé, aby se to nemohlo zlepšit a obrátit v dobré, to mi věř.“ Usmála se na ni. „No, jak se zdá odbočily jsme od našeho původního záměru, kvůli kterému jsi sem vlastně přišla, na smutné a depresivní téma. Nechme to plavat a vraťme se k veselejším myšlenkám,“ navrhla a Mëllinda souhlasně přikývla.
Anneris se zvedla z křesla a přenesla syna ke kolébce na kolečkách, do níž ho opatrně uložila. Dítě protestně zamumlalo a zkrabatilo čelíčko, neboť se mu nelíbilo, že ho matka pustila ze své hřejivé náruče. Elfka ho něžně polechtala na nožičce.
„Ale ty můj malý broučku, přece se nebudeš na maminku mračit. Nana tě na chviličku nechá v postýlce, ale to neznamená, že tě nemá ráda. Jen musí pomoc kmotřičce s výběrem šatů,“ vysvětlila malému chlapci a znovu ho prstem polechtala na chodidle. Dítě se zavrtělo a na tvářičce se mu rozlil veselý úsměv a vycházelo z něj spokojené vrnění.
„Tak se líbíš mamince, hodný chlapeček.“ Napřímila se nad postýlkou a obrátila se na Mëllindu. Ta na ni s údivem hleděla, a kdyby neseděla na taburetu, tak by zřejmě omráčením klesla k zemi. „Mëllindo jsi v pořádku?“ otázala se starostlivě Anneris, když viděla její překvapený výraz.
‚Já…‘ polkla. ‚Slyšela jsem dobře? Ty chceš, abych byla Yärisova kmotra?‘
„Ach, tak to tě tolik ochromilo. Ano, je to mé vroucí přání. Diriel se stane jeho kmotrem a ty kmotrou,“ přisvědčila Anneris.
‚Ale to přece nejde, co by na to řekl tvůj muž?‘
„Dorien?“ podivila se s úsměvem Anneris. „Nemusíš mít žádné obavy. Mluvila jsem s ním o tom v noci a nic proti tomu nenamítá. S radostí souhlasil. Takže doufám, že tu poctu neodmítneš a staneš se kmotrou mého syna.“ Anneris hodila po Mëllindě prosebný pohled.
‚Jak bych mohla něco takového odmítnout, nebo mám snad na výběr?‘ otázala se se rty zvlněnými v mírném úsměvu.
„Ne,“ řekla rázně Anneris a na tváři jí pohrával šibalský úsměv.
‚No tak vidíš, nezbývá mi nic jiného než říci ANO,‘ rozhodila rukama v kapitulačním gestu.
„Výborně.“ Anneris se rozzářila jako svíčka na stromku štědrosti o zimních svátcích, přistoupila k plavovlásce a vřele ji objala. „Děkuji ti.“
‚Nemáš zač,‘ odvětila Mëllinda.
Za minutku se od ní Anneris odtáhla, vzala ji za ruku, zvedla elfku na nohy a vedla ji k boční zdi.
„Pojď, mám pro tebe ty šaty, které jsem ti včera slíbila.“
Pak vzala za dřevěné držadlo a odsunula velké posuvné dveře, za nimiž se skrýval šatník. Jeho vnitřek byl plný šatů pestrý barev všech odstínů palety. Anneris se rukama zanořila dovnitř skříně a vytáhla z ní brokátové šaty v barvě letního nebe s vytkávaným vzorem jemných pavučinových sítí. Krása té úžasné látky málem Mëllindě vyrazila dech. Tak úchvatnou tkaninu snad ještě neviděla. Anneris sundala šaty z ramínka a podala je své přítelkyni.
„Tady, obleč si je,“ nabádala ji.
Mëllinda váhala, zdali si je má vůbec od ní vzít. Pak přece je jen uchopila do rukou a pečlivě si je prohlížela. Byly tak půvabné a mistrně ušité. Přemítala, zda si je má obléci či nikoliv, ale ozvala se v ní ženská marnivost a neodolala touze. Sundala ze sebe své temně vínové šaty.
„Nemusíš mít obavy, snadno se do těch šatů oblečeš i bez pomoci služky, protože mají skryté háčkové zapínání na boku.“ Pronesla Anneris a ukázala prstem na pravý boční šev.
Mëllinda s úctou rozepnula těch několik titěrných háčků a potom si přetáhla nebeský háv přes hlavu. Splývavá látka zašustila a spustila se kolem jejího těla až téměř k zemi. Urovnala švy, zapnula háčky a uhladila sukni. Mëllinda se na sebe zadívala do zrcadla u protější stěny. Šaty jí padly dokonale, jako druhá kůže. Mírně vypasovaný živůtek s vysokým stojacím límečkem dával vyniknout štíhlému krku a krátký véčkový výstřih odhaloval jen kůži na krční jamce a dokonale zakrýval její poprsí, zdůrazňoval útlý pas a oblé boky. Široká splývavá sukně tiše šustila při každém kroku a byla lehounká jako peříčko. Dlouhé široké rukávy jí halili paže až po zápěstí a když si ruce zkřížila na prsou tak jí padaly do výšky kolen. Jemná látka hladila jako samet každičký kousek holé pokožky. Mëllinda se v těch šatech cítila velmi příjemně. Anneris si ji prohlížela a pochvalně pokyvovala hlavou.
„Dobrý výběr, ty šaty ti padnou jako ulité. Ale ještě něco by to chtělo.“ Anneris si založila ruce na hrudi a zamyšleně si promnula bradu.
‚Myslíš, jako třeba boty?‘ otázala se Mëllinda.
„Ne, o boty nejde, ty tvé jsou dobré, ale jde tu o něco jiného.“
‚O co?‘
Hnědovlasá elfka k ní přistoupila a jemně ji vzala za ruku a odvedla ji k toaletnímu stolku.
„Posaď se.“ Vyzvala ji a poukázala na taburet stojící před toaletkou z leštěného dřeva a vykládané intarzií s malým oválným zrcadlem.
Mëllinda poslechla a spořádaně se usadila na sametovou židličku. Anneris se za ni postavila, do ruky vzala kartáč a dlouhými tahy jí začala pročesávat vlasy od kořínků až po konečky. Plavé vlasy se jí vlnily pod rukama jako pole zlatého obilí a byly jemňoučké jako hedvábí. Kartáč jimi projížděl bez sebemenšího zadrhnutí. Když Anneris uznala, že jsou dostatečně pročesané, pustila se do práce a oddělovala jednotlivé pramínky. Mëllinda ji pozorovala a zděsila se.
‚Co to děláš, Anneris?‘ otázala se a rychle se otočila tváří k hnědovlásce a rukou si chránila vlasy.
Anneris odložila kartáč na stolek, lehce vzala Mëllindu za ramena a otočila ji čelem k zrcadlu.
„Češu tě, jestli sis nevšimla,“ podotkla elfka trpělivě a opět vzala do ruky kartáč.
‚To vidím, ale já nepotřebuji žádný nový účes, takhle mi to vyhovuje. Nejsem zvyklá mít zapletené vlasy,‘ namítla Mëllinda.
Anneris se zadívala do zrcadla, v němž se střetla s upřeným pohled elfčiných modrých očí.
„To se chceš pořád schovávat před světem a skrývat svou hezkou tvář za vodopádem těch svých zlatých kadeří? Mëllindo, tvé oči nesmí být zastřené, ale musí vidět, jinak by si mohla, přehlédnou něco, co bude pro tvůj život velmi důležité. Přestaň sklánět hlavu a nauč se ji opět nosit hrdě vztyčenou, tak dokážeš čelit všemu, co tě potká. Buď sebevědomá, obdivující pohledy přijímej s vděkem, zlé ignoruj, ze zbylých pohledů si vybírej ty přijatelné, co tě potěší, a ostatních si nevšímej. Rozumíš, co ti říkám?“
Přitakala. ‚Myslím, že chápu.‘
„Dobře, tak mi důvěřuj, já ti přece nechci nijak ublížit. A nemusíš mít obavy, nehodlám ti na hlavě dělat nějaký extravagantní účes. Jenom ti z každé strany spletu tenký copánek, ty stáhnu do zadu a v týle je sepnu sponkou, takže ti nebudou vlasy padat do očí.“ Uklidnila ji Anneris a dala se do práce. Na spáncích jí zapletla drobné copánky, stáhla je vzad a malou stříbrnou sponkou ve tvaru pavoučka je spojila dohromady. Podívala se do zrcadla na své dílo a spokojeně pokývala hlavou.
„Ano, teď už je to bez chyby. Co na to říkáš, Mëllindo? Je to tak hrozné?“
Zavrtěla hlavou.
‚Ne, vůbec.‘ Popravdě se skoro nepoznávala, ta elfka zrcadlící se v odrazové ploše zrcadla byl někdo úplně jiný, nějaká neznámá žena a přesto velmi povědomá. Tak trochu si připadala jako princezna v těch šatech.
Chvíli se pozorovala a pak vstala ze stoličky.
„Jsi připravená vstoupit do jídelny a předvést své nové já?“ zeptala se Anneris Mëllindy.
‚Myslím, že ano.‘
„Výtečně, tak tedy půjdeme. Jen zavezu Yärise do dětského pokoje a předám ho jeho chůvě.“
Anneris se chopila pojízdné kolíbky, v níž uspávala před pár lety i Fëu a dopravila ji do protějšího pokoje. Za chvíli byla zpět a poté se obě elfky hezky ustrojené vydaly do jídelny. Na začátku schodiště se do sebe zavěsily a sestoupily po mramorových schodech do vstupní haly a odtud zamířily do jídelního sálu, z něhož se linula jak vůně připravené snídaně, tak i hlasitý hovor elfského osazenstva. Už stály téměř ve vchodu, když se Mëllinda zastavila. Anneris se na ni tázavě podívala.
„Co je ti?“
‚Já nemůžu, nedokážu to.‘ zavrtěla zamítavě hlavou.
„Ty to zvládneš, musíš. Opakuj si v duchu: JÁ TO ZVLÁDNU,“ radila jí hnědovlasá elfka.
‚Zvládnu to, zvládnu to,‘ omílala v mysli ta dvě slova pořád dokola.
„Dobře a nyní se hodně zhluboka nadechni a vydechni.“
Mëllinda učinila to co jí Anneris radila. Naplnila své plíce k prasknutí a pak pomalu vydechla. Zdálo se jí, že to působí, připadala si klidnější.
„V pořádku?“ pozvedla tázavě obočí Anneris. Mëllinda přitakala. „Jdeme.“
Udělaly pár kroků a stanuly uprostřed vchodu do jídelny. V ten okamžik hlahol v síni ustal a všichni upřeli pozornost na dvě vznešené ženy vcházející do místnosti.
Jídelna byla přeplněná snídajícími elfy a elfkami, kteří se bavili o různých věcech a smáli se. U hlavního stolu vládce města seděl Dorien, mistr Ewerion, léčitel Feren, Diriel, lord Findës a poradkyně Sefira. Ewerion se věnoval svému plně naloženému talíř a diskutoval s Ferenem o léčivých účincích některých rostlin, lord Findës jako obvykle vedl nezávazný hovor s poradkyní a přitom na ní dělal zamilované oči a obdařoval ji milými úsměvy, které mu dračice se skromností vracela.
„Nejsi dneska nějak brzo vzhůru? Většinou vyspáváš svá noční dobrodružství až do oběda,“ dobíral si Dorien svého elfího švagra, sedícího naproti němu.
„Dnes v noci žádné dobrodružství nebylo, šel jsem spát před dvanáctou, jako správný spořádaný elf,“ ušklíbl se Diriel na půlelfa a zakousnul se do medového koláčku.
„Ty a spořádaný?!“ perlivě se zasmál Dorien, až mu z vidličky spadl kousek míchaného vajíčka zpět do talíře. „Takové pohádky vyprávěj dětem před spaním, švagříčku. Vlastně raději ne, po tvých příbězích by hrůzou neusnuly a ještě by měly zkaženou morálku.“
„Ha, ha, to bylo opravdu vtipné,“ poznamenal kousavě elf. „Musíš se do mě pořád navážet?“
„Já se do tebe nenavážím, jen konstatuju, co je zřejmé.“ Ale zdálo se, že dnes nemá Diriel na legrácky náladu. „Jsi v pořádku, švagříčku?“ vrhnul po něm Dorien tázavý pohled.
„Proč by mi mělo něco být?“ odvětil otázkou.
„No, kdybys byl v pořádku, tak bys nyní neseděl tady u snídaně, ale ležel v posteli s nějakou fešnou elfkou a procházel s ní všechny pozice z Elvésútry“ popíchnul ho Dorien.
„Takže, když nemám techtle mechtle s nějakou ženou, tak musím být nemocný? To chceš říct?“ Diriel upřel zamračený pohled na půlelfa. „Jasně co jiného se čeká od takového zhýralce a sukničkáře, jako jsem já? Nic morálního, jen samé hříchy, že? Copak ty jsi nikdy nehřešil s dívkami? To jsi byl netknutý, když jsi poznal mou sestru?“ posměšně se ho otázal.
„Tak jsem to nemyslel, Dirieli. Samozřejmě, že jsem hřešil a smilnil s dívkami, až se hory zelenaly. V té době jsem o své původu neměl zdání, byl jsem příliš mladý a myslel jsem si, že jsem pouhý dlouhověký člověk a že mám před sebou jen pár set let, chtěl jsem si užít a být bez závazků. Jenže pak se mi připletla do cesty tvá krásná, i když v té době trochu zmatená, sestra. S jejím příchodem se mi celý život otočil vzhůru nohama. Najednou jsem byl půlelf a zamilovaný do o mnoho set nebo spíš tisíců let starší ženy. Ale nikdy jsem ničeho nelitoval.“
„Jo, to ti věřím. Moc dobře vidím, jak mou sestru miluješ a jak je s tebou šťastná. Přeji vám to z celého srdce. Třeba též jednou najdu takovou lásku, která pro mě bude důležitější než všechny ostatní ženy,“ připustil Diriel. „Když už mluvíme o mé sestře, kde vlastně je tvá milovaná choť?“ otázal se elfský princ.
„Naposledy jsem ji viděl asi před půl hodinou u nás v ložnici, když za ní přišla Mëllinda, aby spolu něco prodiskutovaly. Anneris se tvářila velice tajemně, když jsem se jí po probuzení ptal, co má v plánu. Jen mi řekla, ať se všichni necháme překvapit,“ pronesl Dorien se zamyšleným výrazem.
„Jo, ty dvě se hledaly. To jsem zvědavý, co zase připravuje za překvapení,“ poznamenal Diriel s úšklebkem a zakousl se do koláčku.
Dorien se zadíval na vchod do jídelny a málem mu v tu chvíli vypadly oči z důlků a ne jen jemu. Celý sál ztichnul a soustředil se na dvě okouzlující ženy vstupující do místnosti. Diriel si nenadálého zmlknutí osazenstva nevšiml, neb se věnoval dalšímu medovému koláčku. Když odvrátil zrak od sladkého pečiva a pohlédl na Doriena, málem se jeho vyjevenému výrazu zasmál.
„Doriene, vypadáš jako by ti uletěly včely.“ Dorien jen zamrkal nevěřícně víčky a dál hleděl ke dveřím. „Na co tak zíráš?“ optal se ho elf.
„Myslím,“ polknul, „že by ses měl otočit, podívat se ke dveřím a pak pochopíš, co zcela upoutalo můj zájem,“ odvětil Dorien s pohledem stále upnutým ke vchodu.
Diriel nechápavě zavrtěl hlavou a obrátil se na židli směrem ke vstupu do jídelny a to, co spatřil, mu doslova vzalo vítr z plachet a ústa se mu sama otevřela v údivu, až mu málem klesla brada na hruď.
„Tak teď nevím, kdo z nás dvou zírá víc, švagře,“ poznamenal Dorien s uchichtnutím. „Přivři pusu, nebo ti do ní vletí netopýr, protože si tě splete s jeskyní,“ dodal posměšně.
Diriel zacvakl ústa, ale nepřestal hledět ke dveřím, v nichž se objevila Anneris v karmínově rudých šatech se zlatým lemováním a precizní zlatou výšivkou na živůtku, rukávech a na spodním lemu šatů. Vypadala nesmírně elegantně a půvabně, ale jeho pozornost víc upoutala dívka jdoucí po jejím boku. Plavovlasá elfka v blankytném hávu kráčela se vzpřímenou hlavou, jen víčka nesměle klopila k zemi.
„Mëllinda,“ špitnul v údivu Diriel, neboť ji málem nepoznal.
Vypadala úchvatně. Nebeská modř jejích pavučinových šatů dokonale potrhovala azur jejích očí. Měl pocit, že do jídelního sálu vstoupila obloha se zářícím sluncem. Háv se jí při každičkém krůčku ovíjel kolem nohou a dokonale lnul k jejímu ženskému tělu. Ačkoliv byl její oděv konzervativní a víc zakrýval, než odhaloval, přesto zdůrazňoval její ladné křivky a působil okouzlujícím dojmem. V duchu přemýšlel, kam se poděla ta šedá myška, kterou před pár měsíci poznal. Tmavé šaty jí určitým způsobem slušely, ale něžná pastelová barva se k ní hodila mnohem, mnohem víc a ten jednoduchý účes ji zkrášloval k nepoznání. Bylo zřejmé, že tuhle proměnu má na svědomí Anneris, protože se pyšně usmívala nad svým dílem a sledovala obdivné pohledy mužů, kteří pozorovali zlatovlasou elfku. Náhle Diriela píchnulo u srdce.
‚Že by osten žárlivosti?‘ pomyslel si v duchu. ‚Ne, žárlí pouze zamilovaní muži a já zamilovaný nejsem,‘ zamítl razantně v mysli.
Přesto ho hodnotící pohledy ostatních mužů trochu popuzovaly, ale sám z ní též spustit zrak nemohl. Tak jen hleděl a sledoval, jak ženy pomalým krokem přicházejí ke stolu a usazují se na svá místa. Mëllinda zaujala své místo mezi ním a Ewerionem, který se k ní ihned nahnul. Vzal její dlaň do své, políbil galantně hřbet elfčiny ruky a s přátelským obdivem jí zašeptal do špičatého ouška.
„Má nejdražší Mëllindo, musím říci, že dnes vypadáš skvostně, velice ti to sluší.“
Elfka se při jeho slovech lehoulince zarděla a pokývala hlavou na znamení díků za kompliment. Ewerion se na ni usmál, věnoval jí ještě jeden letmý polibek na ruku a zase se vrátil k debatě s mistrem Ferenem. Anneris obešla stůl a usadila se na místo po boku svého manžela. Pán Dorien se k ní nahnul, políbil ji na tvář a zašeptal, tak aby jej nikdo jiný, krom jeho ženy neslyšel.
„Jsi učiněná kouzelnice. To, co jsi provedla s Mëllindou, je působivé.“
„Příliš mi lichotíš, hvězdooký, neudělala jsem nic závratného, jen jsem ji oděla do veselé barvy a učesala vlasy, ona byla krásná vždy, jenom se to snažila skrýt.“
„I tak jsi skvělá, Anneris. Řekni mi: odkud jsou ty šaty? Zdají se mi nějak povědomé.“
Vědoucně se usmála.
„Nejspíš to bude tím, že jsem je kdysi nosila, ale od narození naší dcery jsem je na sebe již nedostala. Jsem na ně příliš bujně vyvinutá,“ povzdechla si a hodila po něm posmutnělý pohled.
„Lásko moje, nijak se tím netrap, mně se tvé nové tvary převelice líbí a jsem s nimi naprosto spokojený. Nebo jsi snad zaznamenala, že bych si v noci na něco ztěžoval?“ zašeptal škádlivě a věnoval jí šibalský pohled plný lásky a vášně.
Anneris se zapýřila, když si všimla nestoudného pohledu svého muže, který hodnotil její kyprou postavu. Dorien ji vždycky dokázal povzbudit a dodat jí povznášející pocit. Pozvedla ruku, pohladila ho po hladké tváři a vroucně ho políbila na ústa. Bylo jí jedno, jestli se na ně všichni dívají, nebo ne a špitla: „Miluji tě.“
„Já tebe taky,“ odvětil půlelf se spokojeným úšklebkem. „Lásko, pověz, co budeš dělat celý den?“ otázal se zvídavě.
„Pomůžu Mëllindě začít nový život,“ odvětila tiše a půlelf pozvednul tázavě obočí. „Půjdeme spolu do města na nákup a při zpáteční cestě se zastavíme v cukrárně na něco sladkého, víš? Takové ty dámské záležitost, vždyť to znáš, drahý.“
„Chápu, takže zase nějaké dívčí tajemství, doufám, že se mi s ním večer svěříš, až budeme v našem pokoji.“
„Možná, že ano a možná ne.“ Spiklenecky na něho mrkla a podívala se přes stůl na Mëllindu a svého bratra.
Diriel si pokradmu elfku prohlížel a studoval její novou podobu, která se mu líbila víc než ta stará. Chvíli přemýšlel, zdali jí má poklonu zašeptat anebo ji říci na hlas. Nakonec se odhodlal a pronesl.
„Milá Mëllindo, musím říci, že ti to dnes náramně sluší. Ta změna mi upřímně vyrazila dech a myslím, že ne jen mě.“
Mëllinda stočila hlavu na jeho stranu a pohlédla na něj svými studánkami, tváře jí mírně zrůžověly a ona mu pokýváním hlavy poděkovala za projevenou poklonu. Poté odvrátila zrak od Diriela a zamyšleně jej upřela na svůj talíř zatím zející prázdnotou. Na jednu stranu jí obdivné pohledy a poklony byly nepříjemné a na druhou stranu ji zároveň i těšily. Měla z toho rozporuplné pocity, ale věděla, že si na to bude muset zvyknout, nyní když chce přijmout práci v Akademii, bude ji neustále někdo sledovat a lpět na ní pohledem. Anneris měla pravdu, nemůže se neustále schovávat před celým světem. Život je změna a změna je život. Nastal čas, aby přetvořila sama sebe a svůj postoj. Už není ta vyděšená a duševně zhroucená elfka, kterou přivezli do Údolí pramenů. Měla by opět najít v sobě tu ženu, kterou kdysi bývala. Sebevědomou, praktickou, inteligentní a temperamentní ženu, snící o šťastné budoucnosti. Dostala druhou šanci a musí ji co nejlépe využít. S Annerisinou pomocí si zařídí nový domov, její vlastní domov, kde bude vybráno vybavení dle jejího vkusu a zařízení takové, jaké si bude přát. Pousmála se. Bude to místo, kde se konečně bude cítit doma, kde se nadobro navždy usadí, a kam se vždy vrátí, ať už bude kdekoliv. Přemýšlela a vůbec si nevšimla, že na ni Ewerion mluví.
„Mëllindo, děvče, slyšíš mě?“ otázal se, ale neodpověděla a tak do ní jemně šťouchnul. „Mëllindo, vnímáš mě?“
Elfka sebou cukla, když ji vyrušilo z přemítání drcnutí do paže. Nechápavě se podívala na léčitele.
‚Co je?‘ zračila se v jejím pohledu otázka.
„Děvče, jsi zde přítomná anebo bloudíš po hvězdách?“ zeptal se s milým úsměvem Ewerion.
‚Promiň, trochu jsem se zamyslela,‘ zatvářila se provinile. ‚Ptal ses mě na něco?‘ pronesla otázku znakovou řečí.
„Ano, ptal jsem se, jestli si dáš lívanečky s marmeládou či ovocný koláč?“
‚Dala bych si lívanečky, děkuji za optání,‘ odvětila znakovou řečí.
Ewerion jí podal tác s připravenými lívanečky a ona si z něj několik dala na svůj talířek a pak si do šálku nalila čaj. Zbytek snídaně proběhl v přátelské atmosféře a Mëllinda i při pojídání lívanečků a poslouchání konverzace ostatních přísedících přemýšlela o tom, co na ni dnes čeká.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
