» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Charakter člověka je jeho osudem."

Hérakleitos

počet přístupů: 2141678

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Ještě není čas 3. ::

phaint	publikováno: 01.11.2010, 22:50

Další kapitola pokračování Fantoma opery, vzhledem k rozsahu textu jsem to vzala trochu kvapíkem ... K dvěma hlavním postavám Fantoma opery - Raoulovi de Chagny a Christine Daae přibyla postava nová - Margot de Chagny, Raoulova mladší sestra.


	Malá společnost se usadila ke snídani do proutěných křesel pod okny. Christine si připadala jako ve snu. Ona, taková nula a obyčejná holka od divadla, teď snídá na stříbře v pokoji, jenž se zdá být spíš výpravnou divadelní kulisou než realitou. Jenže tady je brokát brokátem a křišťál křišťálem, čínský porcelán není z papíru a koberec není hadrem pomalovaným pestrými vzory. Dívka se celá omámená dívala, jak si sourozenci nenuceně utírají ušpiněné prsty do vyšívaných ubrousků, které by každá sboristka pokládala za hotový poklad, jak s naprostou samozřejmostí smetají drobky na hedvábný perský koberec. Co tady vlastně dělám? napadlo ji, když je pozorovala přes okraj svého šálku. Hleděla okouzleně na pruhy světla, které rozjasňovaly celý pokoj. Slunce, opravdové a hřejivé slunce! To, po kterém vždy tolik toužila, a které jí v opeře po většinu dní nahrazovala jen světla svící a lamp. Kvůli němu by šla kamkoli. Její nejšťastnější vzpomínky z dětství byly vždy zality slunečním světlem ... „Spala jste dobře, má milá?“ Její únik do minulosti přetrhla komtesa ve snaze vtáhnout ji do hovoru. „Ano, děkuji,“ zalhala Christine způsobně a s dětskou naivitou pokračovala: „vždyť v takové posteli se ani nedá spát jinak než dobře. Doma bychom se na ní pohodlně vyspaly i tři. Moje postel je tak úzká, že z ní občas v noci spadnu.“ Hovořit o tom málu co jí patřilo Christine bolestně připomnělo propastný rozdíl mezi ní a rodinou de Chagny. Polil ji ruměnec a sklopila oči do šálku: „Promiňte, prosím, já ... asi bych takhle mluvit neměla, že?“ Zkroušeně se otočila ke svému snoubenci, jako by čekala výtku. Než stačil vikomt něco říct, Margot se předklonila a přátelsky položila Christine svou štíhlou ruku na paži. „Pamatujte si, že přede mnou můžete říct cokoli, cokoli se vám honí hlavou. Tak málo lidí klade upřímnost nad zdvořilost a otravuje tak život sobě i druhým! Já nemám na zdvořilosti čas. Nemám čas balit své myšlenky do úhledných frází ozdobených mašlí s nápisem Buďme zdvořilí a čekat, že se někdo bude obtěžovat zjišťováním, co jsem chtěla říct doopravdy. Budu jen ráda, když ke mně budete za všech okolností upřímná.“ Raoul ve svém křesle poposedl a jeho sestra se usmála. „Bratr chce dát najevo, že nesouhlasí, ale má mě aspoň natolik rád, že mě ušetří nudných kázání. Koneckonců, trvalo léta, než s nimi přestal.“ Christine nedokázala najít slova, jimiž by Margot poděkovala. Zmohla se jen na vděčný úsměv a v očích jí byla znát zjevná úleva, kterou jí přátelské přijetí Raoulovy sestry přineslo. Vikomt vstal: „Jdu se převléknout. Tobě, Margot, chci pouze s autoritou staršího bratra připomenout, že bys měla být Christine vzorem a nedělat jí v hlavě zmatek. Snaž se najít nějaké veselé nezávazné téma, které by ji rozptýlilo.“ S těmito slovy odešel. Podle důrazu, jenž položil na poslední větu, komtesa usoudila, že svá slova mínil velmi vážně. Zadívala se zamyšleně na Christine. Ta hleděla ven do zahrady zalité sluncem a najednou vypadala, že dnes pro ni nemůže být žádné téma dost veselé či nezávazné. Margot se posadila vedle ní. Ať jde Raoul k čertu! Dívky si pohlédly do očí. „Od čeho má proboha tu ránu na krku?“ zeptala se komtesa. Christine ztrápeně zavrtěla hlavou a oči se jí naplnily slzami. „To je od ... ach ...!“ Další slova se rozplynula v přívalu pláče, jenž už tak dlouho čekal na jakoukoli záminku, aby mohl ven. Christine se vrhla do náruče své sousedky a usedavě se rozplakala, neschopná cokoli víc říct. Komtesa byla v první chvíli zaskočena, ale pak dívku pevně přitiskla k sobě, hladila ji po rameni a šeptem uklidňovala. Když přešel pláč a utichly vzlyky, vykoktala ze sebe Christine ze všeho nejdřív omluvu. Strašně se za sebe styděla. Margot ji bez rozmýšlení pohladila po tváři. Ucítila pod prsty slzy a uvědomila si, že si ani nedokáže vzpomenout, kdy něco podobného udělala naposledy. Nebo kdy někdo něco podobného udělal jí. Pohlazení. Pocítila k té cizí dívce tolik vřelosti, že ji to samotnou překvapilo. Christine zatím mezi odeznívajícími vzlyky marně hledala slova, jimiž by zodpověděla položenou otázku. „Slečno de Chagny... Raoul kvůli mně včera riskoval svůj život. Abych mohla sem, zpátky do světa, kde svítí slunce a lidé jsou na sebe hodní a ...“ Christine se znovu zamžily oči a zahleděla se do zahrady. Po chvíli cizím hlasem dodala: „Je mi, jako bych včera umřela, a zároveň jako kdybych někoho zabila. Nezlobte se, ale já vám teď nedokážu víc říct. Možná později, až mi to celé bude připadat jen jako nějaký zlý sen, ale dnes ... je nesnesitelné na to jen pomyslet.“ Komtesa ji uchopila za obě ruce. „Nemoc může mít i své výhody,“ řekla prostě, „ a jednou z nich je to, že zatím mám spoustu času. Tedy i čas poslouchat. Až budete mít pocit, že si potřebujete promluvit, budu tady pro vás. Kdykoli.“ Po malé odmlce pokračovala: „Víte, má milá, s muži v tomto ohledu nemůžete moc počítat. I když svého bratra velice miluji, musím vás upozornit, že v umění naslouchání je stejně tupý jak naprostá většina mužů. Oni poslouchají, ale neslyší. Zapamatujte si to, ušetří vám to mnohé zklamání.“ Pozorovala nechápavý údiv v Christininých očích. Cítila, jak se jí svírá srdce lítostí nad dítětem, které mělo unést samo všechnu tu tíhu, která je čeká, a o níž nemá ani tušení. Raoule, ty hlupáku, tyhle slzy měly padat na tvou košili, to tys je měl utírat a mluvit teď o své horoucí lásce. Jak jsi jen mohl dopustit, aby tu hrůzu vyplakala v náručí cizího člověka? Zazvonila na sluhu a laskavým tónem řekla Christine: „Dejte se trochu do pořádku. Pošlu vám nějaké šaty z doby, kdy jsem ještě mívala vaši velikost. A seberte síly, budete je potřebovat. Nejen dnes,“ dodala, když křeslo vyjíždělo z pokoje. Christine seděla dál jako omámená. Pláč jí přinesl trochu úlevu, čaj trochu sil, ale hlava jí třeštila dál. Zkusila se opláchnout studenou vodou, ale i tak zůstávala vyčerpaná, neschopná jakékoli souvislé myšlenky. Jakoby slyšela najednou stovky melodií, a žádnou nedokázala zachytit. Otevřela dveře na terasu a zhluboka se nadechla svěžího ranního vzduchu. Bože, taková krása! Slunce, blankytná obloha, záplava zeleně a květin, vítr ve tváři ... Zmatené tóny v hlavě vytvořily konejšivou harmonii. Christine zavřela oči a na okamžik si připadala nesmírně šťastná. Pak jí ale kdesi v hlavě zazněla dunivým akordem jediná věta. Nic z toho On nikdy neuvidí. Když se vracela do pokoje, měla pocit, že už se nedokáže nikdy z ničeho radovat.


celkové hodnocení autora: 97.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kaileen	04.11.2010, 21:19:25

Odpověď na příspěvek od uživatele: Kaileen* ze dne 02.11.2010, 11:08:58* Taky mám raději knihy - ale tam mi taky líp ubíhají "rozfrázované" stránky, jinak mám pocit, že listuju a furt stojím na místě :-)

Kaileen	02.11.2010, 11:08:58

Ahoj, tak kvapíkem se dal přeletět i tento text. Opravdu je to čtivé, popis prostředí mě v úvodu hodně potěšil, rozhodně nenudil, naopak. Akorát co bych ještě dodala, sem tam vynechat mezi odstavci řádek, ať si čtenářovy oči trošku odpočinou :-) Přeci jen se to bude líp číst než takový jednolitý text. Obsah i styl se mi zatím líbí.


ze dne 04.11.2010, 20:03:35
phaint: Děkuji za přečtení, byť kvapíkem (stejně mám podezření, že k tomu čtení na internetu přímo navádí, a tak nedám na skutečné knihy dopustit :). Propříště se pokusím text rozfázovat, uznávám, že na obrazovce to holt působí jinak než v knize ...

Šíma	01.11.2010, 22:49:52

Zdravím! Ano, malým "kvapíkem", koukám, že schází druhá část! Marně jsem ji hledal v publikační frontě... Nu, možná jsme o nic podstatného nepřišli! ;-) Příběh se zatím pohybuje spíše v určité psychologické rovině. Škoda, že si hrdinka, nebo její ctitel, nevzpomněli (alespoň malinko) na čas, kdy utíkali z toho hořícího divadla. Bylo to tak? Prostě nějaké malé odbočení do bolestné minulosti by text pěkně provětralo (a možná dalo i větší hloubku, přestože nějaké zmínky o tom, co se jí stalo tu jsou, bohužel, čtenáři neznalí původního příběhu nejspíš ostrouhají), ale i tak to nebylo špatné čtení. Zatím se seznamujeme nejen s prostředím a rodinnými poměry v domě, který je pro vikomta de Chagny domovem, ale necháváš nás nahlédnout i do pocitu naší hrdinky, která zcela jistě prožila hluboký citový otřes... A vůbec, nebudu si tu hrát na psychologa a vrhnu se na těch pár drobností, které mi padly do oka: -- Její nejšťastnější vzpomínky z dětství byly vždy zality slunečním světlem ... -- nedělej mezeru před interpunkci na konci vět, všiml jsem si toho minimálně ještě jednou -- Jakoby slyšela najednou stovky melodií, a žádnou nedokázala zachytit. -- Jako by -- Hovořit o tom málu co jí patřilo Christine bolestně připomnělo propastný rozdíl mezi ní a rodinou de Chagny. -- Hovořit o tom málu, co jí patřilo, Christine bolestně připomnělo propastný rozdíl mezi ní a rodinou de Chagny. -- "co jí patřilo" bych oddělil čárkami jako vloženou větu Myslím, že můžu dát i jednu bezvýznamnou jedničku. A počkám si na další pokračování příběhu. Román "Fantom Opery" jsem - tuším - nečetl, alespoň budu vědět, jak by mohl pokračovat a možná se i někdy "dokopu" k tomu, že si jej i přečtu... ;-)


ze dne 04.11.2010, 19:59:02
phaint: Zveřejnění téhle části mě zaskočilo - posílala jsem ji v polovině října, a když tu nebyla ani po měsíci, tak jsem prostě konstatovala, že jsem debil, který ani neumí poslat příspěvek ... a poslala další. Teď už jsem se tedy do dilematu "dát sem všechno nebo jen něco?!?" zamotala natolik, že snad pošlu i tu kapitolu, kterou to všechno začíná, ať v tiom udělám guláš úplný. Mea culpa ... (Jo, zas ty trojtečky, budu se snažit polepšit). Jinak tohle psaní není inspirováno až tak knihou Fantom opery jako spíš stejnojmenným muzikálem a filmeme z roku 2004. Ovšem původní předloha má kouzlo, kterému film konkurovat nemůže. Děkuji za opravy a připomínky, pečlivě je zapisuju za uši i jinam :)