» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."

Buddha

počet přístupů: 2141679

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Šalamounovy slzy ::

Pantagruel	publikováno: 28.09.2010, 15:58

O smutném osudu človíčka s rybou aneb Jak plačící blázen vhrl kámen mudrců do špinavé řeky; což mnohý mu odpustí.


	Stojaté vody v předjitřním šeru dosud dřímajícího města. Sem tam se na hladině vznáší list. Řeka je cítit rybinou. Doslova páchne. A přece, rybář by tu mnoho nepochodil. I ovšem, žádný by sem ani nešel. Jediný, kdo dobrovolně navštěvuje Vláhu v oněch místech smrdutých tišin je Šalamoun Kristus, místní blázen, hlupáček a podivín. I dnes je zde. Je zde, aby dostál úkolu, jenž mu přednedávnem zůstavila prazvláštní postava zhmotnivší se kdesi uvnitř groteskně zmotaného labyrintu tetelivých chimér a děsivých vizí, s nímž byl Šalamoun odevždy seznámen co se svým světem. – Uhodli jste, onen úkol se týká právě té věci, co Šalamoun táhne na provázku při kraji vody. Kam až chodník při korytu řeky sahá, tam až ji potáhne. Pozvolna a trpělivě, jako by venčil psíka. A přitom venčí obyčejnou mrtvou rybu. Jistě, nakonec není až tak obyčejná: je – jak vidíte – ohavně zduřelá, rozmáčená a její oči se dávno vyvalily tolik, až pukly. Za cokoli z toho můžete Šalamounovu rybu pochválit, chcete-li. Jen se před ním nikdo nezmiňujte, že je mrtvá! Plakal by. Je příliš citlivý, aby něco takového unesl. Táhne si tudy tu svoji rybku, k níž si za těch pár týdnů stačil vypěstovat opravdovou lásku, a zaujatě přemítá, zda skutečně po stojedna dnech nakázaných časných procházek s ní dostojí záhadná postava svému slibu. Za své služby pro mrtvou rybu měl dostat kámen mudrců. Moc se na něj těšil, neboť nevěděl, co to je – a přirozeně ho to zajímalo. Bál se jen, aby si pak postava neodnesla svoji rybku pryč. Nebyl si jist, zda by dokázal snést to odloučení. Očekával, že by to určitě nesnesl. Jedna věc pro něho byla ovšem nepochopitelná a zaměstnávala jeho vlažný mozeček od noci ke dni a zase na druhou stranu: totiž to, jak mohl snést ono více než čtyřicetileté odloučení od rybky v době, než se s ní setkal. Vpravdě dokonalá záhada! „Ahá!“ usmívá se právě Šalamounova bezelstná tvář na rybičku, „nějak se dnes loudáš, ty malá šibalko! – Ale proč to? Není ta voda moc studená?“ Skrčí se a starostlivě okusí vodu prstem. „Né, nezdá se mi,“ usoudí a pak se znova usměje. „Takže to ty jen tak, viď? Asi jsi ještě celá ospalá, ne? To víš, mně to po ránu taky chvilku trvá, než se rozhejbám. To je normální. – Mám tedy zpomalit, rybičko moje? Ale to víš, že jo! Kam bychom také chvátali, no ne? Hm, přesně tak, no vidíš.“ Šalamoun zvolní svůj už beztak dost loudavý krok, aby se rybička nemusela hned takhle z rána příliš namáhat, a po chvilce se jí optá: „Je to takhle lepší, rybičko?“ Nafouklé bílé břicho prosvítající skrz špinavé vody je mu zřejmě dostatečnou odpovědí. Zasměje se a řekne: „Hahá, ty jsi mi ale lenoch!“ Všelijak takto hloupě – a místy i hloupěji – si s rybkou povídá a zakrátko v záhybu řeky, v stojatých vodách, kde se drží ohavně šedivá pěna, uvidí čouhat z hladiny dlouhé bidlo. To bidlo se pohybuje a vytváří tak v sedlé špíně řeky bublavé víry. Šalamoun se podiví, že by se to bidlo hýbalo jen tak samo od sebe (samohybné bidlo totiž ještě nikdy neviděl), a tak se podívá, zda jím náhodou nepohybuje nějaký člověk. A ejhle! Opravdu tu dlouhou hůl třímá v rukou jakýsi chlap. Je mohutný a vysoký, má na sobě upatlaný hnědý kabát, zmačkaný klobouk kryje jeho ryšavou neupravenou hlavu a skrze zanedbané strniště lze jen stěží rozeznat propadlou popelavou tvář. Zpod hustého srostlého obočí se na Šalamouna upřou dvě mrňavá, ač přesto náramně pichlavá očka s téměř rudými zornicemi a chlapisko neomaleně vzkřikne: „Hej! Co tu sakra okouníš, dědku? Běž se flákat jinam!“ „Vy v té vodě něco hledáte, pane?“ zeptá se zcela bezelstně Šalamoun nikterak přitom nedbaje toho, co mu bylo přikázáno, ani toho, jak byl osloven (dědek opravdu ještě nebyl a dokonce by mohl zcela oprávněně tvrdit, že tak ani v nejmenším nevypadá – svým prostým výrazem připomínal spíš sotva odrostlého kojence). „Co je ti do toho, ty starej škrpále?!“ osopí se na něj chlap a snad by ho i uhodil, kdyby byl Šalamoun blíž. „Myslel jsem, jestli náhodou nehledáte kámen mudrců,“ prozradil Šalamoun. „Kámen mudrců?“ chlap ustal ve svém kroužení bidlem, opřel se o ně a kriticky si přeměřil mužíka stojícího opodál s tím hloupě vypadajícím provázkem vedoucím k nehybné rybě. Jeho hlas už nebyl tak hrubý a nepřátelský, jako spíše upřímně domlouvající, když říkal: „Milý panáčku, co vy jste za hovado, to je naprosto nad moje chápání. Ale upozorňuji vás, že jestli odsud hned nezmizíte a nezapomenete, že jste mne tu viděl, budete se brzo koupat společně s tou vaší běličkou a stejně jako ona břichem nahoru. Rozumíme si?! Já doufám, že jo!“ A s tím na Šalamouna mrkl jedním okem. Ovšem tomu zas Šalamoun rozuměl – když se takhle pěkně mrkne, to je pak hned všechno jasné! Šalamoun se šibalsky usmál, omluvil se, že obtěžoval, skrčil se a táhna rybku co nejblíže podél břehu podlezl pod pánovou rukou, v níž tento třímal své bidlo zabodnuté ve vodě. Chlap sice výhružně zavrčel, když si to Šalamoun takhle bezstarostně řinul kolem – či dokonce skrz – něho, nic víc však neudělal a brzy ho měl náš hrdina za zády (navíc, jak mu bylo doporučeno, zapomněl, že tam vůbec někoho potkal). Kráčí dál veda svoji rybičku a říká jí: „Už se těším na léto. To si pak skočím do vody k tobě a budeme plavat spolu, he hé! Co ty na to?“ „…“ „Ahá! Jen se neboj – neumím, ale můžu se to naučit!“ „…“ „Co? Pod vodou? No pod vodou by mně to asi nešlo, ale jen si nemysli – já si tě stejně přidržím na provázku, abys mě nikam neutekla; však tě znám – ty jsi taková stará šibalka a šprýmařka! Hihi.“ „…“ Z rozhovoru s jeho rybí kamarádkou Šalamouna pojednou vyruší cizí hlas. „Dobré ráno, Šalamoune,“ poví hlas a sotva dozní, uvědomí si Šalamoun, že není tak docela cizí – vždyť to je hlas pana Fouska! „Dobré, dobré, pane Fousek!“ odpoví vřele Šalamoun, když zvedne pohled vstříc tomu dobrosrdečnému muži. „To je ale překvapení! Venčíte svoje pejsky?“ „Jak vidíte,“ usměje se blahovolně pan Fousek, u jehož nohou sedí s dokonalou poslušností tři dobrmané s překrásně lesklou srstí. „Já pejsky, vy rybičku. Takže jsme vlastně kolegové.“ „Jééé!“ rozzáří se Šalamounova tvář. „Myslíte?“ „Samo sebou, příteli,“ přikývne Fousek. „Oba jsme vášniví chovatelé. Na tom přece až tak nesejde, že ta vaše rybička už je hezkých pár týdnů mrt… ehm,“ – uvědomí si náhle, že o tom by asi mluvit neměl, a docela změní téma – „ale podívejte, jak vy té vaší rybičce vlastně říkáte? Jistě má nějaké hezké jméno, nebo ne?“ „No jéje! Jakpak by neměla jméno!“ zvolá pobaveně Šalamoun. „To víte, že má jméno! Jako každý přece. Jmenuje se … … … …“ „Ano?“ očekává pan Fousek dokončení věty. Šalamounova ústa však ztuhla na půl cesty ke slovu a ne a ne se pohnout dál. Místo toho se hýbají Šalamounovy oči – krouží sem tam, jako by se snažily vynahradit pohyb úst či snad samotných mozkových závitů, kterých má Šalamoun pod tou děravou čepicí zcela zřejmě zoufalý nedostatek. I přes veškerou takovou snahu však ne a ne se k něčemu kloudnému dostat. Ještě chvíli a Šalamoun snad začne stříhat ušima. „Jestli nemá jméno, můžeme jí společně nějaké vymyslet,“ navrhne pan Fousek, aby nebohému muži pomohl z toho jistě nepříjemného ustrnutí. „Jémine! Já opravdu neznám její jméno!“ vyhrkne s tím Šalamoun a zatváří se nadmíru provinile. „Ale to nic, příteli,“ chlácholí ho Fousek, „však to se nic neděje. Jak říkám: pojďme a dejme jí spolu nějaké!“ „Vy to umíte?!“ rozšíří se Šalamounovy oči bezmála absurdním údivem. „Co jestli umím?“ nechápe Fousek. „Dávat jména…“ „Ehm,“ kousne se pan Fousek do rtu, „no to víte. Není to lehké, ale ano, umím to.“ „Můj ty božínku! Tak to jsem rád, že jsem potkal zrovna vás! Co bych si jinak počal?! – Prosím vás, pane Fousku, dejte mé rybičce nějaké hezké jméno!“ Pan Fousek napřed pokrčí rameny, jako že o nic velkého nejde, avšak vida, jak moc na tom Šalamounovi záleží, přece se rozhodne zahrát jakousi vážnost a řekne: „Dobrá, kamaráde! Vaše rybička ode mne dnes dostane jméno. Poslouchejte tedy dobře a zapamatujte si ho pro ni.“ Však k tomu nemusel Šalamouna ani v nejmenším vybízet: ten teď očekává jakékoli jeho slovo jako samo zjevení zákona božího. Pod tím přeuctivým pohledem se cítil pan Fousek poněkud trapně. „Takže,“ řekl tím nejvážnějším hlasem, jaký dokázal vyloudit, „tahle rybička se bude ode dneška jmenovat…“ Šalamoun samým napětím zapomněl dýchat. Pan Fousek raději zkrátí svou dramatickou pauzu ve strachu, aby se Šalamoun neudusil, a dokončí: „Jůlinka!“ „Jééé!“ zvolá potěšeně Šalamoun. „Jůlinka! To je moc hezké jméno! To mne přece mohlo samotného napadnout, že se tak jmenuje, když ona tak přece úplně vypadá. No jó, úplně vypadá jako Jůlinka! Jééé! Jůlinko! Hihi! Už vím, jak se jmenuješ, heč!“ „Ehm, tak to jsem rád, že se vám to jméno líbí, příteli. A my zase půjdeme, ti moji krasavci už jsou celí nesví. Potřebujou trochu pohybu.“ Tím se s milým Šalamounem rozloučí a s jeho mnohým děkováním pokračuje svojí cestou. Stejně tak záhy Šalamoun, jehož krok je nyní lehčí a pohled třpytný, jako dosud snad nikdy. Jeho rybička má krásné jméno! Jeho kamarádka, která plave na konci toho provázku, který jí on sám prostrčil očima a svázal, se jmenuje Jůlinka. Šalamoun a Jůlinka – to jde přece krásně k sobě! Takže si tam Šalamoun radostně poskakuje kolem vody, za jeho zády se pomalu rozednívá a kdesi ve větvích pouličních stromů rozverně štěbetají malincí ptáčci či jejich ještě menší hladová ptáčata. Vskutku poetické. Téměř k pláči. Ale co ten stín tam vpředu? Je to člověk? Nebo jen mlha? Prazvláštní mlha, pokud přece. Šalamoun se zastaví a mžourá tím směrem ve snaze rozeznat víc. Ovšem, je to člověk! Ačkoli dost podivný – a Šalamoun ho zná. Jeho prve tak žhoucí radost docela vychladla a Šalamoun ztuhl veškerou úzkostí – bojí se, zda se postava nevrátila pro svoji rybku. Pro moji Jůlinku! děsí se ten blázínek. Pro moji jedinou, nejmilejší kamarádku! Rád by utekl. Ona úzkost ho však svírá tolik, že není schopen pohybu. Zbledl, roztřásl se a jako v transu hleděl na onen pozvolna se blížící oblak abstraktních forem, jehož obrysy se jen velmi pozvolna vyjasňují a nabývají alespoň mlhavé konkrétnosti. „Zdravím tě, Šalamoune,“ promluví přízrak hlasem, jenž jako by nepatřil do tohoto času. „Co chcete?! Běžte pryč! Já vám ji nedám!“ napadne ho ihned Šalamoun. „I ty hlupáčku!“ zasměje se postava hořce. „Já nepotřebuji, abys mi cokoli dával. Sám mám tolik, že to nemohu unést!“ „Nerozumím…“ „A buď tomu rád, příteli! Já bohužel rozumím příliš…“ „Co chcete?!“ ošije se znovu Šalamoun, jemuž je dnes přítomnost toho druhého velice nepříjemná. „Přinesl jsem ti tohle.“ Přízrak před sebe napřáhne skrznaskrz temnočernou ruku svírající jakýsi na pohled dosti obyčejný a naprosto fádní předmět. „Co je to?“ zeptá se ho podezřívavě Šalamoun, kterého úzkost z jeho přítomnosti zdaleka neopustila. „Kámen mudrců, milý Šalamoune…“ „Proč mi ho dáváte?“ podiví se Šalamoun. „Měli jsme přeci dohodu, že ho dostanu až-…“ „Ano, já vím. Ale to je jedno. Přinesl jsem ti ho jako cenu útěchy.“ „Cenu útěchy?“ „Jistě. Umím si totiž představit, jak moc tě raní, až zjistíš, že ti tvá rybička utekla.“ „Cože?!“ vzkřikne Šalamoun a tím šokem skoro umře. „To ne!!!“ Vytáhne z vody svůj provázek a vskutku: na jeho konci není než zrádné rozštěpení – po rybce ani stopy! Šalamoun otočí provázek, aby se podíval, zda není rybička třeba z druhé strany, ale pak vyjekne zoufalstvím a jako hotový šílenec točí provázkem ze strany na stranu, prohmatává ho ve všech směrech a pláče. „Jůlinko! Jůlinko!!! Rybičko moje milovaná!“ zmateně pobíhá okolo břehu, volaje svou ztracenou kamarádku. „Prosím, vrať se! Řekni mi, kde jsi! Kam ses mi zatoulala, kamarádko moje?!!“ „Je to marné, příteli,“ položí mu postava soucitně ruku na rameno, „je pryč. Nejspíš ji spolkl sumec.“ „Nééé!“ pláče Šalamoun. „Vraťte mi ji! Přineste ji zpět! Prosím vás, pane, přineste ji zpět!!!“ „Bohužel,“ povzdechne si přízrak, „tohle já neumím.“ Šalamounovi se roztřásla kolena tak, že ho musel přízrak chytit, aby neupadl. „Ale mohu ti dát jinou rybičku, jestli chceš…“ „Já ale nechci jinou,“ vzlyká zlomený Šalamoun, „já chci svoji Jůlinku!!! Svoji malou hodnou Jůlinku…“ „Jak jsem řekl; to nejde. Ale tu máš: vezmi si ten kámen, třeba ti ulehčí.“ „Já nechci žádný hloupý kámen!“ vykřikne zoufale Šalamoun, vytrhne druhému nabízený kámen mudrců a vztekle jím mrští do řeky. „Je to dokonalý klíč k záhadě veškerenstva,“ poví docela klidně přízrak, „veškerá moudrost světa je ukryta v něm.“ „Co je mi po vaší moudrosti!“ zvolá Šalamoun plačtivě. „Já chci zpět svoji rybičku!“ A s tím skočí do řeky. „Stůj!“ pokusí se ho zachytit přízrak, avšak pozdě. Šalamoun se toho dne utopil v špinavé městské stoce a teprve po pár dnech objevili Fouskovi psi jeho mrtvé opuchlé tělo. Zajímavé bylo, že když ho našli, ve své zkřehlé ruce ten mrtvý blázínek křečovitě svíral onu zpola už rozloženou rybku a ne a ne – ani za živého boha ne – ji pustit. Pan Fousek se na vlastní náklady postaral, aby měl Šalamoun alespoň malý slušný pohřeb a dohlédl, aby – i přes prudké námitky faráře – byla jeho bělička pochována s ním. Na náhrobku pak stálo vedle Šalamounova jména i její. To, které pro ni pan Fousek vymyslel. A ohavné pěně, která se kupí kus před Jitřním mostem v onom stojatém záhybu Vláhy, se od té doby říká „Šalamounovy slzy“.


celkové hodnocení autora: 95.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 5		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.6		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 24		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 39		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Erin de Stiny	10.11.2010, 19:18:58

Moc pěkné, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.


ze dne 11.11.2010, 13:57:27
Pantagruel: Díky. Vážím si toho, že to na tebe tak zapůsobilo.

Lilitka	04.11.2010, 14:22:25

Je možné, že psaní posuzuji povrchně. Pro mě ale většinou scéna, postava nebo dialog, které děj neposouvají dopředu, neovlivňují ho, nevysvětlují, prostě mají tam jen ten význam, protože se mi to tam líbí, považuji jen za vatu. Postavy se objevují a mizí v životě, aniž na něj měly vliv, ale v psaném textu od jejich výskytu většinou čekám víc. Asi je zbytečné se o tom dohadovat. Jsme každý jiný a na psaní máme vlastní názor.


ze dne 04.11.2010, 14:53:57
Pantagruel: Každopádně díky za komentář. Měj se pěkně. V.

Lilitka	04.11.2010, 13:36:48

Píšeš, že chlapík s bidlem se tam vyskytuje stejně jako se v běžném životě vyskytují lidé, mnohdy beze smyslu. Ale psaní nemá kopírovat realitu. Proto i mnoho dialogů se proškrtává, scénky, se proškrtávají, všechno, co nemá nějaký dopad na příběh nebo ho neovlivní se dává pryč. Zkus si někdy srovnat nějaký úryvek, dialog, tak jak se odehrává v běžném životě s dialogem nebo scénou, jak je píši spisovatelé. Kdybychom rozhovory psali přesně, jak mluvíme, nedalo by se to číst, protože naše rozhovory většinou děj našeho života neposouvají, jen ho vyplňují. Texty by se pěkně natáhly kvůli na úkor smysluplných věcí. Tohle je můj názor. A komentáře nečtu, protože mě pak ovlivňují. A pokud opakuji, co už napsal někdo jiný, aspoň vidíš, na čem se čtenáři shodnou. Tenhle komentář neber jako nějaké napadání, je to můj subjektivní názor.


ze dne 04.11.2010, 13:54:39
Pantagruel: Psaní nemá kopírovat realitu? Dobrá, ale třeba ji má určitým způsobem zpodobovat, vysvětlovat, upozorňovat na něco z ní apod. Smysl textu navíc nemusí ležet jen v předání určitého "příběhu" - např. kdybys četla mého oblíbeného Rabelaise s tím, že jediné, o čem to vlastně je, je nějaký "příběh"... Nicméně ne že bych se chtěl s Rabelaisem srovnávat - spíše jen navrhnout ti trochu jiný pohled na literaturu jako takovou. Zdá se mi, že to posuzuješ docela povrchně. Ale to prosím také neber jako nějaké napadání: možná k tomu ten příběh sám vybízí, aby byl posuzován povrchně, poněvadž se mi ho nepodařilo napsat tak, aby vybízel k zaujetí jiného stanoviska. (Například Rabelais si v tomhle pomáhá předmluvou, ale tam to považuju za zbytečné - tam to snad každého "trkne", že to nemá posuzovat z hlediska "příběhového")

Lilitka	04.11.2010, 11:09:18

Před tím, než vložím svůj komentář, si nikdy jiné komentáře nečtu, aby mě to neovlivnilo. Teď jsem si je přečetla, takže i to, jak jsi to s tou mrtvou rybou myslel, ale moc se mi to nezdá - nevím, nic k tomu, že by na poslední chvíli chytil mrtvou rybu nesměřuje. Zamyslela jsem se i hlouběji nad přítomností muže s bidlem a jediný důvod, proč jsi ho tam umístil, mi přijde ten, že si chtěl více prokreslit vztah Šalamouna k rybě - že se bojí, aby mu ji nikdo nevzal. Ale i tak se mi to zdá zbytečné, protože tento strach už je odkrýt v okamžiku, kde popisuješ, jak se má Šalamoun setkat s postavou, která mu má dát kámen mudrců.


ze dne 04.11.2010, 13:23:49
Pantagruel: Proč myslíš, že nemohl ve stoce chytit mrtvou rybu? Skočil tam přece proto, aby ji chytil, a jistě nikoli proto, aby se zabil: sebevražda takového člověka nemůže napadnout. Kdoví, jak dlouho tam plaval a šmátral po různých mrtvých rybách, než se skutečně utopil - píšu tam sice, že se utopil toho dne, jenže vem prosím v úvahu, že se to odehrává za rozbřesku, a tedy na to má třeba i celý den... S tím chlapíkem s bidlem záleží na každém, jak si ho tam vysvětlí nebo nevysvětlí. Nicméně i on tam patří (aniž by ovšem jeho souvislost s ostatními motivy příběhu byla tak bezprostřední, jak patrně předpokládáš) a v žádném případě bych ho neškrtal. Mimochodem: i kdyby byl zbytečný, tak není o nic zbytečnější než např. já nebo ty a ne-zbytečný bude pak jakožto literární postava alespoň v tom, že zpodobuje určitou realitu: tj. prostý výskyt člověka, jenž nelze prostě přejít mlčením, i když nemá smysl. (Ale to prosím neber jako nějaký směrodatný, natožpak vyčerpávající komentář ke smyslu této postavy - horizont smyslu každé postavy je podle mne nevyčerpatelný, byť i by to byla postava naprosto pitomá, což třeba tato být může, to nevím :-)) Tvůj důvod nečíst komentáře samozřejmě respektuji, ale zas to má tu nevýhodu v tom, že třeba se pak může stát, že upozorníš autora na něco, na co už upozornil někdo jiný, a tedy přiděláváš zbytečnou práci jak jemu, tak sobě.

Lilitka	04.11.2010, 9:29:45

Je to krásný příběh. Ze začátku složitě psaný a je třeba větší pozornosti ho kvůli nezvyklým větám přelouskat, ale to bylo zřejmě tvým záměrem, abys podtrhl poetiku legendy. Nepochopila jsem ovšem, jakou roli měl v příběhu muž s bidlem, podle mě je tam jeho přítomnost zbytečná. Druhá věc, kterou jsem nepobrala je ta mrtvá rybka, kterou už mrtvý Šalamoun drží v ruce. Kde se vzala? Už se docela vyhýbám příběhům se sentimentálním koncem, kdy hlavní smutný hlavní hrdina umírá, protože k tomu celý příběh směřuje. Je to příliš příliš "bezpečné" a neoriginální zakončení. Způsob vyprávění se mi ovšem líbil. Když nastupují dialogy, je to velmi čtivé a postavy jsou dobře prokresleny.


ze dne 04.11.2010, 10:52:11
Pantagruel: Díky za komentík i zhodnocení. Ano, sám taky nemám rád příběhy, které takříkajíc hrají na city, nicméně tento má taky hlubší sdělení, takže to není samoúčelné. Muž s bidlem je možná zbytečný, ale možná vůbec ne - nad tím je potřeba se hlouběji zamyslet. K té rybě, kterou drží v ruce: četla jsi komentáře zde? Probírali jsme to tu docela zevrubně. Papa a ještě jednou díky, jsem rád, že se ti líbil alespoň styl

Charlotte vL	30.09.2010, 22:18:28

Odpověď na příspěvek od uživatele: Charlotte vL* ze dne 30.09.2010, 13:37:12* a diky tomu je to krasne...

Aini	30.09.2010, 22:13:51

Odpověď na příspěvek od uživatele: Aini* ze dne 30.09.2010, 19:39:03* Pantagruel: a já měla zato, že poradím tím, co jsem prošla na netu. Stylisticky to vidím dobré. Je to určitě na autorovi samotném. Ani bych se nyní neodvážila pozvat na čtční mé povídky - Síla vůle, prozatím ji možno nalézti u nicku nakliknutím komentářů k ní. Kdyby přeci jen... Ahoj a díky

Aini	30.09.2010, 19:39:03

Hezký večer přeji. Malinko si dloubnu, snad usnadním zvážení oprav samotným autorem pro příště: Přesmyčka v anotaci: vhrl kámen (vrhl?) - namísto odevždy bych volila - odjakživa (?) - seznámen /,/ co se svým světem (umístění čárky) - „Né, nezdá se mi,“ usoudí… - odsud bych zvážila umístění věty spolu s dalším textem na další řádek (?). Snad by byla přehledněji členěna přímá řeč i novým uspořádáním textu. - skrčil se a táhna (táhnouc?) rybku - Kráčí dál veda (vedouc?) - tři dobrmané (dobrmani?) - Jak říkám: pojďme a dejme jí spolu nějaké!“ ///Zde bych za dvojtečkou napsala asi velké písmeno a začala uvozovkami (?) - dodám poznatek z netu, cituji: „je-li uvozovací věta uprostřed přímé řeči pak platí, že jestliže končí čárkou, pak následující přímá řeč začíná malým písmenem. Jestliže je zakončena dvojtečkou, pak je pokračování přímé řeči za touto větou započato velkým písmenem," konec citace. Ale pravidla jako taková jsem k tomuto nestudovala… - avšak vida (vidouc?) No a poté mě již příběh opět vtahuje svým dějem. Konečně je nad slunce jasné, jakou sílu má obětavé lidství bez ohledu na moudrost ducha. Takže dávám jedna, protože chyby se dají opravit a nejedná se o soutěžní povídku. A příběh je svým dějem hodnotný. :o)


ze dne 30.09.2010, 21:53:11
Pantagruel: Zdravím. Díky za přečtení, známku a zvlášť za tak pečlivé zkrontrolování. Bohužel ale mi to příliš nepomůže - kdybych chtěl tuto povídku upravovat, musel bych ji přepsat téměř komplet celou, nevyhovuje mi už tak docela po stylistické stránce. Ty přechodníky jsou ovšem dobře: táhna, veda atd. je pro mužský rod v pořádku, zatímco táhnouc, vedouc je pouze v rodě ženském a středním. Odevždy nebo jiné archaizující výrazy záleží na uvážení autora - podle toho, jaké atmosféry apod. chce dosáhnout; možná máš ale pravdu, že se to tam třeba nehodí. Každopádně ještě jednou díky moc za konkrétní postřehy.

Charlotte vL	30.09.2010, 13:37:12

Znovu jsem se k tvému dílku vrátila. A svůj názor neměním. Pro mě patří mezi nejzajímavější, co jsem tu za poslední dobu četla. A co se týče ryby... Chápala jsem to ve své podstatě tak, že psi ji nesnědli, sumec ano, a Šalamoun pak v zoufalství našel jinou mrtvou rybu (ale jak říkáš, je to napsané tak, že každý si může vytvořit svoje vysvětlení, tak, jak doufá, že to mohlo (šťastně) dopadnout). Děkuji za ojedinělý zážitek... Charlotte.


ze dne 30.09.2010, 22:10:29
Pantagruel: Těší mě, že tě to stále baví. Ten nápad, že nejspíš chytl rybu jinou a spokojil se s ní v domnění, že je to jeho Jůlinka, je nicméně velmi podnětný. Vzbuzuje otázky téměř filosofické povahy související s problémem tzv. osobní identity (a konkrétně osobní identity milovaného objektu z pohledu milujícího, což do věci vnáší ještě větší zajímavost, nicméně i složitost; tedy to nemá cenu moc rozebírat :-)).

Charlotte vL	29.09.2010, 9:29:40

Dlouho jsem přemýšlela, co ti k tomu napsat... S radostí jsem si to přečetla třikrát a pokaždé se na konci usmívala (a nevěděla proč). Poprvé jsem zažívala strach, že Jůlinka bude sežrána psy, zatímco jí budou vymýšlet jméno... Četla jsem a na chyby vůbec nekoukala (pokud tam tedy nějaké vůbec jsou). Je to tak smutně krásné, ale v tvém podání i tak přirozené! Těším se od tebe na další dílko! PS: perex snad prozrazuje moc... (Ale to je jenom můj názor) Charlotte


ze dne 29.09.2010, 13:01:01
Pantagruel: Anebo ještě takhle: ti psi rybku vážně sežrali, přičemž ta, se kterou je Šalamoun pohřben, je jiná mrtvá ryba - jedna z bezpočetného mnoha těch, co v té odporné stoce břichem nahoru plavou. :-) Ano, spekulace o opuchlých mrtvých rybách, to je ono. :-D


ze dne 29.09.2010, 12:55:49
Pantagruel: Aha, tak je vidět, že se v tom příběhu vlastně vyznáš víc než já: teď mi totiž došlo, že ti psi rybu vážně sežrat nemohli, protože je s ní pak Šalamoun pohřben. Omluv tedy mé chytračení - stává se mi to často: vymýšlím záludné hlubokomyslnosti, abych vždy nakonec zjistil, že jsem vymyslel nesmysl (přesněji: hovadinu). :-) S pohřbením Šalamouna pospolu s rybkou souvisí ještě jedna věc, na kterou jsi taky poukázala: není to v podstatě příběh smutný. Nanejvýš pouze dojemný. Má totiž úplný happy end. A není mi teď ani docela jasné, proč jsem do té anotace napsal "o smutném osudu"...


ze dne 29.09.2010, 11:55:00
Pantagruel: Díky za komentář. Jsem rád, že se ti to líbí. Píšeš, že jsi se napoprvé bála, aby Jůlinku nesežrali psi. Napodruhé už jsi v tom tedy zřejmě měla jasno... Avšak! - Opravdu je to vyloučené? Kdo říká, že když Šalamoun odchází od pana Fouska, Jůlinka je stále na konci provázku? Šalamoun sám. Tj. říká to ten, kdo ani později nevěděl, že už ji na konci provázku nemá. Kromě toho si prosím všimni obratu "[jeho] krok je nyní lehčí". :-) A když přemoudrý přízrak říká "nejspíš ji spolkl sumec," jistě to není jedna z těch věčných pravd, jež souží jeho přemoudřelou mysl a jimiž si je bezvýhradně jist. :-) Tím nechci říct, že rybku skutečně museli sežrat psi - kdoví? ;-) Opravdu mne tenhle tvůj postřeh moc potěšil. Jinak k tomu perexu: jistě máš pravdu, prozrazuje moc; nicméně myslím, že právě proto je poměrně poutavý, což byl tedy jeho hlavní účel. Ale asi by se opravdu nechal vymyslet lepší. (Mimochodem, můj příští příspěvek "Cestovatel" je poněkud odfláklý a je z trochu jiného soudku; spíše doporučuji přespříští s názvem "Nevinná hra", ovšem tam už bych si - jelikož je to poměrně obludná balada - s tím úsměvem po třetím přečtení nebyl jist :-)) Díky ještě jednou a budu se těšit na tvůj příští (doufám že podobně podnětný) komentík.

Lyrie	28.09.2010, 16:51:27

No... páni. Docela to se mnou zamávalo. Takový krásný, smutný a přitom lidský příběh! O prostém srdci a nejprostší lásce, kterou nedokáže nahradit ani nabízené bohatství, v tomto případě klíč k pochopení světa. Je dobře, že Šalamoun kámen odmítl - prostým, pro něho úplně přirozeným způsobem. Bylo by pro něho hodně těžké, kdyby prohlédl. Chyby - no, všimla jsem si chybějících čárek v souvětích, přechodníky nehodnotím, protože je (raději) nepoužívám. Jinak jsem nic nehledala, příběh mě úplně pohltil.


ze dne 28.09.2010, 21:52:43
Pantagruel: Díky za přečtení i za potěšující komentík. Ano, chyby tam budou, asi jsem to vážně měl před odesláním "skouknout". Ale jak sama naznačuješ: pravopisné chyby člověka mrzet nemusí, ty lze vždy opravit; důležité je sdělení. :-)

čuk	28.09.2010, 15:54:31

Buď vítán na saspi. Tvůj příběh považuji za hodně dojemný. Dojemnou touhou nebýt sám a bojovat za svou "lásku", byť pomýlenou. Člověk "z jiného světa" se setkal se třemi postavami, sám žil v představě, která není v souladu s realitou. Možná že právě proto odhodil kámen mudrců, protože ten svůj už měl. Postava Šalamouna je plastická, prokreslená fantazií až tam, kam se běžně nedostáváme. Je velmi lidská, takže smutný osud (třeba i trochu sentimentální a na city působící) se dal očekávat (zde chyběly korekce rozumu, což je asi pro podobný typ podivína typické). Soucit obsažený v texu dodává příběhu emotivní a přitom alegorický ráz. Jednoduché téma je vlastně baladou. A přitom je obraz Šalamouna zasazen do zcela reálného prostředí, reálně nahlíženého, a současně i očima protagonisty příběhu viděného.M alebný a košatý styl tématu dobře odpovídá, i zestručnění v pravou chvíli (v textu je pár míst, kdy by mohlo být řečeno prostěji, souvětí poněkud zkráceno). Text se mi velmi líbil, asi jsem příliš propadl emocím a chválu jsem asi i přepálil. Ale třeba se najdou čtenáři, kteří text posoudí střízlivěji.


ze dne 28.09.2010, 21:46:58
Pantagruel: Díky za tak pěkný rozbor. Ano, má to jistě spoustu "much". Možná jsem si to měl sám přečíst, než jsem to sem dal; ale nečekal jsem takový ohlas, tak jsem si říkal, že na tom tolik nesejde, jestli to bude stoprocentně dotažené. Jedná se totiž o věc ze starší tvorby, za kterou si osobně až tak nestojím, jelikož ji považuji za překonanou svými romány. Ale chvála každopádně potěší. Ješte jednou díky.