|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Podivuhodná Lucie ::
 čuk |
publikováno: 25.09.2010, 13:51
|
| Sci-fi nebo inovovaná pohádka? Jeden fakt je pravdivý: na ministerstvo dopravy do nedávna existoval odbor pro kosmické výzkumy. |
| |
|
|
Byla, žila jednou třináctiletá Lucie. Odlišovala se od ostatních děvčat stejného věku následujícím podivuhodným příběhem. Ráno v den svých třináctých narozenin, když se podívala do zrcadla, objevila na své hlavě dvě lesklá článkovaná tykadla, lépe řečeno antény. Byly dlouhé patnáct centimetru (změřila přesně), v průměru 15 milimetrů (odhadovala). Nedaly se odmontovat nebo ulomit, odolávaly ohybu, vrtu či řezu. Na dotyk byly příjemné a bez citu. Nezpůsobovaly bolest. Samy se tu a tam natáčely podle určitého algoritmu, který byl zcela neprůhledný. Aby si nepokazila narozeniny, Lucie hrdinně předstírala, že má na hlavě žertovnou atrapu pro pobavení. Teprve večer se přiznala, co se jí stalo a rozplakala se. Uráželo ji, jak rodiče antény osahávali, snažili se je ohnout nebo odtrhnout. Marně. S jediným výsledkem: snížili dívčino sebevědomí.
Do školy si musela vzít vysokou čepici a předstírat, že má úraz na hlavě. Se zcela zpocenou hlavou horko těžko vyučování přestála. Doma se původní překvapení a zděšení změnilo v nervózní zoufalou náladu. Matka byla anténami zhnusena, nesnášela odklony od průměrného z davu nevyčuhujícího chování. Otec zase sršel blesky: s kým že jsi tu holku měla, s jakým rohatcem, po mně tedy není. Matka sarkasticky odsekávala: dědičnost se konečně projevila.
I bezrohý vůl, může mít potomka s rohy, protože to má v genech. To si otec nenechal líbit a matce záhy zčervenala levá tvář. Samozřejmě tyto rozhovory a hádky se děly v nepřítomnosti Lucie. Před ni se rodiče ostýchali a dokonce báli, co když je v malé vrtošivé skoropuberťačce skryto cosi nebezpečného. Luciin mladší bratr Kája se anténám nepokrytě vysmíval, a vyslechnuv rozhovor svých rodičů, přirovnával je po otcově příkladu k rohům a potěšeně se šklebil.
K večeru přijela sanitka. Lucie byla hospitalizována na speciální klinice. Umístili ji do nádherného pokoje vybaveného hračkami, televizí i velkými fotografiemi idolů třináctiletých dívek. Tajně k ní přivolali psychiatra, záhadologa, odborníky na zoologii, botaniku a kosmické civilizace. Samozřejmě že ve stěnách pokoje byly ukryty speciální kamery a bezdotykové sondy. Ani sondy, ani nejmodernější přístroje, na nichž Lucie podstupovala složitá vyšetřování, neobjevily zhola nic. Antény byly tvořeny dosud neznámým materiálem. Jakémukoliv zkoumání se zpěčovaly, byly neproniknutelné a nedobytné, naprosto pasivní, neodpovídající na jakékoliv impulsy. A tak nebyly získány žádné poznatky, kterými by bylo možno nakrmit dychtivé vědecké mozky. Odstranit výrůstky z hlavy vysokorychlostními pilami se chirurgové neodvažovali. Rodiče se jakékoliv operaci vehementně bránili: co kdyby teď antény již zcela patřily k dívčinu tělu a Lucinka by při této externí operaci zemřela? Opravdu prekérní a k zešílení vedoucí situace. Pak se vědci uchýlili k hypotézám. Botanici a zoologové tvrdili, že ony výrůstky jsou petrifikované a modifikované dlouhým přenosovým řetězcem vytvořené anomální organické rudimenty, náhle aktivované něčím dosud neznámým. Konkrétněji vyjádřeno: zoologové mysleli především na speciální rohy, botanici na speciální trny, respektive zvláštně tvarované speciální větve.
Lucka, její antény i veškeré výzkumy a zkoumání byly hluboce utajovány. Ne dlouho. Kdosi usoudil, že studium Luciiných artefaktů zviditelní kliniku a přinese jí slávu i příliv peněz ze státních grantů. Informace se vynesla. Objevily se kamery televize, jako včely bzučel roj novinářů. Lucie se stala všeobecně známou a když k vyjímečnosti svého zjevu přidala i šarmantní vtipné vystupování, byla vždycky tak trochu extravagantní, stala se i populární a slavnou.
Vědci se však nevzdávali. Velké naděje byly vkládány do psychiatra doktora Jonese. Dobromyslný vousáč se snažil dívku přimět k podrobnému vylíčení všeho, co se jí před objevením antén stalo. Získal řadu informací o Lucčině rodině, které by méně charakterní člověk než doktor mohl použít k snadnému vydírání. Na každé sezení přicházel jinak oblečen. Tu za Elvise Presleye, tu zase za Mika Jacksona, který to s dětmi uměl. Největší úspěch sklidil psychiatr v masce dědy Mráze. Sympatie získal příslibem, že Lucii daruje nejmodernější běžky. A tak asociačním postupem po zdlouhavých rozhovorech o zimních sportech vyvolal z Lucčiny mysli její přednarozeninový sen.
Nechme Lucii vyprávět, umí to (samozřejmě pro tuto povídku jsem text trochu zkrátil, sestříhal a upravil, v originální autenticitě by nebyl tak plynulý a učesaný).
„Zdálo se mi toto, pane doktore, dědo. V předvečer mých narozenin maminka ke svému úděsu zjistila, že nemá ve špajzce jahody pro narozeninový dort. A tak jsem si připjala lyže a vyjela. Sámoška je až na druhém konci vesnice a přes pole je to tam blíž. V sámošce jahody neměli, ani kompot, ani marmeládu. Byla jsem plná energie, jak tomu den před oslavou bývá, a tak jsem se vydala do města, cestou přes les. Jela jsem, jela, ale brzy se setmělo a já jsem ztratila cestu a směr a začala bloudit po lesních cestičkách. Náhle jsem mezi stromy zahlédla záblesky plamenů. Popojela jsem blíž a spatřila vatru, kolem které sedělo třináct mužů. Podivně oděných, ten třináctý vypadal nejdivněji.
Nejstarší a nejváženější ke mně promluvil:
‚Neboj se nás, děvenko. Jistě znáš pohádku o dvanácti měsíčkách. To jsme my. A co ty tady děláš, takhle pozdě večer, v neznámém hlubokém lese?´
‚Maminka mě poslala koupit jahody na můj narozeninový dort. Neměli je.‘
‚Tak to ti musíme pomoci. A kolik je ti vlastně let?‘
‚Zítra mi bude třináct.‘
Usmáli se a každý z dvanácti mužů vyňal z kapsy malou krabičku s jednou obrovskou jahodou. Než je všechny pečlivě zabalené dali do dívčina baťůžku, přepočítali je. Bylo jich jen dvanáct. Ouvej! To bylo málo. Na dort jich bylo třeba třináct.
Podívali se na třináctého muže. Ten ale krabičku s jahodou z kapsy nevytáhl a proto pohledy na něj vrhané byly hodně vyčítavé. Zahanbený nejpodivnější muž pokrčil rameny, jako že žádnou jahodu nemá, a na důkaz toho obrátil své podivné kapsy naruby.
‚Neva,‘ řekla jsem. ‚Dvanáct jich postačí. Povím mamince, že jsem jednu po cestě snědla. Anebo jí povím pohádku o dvanácti měsíčkách, a pak se nebude divit, že je od každého měsíčku jedna. Zatajím, že jste si nechtěli přesedávat, zřejmě vám byla odebrána kompetence měnit pořadí vlády a nastolit jahodový měsíc. Holt bude jen dvanáct jahod. Ale vás je tady třináct. To chystáte nějakou reformu kalendáře, že v roce bude třináct měsíců? Aby se mohl vyplácet třináctý plat?‘
Dvanáct mužů se zasmálo. A řeklo sborem: ‚Všechno musíš před všemi zatajit.‘
Ten pak nejpodivnější vstal a zarmouceně promluvil.
‚Je mi to velice líto, Lucinko. Já jsem s touto událostí nepočítal. Já jsem tady jen na návštěvě. Moc se omlouvám. Ne, reforma kalendáře se nechystá. Sbírám informace a ne jahody.
A protože jsme v tuto chvíli v pohádce, splním ti jedno přání. Vyslov je, prosím.‘
Chvíli jsem obtížně přemýšlela, měla jsem mozek úplně zablokovaný. Nakonec ze mne vypadlo:
‚Chtěla bych být v televizi a novinách, jako světově známá celebrita.‘
‚Dobře,‘ řekl nejpodivnější, ‚tvé přání s radostí splním.‘
Pak mi oni muži ukázali cestu domů. Došla jsem v pořádku, maminka mě pochválila a poslala šupky šupky na kutě. Ráno jsem se probudila a když jsem se podívala do zrcadla na to, jak vypadá právě třináctiletá, uviděl jsem na hlavě antény. Děs! A dál už to znáte. Slib onoho podivného muže se vyplnil: ocitla jsem se v televizi a pak na stránkách všech světových novin. Ted budu známa i ve vědeckém světě. Sláva je krásná, ale brzy omrzí. Už mě fakt otravuje vybočovat, ty neustálé interview, já chci být normální. Hej, hej, ty třináctej, volám do všech stran. Vem si svůj dar zpátky.
Málem bych skončila v blázinci!“
Doktor Jones se neunáhlil, jen se usmál a dal naší Lucince dvojitou dávku uklidňujících prášků. U Luciiny maminky si zjistil, že v předvečer narozenin byla Lucka opravdu poslána pro jahody a přinesla je v počtu dvanáct.
Příští ráno, když se Lucka probudila, zívla a podívala do zrcadla, jak vypadá třináctka s anténami opět o něco staršími, (upřímně řečeno, už jí to zrcadlo štvalo), a málem upadla do mdlob od úleku, protože antény nespatřila. Zmizely. Beze stopy.
Vzpomněla si na svůj sen z této noci. V něm slyšela hlas onoho nejpodivnějšího muže od lesní vatry. Řekl jí toto:
‚Byl jsem z naší planety XXC vyslán na planetu Zem, abych přinesl první informace o vašem světě. Vysadili mě nepřesně. Zrovna doprostřed party dřevorubců, co si zrovna vypravovali u ohně pohádky, protože v maringotce měli zimu. A chtěli si grilovat jahody v alobalu. Využil jsem tvého zabloudění a zabil několik, jak vy říkáte, much jednou ranou. Když jsi spala, přiblížil jsem se k tvému lůžku a nasadil ti antény. Ty pak po celou dobu vysílaly na naší planetu obrazy a zprávy z planety Země. Udělal jsem z tebe chodící a vrtící se vysílačku. Tím jsem zvýšil tvoji atraktivitu a splnil tvé přání: nakrucovala ses před televizní kamerou a navykládala spoustu fantazií do novin. Výsledek naší průzkumné mise? Hanba mluvit. Viděl jsem sice dost z vašeho světa a nakonec nejvíc blábolů z televize, co sis celý den pouštěla. Nic nedávalo smysl, je otřesné, jak vy lidé jste nepochopitelně podivní. Načež jsem od šéfa dostal povel, abych svá pozorování ukončil, že planeta Země není pro nás XXCany přínosná. A tak jsem zmizel, jak vy říkáte, jako cukrář. Děvče, ty si zasloužíš tohle vysvětlení. Musíš se ovšem smířit s tím, že za pár minut na vše zapomeneš, stejně jako tvůj psychiatr zapomene na to, cos mu vyprávěla.‘
Nicméně i bez antén byla Lucie podrobena vědeckému zkoumání. Ani nejdetailnější konzilia a vyšetření rentgenologická a v tunelu a echo impulsy a tak dále nic neobjevily, ani sebemenší známku, že kdy antény z dívčiny hlavy trčely. Kůže v místech připojení antén byla nedotčená.
Nakonec se kapacity shodly, že dívčino oanténování bylo žertem šíleného mága, vlastně se jednalo o holografickou expozici spojenou s hypnózou a kdovíjakými triky. Načež se onen tajemný fiškus nabažil svého rafinovaného nejapného žertu a hologramy antény (mimochodem naprosto dokonale hmotné) si odnesl. Všechna pátrání po něm byla marná. Vědci byli smutní, že jim zmizel vděčný objekt bádání. Vojáci zatínali zuby vztekem, že jim unikl vynález, který mohl mít dalekosáhlé využití ve vojenství. Noviny a televize obrátily svůj zájem zpět ke korupčním aférám.
Lucie se vrátila z kliniky domů a do školy. To bylo otázek a vyprávění. Podivného vyprávění. Lucka na otázky neuměla odpovídat, chápejte, amnézie po šoku, všechno zapomněla. Udiveně se dívala na své fotografie z novin, to víte, byla jsem zhypnotizována. Dokolečka opakovala jen verzi o šprýmu jakéhosi potrhlého mága, kterou pro ni vytvořil doktor Jones.
Když rozruch utichl, začala Lucie zase žít životem obyčejné třináctileté dívčiny, bože, jak stárne, už jí táhlo na čtrnáctou.
Vyrostla, vystudovala, dala se do politiky. Tu v ní podivné nadání a podvědomá zkušenost vystrčily nehmotné růžky. Z každé učebnici psychologie je přece možno se dozvědět, že něco z toho, čím byl kdysi exponován náš mozek, se nikdy nezapomene.
Doktorka Lucie se stala se vedoucí odboru pro meziplanetární styky na ministerstvu dopravy.
Jako politička a odbornice se opět proslavila. Návrhem, aby byl do kalendáře zaveden třináctý měsíc, nazvaný třeba Lucinec. Dětská pohádka bude zinovována, bude se jmenovat Pohádka o třinácti měsíčkách. Svůj návrh odůvodnila tím, že se nejedná o kosmetickou úpravu kalendáře lobovanou číslem třináct, ale že jde o zásadní ekonomickou reformu. Pomocí ní vzroste roční hrubý domácí produkt o jednu třináctinu, neboť bude sčítáno třináct měsíců. O odpovídajícím návrhu zákona poslanci dlouze a seriózně diskutovali. A Lucie byla opět hvězdou televizní obrazovky.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 28 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 52 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
