» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."

Gandalf

počet přístupů: 2141679

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Tajemství levandulí- Kapitola 4. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tajemství levandulí

aliemmka	publikováno: 28.09.2010, 9:31

No jo, jen kritizujte...


	Kapitola 4. …smrt jako bonus… Babička si odkašlala, znervózněla a jako bych to nečekala, odpověděla že neví. „Babi, kde je ten dům?“ přidala jsem na hlase, i když jsem věděla, že jednou ta otázka stačila, prostě mi to nedalo. „Proč tě to vůbec zajímá?“ „Je to tady ve městě?“ otázala jsem se odvážně čekajíc na odpověď. „Ano je. Dáš už pokoj?“ Pousmála jsem se. Teď už to bude jednoduché najít. „Promiň babi. Já jen abych se mu vyhnula. Když si říkala že to je droga, tak tě poslechnu vždyť víš, já a droga, bylo těžké se to aspoň z části odnaučit.“ Babičce spadla čelist: „Eh, co?“ „Myslím čokoládu!“ zasmála jsem se. Babička taky a to byl ten účel. Přivedla jsem ji na jiné myšlenky a nyní jí můžu znovu vyzpovídat. „Babi a co mamka?“ „Co myslíš?“ ušklíbla se babička. Jupí! „Nevěřila ani slovo co?“ „V kolik letech tam tvá sestra odešla?“ položila jsem babičce těžkou (psychicky) otázku. Asi jsem opět dráždila hada bosou nohou. Babiččiny oči pluly ve slzách. „Ve třinácti letech. Už jsem ji neviděla čtyřicet devět let a dva dny.“ popotáhla. „Je to hrozné. Nechtěj aby se to stalo tvé mamince.“ „Neboj, já to neudělám. Fakt!“ slíbila jsem, zase. „A co tvoje máma?“ teď jsem zvědavá jestli mě ten rozdrážděný had nekousne. Použít slovo maminka nepřipadalo v úvahu, je to smutnější. „Tu jsme nikdy nepoznaly. Umřela po porodu, my jsme vyrůstaly u babičky.“ „Chudáci,“ politovala jsem je v duchu. V tomto případě, použití množného čísla bylo zvláštní. Vždyť Ivana byla skoro jako mrtvá. Nebyla tady, byla na druhé straně, jestli se to tak dá říct. „Babi a ten svět. Víš já to přesně nechápu. Jak to tam vypadá? A můžeš tam chytit nějakou nemoc a jsou tam i nějací lidi?“ „Tak počkej, počkej. Popořadě. Na první otázku odpovím nevím a na ty zbylé i ty co máš pouze v hlavě odpovídám nevím.“ myslím že si vymýšlí. „Hm tak díky,“ poděkovala jsem („jako“). „Prosím odpověz mi pouze na tuhle otázku, jakou máš nemoc?“ pokud odpoví úkol splněn i s bonusem, protože jsem se měla optat pečovatelky. Jsem odvážná! Zase byla ticho. Párkrát vzdychla a opět měla na očích chycení mé ruky. Takže jsem ji za ruku chytla. „Víš jak jsem spadla z té prokleté skály tak jsem si poranila míchu. Kdyby se to stalo někomu mladšímu tak by to možná tak hrozné nebylo ale vzhledem k mému věku. Možná že bych neumřela kdyby mi bylo méně, ale já tu smrt beru od tohohle jako odměnu, jako druhý bonus. Ten první je ten, že se s vámi mohu rozloučit.“ vzdychla si. Já také. Mícha. A smrt jako bonus? Než se ocitnu v otupělosti tak musím splnit i další úlohu. „A popravdě. Bolí tě něco?“ myslím fyzicky, psychicky to je jasné, jak už jsem říkala. „Pobolívá hlava. Vzhledem k mé bezmoci a mé brzké a neodvratitelné smrti to nic není, takže žádné strachy.“ Hlava! Uhodla jsem to! Byla bych ale spíš radši kdyby neřekla nic. V tu ránu do místnosti přišla pečovatelka a požádala mě abych odešla. Bez problému jsem se zvedla rozloučila se a odešla. Odešla do stavu bezmoci. Jen tak tak jsem to zvládala když mi bylo sděleno že babička za dva měsíce umře, ale teď? Jsem ráda proč umírá, ale jsem naštvaná, že si přeje umřít. To je hrozné, neboť veselá mysl půl zdraví (normálně bych zase začala s rovnicemi ale po tomhle namáhavém ((psychicky)) rozhovoru se mi nechce) a ona má nemocnou mysl. Vždyť zdravá mysl si nepřeje umřít. Babičce ta nemoc opravdu vygumovala zdravý rozum. Rozum tam má, jenom že nemocný nebo k smrti porouchaný. Všechno co jsem měla v hlavě mi lezlo na mozek, tak jsem si to musela pěkně roztřídit. První skupina se jmenuje Velmi překvapující a druhá Překvapující. V první jsou v ní „novinky“ a „věci“ co jsem se dnes dozvěděla a „velmi“ mě překvapily. Do té bych zařadila celou mojí konverzaci s babičkou. Stejně jsem mě všechny myšlenky zabalily mozek, takže ač jsem dělala cokoliv myslela jsem pořád na to stejné: Babiččina (pro ně už nezáhadná) nemoc, Druhý svět, Sklep a babiččino přání zemřít. Kolony těchto myšlenek mi jely hlavou. Zastavily se až na křižovatce, kde se rozdělily a každá myšlenka jela jinou cestičkou. Ale všechny ty cestičky je dovedly ke mně, do mého údolí Bezmoci a Smutku. Doma jsem zalehla do postele zasněženou zmuchlanými papírovými kapesníčky (nebojte, byly moje- to byla poslední špetka humoru, který jsem si schovávala pro dnešní nejhorší chvíle) a usnula. Asi vám nemusím říkat jaký typ snu jsem měla. Ale noční můra byla to poslední co mě mělo navštívit v mém údolí Smutku a Bezmoci.


celkové hodnocení autora: 86.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 21		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

čuk	28.09.2010, 9:29:59

Pořád zábavní, neboť hrdinka je, jak se dříve říkalo "drnda". Do určité extravagance a naivity se mísí smutek - snad hrdinka nějak babičce pomůže ( a nebude úvahy o babičce příliš do šířky rozpitvávat- spíš by bylo vhodnější nějak "zmoudřet' vztah ke smri a babičce se víc přiblížit v kladném smyslu. A možná, že se pak od ní víc dozví). A taky by hrdinka mohla už udělat třeba malou výpravu mimo dům. (A mně osobně tam chybí nějaké zvířátko, pomocí něho se může hrdinka profilovat a s ním mluvit. Babičce by se asi taky líbilo.)) Chybí ti pár čárek v souvětí. V přímé řeči, která nekončí otazníkem a vykřičníkem jse dělá čárka a pak následuje malé písmeno. Pro ně? a pár dalších překlepů.