|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Rakovina (2/2) ::
| A druhá půlka... |
| |
|
|
Ko-kolo-kolotoč
Čtvrteční dopoledne jsem prospal ve škole a po obědě jsem uháněl k nádraží, abych odfrčel domů. Pátek totiž bývá volnej a to je dobře. Už ty čtyři dny jsou až až. Vysokoškolskej týden vypadá přibližně tak, jak jsem ho nastínil v předchozích odstavcích. Podobných týdnů je zhruba třináct a pak následuje zkouškový období, ale to už je zas trochu jiná story.
Jasně - ne každej trávil většinu svýho volnýho času po hospodách a vinárnách jako moje maličkost. Na svou obhajobu bych rád řekl, že mimo popíjení piva a lacinýho vína jsem se věnoval taky jinačím věcem. K Bukovi a panu Burroughsovi se postupně přidávali další podivíni – bláznivej Dick, ochlasta Chandler, Welsch, Heller, Pelc – no prostě jich byla celá hromada, všichni se pak hašteřili a hlasitě přeřvávali v mým skromným pokojíku. No... nebylo mi tehdy nejhůř... A studium? Ne, děkuju mockrát.
Domů jsem obvykle přijížděl totálně nevyspanej a vyčerpanej. Přes víkend jsem se dal jakž takž do cajku, ale pak přišlo pondělí a celej ten podělanej cyklus se opakoval – s tím se nedalo vůbec nic dělat. Stačilo pár hodin zoufalýho nicnedělání v učebně, pár hodin hledění do monitoru, a vidina mý dlaně obtočený kolem studenýho půllitru pak byla silnější než cokoliv jinýho.
Nebyl jsem tehdy žádnej lajdák, protože neexistovaly žádný reálný povinnosti, který bych musel plnit. Byl jsem vzornej student s perfektní docházkou – nikoho nezajímalo, jestli jsem měl pytle pod očima a oči samotný dočista zarudlý a rozbředlý. A navíc mi to i relativně pálilo, byl jsem u kantorů oblíbenej pošuk, což mi hodně ulehčovalo život.
Rád jsem se tehdy utěšoval jistou myšlenkou. Považoval jsem se za pouhýho pasažéra, kterej už dávno ztratil veškerou kontrolu – kterej se provinil jenom tím, že podcenil výběr svýho dopravního prostředku. Řízení samotný převzal pravej šofér, takže nezbylo než sedět, koukat se z okýnka a sem tam se třeba přidržet madla.
Ten kýčovitej kolotoč blikal a svítil už z dálky. Z ošuntělejch reproduktorů se drala pouťová muzika a moje osůbka se ostýchavě přiblížila. Zkoušel jsem si vybrat místo, ve kterým bych měl co nejpohodlnější posed, ale nebylo snadný rozkoukat se mezi všema těma míhajícíma se autíčkama, labuťema a čmelákama s pružinama místo očí. Nevrlej komediant u ovládacího pultu se zle zašklebil, když uviděl moje rozpaky. Rozhodl jsem se, že ho nebudu zbytečně dráždit – ty jeho potetovaný pracky mě fakt děsily. Naposled jsem se ještě ohlídl za mámou, ale ta se jenom usmála a kývla směrem k atrakci, jako kdyby snad bylo úplně fuk, kam se nakonec usadím. Zbytečně jsem to teda neprotahoval a zapadl do jednoho z oprýskanejch autíček.
Vevnitř mě přivítal podezřelej smrad a krutě odvázanej šofér – lokty měl pohodlně opřený o koženej volant a konečky jeho prstů svíraly zelený cigárko. „Vítám tě ve svý káře, brachu,“ řekl řidič. „Pevně se drž, ty šmejde, protože to bude kurevsky divoká jízda!“ zaburácel, přitlačil pedál k podlaze a já si pomyslel, že s tím chlapíkem asi nebude zrovna jednoduchý cestování...
Hudební zážitek č. 2
U Iggyho mi pak naplno docvaklo, že vydřenej muzikantskej fortel je až na druhým místě. Jenom malý procento lidí ocení bezchybnou hudební stránku věci – a většinou se jedná o hudebníky samotný.
Všechno jde ale tak nějak samo, když je lýdr jiskřivej uhrančivej typ s vlastní hlavou. Samozřejmě není vůbec na škodu, když se k takovýmu talentu připojí jeden nebo dva skvělí muzikanti – to ale není nezbytně nutný, stačí si poslechnout Iggyho ranný alba. Hnedka jsem ucítil tu špínu a hrubost a energii a syrovost. Byl jsem prostě okouzlenej – něco jako láska na první pohled. Bylo to jako probrat se ze sladkýho snu - polonahej na propocený palandě v prázdný místnosti bez oken. Ty dvě tři desky by dneska mohly symbolizovat totální vystřízlivění z naivních šedesátých let.
Trhá mi to uši, když si ty placky přehraju teď. Moje cítění se posunulo někam jinam, ale netroufám si tvrdit, že směrem vpřed. A stejně se nemůžu vyhnout melancholickým pocitům, když slyším tu ukvílenou kytaru a arogantní přiškrcenej vokál. Všecky ty zvířecí skřeky a sténající primitivní sóla možná kdysi odrážely nějakej můj vnitřní stav – vnitřní rozervanost nebo tak něco... no... nechme to tak... bude lepší, když prostě... půjdem dál...
Karamelová kráska
Spatřil jsem ji v trolejbuse při cestě ze školy. Pořád jsem byl ještě naprostej zelenáč ztracenej v cizím městě. Seděla naproti a zlatý chloupky vzadu za krkem na ní svítily jako svatozář, když jsem se kouknul ve správným úhlu proti slunci. Zrzavý lokny objímaly její hlavu a pleť měla hladkou a dohněda opálenou. Nebyl to ledajakej odstín, připomínalo mi to med nebo karamel. Prsty štíhlý a dokonalý, přes rameno přehozenou plátěnou tašku, ve vlasech stužku, na zápěstí kostěnej náramek, nemohl jsem se soustředit, nemohl jsem si ji prohlížet postupně a promyšleně, místo toho jsem zmateně těkal z jednoho detailu na druhej a nebylo možný se nabažit. Kolem pasu se ji táhl lesklej had, chvíli mi trvalo než jsem si uvědomil, že je to vlastně pás kůže - její nezbedný zelený triko se rádo vyhrnovalo.
Zvedla se a zamířila ke dveřím. Automaticky jsem vystoupil taky. Držel jsem se pár kroků za ní a obdivoval tu chůzi, v tý holce bylo něco aristokratickýho, vznešenýho a nedosažitelnýho. Možná to byl pouhej přelud, kterej si můj nebohej mozek vysnil, když ztratil i ten poslední ždibíček naděje. Blbost. Ještě tu přece byla Alena... Občas jsme si vyměnili pár zpráv, pořád jsme zůstávali v kontaktu. Vlastně to vypadalo docela slibně tak jakýpakcopak... Napadlo mě, že bych měl možná pelášit domů a večer vytáhnout milou Alenku někam ven, abych se trochu připomněl. Jasně – byl to jenom takovej nápad... nic určitýho...
Dorazili jsme k náměstí, minuli fontánku i kostel. Myšlenky na Alenu se mi pomalu vytrácely z hlavy, když jsem právě její titěrnou osobu zahlídl v kavárně, podél který jsme procházeli. Fakt děsná klika. Zpomalil jsem a nenápadně nakoukl dovnitř. Přesně v tom momentu se Alena přitáhla k neznámýmu klučinovi. Objala ho ručkama a přisála se k jeho rtům, jejich údy tvořily zajímavej propletenec, kterej jsem však nemohl obdivovat příliš dlouho. Nechtěl jsem se zastavovat, bylo by to nápadný. A navíc mě ten pohled přece jenom trošku zabolel. Popošel jsem ještě pár baráků a pak jsem se otočil, abych se kolem kavárny mihl ještě jednou. Výjev vevnitř se nijak nezměnil.
A pak jsem se jenom tak toulal po městě, myšlenky mi hlavou svištěly ze strany na stranu, ale žádná se nezdržela dlouho. Zalíbila se mi mladá holka postávající u kiosku. Umolousaný černý vlasy a nedbalej vzhled – těžko říct, jestli vzniknul před zrcadlem nebo skutečnou nedbalostí. Změřila si mě očima. „Hele kámo, nechtěl bys mi trochu helfnout?“ zapípla křehkým hláskem. Přikývnul jsem. „Koupil bys mi tady za rohem flašku vodky?“ mrskla hlavou směrem k trafice.
„No jasně,“ já na to. Její hebká ruka mi klíďo píďo předala pětici dvacetikorun. Obnos jsem během chvilky vyměnil za láhev, kterou jsem poté poslušně předal dál. Roztomilá štafeta. Popřál jsem dívce hezkej večer a pak se vytratil směrem ke kolejím.
V mým pokoji se zrovna odehrávala malá párty, necítil jsem se tam příjemně. Hvězdou večera byl můj milej spolubydlící - kolem něj se všechno točilo. Popíjelo se červený víno a tématem hovoru bylo něco vysoce intelektálního - tímpádem mně dočista nepochopitelnýho. Došlo taky ke srovnání skladeb Kurta Cobaina a obrazů malíře Gogha. Můj ignorantskej mozek se otřásal hnusem. Do všeho toho žvanění se občas přimotal někdo z mojí police nad postelí. „Dejte mi pívo!“ zařval třeba Pelc.
Po deseti dvaceti minutách jsem to vzdal, sebral si svůj pohárek a odebral se na balkon na chodbě. Studenej vzduch mi prospíval. Zamyšleně jsem pozoroval auťáky a obrysy paneláků na kopci a obrysy dalších kopců ještě víc vzadu.
„Nevíš, kdo bydlí v devatenáctce?“ vytrhl mě protivnej hlas z mýho božskýho rozjímání. Otočil jsem se, ale hnedka jsem toho hořce zalitoval.
„Já tam bydlím,“ přiznal jsem se zachmuřenýmu ženskýmu stvoření. Byla malá, ale svůj vzrůst si bohatě vykompenzovala šířkou. Měla navlíknutej docela slušivej světle-modrej župánek.
„A noční klid ti neříká nic? Při tom rámusu se nedá spát,“ řekla a já si uvědomil, že její obličej mně je vlastně docela sympatickej. Hlavu měla zkrášlenou krvavě rudýma vlasama svázanýma do drdůlku.
„No... nemůže to přece bejt tak hrozný...“ pokoušel jsem se to nějak zamluvit, ale nedala se. Chvilku se dohadovala a pak mě prostě drapla za ruku a dotáhla až do svýho pokoje. Postel byla rozestlaná a celá doválená. Nejspíš se ta chudina už hezkých pár minut marně převalovala po pelechu a pokoušela se zabrat.
„Tak co?“ pobídla mě, abych okomentoval tlumený rány, který se ozývaly přímo z mýho pokoje. Pokrčil jsem ramenama, jako že za to nemůžu. Ty rány jsem přece očividně nezpůsoboval já, to musela uznat sama. Byl jsem unavenej fyzicky a byl jsem unavenej i duševně, toužil jsem po chvilce klidu a uvolnění, neměl jsem nejmenší náladu se s ní ještě dál bavit. Na nohách měla nazutý teplý chlupatý papuče. Napadlo mě, že kdybych byl malej jak krabička od cigaret a ležel bych si v těch jejich pohodlných papučkách, nic by mi nechybělo, prostě nic...
Naklonil jsem se a políbil ji. Rukama jsem si ji pevně přidržel, aby nemohla couvnout. Chvilku se bránila, zkoušela se odtáhnout, ale pak situaci přehodnotila. Najednou spolupracovala, celýho mě spolkla jak čokoládovou lentilku. Pokoušel jsem se z ní strhnout župan a než se mi to konečně povedlo, skoro úplně mě svlíkla. Dlaněma jsem šmejdil po těch kulatejch křivkách, měl jsem jí plný ruce. Její tělo bylo horký a krásně ohebný, kdo by to do ní byl řekl. Netrvalo dlouho a její silný nohy byly roztažený někde u mejch ramen. Při divokým souložení mi hlavou prolítlo pár myšlenek, napadlo mě, co asi zrovna dělá Alena – že se nejspíš peleší s tím svým, vzpomněl jsem si na krásku z trolejbusu – a neměl jsem nejmenší představu, co asi dělá ona... a vzpomněl jsem si taky na holku, co sem ji potkal u autobusáku – ta se patrně zabývala flaškou vodky...
A když bylo po všem, leželi jsme s rudovláskou v objetí. Vydýchala se, klidně usnula a ty rány odvedle ji najednou snad ani nevadily. Nechtěl jsem ji budit, takže jsem raději přespal v jejím náručí, což mělo i pár příjemných vedlejších efektů jako třebas to, že jsem se cítil bezpečně a naprosto bezvadně. Už dlouho jsem se nevyspal tak hezky. Vážně.
25:1
Na začátku prvního semestru to ještě nebylo tak hrozný, poměr pohlaví byl zhruba 8:1. V dalším půlroku už to bylo 14:1 a nakonec to skočilo na děsivejch 25:1. Pětadvacet frajerů na jednu holku. To jenom dokazuje, že holčičí myšlení je trochu jinýho druhu, než kterýho je třeba na technických školách. Holky prospívají na ekonomkách a humanitních ústavech – prostě tam, kde je potřeba drtit si do hlavy dlouhý odstavce nicneříkajících nesmyslů. Jasně - existujou výjimky. Ale kolem každý výjimky se motá pětadvacet dalších borců.
Připomíná mi to jeden sen, kterej se mi kdysi zdál. Stál jsem ve frontě na čaj. Interiér místnosti nápadně připomínal benzínovou pumpu. Když jsem přišel na řadu, prodavač se zeptal, jestli preferuju čaj technickej nebo čaj humanitní. Obě varianty se prodávaly v pevných kovových pikslách podobně jako třeba olej nebo ředidlo. Požádal jsem o technickej čaj a muž za mnou to okomentoval slovy: „Á, tak pán je technik!“ Usmál jsem se a informoval o tom, že já sám jsem sice technickýho zaměření, přesto je moje holka spíš humanitního rodu. To už se nesetkalo s nadšením. „Hovoří se o brzkém oddělení obou typů, mládenče,“ poučil mne někdo. Ve frontě se strhla divoká diskuze, které jsem se už nezůčastnil. Spěchal jsem domů... no... byl to jenom sen...
Ve skupině nás bylo devatenáct. Měli jsme kliku, protože mezi náma byla i jedna osoba něžnýho pohlaví. A přídomek něžnýho je tady fakt na místě, protože snad nikdo by ji na první pohled nehádal víc než na šestnáct let. Přes svůj jemnej dívčí vzhled se v ní skrýval skvělej mozek schopnej analyticky myslet a pracovat.
A právě s touhle spolužačkou jsem seděl v Laguně. Podnik byl vylidněnej, jenom u baru přešlapoval dredatej barman, kterej k našemu stolu sem tam hodil zasněnej pohled. „Nebude ti vadit, když si vytáhnu noťas?“ prořízla ticho. Zakroutil jsem hlavou, jakože je mně to fuk, mazlil jsem se s půllitrem a poslouchal muziku, nic mi tehdy nechybělo.
„Jenom si vyberu poštu, kouknu jestli někdo nenapsal zprávu a tak, znáš to,“ vysvětlovala spolužačka. Spustila svýho komunikačního klienta a hnedka se rozblikalo pár ikonek.
Jako první se ozval uživatel s přezdívkou Kandy. „Ahoj, prdelko,“ napsal. „Jakpak ses dneska vyspinkala?“ Když jsem se opatrně zeptal, o koho se jedná, spolužačka odvětila, že je to jeden otrava ze školy. (Později jsem se dozvěděl, kdo to byl – tichej klučina - vždycky působil zodpovědně a pracovitě – pochopitelně jsme spolu nikdy neprohodili ani slovo.)
„Nevadí ti to?“ zeptal jsem se. Ona se jenom nechápavě zamračila, takže jsem to musel vysvětlit. „Říká ti prdelko a leze ti do zadku, jako by ti bylo dvanáct.“
„A každej večer mi popřeje dobrou noc,“ uculila se. „Nesnáším ho.“
„Pojďme ho dojebat,“ navrhl jsem a spolužačka nebyla proti. Ale nakonec to bylo až moc snadný, stačilo pár jedovatejch poznámek a Kandy se trapně omlouval a přišlo taky na jeden srdceryvnej výlev. Monolog to sice byl docela čtivej, ale myslím, že si ho mohl nechat pro sebe. „Pojďme to zkusit ještě na někoho,“ navrhl jsem a spolužačka zase nebyla proti, nikdy předtím ani potom už jsem ji neviděl takhle škodolibě se usmívat, bylo v ní něco zlýho.
„Tak kdo po tobě ještě jede?“ zeptal jsem se. Postupně jsme rozhodili ještě další dva nebo tři nápadníky, byla to fakt děsná psina, určitě si to dovedete představit. Po třetím pivku jsme se vrátili do školy, protože nám pomalu začínalo další cviko. Sotva jsme přilezli k učebně, motal se kolem nás štrůdl hošíků, každej z nich byl děsně vtipnej a ochotnej a já se v duchu smál, až jsem se za břicho popadal... občas by možná nebylo špatný být na jejím místě... ale nic by se nemělo přehánět...
Solitér
S Alenkou jsem se pak viděl už jenom jednou. Je to zvláštní – celej první měsíc jsem na ni narážel, sotva jsem vytáhl paty z baráku... a pak se prostě vypařila z mýho života. Podobně snadný by to mohlo být se všema lidma, hodně věcí by se zjednodušilo. („Lenka je v nemocnici,“ zatelefonovala mi máma. Řekla mi, že moje bývalá dostala přes hubu od svýho milýho. „A co já s tím,“ vydechl jsem unaveně. „To přece už dávno není můj problém.“ Napadlo mě, že kdyby mi někdo pověděl, že se Lenka oběsila na prádelní šňuře, se mnou by to stejně nehlo ani o milimetr. A vlastně by mě to ani nepřekvapilo, byl by to docela předvídatelnej vývoj. Někdy jsem lhostejnej a necitlivej člověk, dokážu si sám sebe představit v těch nejodpornějších rolích. Moje ubohá osoba jako nájemnej vrah... zákeřnej udavač... Nebo třeba takovej zapšklej žebrák na vozíku. Mrzák rozhazující plný hrstě žluči, aby se všichni kolemjdoucí mohli na chvilku zamyslet a třeba se i zastydět za svoje pevný zdraví, pár drobnejma mě uplatit. Možná, že každej jedinec má právo způsobit světu právě tolik škody, kolik na něm napáchal svět samotnej. Já ublížil Lence a někdo jinej ublíží zas mně, to je přece férovej obchod... stoprocentně na to existuje nějaký lidový říkadlo... musí...)
Večerní program mi ten den z nějakýho důvodu vyhořel, takže jsem po škole automaticky zamířil k Laguně - zabít trochu času. Měl jsem v plánu dát si jedno u baru a pak pokračovat domů. Bohužel se mi tehdy na vysoký židličce sedělo až moc pohodlně, než abych se dokázal jenom tak zvednout. Hospoda byla napráskaná, ale šikovnej barman si sem tam našel chvilku k diskuzi. A bylo i docela zábavný sledovat, jak mrštně si počíná při čepování píva, při skládání půllitrů na tác a při pinglování po lokále. Při tom fofru měl ještě čas zastavit se skoro u každýho stolu a prohodit pár slov. Osudy toho kluka byly pokroucený a děravý jako rezavej okap. Po střední brigádničil po různejch pajzlech, dělal inventury, rozdával letáky nebo vykládal kamiony. Nakonec se mu podařilo najít i pár solidnějších uplatnění, ale nikde to s ním nevydrželi dlouho. Podobně si ten hoch vedl i v milostný životě, holky si ho přehazovaly jako horkej brambor. No... prostě takovej smolař...
Vždycky když už to vypadalo, že to zalomím a odeberu se k východu, přimotal se k baru někdo novej – povídavej a společenskej. Vystřídalo se tak kolem mě hned několik typů. „Největší blaho je, když přijdu večer z hospody...“ pověděl mi jeden strejda. „Když přijdu večer domů, zapnu počítač, hraju si tak karty a poslouchám si k tomu Stouny,“ pokračoval tlusťoch. „Rolling Stones...“ zasnil se. Pak se pomalu zvedl, na hlavu si nasadil ošoupanej klobouk a odešel vstříc svýmu domovu.
„To byl starej Sojka,“ vysvětlila mi kolegyně u barpultu. „Je trochu ukecanej, když se napije,“ což jsem milerád potvrdil. Chvíli jsme něco klevetili a ona se pak přesunula k pupkatýmu taxikářovi, kterej kynul v rohu.
Zatoužil jsem po společnosti. Vytáhnul jsem mobil a nedovolal se Vilíkovi. A nikdo jinej v úvahu snad ani nepřipadal. Prolistoval jsem seznam kontaktů a zkusil jsem Alenku. Napsal jsem ji něco jako: „Zdar, jsem v Laguně. Sám. Přijď.“ Za malou chvilku přišla odpověď ve znění: „Mám mokrý vlasy, pak uvidim.“
(Moje ubohá osoba jako Lojza - milej chlapík – sňatkovej podvodník, žádnej fešák ani špičkovej komik, prostě upřímnej strejda se srdcem na dlani. Nevinej kukuč a troška pochopení – pražádná vdovička v bezpečí není...)
A za necelou půlhodinku seděla Alena vedle mě a já marně přemýšlel, proč jsem si ji vlastně pozval. Plácal jsem nesmysly a pokoušel se ji rozesmát - sem tam se mi to i podařilo, ale to bylo tak všechno. Vůbec ničemu jsem na ni nerozuměl. (Tehdy jsem se podvědomě sbližoval s lidma, se kterýma jsem se alespoň trochu ztotožňoval. Potřeboval jsem pochopit hlavně sám sebe, nebyl čas věnovat se ostatním.)
Blížila se zavíračka. Barman nás už vyprovázel ven a já si uvědomil, že mám skoro plnej půllitr. Naštěstí se nad tím mávlo rukou a já si mohl sklo klíďo vynýst ven. Rozhodl jsem se, že Alenu doprovodím až k baráku, nebylo to daleko.
Před vchodem se zastavila, oba jsme zmlkli, upřeně se na mě zahleděla. Ta chvilka se táhla fakticky dlouho. Očividně se čekalo, že něco udělám, takže jsem do sebe kopl trochu zvětralýho piva, zbytek vychrstl na trávník a pak natáhl ruku s prázdným půllitrem k Aleně. Chvilku se tvářila nechápavě, ale nakonec dárek převzala. Pak zmizela v paneláku. Tak takhle jsme se viděli naposled. Když jsem pak kráčel na koleje, představoval jsem si starýho Sojku, jak mrská ty svoje karty a poslouchá k tomu milovaný Stouny. Ten obraz byl dočista hmatatelnej a hřejivej. Byla to bezva cesta.
Vřídek
A já si zase – jako už stokrát předtím – uvědomoval, že mýmu životu chybí něco zásadního - určujícího. Nacházel se ve mně dutej prostor, kterej byl dočista vybíravej a upejpavej. Zkoušel jsem ho zaplnit alkoholem, ale moje dutina nad chlastem jenom ohrnula frňák, vyvrátila ho zas na denní světlo. Ani školníma znalostma nebo holkama se to ucpat nedalo. Občas se to uráčilo pozřít nějakou knížku či trochu vybraný muziky, ale nestačilo to. Hladovělo to po mnohem větším soustě.
Potřeboval jsem se projevit, ukázat, co ve mně dříme, předpokládal jsem, že všechny podobný pudy lehce vybiju v rámci výuky přímo na výšce, ale to byl omyl. Každá individualita si zle rozrazí hlavu o betonovou zídku zákeřně postavenou přímo v její dráze. Do cíle se pak dostávají bezobratlí plazi, za kterýma se táhnou lepkavý linky slizu, švábi a ťapkající tlustý krysy napucaný po mastným obědě přesvědčený o vlastní neomylnosti.
Cílem vysokých škol není vyprodukovat vynikající odborníky. Na vysokých školách učí převážně bývalí studenti, kteří nedokázali najít uplatnění v praxi – nemotorní a směšní maňásci, se kterýma si pohravají velicí hlavouni jednotlivých ústavů a fakult. Nejsou to učitelé v pravém slova smyslu, jedná se o zaměstnance typu údržbář či vrátná.
Silueta fakulty tyčící se do výšky jako hnisavej vřed stříkající kolem sebe tuny páchnoucího hlenu... „Obávám se, že s tím nádorem v hlavě nebudete žít dlouho,“ poznamenal lékař oděn v perleťově bílém plášti. „A proč ten nádor prostě neodříznout, pane doktore?“ otázal se vytřeštěný pacient. „Myslíte?“ podivil se lékař, po malé chvilce pokrčil rameny „Moji kosu, sestro,“ přikázal. Několika zkušenými tahy brousku lehce doostřil břit a poté jedním mistrným seknutím oddělil pacientovu hlavu od trupu. „Sestro, buďte tak laskavá a najděte uklízečku.“
Záviděl jsem svýmu spolubydlícímu, kterej při volbě školy vykročil uměleckým směrem, a když jsem pak poznal pár jeho spolužáků, všechna ta závist mě zas kvapem přešla. Byla to sebestředná pakáž, která by vás k smrti umučila svýma řečma. Bohužel jsem to ještě nevěděl toho večera, kdy mě Kuba vzal s sebou na pivo, protože jinak bych pochopitelně zůstal smrdět doma.
Po schodech jsme sestoupili do zakouřenýho baru a od jednoho z rudých stolků nás už vyhlížela Kubova parta. Usedli jsme k nim. Po stěnách byly rozvěšený rozmanitý malířský zrůdnosti, který jsem nedokázal ocenit. Na pozadí hrál hezkej jazz, ale byl moc potichu, než abych si ho dokázal užít.
Pár desítek minut jsem se jakž takž bavil pokukováním po ostatních hostech a posloucháním jejich ujetejch konverzací. Moc věcem jsem nerozuměl, ale rád jsem nasával tu atmosféru. Pak mi ale docvaklo, v jak moc pozérským hnízdě že to dřepím, a bylo mi z toho už jenom šoufl.
„Založme kapelu,“ přerušil jsem tu jejich marnou diskusi. Stůl ztichl. Idiot promluvil.
„Hele Kubo, ta tvoje opička umí mluvit?“
„Představuju si něco ve stylu takovýho toho staršího blues-rocku, víte co myslím, ne?“ pokračoval Idiot.
„Umí to ještě nějaký kousky?“ zeptal se někdo a hodil po mně oříšek z misky. V pravou chvíli jsem otevřel hubu a oříšek zhltnul. „Bravo opičko!“řval stůl neomaleně.
„Něco ve stylu Cream nebo Hendrixe... jasně, že bysme měli modernější zvuk a všecko, ale základ bych prostě viděl tam...“ vysvětloval jsem.
„Co to ještě umí, to nemůže bejt všechno! Tancuj, opičáku!“
„Sem tam by bylo hezký nějaký delší sólo, troška improvizování, troufá si někdo na sólovej nástroj, kluci?“
Kuba mě pevně chytnul za řetízek u krku a opatrně mě vytáhnul až na stůl. Vylovil jsem z popelníku vajgla a naznačil kouření. „Huráá, opičká!“ burácel stůl. Pak jsem z tácků poskládal malou pyramidu. Všichni kolem uchcávali smíchy.
„Cože? Kapelu?“ civěli na mě. Chvilku seděli zaražení, ale brzo se ty jejich panty zase rozjely, zatímco já se nenávratně propadl do svýho vnitřního světa, neuměl jsem s nima komunikovat.
Ale nápad s kapelou se ve mně zabydlel definitivně. Jenom jsem nevěděl, jak do toho snovýho seskupení zařadit svou vlastní osobu... takže jsem se začal učit na starou španělku, která se mi válela doma v koutě. Od samýho začátku jsem se učil podle sebe, nereprodukoval jsem se nějaký známý skladby nebo tak něco... brzo jsem měl pár jednoduchejch písniček, texty nebylo težký sesmolit, stačilo otevřít sešit matematiky, kam jsem si pravidelně čmáral různý nesmysly, některý věty ani nebylo třeba nějak moc upravovat... prostě hračka jak facka...
Hudební zážitek č. 3
Seděli jsme na opěradle rezavý lavičky v parku. Já s kytarou a Vilík s houslema. Blížila se půlnoc. Hráli jsme jednoduchý odrhovačky, nic náročnýho. Knockin‘ On Heavens Door od kozla Dylana nebo třebas Wish You Were Here od Floydů.
Kolem procházela spousta lidí a skoro každej se u naší lavičky zastavil a zaposlouchal se. Někdo s náma prohodil pár vět a pak pokračoval dál ve svý pouti. Pro mě to byl kouzelnej moment, ale Vilík byl zvyklej, nehrál takhle prvně.
Po půlnoci jsem se pochlubil s vlastníma skladbičkama a s nápadem založit kapelu. Vlasatej kamarád poslouchal můj repertoár a občas se přidal na housle. Když jsem pak skončil, jenom přikývl a zahuhlal: „Tak jo.“ No a bylo to.
Zk.
Zkouškový období. Tomu předcházel ještě zápočtovej týden, ale ten proběhl tak nějak dočista hladce a přímočaře. Zkoušek jsem se trochu bál, protože jsem netušil, co mě vlastně čeká, ale všechno to nakonec dopadlo dost dobře. Vlastně jsem za celý svý studia nemusel opakovat ani jednu pitomovou zkoušku. Ani jeden pitomej předmět. Možná jsem měl jenom kliku nebo co, neumím to vysvětlit.
Neučil jsem se moc a s každou další zkouškou jsem se učil o další trošku míň. Na známkách se to nijak neprojevilo, učitelé mají přístup, při kterým je absolutně nemožný zjistit skutečný znalosti studenta. Otázky se průběhem let mění jenom minimálně, takže si stačí sehnat libovolnej starší test a jednou nebo dvakrát si ho pročíst. Starejch vypracovanejch textů je plnej internet, existuje neuvěřitelná hromada snaživců, kteří vám dají skvělý materiály přímo pod nos. Je to až děsivě snadný - stáhnout si balíček se souhrnem nejrůznějších výtahů a výcuců skript, najít vypracovanej tahák, vytisknout ho ve školní studovně a odtud si pak jít přímo na zkoušku – zvládne to každý pako a v devadesáti procentech případů to i vychází. A když to náhodou nevyjde, máte právo na dva další termíny. Je skoro nemožný, aby to neprošlo třikrát po sobě...
Titul může a nemusí něco znamenat. Většinou značí jenom ochotu zabít další tři nebo pět roků života, ochotu prosedět drahocenej čas v lavici, ochotu prošvindlovat se fakultou skrz naskrz, vylízt pak na druhý straně ve srandovním rouchu a s rourou v ruce. Se znalostma nebo inteligencí konkrétního jedince to nemá co dělat.
Takhle jednoduše vznikají počítačoví odborníci a špičkoví ekonomové, právníci a inženýři všeho druhu. Rád bych věřil, že jinde je situace lepší, že můj doktor je ještě ze starý školy, že můj zubař nevylezl z toho samýho pásu co já. Věřil bych rád, ale copak to vůbec ještě jde?
„Tak mi podejte index.“ Slova, kterýma končí každá ústní zkouška. Je úplně šumák, jakej předvedete výkon. „Tak mi podejte index,“ pronese zkoušející rezignovaně, jako by vám právě prokazoval bůhvíjakou službu. Jeho pohyby jsou pomalý a unavený, takže máte pocit, že se každou chvilku svalí s pěnou u pusy. Každej vyučující nad čtyřicet působí strhaně a vyčerpaně, jakoby si na něm těžký řemeslo právě vybíralo extra krutou daň. Je to ale jenom takovej klam, mnohem pravděpodobnější je to, že dotyčnej je jenom krutě rozespalej, protože se právě probudil z usilovnýho rozjímání v kabinetě. Vysokoškolští učitelé patří mezi nejspokojenější obyvatele, mohou mluvit o smůle, pokud mají více než patnáct hodin povinností týdně.
Nákaza se šířila z kabinetů horních pater fakulty, pokračovala do nižších kanceláří a do poslucháren, kde se spokojeně otírala o spící studenty, kteří ten podivnej mor pak roznesli všude po okolí. Rakovina zachvátila kraj, málokterej barák nebyl pokrytej nánosem hnisu. Ze všeho toho bordelu zářil nápis Laguna, maják, kterej pomáhal nastavit správnej směr pro všechny škunery mýho typu. Vevnitř kraloval smolařskej barman, jemuž se prvně v životě podařilo někam patřit, byl pánem, kterej tančil mezi stoly, mazlil se s pípou a zpíval nesrozumitelný slova lahodící mýmu sluchu.
úterý, 24. srpna 2016
Na terapii se stalo něco zvláštního. Seděl jsem v čekárně – hezky v rohu, tam je moje oblíbený místo. Přicupital ke mně uklízeč nebo vrátnej, nevím přesně. „Hele kámo, proč sem vlastně pořád chodíš?“ zeptal se mě. Chvilku jsem na něho jenom zíral a než jsem vymyslel nějakou rozumnou odpověď, byl už zase pryč. Nechápu to. Myslel tím, že už to mám stejně spočítaný? Že bych to neměl oddalovat? Nevím. Lidé se dokážou chovat podivně.
V psaní jsem se zasekl. Asi desetkrát jsem začal novou kapitolu, vždycky jinak a vždycky špatně. Nakonec jsem se rozhodl pro tuhle drobnou vsuvku, po níž pak bude následovat časovej skok do třetího ročníku.
Při cestě z nemocnice jsem opět zahlídl děvče, ze kterýho nemůžu odtrhnout oči. Prodává v antikvariátu. Na chvilku si stoupnu k výloze, kdykoliv jdu kolem. Bejt tak zdravej... už dávno bych ji někam pozval.
Doma jsem zasedl k počítači, nadatlil dva reklamní články a poslal je šéfovi. Můj život je zoufale monotónní a nudnej. Je mi sedmadvacet let a zbývá mi jeden rok života. Zkuste si to představit.
Mazák
Uběhly necelý tři roky. Život v mým podání připomíná pád z paneláku, co se tyčí až někam nad mraky – rychlost pádu se s časem zvyšuje, není možný vnímat jednotlivý detaily nebo se kochat krajinou, nejde než vřískat a ječet. Dopadnu a zjisťuju, že jsem vlastně docela naživu – to mi medicína prodloužila život o další pád. Z posledních sil se plazím ke kraji, abych se mohl skulit zas dolů. Můj barák je členitej a nepravidelnej, architekt by se za to měl smažit v pekle. V šestým semestru jsem se nacházel u konce prvního ze svých pádů.
Všechno se změnilo. Vilík neprošel sítem prvního ročníku. Zkusil to ještě. A když zase neprolezl, podal si přihlášku ještě jednou. S naší kapelou to neskončilo nijak slavně, vlastně to vůbec neskončilo, prostě se to vypařilo z povrchu zemskýho. Nebýt dvou nebo tří nahrávek v mým počítači, nic by po naší grupě nezůstalo. Nemohlo to fungovat, vždyť jsme se pořádně neshodli ani na názvu. Už nebudou další hudební zážitky. Ne že bych si muziku přestal užívat – ale stala se z toho rutina. Z internetu jsem si stahoval desítky starých desek. Jména těch béčkových interpretů už nikdo neumí ani vyslovit. Nějakej čas jsem přemýšlel o tvorbě webovky, kde bych recenzoval tadytyhle neznámý fošny, napsal jsem dokonce pár článků, ale nakonec to vyšumělo jako všechno ostatní v mým životě. Jsou chvíle, kdy nevěřím, že vůbec někdy zemřu. Prostě vyšumím.
Čtvrtej hudební zážitek měl být plnej dojmů z mýho prvního vystoupení před publikem, ale dohrabat se k něčemu takovýmu není jenom tak.
Všechno se změnilo. V Laguně nastaly drobný změny ve vedení, prvním krokem byla kompletní výměna obsluhy a zdražení piva. Smolařskej barman musel táhnout zas o pár domů dál. Jednou jsem ho pak ještě potkal, fousky mu zmateně trčely do všech stran a jeho zorničky připomínaly špendlíkový hlavičky. Prohodili jsme pár slov, ale pochybuju, že mu něco z toho uvízlo v paměti, byl jinde. Do Laguny jsem přestal chodit, dočista se mi ta hospůdka zprotivila. Podobně mi zmrvili ještě jeden oblíbenej kutloch, ze kterýho se přes prázdniny stal moderní bar plnej obrazovek. Roh hnedka u vchodu, kde věčně nalitá stařenka prodávala párky v rohlíku, teď byl prázdnej a smutnej. Nejlepším způsobem, jak si večer vyrazit, bylo zůstat doma.
Technika šla kupředu rychlostí blesku, takže i to málo, co mě naučili v prvním semestru, už bylo dávno zastaralý a dočista nepoužitelný. Když jsem na začátku studií vešel do haly fakulty, u stolků podél zdí vždycky seděly skupinky studentíků. Všichni se překřikovali, smáli se, řešili školní záležitosti nebo úplný voloviny. Komunikovali spolu a byl to hezkej pohled. Uběhlo pár let a u těch samejch stolků najednou seděly jenom jednotlivý postavičky shrbený u svejch notebooků. Každej má přenosnej počítač – včetně mě. Nejde to jinak, říká se tomu pokrok a šíří se to jak černej mor. Kdybych teď vešel do Laguny, už i tam by dalo najít pár samotářu u počítače. Je pokrok špatnej? A je špatná rakovina? Některý věci si člověk prostě nevybírá a nemůže je ani nijak ovlivnit. Prostě jsou tady s náma a je třeba s nima počítat. Ok... zabředám někam, kam jsem původně ani nechtěl...
Uběhly necelý tři roky a já se za ten čas naučil pohybovat v tom malinkatým univerzitním potůčku. Splýval jsem na hladině, užíval si počasí a snažil se nevnímat nánosy bahna a svinstva pode mnou. Nechával jsem se unášet proudem a naivně jsem doufal, že mě to nakonec nevyhodí přímo u ústí nějaký smradlavý stoky nebo kanálu...
Vilík
Zbývalo pár posledních týdnů a výuka byla volnější než kdykoliv předtím. Bylo na denním pořádku, že odpadlo cvičení nebo přednáška. V jedný takový nečekaný mezeře jsem se rozhodl dobrovolně si rozšířit přehled. Jednalo se o přednášku ‚Finanční krize a její dopady‘. Obsah by se dal v kostce shrnout slovy: ‚všichni narození kolem roku 1990 jsou odepsaní, neschopní zařadit se na trh práce‘. Je jasný, že to bylo zaobalený do ekonomickejch slovíček, do kvanta čísel a barevnejch grafů... ale já osobně jsem si to všecko dokázal vyložit jenom jedním způsobem... je to prostě totálně v...
Ze sálu jsem pak odcházel zdeprimovanej a naprosto zničenej. Je zvláštní, jak moc mě to dokázalo zasáhnout, byla to fakt šťastná trefa přímo do černýho – nebo to spíš byla jenom poslední kapka něčeho mnohem většího... V ten moment jsem byl rozhodnutej zapadnout do nejbližší knajpy a pít tam tak dlouho, dokud nezačnu zvracet obsah svejch útrob. A byl jsem rozhodnutej zvracet tak dlouho, dokud nevyzvracím všechnu bolest, nespravedlivost a tíhu světa. Nohy se mi pod vahou toho rozhodnutí podlamovaly, toužil jsem omdlít, padnout na zem, skutálet se ze schodů a zhynout přímu u vchodu fakulty.
K mýmu nevýslovnýmu štěstí jsem na chodbě potkal Vilíka a po chvilce přemlouvání jsme se odebrali k nejbližšímu přijatelnýmu výčepu. Z mýho kamaráda po chvilce vypadla poměrně neradostná zpráva. „Znova mě vyrazili,“ řekl. Necítil jsem z jeho hlasu smutek, zlobu ani zášť. Bylo to prostě konstatování, nic víc.
„Jak to zvládáš? Co teď budeš dělat?“ zeptal jsem se.
„Je mi fajn...“ řekl. „Jsem docela rád, že to takhle dopadlo.“ Vilík si lokl piva a potáhl si z cigára, pak pokračoval. „Když jsem se to před týdnem dozvěděl, dostalo mě to. Byl to hnusnej pocit – další zabitej rok. Bez práce, školy, peněz, holky, prostě bez ničeho... Chlastal jsem u sebe na bytě a z ničeho nic jsem se rozhodl, že to ukončím. Vyšel jsem ven mezi paneláky, lehl jsem si do křoví a v klidu jsem usínal s vědomím, že už se nikdy neproberu. A byl to nádhernej pocit. Všecky svoje starosti jsem nechával za sebou, vymyl jsem si od nich mozek. Prostě jsem si jenom užíval posledních okamžiků svýho bytí, vnímal jsem hvězdy na obloze, chladnej vzduch a všecky ty drobnosti, na který jsem jindy neměl čas. Když jsem se pak ráno probudil, celej svět jsem viděl v jiný barvě. Děkoval jsem bohu za to, že jsem neumrzl. Nejspíš to bylo tím chlastem, co jsem vypil.“ Mluvil dlouho, nikdy jsem od něho neslyšel takovej monolog, musel to pro něj být fakt vyjímečnej zážitek. Trochu jeho novýho nadhledu přelezlo i na mě. Už tehdy jsem si ale říkal, že mu ten optimismus nevydrží dlouho. Dali jsme dvě pivka a já se vrátil do školy, začínala mi další hodina.
pátek, 24. září 2016
Stalo se něco velkýho. Něco, co si budu ještě dlouho urovnávat v hlavě... Celej život mi to obrátilo naruby. Souvisí to s tím, co mi kdysi řekl chlápek na terapii. A je pravděpodobný, že to lehce souvisí i se zbytkem tohodle textu... hmm... ok... rozepíšu se o tom později, teď se naposled vrátím do minulosti a ukončím alespoň svoje všivý studia...
Konec
Státnice proběhly rychle a hladce. Nebylo v ničím zájmu to nějak protahovat. Členové komise spokojeně baštili chlebíčky a živě mezi sebou diskutovali, zatímco jsem se snažil prezentovat svůj program. Nikdo neposlouchal. Napadlo mě, že čím dýl budu mluvit, tím míň času pak bude na otázky. Začal jsem si vymýšlet a plácat pátý přes devátý. K některým větám jsem se vracel a klidně si je zopakoval. Mohl jsem říkat cokoliv, hlavní bylo zachovat ten stejnej informativní tón. Když už jsem fakticky nevěděl coby, zmlkl jsem a čekal, až si toho někdo všimne. Trvalo to jenom pět vteřin.
Následovaly teoretický témata, který jsem si půlhodinku předtím vylosoval. Vytáhnul jsem si stejný otázky jako u maturity, odpověděl jsem na ně stejně jako u maturity a dostal jsem stejně skvělý hodnocení. Netrvalo dlouho a celej můj termín byl nastoupenej u zdi, bylo to něco jako slavnostní vyhlášení. Všichni jsme dostali skleničku šampáňa a já měl navíc tu kliku, že můj soused byl abstinent, rád jsem mu s jeho přídělem vypomohl.
Za nějakej týden pak byly promoce, hodinku před nima jsem si s našima zašel na oběd, nalil jsem do sebe tři dvanáctky, takže mi to promování nepřišlo až tak hrozný. Stáli jsme v řadě ve srandovních hábitech, připomínali jsme nástup barokních malířů. Nejdřív byl na programu pompézní asi hodinovej proslov, radši jsem ho moc nevnímal, jinak bych se musel rozesmát nebo začít hýkat. Pak jsme si postupně chodili pro svoje diplomy, složili jsme podivnej slib a poklonili se do publika. Dokonce nás při tom točil amatérskej kameraman, někde ten záznam musím ještě mít... no a to byl konec...
Prázdniny pak byly ve znamení ježdění po doktorech, léčení smrtelný choroby, zkoušení novejch metod a postupů, výsledkem bylo zázračný oddálení poslední fáze nemoci. Žízeň je veliká, život mi utíká, nechte mě příjemně snít. Olé.
pátek, 24. září 2016
Ok, tak to by bylo... a teď, co se mi přihodilo. Vezmu to hezky popořadě, abych se do toho nějak nezamotal. Stalo se to ve stejný čekárně jako minule, zase ke mně přiběhl ten rozcuchanej vrátnej, tentokrát si s sebou přivedl i někoho dalšího. Ten další byl nejspíš technik nebo něco na ten způsob. Začali se mě různě vyptávat a já jim klidně a trpělivě povídal o svý pravidelný terapii, řekl jsem jim o svojí nemoci, řekl jsem jim o všem. Ti dva na sebe jenom spiklenecky mrkli a poprosili mě, jestli bych nešel na chvilku s nima. Odvedli mě do malý místnosti – spíš kukaně, kde byl stůl, počítač a pár obrazovek.
„Tohle je záznam z vaší poslední terapie,“ řekl jeden z nich. Jeho prsty přelítly po klávesnici a objevil se obraz. Moje dvojče na monitoru se zrovna usazovalo v rohu čekárny. Technik zmáčkl tlačítko a obraz se zrychlil, lidi kolem mě čiperně přicházeli a odcházeli, jenom já jsem strnule seděl ve stejný pozici. Asi po dvou hodinách se moje dvojče zvedlo a odebralo se k východu. „Takhle vypadá ta tvoje terapie, člověče,“ řekl technik. Jasně že jsem si to absolutně nepřipouštěl, jako vyštudovanej počítačovej odborník jsem si uvědomoval, jak snadný je něco takovýho narafičit.
„Blbost,“ řekl jsem. „Běžte se bavit někam jinam, mládenci.“ Zvedl jsem se.
„Nikam, kamaráde. Hezky tu seď a čekej na doktora Hulána. Bude tu za minutku.“ Nemělo cenu se s nima přetlačovat. Čekal jsem. Hulán přišel a odvedl si mě do svý ordinace. A pak už to šlo rychle. Následovalo pár rozhovorů, krátičkej pobyt v ústavu a sada testů, která prokázala, že jsem zdravej jako řípa. Nemoc byla jenom v mojí v hlavě a stačilo málo, abych si to uvědomil. Můj život se znova sesypal jak vratkej domeček z karet. Nebylo těžký uvědomit si, že prakticky celý moje dospělý bytí se odehrávalo ve lži – těžký bylo vypořádat se s tím... těžký JE vypořádat se s tím... místo na terapie teď pravidelně chodím na sezení k doktoru Hulánovi, což je hned vedle nemocnice, takže z určitýho pohledu se nezměnilo až tak moc... blbost... změnilo se úplně všechno... všechno je teď rozházený a zmatený...
neděle, 26. září 2016
Diagnostikovali mi lehkou katatonii. Nikdy dřív jsem tohle slovo neslyšel, ale podle všeho je to nejkratší a také nejpřesnější popis mojí osoby.
Myslím, že tenhle text už nikdy nedopíšu. Původní plán byl dočista jinej, mlhavej a nejasnej. Když si přečtu úvod celýho dokumentu, je zřejmý, že jsem sám nevěděl, o čem chci vlastně psát a proč. Nakonec se z toho stalo něco jako deník, což rozhodně nebylo v původním plánu. Možná to měl být epitaf, poslední výkřik chlapíka, kterej už brzo vyšumí. Poslední výkřik, kterej pak měl nadobro skončit zahrabanej kdesi v jeho počítači.
Pořád není úplně jistý, proč a kdy přesně si můj mozek stvořil rakovinu, která mi pak ulehčovala život. Byl to jistej druh úniku... úniku před zodpovědností a před světem samotným. Rakovina vždycky milostivě ospravedlnila všecky moje skutky a špatnosti. Už nebylo nutný lámat si hlavu budoucností a dalšíma maličkostma. Najednou jsem hrál s jasně danýma kartama...
Teď vím, že když jsem se při rozchodu s Lenkou hájil svou nemocí, lhal jsem a uvědomoval jsem si to i tehdy. Bylo jenom dobře, že mi to nespolkla. Nikdy jsem nebyl dobrej lhář... postupem času jsem ale rakovině uvěřil já sám. Nevím, kdy k tomu došlo, ale muselo to být někdy na výšce... uspořádat si to v hlavě bude dlouhej proces, potrvá to celý měsíce, možná roky...
Když jsem nedávno procházel kolem oblíbenýho antikvariátu, uvědomil jsem si, že už nic nestojí mezi mnou a ženou vevnitř. Připadal jsem si obnaženej a naprosto bezbrannej. Bolelo to, když jsem kolem sebe neměl ochrannou zeď.
Je mi sedmadvacet let a zbývá mi podstatná část života. A to není žádná sranda.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
