» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je sen bdícího."

Aristoteles

počet přístupů: 2141678

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Intermezzo - 4. část ::

Shanti	publikováno: 28.09.2010, 10:04

Nabízím další pokračování, v němž maličko zabloudím mimo realitu, snad mi to odpustíte...Předem děkuji za čas, věnovaný přečtení, případnému ohodnocení či komentáři.


	4. Setkání Následující den ubíhal neuvěřitelně pomalu, Nick se nemohl vůbec na nic soustředit a přežít dopoledne ve škole pro něj bylo doslova utrpením. Nedbal na zkoumavé Jimmovy pohledy, podepřel si hlavu dlaní a zavřel oči. Znovu se v myšlenkách vracel ke všemu, co v noci prožil. Ze snění jej náhle probral profesorův zvučný hlas. „Podívejte se na Martena, tomu je třeba řešení tohoto příkladu úplně lhostejné!“ Napřímil se a překvapeně na profesora zamrkal, ten však vzápětí pokračoval jízlivým tónem: „Dobré jitro, vítejte opět mezi námi, Martene, vypadáte tak vyjeveně jako byste snad viděl ducha. Soudím, že od vás se výsledek asi nedozvím.“ Všichni kolem něj se pobaveně rozesmáli. Hm, připadá si určitě strašně vtipný, ale netuší, jak blízko je možná pravdě, pomyslel si uraženě Nick. Zaregistroval, že jej Jimmy chytil za rukáv. „Co je ti? Vypadáš dneska nějak divně!“ Nick si byl vědom toho, že se chová jinak, pokradmu se na Jimmyho zadíval, ale pak sklopil hlavu. Zprvu mu chtěl o všem říct, ale nakonec si to rozmyslel. Stejně by mu nevěřil a ještě by jej měl za blázna. Dokonce se odpoledne vyhnul hodině klavíru, což zrovna u něj nebylo zvykem. Obloukem obešel budovu hudební školy a tajně doufal, že se paní Johnsonová zrovna nebude dívat z okna, což vždy při hodinách s oblibou dělávala. Pomalým krokem došel až k jejich domu a zadíval se na něj. Zkusil se ve svých představách vrátit o sto třicet let zpátky a myslel na tu hroznou událost, která se tady stala. Mírně se zachvěl, tak jako při pomyšlení na to, jaká podivná a nešťastná hříčka osudu jej tenkrát zavedla až sem. Při večeři byl zamlklý, ani neměl chuť k jídlu. Teta si toho všimla. „Copak je s tebou, nechutná ti? Stalo se snad něco ve škole? Někdo ti ublížil?“ „Kdo by mi ubližoval? Jednoduše nemám hlad ani náladu! A už nejsem malé dítě, nemluv tak se mnou!“ Odsekl jí poněkud stroze. Pak toho ale litoval, protože viděl, že ji to dost mrzí. „Promiň, zajdu za Bobem do garáže, trochu mu pomůžu a pak si půjdu lehnout. Nějak mne bolí hlava.“ Snažil se Jane udobřit, zvedl se od stolu a po dlouhé době ji k jejímu údivu letmo políbil na tvář. Sám nechápal, kde se to v něm vzalo, trochu se zastyděl a raději rychle odešel. Když se v noci konečně dům ponořil do ticha, Nick ulehl do postele a ze všech sil napínal sluch. Uplynula hodina, ale stále se nic nedělo. Mohl by tam jít jen tak, ale schválně vyčkával, protože ten vábivý tichý zvuk tónů měl své zvláštní kouzlo, které mu způsobovalo příjemné mrazení. Vstal z postele a když vzal do rukou noty, došlo mu, od čeho jsou zřejmě ty zaschlé tmavé skvrny na nich a ztěžka polknul. Od její krve… Konečně! Shora se tiše rozezněly první tóny Moon river a Nick si rychle oblékl džíny, přes hlavu přetáhl zmačkané tričko, nasadil si čepici a pak s notami v rukou nedočkavě stoupal po schodech do podkroví. Když otevřel dveře, nohy mu podivně ztěžkly, ale tentokrát tóny neustaly. Přistoupil ke klavíru a s úžasem se díval na klávesy, které samy od sebe hrály tu krásnou melodii. Opět jej ovanul průvan a vůně. Nástroj utichl a najednou se svíce na jeho průčelí samy rozžaly, což ještě více zdůraznilo tu mrazivě tajemnou atmosféru. Sevřel křečovitě noty v náručí a polekaně o krok ustoupil. Pořád zde ale byl sám. Pokrčil tedy rameny, očistil stoličku od pavučin a usedl ke klavíru. Když přiblížil ruce ke klávesám, zaregistroval, jak vzduch kolem něj mírně elektrizuje. Zamyšleně nalistoval stránku, kde byla skladba, jejíž název stále nemohl dostat ze své hlavy, Intermezzo. Zadíval se na ni a pokusil se neobratně zahrát prvních pár taktů. Bylo to ale dost obtížné. Najednou ucítil opět vůni růží a pak uslyšel dívčí hlas, znějící s tichou ozvěnou: „Takhle se na konzervatoř nikdy nedostaneš, talent sice máš, ale pořád tomu něco chybí a jsi příliš netrpělivý…“ Ustrnul a rozhlédl se kolem sebe. Najednou ji uviděl stát, vlastně vznášet se vedle klavíru. V jedné ruce držela kytičku drobných bílých růží, druhou si roztržitě uhladila svou starobylou sukni a usmála se na něj. Nemohl si nevšimnout roztřepené zčernalé díry na levé straně její blůzky… Cítil, jak mu po zádech pod tričkem stéká pramínek potu, sebral všechnu odvahu a promluvil k ní mírně se chvějícím hlasem: „Ahoj, já jsem Nick a kdo jsi ty, že se odvažuješ hodnotit mé hraní, když jsi ještě nic pořádně neslyšela?“ Zasmála se a zaznělo to jako cinkot maličkých stříbrných zvonků. „Ahoj? To zní velmi legračně, má to být snad nějaký pozdrav? Promiň, ale za mých časů chlapci dívky prostě zdravili trošku jinak. A odpusť mi mou kritiku, vidím, že ji nerad posloucháš, ale měl bys. Za tu dobu, co bydlíš v mém domě, už jsem slyšela a viděla dost, abych tě mohla posoudit. Chtěla bych…vlastně musím ti pomoci.“ Nadechnul se, aby jí něco ostře odpověděl, ale zrovna pohodila svými dlouhými medovými vlasy, připadalo mu jako by se k zemi spustil jiskřivě průsvitný vodopád. Cítil jak mu vysychá v krku a zmohl se jen na jednu otázku. „Ehm…ve tvém domě? Nějak jsem asi přeslechl tvé ctěné jméno,“ dodal štiplavě. Opět zazněl ten zvonečkový smích, který jej nějak zvláštně vzrušoval. „Nepřeslechl, já ti je prostě zatím neřekla.“ Pak ale tiše dodala. „Jsem Nella, Nella Stuartová…vlastně jsem byla. Narodila jsem se zrovna v ten den, jako ty, ale o spoustu let dříve a dvacátý duben byl také mým dnem posledním…“ Do jejích očí se vkradl smutek a povzdechla, zaznělo to, jako by se mezi trámy protáhl zbloudilý vánek. Potají se štípl do ruky a vzápětí sykl bolestí, protože se přesvědčil o tom, že doopravdy nesní. Už si byl stoprocentně jistý, že tahle úžasná dívka je opravdu ta, o které mu vyprávěla teta Jane. Musel si ale také uvědomit, co je vlastně zač a že zřejmě vůbec není z tohoto světa. Z tak podivného setkání minulosti a přítomnosti mu naskakovala husí kůže. Ticho najednou opět přerušil její hlas: „ Opravdu to nemyslím špatně, moc mi záleží na tom, abys uspěl. Je toho ještě spousta, co ti musím vysvětlit, proč jsem tady a mnoho dalšího, vše se brzy dozvíš. Ale mám jednu podmínku, naučíš se hrát právě tuhle skladbu. Ukážu ti výbornou techniku, jakou nepoznáš na žádné dnešní škole a pokusím se ti předat něco ze svého umění, nebudeš toho litovat…takže, souhlasíš?“ Mlčky přikývl, i když tomu vůbec nevěřil. Názor změnil až ve chvíli, kdy stála těsně u něj a užasle pozoroval své ruce na klávesách. Vypadalo to, jako by si je zespodu prosvítil žárovkou. Pak na nich ucítil zvláštní tíhu a měl nepříjemný pocit, že je zrovna zabořil do studené sněhové závěje. Přesto se zachvěl vzrušením a zároveň jej ovládla podivná slabost. Jen stěží se udržel vsedě. Připadal si, že se právě ocitl v Říši divů za zrcadlem, chyběl snad už jen bílý králík. Vedla jej opravdu zkušeně, to nemohl popřít, nezmohl se úžasem ani na slovo. Neustále mu nějakou tajemnou silou upravovala prstoklad a postavení kloubů v zápěstí. Po hodině mu řekla dosti unaveným hlasem a zdálo se mu, jako by se její obraz mírně rozplýval. „Omlouvám se, ale když tě takhle vedu, bere mi to veškerou sílu a nechci příliš ublížit ani tobě. Pro dnešek to stačí, budeme pokračovat příště. Nezapomeň na mé rady a tu věc, co nosíš na hlavě, si už neber, stejně vím, co pod ní kromě svých vlasů ukrýváš…“ usmála se a než stačil říct něco na svou obranu, zmizela. Lítostivě se zadíval do kouta, ale už se neobjevila. Zůstala po ní jen ta krásná květinová vůně… Jako opilý se Nick k ránu dopotácel zpět do své postele a byl velmi unavený. Ta zvláštní energie, kterou mu Nella předávala, na něj působila doslova omamně. Cítil se jako po několika skleničkách vína, ale zároveň mu i brala sílu. Možná si na to musí jen zvyknout. Přetrpěl tedy každý následující den a hodiny, dělící jej od setkání, mu připadaly jako celá věčnost. Při pohledu do zrcadla si všiml, že mu tváře výrazně pobledly a pod očima se ukázaly lehké tmavé stíny. Nebral vážně starostlivé tetiny pohledy, když se každé ráno díval nepřítomně někam k oknu a mlčky usrkával svou oblíbenou horkou čokoládu. Kdykoliv se ho zeptala, zda v noci také slyší tiše hrát někoho na klavír, jen zakroutil hlavou a neúnavně ji přesvědčoval, že se jí to asi jen zdálo. I když mu připadalo, že jej přesto zkoumavě pozoruje, neprozradil jí ani zlomek ze svého podivného tajemství. Každou noc se jako náměsíčný vydával za vábivým zvukem těch tónů a rozechvěle vyčkával, až se objeví jeho tajemná učitelka a on se pak na chvíli stane jejím nedočkavým a snaživým žákem. Poslední noc před jeho zkouškou jej ale jeho tajná přítelkyně překvapila, protože už na něj čekala. „Děje se něco? Jdu snad moc pozdě?“ Zeptal se udiveně. Zavrtěla hlavou a on ji skoro bez dechu pozoroval, ve světle svíček mu připomínala lehce zvířený stříbřitý měsíční prach. „Dnes bych si s tebou chtěla místo hraní povídat, nezlobíš se? Nikdy jsem tohle nepoznala, protože když jsem dospívala, byla zrovna válka a nebylo příliš času na zábavu. S tebou je mi moc dobře a téměř zapomínám, že jsem…že…“ Nedopověděla a bolestně povzdechla. Když se pozorněji zadíval, zdálo se mu jako by se na její průsvitné tváři zaleskla slza, malá křišťálová kapička, která se po chvíli rozplynula. Poznal, o čem mluví a bylo mu z toho smutno. Pomyslel na její dívčí sny a touhy, které se jí nikdy nesplnily a ani nesplní. Měl nutkání vztáhnout k ní ruku a pohladit ji, ale nebyl si jistý, zda by to vůbec bylo možné. Aspoň se snažil ji utěšit. „Taky je mi s tebou dobře, pořád na tebe myslím. Je mi líto, co se ti tenkrát stalo, bylo to…ehm… moc zlé?“ Ihned ale zalitoval, že to vůbec vyslovil, protože od něj odstoupila s vyděšeným výrazem. „Jak tohle víš?“ zeptala se suše a v očích se jí hrozivě zablesklo. „Promiň, ale znám to z vyprávění své tety a nemusíš se bát, vůbec mi to nevadí. Kdybych mohl vrátit čas a ti bastardi se mi tenkrát dostali do rukou…“ „Neudělal bys vůbec nic, zabili by tě bez mrknutí oka také. Tenkrát byla jiná doba, Nicku, byli to vojáci, jejich city a soudnost pohřbila krutá válka a nenávist k nepřátelům. Jméno Cromwell mne bude navždy děsivě pronásledovat, nikdy je přede mnou nevyslovuj!“ „Neznám nikoho toho jména, ale neměli právo ničit tvůj mladý život!“ Řekl Nick pobouřeně. „Víš, možná byla má smrt lepší, než žít s děsivou vzpomínkou na to, co mi tenkrát udělali. Nemysli na to, už je to pryč. Teď je nejdůležitější tvůj život, můj už dávno vyhasl. Těší mne tvé pokroky, začínáš být výborný, skoro bych řekla, že i lepší, než jsem byla já. Jsem na tebe moc pyšná. Zítra to zvládneš, uvidíš a tím mi také pomůžeš. Tvůj úspěch bude zároveň i mým, stejně jako tvé štěstí a nastávající sláva. Je to součást mého poslání, jen tak postupem času najdu svůj klid.“ Mírně zvážněl a zadíval se na ni, měl trochu potíže pochopit, co mu vlastně říká, mluvila tak podivně. Všechno bylo vůbec zvláštní, narodili se ve stejný den a znamení, jejich otcové byli právníci, matky jim zemřely, když jim bylo dvanáct a oba měli stejný cíl. Najednou se v něm zrodil zvláštní cit, který nikdy nepoznal. Touha ji chránit, být pořád s ní, jenže tohle bylo něco zcela jiného. Mohl o tom pouze snít. Přerušila jeho přemýšlení. „Jsem ve tvé blízkosti už od té doby, kdy jsi sem přišel, ale bylo mi dovoleno ukázat se ti takto až nyní. Mám pro tebe také v budoucnu přichystaný dárek, ale zatím nepředbíhejme. Ještě mi také zbývá jeden nevyřízený účet, který ale budu muset bohužel dořešit s tvou pomocí…“ dodala tiše, mírně se zamračila a její oči posmutněly. Co může vědět o jeho budoucnosti? A jaký mu chce dát dárek? Bylo to všechno moc podivné a mírně jej mrazilo z toho, že on sám má být nápomocen nějakému bezpochyby hroznému činu. I když byl hodně zvědavý, neptal se, protože usoudil, že si to nepřeje. Mlčky usedl ke klavíru s úmyslem zahrát jí něco, co jej napadlo právě včera. Ta melodie mu zněla v hlavě celý den, dokonce si k ní vymyslel i slova. Když začal hrát a zpívat, přiblížila se k němu a řekla překvapeně: „To je krásné, máš hezký hlas, co je to za píseň? Kdopak ji složil?“ Dozpíval první sloku a ponořil se pohledem do jejích průzračných oříškových očí, pak odpověděl. „To je zase můj dárek, složil jsem ji pro tebe…“ Pak v té písni pokračoval, ani sám nevěděl, jak se mu podařilo tu skladbu tak skvěle zahrát, ale nějak tušil, kdo je toho příčinou. Když skončil, opět spatřil v jejích očích ty křišťálově jiskřivé slzy. Najednou jako v nějakém opojení vstal a přiblížil se k ní, hrozně moc toužil se jí aspoň jednou dotknout. Stáli naproti sobě, mladík a dívka-přízrak, která teď už nebyla jeho snem a dívali se navzájem do očí. Po chvíli zašeptala: „Pojď trošku blíž, něco zkusíme. Poruším sice všechna pravidla, která mi dovolují být na tomto světě, ale snad se ti nic zlého nestane. Natáhni před sebe ruku a zavři oči…“ Poslechl ji, vzrušením ani nemohl dýchat. Lehký vánek mu zvlnil vlasy a najednou ucítil na své paži jemné hlazení, jako by ji omývaly chladivé říční vlnky a příjemně klouzaly po jeho rozpálené kůži. Zřejmě nějak působila i na jeho myšlenky, protože se v nich na chvíli přenesl do její doby. Uviděl Richmond tak jak jej už neznal. Hodně těch domů dnes již neexistovalo, mezi nimi proudily spousty žen ve starobylých šatech a mužů s cylindry na hlavách. Dokonce viděl projíždět nádherné nablýskané kočáry. Slyšel i směsici hlasů, dusot kopyt koňů a jejich frkání. Najednou to všechno ustalo. Otevřel oči a užasl, jeho ruku prosvětlovalo zvláštní pulsující duhové světlo a téměř splývala s její. Všiml si na zlatého prstýnku s jantarovým očkem, vypadajícím jako malá slza. Po chvíli uslyšel tichý bolestný vzdech a už věděl, co nyní přijde. Znovu otevřel oči a s lítostí sledoval, jak dívka zvolna mizí. Pocítil obrovskou slabost jako když zjara onemocněl vysokou horečkou a mírně zavrávoral. Naposledy ještě vdechl její vůni, najednou svíčky zaplápolaly a zhasly. Zůstal zde sám. Do nadešlé tmy klavír tiše zahrál poslední tóny jeho písně. „…Nezapomeň, kdo jsem já a kdo ty…“


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	28.09.2010, 15:06:18

Pěkně napsáno (smutně romantické)... Šotci řádili i zde, ale mimo chybějících mezer za třemi tečkami a občas nadbytečné mezery jsem si ničeho jiného nevšiml... Jedna docela bezvýznamná jednička je tam! ;-)


ze dne 28.09.2010, 19:28:42
Shanti: Tahle "bezvýznamná jednička" má pro mne obrovskou cenu, i když šotci se určitě jaksepatří vyřádili. Moc děkuji vám všem za přečtení, publikaci a ohodnocení, je to moje veliká inspirace k dalšímu pokračování:)

Carolina	28.09.2010, 10:28:52

Opravdu moc pěkně napsané. Má to poutavý příběh a úplně jsem se vžila do děje. Nenašla jsem žádnou chybičku.

čuk	28.09.2010, 9:54:40

Hezky napsáno, citlivě, řekl bych: čistě, s detaily (reality i přízraku), jemně. A přitom nechybí napětí pozvolna dávkované. Postavy jsou sympatické a dobře prokreslené. Líbí se mi. Nenacházím žádnou připomínku.