obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915348 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39472 příspěvků, 5737 autorů a 390243 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Podivuhodná Lucie ::

Příspěvek je součásti workshopu: Třináctka
 redaktor čuk publikováno: 25.09.2010, 13:51  
Sci-fi nebo inovovaná pohádka? Jeden fakt je pravdivý: na ministerstvo dopravy do nedávna existoval odbor pro kosmické výzkumy.
 

Byla, žila jednou třináctiletá Lucie. Odlišovala se od ostatních děvčat stejného věku následujícím podivuhodným příběhem. Ráno v den svých třináctých narozenin, když se podívala do zrcadla, objevila na své hlavě dvě lesklá článkovaná tykadla, lépe řečeno antény. Byly dlouhé patnáct centimetru (změřila přesně), v průměru 15 milimetrů (odhadovala). Nedaly se odmontovat nebo ulomit, odolávaly ohybu, vrtu či řezu. Na dotyk byly příjemné a bez citu. Nezpůsobovaly bolest. Samy se tu a tam natáčely podle určitého algoritmu, který byl zcela neprůhledný. Aby si nepokazila narozeniny, Lucie hrdinně předstírala, že má na hlavě žertovnou atrapu pro pobavení. Teprve večer se přiznala, co se jí stalo a rozplakala se. Uráželo ji, jak rodiče antény osahávali, snažili se je ohnout nebo odtrhnout. Marně. S jediným výsledkem: snížili dívčino sebevědomí.

Do školy si musela vzít vysokou čepici a předstírat, že má úraz na hlavě. Se zcela zpocenou hlavou horko těžko vyučování přestála. Doma se původní překvapení a zděšení změnilo v nervózní zoufalou náladu. Matka byla anténami zhnusena, nesnášela odklony od průměrného z davu nevyčuhujícího chování. Otec zase sršel blesky: s kým že jsi tu holku měla, s jakým rohatcem, po mně tedy není. Matka sarkasticky odsekávala: dědičnost se konečně projevila.
I bezrohý vůl, může mít potomka s rohy, protože to má v genech. To si otec nenechal líbit a matce záhy zčervenala levá tvář. Samozřejmě tyto rozhovory a hádky se děly v nepřítomnosti Lucie. Před ni se rodiče ostýchali a dokonce báli, co když je v malé vrtošivé skoropuberťačce skryto cosi nebezpečného. Luciin mladší bratr Kája se anténám nepokrytě vysmíval, a vyslechnuv rozhovor svých rodičů, přirovnával je po otcově příkladu k rohům a potěšeně se šklebil.

K večeru přijela sanitka. Lucie byla hospitalizována na speciální klinice. Umístili ji do nádherného pokoje vybaveného hračkami, televizí i velkými fotografiemi idolů třináctiletých dívek. Tajně k ní přivolali psychiatra, záhadologa, odborníky na zoologii, botaniku a kosmické civilizace. Samozřejmě že ve stěnách pokoje byly ukryty speciální kamery a bezdotykové sondy. Ani sondy, ani nejmodernější přístroje, na nichž Lucie podstupovala složitá vyšetřování, neobjevily zhola nic. Antény byly tvořeny dosud neznámým materiálem. Jakémukoliv zkoumání se zpěčovaly, byly neproniknutelné a nedobytné, naprosto pasivní, neodpovídající na jakékoliv impulsy. A tak nebyly získány žádné poznatky, kterými by bylo možno nakrmit dychtivé vědecké mozky. Odstranit výrůstky z hlavy vysokorychlostními pilami se chirurgové neodvažovali. Rodiče se jakékoliv operaci vehementně bránili: co kdyby teď antény již zcela patřily k dívčinu tělu a Lucinka by při této externí operaci zemřela? Opravdu prekérní a k zešílení vedoucí situace. Pak se vědci uchýlili k hypotézám. Botanici a zoologové tvrdili, že ony výrůstky jsou petrifikované a modifikované dlouhým přenosovým řetězcem vytvořené anomální organické rudimenty, náhle aktivované něčím dosud neznámým. Konkrétněji vyjádřeno: zoologové mysleli především na speciální rohy, botanici na speciální trny, respektive zvláštně tvarované speciální větve.

Lucka, její antény i veškeré výzkumy a zkoumání byly hluboce utajovány. Ne dlouho. Kdosi usoudil, že studium Luciiných artefaktů zviditelní kliniku a přinese jí slávu i příliv peněz ze státních grantů. Informace se vynesla. Objevily se kamery televize, jako včely bzučel roj novinářů. Lucie se stala všeobecně známou a když k vyjímečnosti svého zjevu přidala i šarmantní vtipné vystupování, byla vždycky tak trochu extravagantní, stala se i populární a slavnou.

Vědci se však nevzdávali. Velké naděje byly vkládány do psychiatra doktora Jonese. Dobromyslný vousáč se snažil dívku přimět k podrobnému vylíčení všeho, co se jí před objevením antén stalo. Získal řadu informací o Lucčině rodině, které by méně charakterní člověk než doktor mohl použít k snadnému vydírání. Na každé sezení přicházel jinak oblečen. Tu za Elvise Presleye, tu zase za Mika Jacksona, který to s dětmi uměl. Největší úspěch sklidil psychiatr v masce dědy Mráze. Sympatie získal příslibem, že Lucii daruje nejmodernější běžky. A tak asociačním postupem po zdlouhavých rozhovorech o zimních sportech vyvolal z Lucčiny mysli její přednarozeninový sen.

Nechme Lucii vyprávět, umí to (samozřejmě pro tuto povídku jsem text trochu zkrátil, sestříhal a upravil, v originální autenticitě by nebyl tak plynulý a učesaný).

„Zdálo se mi toto, pane doktore, dědo. V předvečer mých narozenin maminka ke svému úděsu zjistila, že nemá ve špajzce jahody pro narozeninový dort. A tak jsem si připjala lyže a vyjela. Sámoška je až na druhém konci vesnice a přes pole je to tam blíž. V sámošce jahody neměli, ani kompot, ani marmeládu. Byla jsem plná energie, jak tomu den před oslavou bývá, a tak jsem se vydala do města, cestou přes les. Jela jsem, jela, ale brzy se setmělo a já jsem ztratila cestu a směr a začala bloudit po lesních cestičkách. Náhle jsem mezi stromy zahlédla záblesky plamenů. Popojela jsem blíž a spatřila vatru, kolem které sedělo třináct mužů. Podivně oděných, ten třináctý vypadal nejdivněji.

Nejstarší a nejváženější ke mně promluvil:
‚Neboj se nás, děvenko. Jistě znáš pohádku o dvanácti měsíčkách. To jsme my. A co ty tady děláš, takhle pozdě večer, v neznámém hlubokém lese?´
‚Maminka mě poslala koupit jahody na můj narozeninový dort. Neměli je.‘
‚Tak to ti musíme pomoci. A kolik je ti vlastně let?‘
‚Zítra mi bude třináct.‘
Usmáli se a každý z dvanácti mužů vyňal z kapsy malou krabičku s jednou obrovskou jahodou. Než je všechny pečlivě zabalené dali do dívčina baťůžku, přepočítali je. Bylo jich jen dvanáct. Ouvej! To bylo málo. Na dort jich bylo třeba třináct.
Podívali se na třináctého muže. Ten ale krabičku s jahodou z kapsy nevytáhl a proto pohledy na něj vrhané byly hodně vyčítavé. Zahanbený nejpodivnější muž pokrčil rameny, jako že žádnou jahodu nemá, a na důkaz toho obrátil své podivné kapsy naruby.
‚Neva,‘ řekla jsem. ‚Dvanáct jich postačí. Povím mamince, že jsem jednu po cestě snědla. Anebo jí povím pohádku o dvanácti měsíčkách, a pak se nebude divit, že je od každého měsíčku jedna. Zatajím, že jste si nechtěli přesedávat, zřejmě vám byla odebrána kompetence měnit pořadí vlády a nastolit jahodový měsíc. Holt bude jen dvanáct jahod. Ale vás je tady třináct. To chystáte nějakou reformu kalendáře, že v roce bude třináct měsíců? Aby se mohl vyplácet třináctý plat?‘
Dvanáct mužů se zasmálo. A řeklo sborem: ‚Všechno musíš před všemi zatajit.‘
Ten pak nejpodivnější vstal a zarmouceně promluvil.
‚Je mi to velice líto, Lucinko. Já jsem s touto událostí nepočítal. Já jsem tady jen na návštěvě. Moc se omlouvám. Ne, reforma kalendáře se nechystá. Sbírám informace a ne jahody.
A protože jsme v tuto chvíli v pohádce, splním ti jedno přání. Vyslov je, prosím.‘
Chvíli jsem obtížně přemýšlela, měla jsem mozek úplně zablokovaný. Nakonec ze mne vypadlo:
‚Chtěla bych být v televizi a novinách, jako světově známá celebrita.‘
‚Dobře,‘ řekl nejpodivnější, ‚tvé přání s radostí splním.‘

Pak mi oni muži ukázali cestu domů. Došla jsem v pořádku, maminka mě pochválila a poslala šupky šupky na kutě. Ráno jsem se probudila a když jsem se podívala do zrcadla na to, jak vypadá právě třináctiletá, uviděl jsem na hlavě antény. Děs! A dál už to znáte. Slib onoho podivného muže se vyplnil: ocitla jsem se v televizi a pak na stránkách všech světových novin. Ted budu známa i ve vědeckém světě. Sláva je krásná, ale brzy omrzí. Už mě fakt otravuje vybočovat, ty neustálé interview, já chci být normální. Hej, hej, ty třináctej, volám do všech stran. Vem si svůj dar zpátky.
Málem bych skončila v blázinci!“

Doktor Jones se neunáhlil, jen se usmál a dal naší Lucince dvojitou dávku uklidňujících prášků. U Luciiny maminky si zjistil, že v předvečer narozenin byla Lucka opravdu poslána pro jahody a přinesla je v počtu dvanáct.

Příští ráno, když se Lucka probudila, zívla a podívala do zrcadla, jak vypadá třináctka s anténami opět o něco staršími, (upřímně řečeno, už jí to zrcadlo štvalo), a málem upadla do mdlob od úleku, protože antény nespatřila. Zmizely. Beze stopy.
Vzpomněla si na svůj sen z této noci. V něm slyšela hlas onoho nejpodivnějšího muže od lesní vatry. Řekl jí toto:
‚Byl jsem z naší planety XXC vyslán na planetu Zem, abych přinesl první informace o vašem světě. Vysadili mě nepřesně. Zrovna doprostřed party dřevorubců, co si zrovna vypravovali u ohně pohádky, protože v maringotce měli zimu. A chtěli si grilovat jahody v alobalu. Využil jsem tvého zabloudění a zabil několik, jak vy říkáte, much jednou ranou. Když jsi spala, přiblížil jsem se k tvému lůžku a nasadil ti antény. Ty pak po celou dobu vysílaly na naší planetu obrazy a zprávy z planety Země. Udělal jsem z tebe chodící a vrtící se vysílačku. Tím jsem zvýšil tvoji atraktivitu a splnil tvé přání: nakrucovala ses před televizní kamerou a navykládala spoustu fantazií do novin. Výsledek naší průzkumné mise? Hanba mluvit. Viděl jsem sice dost z vašeho světa a nakonec nejvíc blábolů z televize, co sis celý den pouštěla. Nic nedávalo smysl, je otřesné, jak vy lidé jste nepochopitelně podivní. Načež jsem od šéfa dostal povel, abych svá pozorování ukončil, že planeta Země není pro nás XXCany přínosná. A tak jsem zmizel, jak vy říkáte, jako cukrář. Děvče, ty si zasloužíš tohle vysvětlení. Musíš se ovšem smířit s tím, že za pár minut na vše zapomeneš, stejně jako tvůj psychiatr zapomene na to, cos mu vyprávěla.‘

Nicméně i bez antén byla Lucie podrobena vědeckému zkoumání. Ani nejdetailnější konzilia a vyšetření rentgenologická a v tunelu a echo impulsy a tak dále nic neobjevily, ani sebemenší známku, že kdy antény z dívčiny hlavy trčely. Kůže v místech připojení antén byla nedotčená.
Nakonec se kapacity shodly, že dívčino oanténování bylo žertem šíleného mága, vlastně se jednalo o holografickou expozici spojenou s hypnózou a kdovíjakými triky. Načež se onen tajemný fiškus nabažil svého rafinovaného nejapného žertu a hologramy antény (mimochodem naprosto dokonale hmotné) si odnesl. Všechna pátrání po něm byla marná. Vědci byli smutní, že jim zmizel vděčný objekt bádání. Vojáci zatínali zuby vztekem, že jim unikl vynález, který mohl mít dalekosáhlé využití ve vojenství. Noviny a televize obrátily svůj zájem zpět ke korupčním aférám.

Lucie se vrátila z kliniky domů a do školy. To bylo otázek a vyprávění. Podivného vyprávění. Lucka na otázky neuměla odpovídat, chápejte, amnézie po šoku, všechno zapomněla. Udiveně se dívala na své fotografie z novin, to víte, byla jsem zhypnotizována. Dokolečka opakovala jen verzi o šprýmu jakéhosi potrhlého mága, kterou pro ni vytvořil doktor Jones.

Když rozruch utichl, začala Lucie zase žít životem obyčejné třináctileté dívčiny, bože, jak stárne, už jí táhlo na čtrnáctou.
Vyrostla, vystudovala, dala se do politiky. Tu v ní podivné nadání a podvědomá zkušenost vystrčily nehmotné růžky. Z každé učebnici psychologie je přece možno se dozvědět, že něco z toho, čím byl kdysi exponován náš mozek, se nikdy nezapomene.
Doktorka Lucie se stala se vedoucí odboru pro meziplanetární styky na ministerstvu dopravy.
Jako politička a odbornice se opět proslavila. Návrhem, aby byl do kalendáře zaveden třináctý měsíc, nazvaný třeba Lucinec. Dětská pohádka bude zinovována, bude se jmenovat Pohádka o třinácti měsíčkách. Svůj návrh odůvodnila tím, že se nejedná o kosmetickou úpravu kalendáře lobovanou číslem třináct, ale že jde o zásadní ekonomickou reformu. Pomocí ní vzroste roční hrubý domácí produkt o jednu třináctinu, neboť bude sčítáno třináct měsíců. O odpovídajícím návrhu zákona poslanci dlouze a seriózně diskutovali. A Lucie byla opět hvězdou televizní obrazovky.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 11 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.2 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 28 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 56 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 JENY 13.10.2010, 20:30:09 Odpovědět 
   Povídka je zábavná a zároveň i k zamyšlení, líbí se mi - ale jak je to s těma jahodama? Lucie říká, že se jí to zdálo a maminka zase, že pro ně Lucii poslala.
 ze dne 13.10.2010, 22:19:27  
   čuk: Díky za přečtení a známku. S jahodami? Všechno co se jahod týká, známe z vyprávění Lucie. Mohla si tedy všechno vymyslet, nejen ten sen. Je-li setkání s mimozemšťanem reálné (což je základem sci-fi), musela Lucka vysvětlovat, jak se do lesa dostala- tedy opravdu byla pro jahody poslána a opravdu zabloudila. Nevíme však, zda jahody přinesla nebo ne. Dík za logický průzkum.
 Ariadne 30.09.2010, 12:41:58 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Ariadne ze dne 29.09.2010, 20:01:02

   jo ten argument rozsahu povídky beru... v tom případě bych pokrátila první dva odstavce, jak dívku "ohledávali" rodiče a bratr a ona byla nešťastná, neboť jsou v kontextu celé povídky trochu nadbytečné a nalaďují nás na "rodinnou tragédii"..
 ze dne 30.09.2010, 13:56:37  
   čuk: Ale ona to rodinná tragedie taky je, když se to domyslí. Tak vidím, že v povídce je skryta spousta motivů pro diskusi.
 Ariadne 29.09.2010, 20:28:01 Odpovědět 
   ještě to upřesním: ve filmu či v knížce se může zjevit mimozemšťan či stát cokoliv jiného, ale děj by měl ctít základy logiky, co se týče lidského chování - např. pokud je někdo agresivní, zlý a netolerantní a zjistí, že mu zahýbá manželka, tak tento nepůjde a nekoupí jí kytici růží...
 Ariadne 29.09.2010, 20:01:02 Odpovědět 
   nápad, že cizí mimozemská civilizace chtěla získávat info přes 13 dívku, je vynikající.. ALE: pochybuji, že by existence kamer snížila dívčino trápení, nota bene, když předtím byla tak šíleně nešťastná, že by svůj handicap začala brát s nonšalancí a humorem.. chybí mi sonda do dívčina myšlení.. ona je sice hlavní hrdinka, ale o tom, co si ona myslí, vůbec nepíšeš.. někde se musel stát předěl v jejím myšlení.. ale kde? .. když připustím možnost, že se to mohlo stát, tak je ještě třeba trochu vykreslit charaktery postav a ty jednají naprosto nelogicky..
 ze dne 29.09.2010, 23:23:03  
   čuk: Díky za přečtení. Povídka není psychologickou sondou, spíš pojednává o manipulaci. Rozsah mi nedovolil prokreslit. Navíc to nepovažuji za nutné- je to celé přece absurdní a psané ve zkratce. Spoléhal jsem na fantazii a domýšlení.
Dívka"puberťačka" je přece psycnhicky dost labilní. v běžném prostředí zoufalá, zvl. v rodině, pak v okamžíku, kdy ji začnou hýčkat, lichotit a psycholgicky zpracovávat, s vidinou slávy a známosti, jistě změní svou náladu a ztratí pocit méněcennosti Kamery (ty v pokoji mohly být přece skryté) dodávají zdání důležitosti a vedou k tendenci se předvádět. Zde nevidím psychologickou nelogičnost, domníval jsem se, že to čtenáři berou jako logický střih. Tvůj následující příklad nesedí. Tvůj názor mě překvapil.
 Leontius 29.09.2010, 11:37:58 Odpovědět 
   Škoda toho překročeného limitu, ale povídku tedy běžně zhodnotím.

Inu, atmosféra je specifická. Lehká absurdita a prostá milá naivita. Byly by reakce okolí (světa) na dívčino "postižení" skutečně takové? Na konci povídky jsem se už celkem bavil a pečení v alobalu mi připomnělo některé zážitky :-D Chudáci dřevorubci zůstali o hladu...
 ze dne 29.09.2010, 12:38:41  
   čuk: Svět je plný absurdit. Co když dřevorubci byli také snoví? Díky za přečtení.
 chris ONNE 27.09.2010, 23:40:38 Odpovědět 
   Zdravím!

Tak trochu nevím, co napsat. Je pravda, že na několika místech sem se docela pobavil, ale celkově se mi nepodařilo naladit na vlnu povídky. V půlce jsem byl již tak rozhozený, že se mi nepodařilo vychutnat onu atmosféru, ve kterém se toto dílko nese.
Za nějaký čas se pokusím k tomuto textíku vrátit a uvidím, jak dopadne pokus číslo dvě.
Našel jsem tam pár chybiček (je hrozné, když je vidím u jiných autorů, ale u sebe je nespatřím, i když u nich bliká neonová šipka!):
… a když k vyjímečnosti svého zjevu přidala… -výjimečnosti
… Ted budu známa… - Teď

Přeji hezký večer!

Chris
 ze dne 29.09.2010, 12:37:06  
   čuk: Děkuji. Povídka je psaná stroze, spíš jako novinový článek. Postižení: kdoví, co by nám mohli udělat mimozemšťane- jest to přece pohádková sci-fi.
 salvator 26.09.2010, 23:52:01 Odpovědět 
   Zdravím čuka.
Delší, nedelší, čte se dobře a to je přece to hlavní.
Je to skutečně hlavně o politické viditelnosti s níž vše roste i padá, neboli, kdo není zviditelněn, jako by ani nebyl. Jakýmikoliv prostředky. A tohle se asi jen tak nezmění, bohužel.
Hezký večer. Ještě sedm minut.
 ze dne 27.09.2010, 0:24:16  
   čuk: Zdravím Salvatora. Lidské podvědomí je prevít. A mnoho rohů je neviditelných.
 Charlotte vL 26.09.2010, 23:08:10 Odpovědět 
   Tak krasně šílené, ale podané naprosto reálně. Sice je to trochu delší, ale i tak jsem to přečetla celé najednou a nepřestala se smát. Všechno už bylo řečené přede mnou, tady není co opravovat. Tenhle kousek by se obešel i bez WS.
 ze dne 27.09.2010, 0:22:12  
   čuk: Děkuju moc. Těší mě, že jsi se pobavila.
 Lyrie 26.09.2010, 21:36:27 Odpovědět 
   Úžasně bláznivé a přitom tak uvěřitelné, že jsem měla nutkání se podívat do nějakého toho časopisu, zda tam na mě nevystrčí rohy populární Lucie. (Vystrčila, ale nebyla to Tvá Lucie, ale nějaká úplně jiná :-)) Co se týče konce, no... nevím, jako by nějak postrádal onu lehkost a švih, který příběh celou dobu poháněl kupředu, ale asi bylo Tvým záměrem bláznivý příběh zklidnit a posunout ho do "normální" roviny. Trochu škoda. Jinak skvělé a zaslouží si to ten nejmenší počet bodíků, co je tu k dispozici :-)
 ze dne 26.09.2010, 22:20:21  
   čuk: Díky za přečtení. Vystihla jsi můj záměr. Pointy se snažím dělat šokově a telegraficky, a jak píšeš: snažil jsem se zklidnit. Ale ten údaj o ministerstvu dopravy je pravdivý, sám jsem to v TV slyšel od ministra Bárty.
 m2m 26.09.2010, 20:39:08 Odpovědět 
   Absurdní, vážně se tvářící, pracující s tématem, které každý zná, obracející jej do jiné roviny, parodizující a dohromady dostatečně úsměvné. Jen je škoda, jsi byl limitován rozsahem, v textu je patrné škrtání a text by určitě víc seděl v původní neseškrtané podobě. Některé pasáže pak působí jako příliš rychlé změny a nepůsobí uceleně.

Ale hlavní je, že pobavilo.
·.)
 ze dne 26.09.2010, 22:17:40  
   čuk: Psát stroze už patří k mé imidži. Už mám v životě málo času a taky: nechci brát čtenářům víc času četním delších textů. Děkuji za přečtení.
 Vašek Hejna 26.09.2010, 10:51:19 Odpovědět 
   Po dlopuhé době jsem četl to, co se mi líbilo. Za jedna.
 ze dne 26.09.2010, 12:00:43  
   čuk: Děkuji. Když se povídka líbila, to je to nejdůležitější
 Aini 25.09.2010, 22:18:00 Odpovědět 
   Pubescenti a geny, no a ty rohy… A já měla vždy zato, že ve třinácti jsou horší než anténky samotné beďáry. Jenže to nebyl k dispozici psychiatr v masce dědy Mráze. Ale nejvíce mě rozesmála hláška o třináctém platu. Dnes již také absurdní utopie… Ale nejvíce šancí mají právě geny, co když zapracují i v politickém světě… To zase budeme moci snít a bdít, jak je zvykem na naší planetě. Nelze dovolit, aby mimo ni pominul údiv nad… 1

P.S. zcela drze si dovolím pozvat k povídce, která se mi omylem do WS nezařadila a bude tak učiněno posléze, povídku je však možno dle sdělení Ekyelky již číst a hodnotit zde:
http://www.saspi.cz/index.php?page=clanek&id=28705
S díky její autorka
 ze dne 26.09.2010, 11:58:51  
   čuk: Díky za přečtení a známku. To už je moje poslední parketa: kroutit vše do absurdity.A přitom zachovávat vážnou tvář.
 Karam Boll 25.09.2010, 21:26:21 Odpovědět 
   - „Mik Jackson“ měl být asi Michael; objevil jsem nějakou tu chybějící čárku a překlep; a souvětí: „ …vyšetření rentgenologická a v tunelu a echo impulsy a tak dále nic neobjevily, ani sebemenší známku, že kdy antény z dívčiny hlavy trčely.“ – poslední věta se nějak rozpadla;

-Je vidět, že jsi si dal s textem práci a že poměrně dobře vládneš jazykem;

-objevil jsem několik zajímavých nápadů a míst, na kterých se dá stavět, a ty jsi na nich i docela zručně cosi vystavěl, nicméně celý příběh působí trošku nesourodě, hodně nápadů, leč pro mě ne úplně nejlépe propojených a vypointovaných;

-v průběhu jsem se začal bohužel nudit;
- místy bych zvolil jinou větnou stavbu nebo „rozsekal“ souvětí do samostatných vět – někdy to osvěží tok textu;

-a závěr mi přijde takový dost suchý, nemastný neslaný, škoda, mohla to být dobrá povídka

Za práci se slovy bych dal 1, protože je rozhodně nadprůměrná. Za konzistenci, kompaktnost příběhu a pointu 3; vidím to na 2-
 ze dne 26.09.2010, 11:56:17  
   čuk: Díky za kritiku.
V první větě vypadlo slůvko "toho"
Jsem si vědom, že je v povídce nečekaný vývoj, a tedy pasáže související spíše překvapivým střihem, čímž vzniká nekonzistentnost
Snažil jsem se o konzistentní styl, vyjádřit podstatné co nejstručnější /viz rozsah/ Divím se, že ses nudil, změny situace jdou podle mne rychle za sebou. Složitější věty jsou asi moji obsesí.
Nevím jakou jinou pointu zvolit: příběh se vrátil do reálu, ale zanechal podvědomé stopy- to se mi jeví jako dobré.
Jevy, které vybočují, se rychle zapomínají.
Zdáš se mi být přísný: u mně už se další vývoj vpřed nepředpokládá, spíš jde dolů, neboť se věnuji víc redaktorování a na psaní už nemám dost sil.
 Šíma 25.09.2010, 15:06:39 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 25.09.2010, 14:14:28

   Líbil! ;-)
 Šíma 25.09.2010, 14:14:28 Odpovědět 
   Zdravím, milý čuku!

Ano, napíšu to prostě: "Opět jsi nezklamal a přinesl jsi mezi čtenáře pěknou porci humoru a absurdity!" Mohu snad i něco vytknout (na práci šotků jsem nehleděl, protože jsem se spíše díval na dobrodružství a problémy mladé slečny)? Tuším, že se mi Tvé dílko (co do délky, tedy obsahu) jeví trochu delší, čili že ti to krapet ujelo a překročil jsi rozsah pěti normostran (čili 9.000 znaků)! ;-))) Přehodil jsem si tvůj text do wordu a spočítal písmenka (podíval se do vlastností a sumáře) a měls jich tam dobře přes jedenáct tisíc! Hihihihi... Ano, to jediné snad vytknout lze, ale to ostatní je príma!
 ze dne 25.09.2010, 15:05:06  
   čuk: Díky. Mně se to podle stránek nezdálo být tak dlouhé. A to jsem hodně škrtal. Pokud se text líbí, tak na umístění v soutěži nezáleží.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
I.
Marek Dunovský
ZRCADLOVÁ PLANE...
Danny Jé
VLAKOM ZA HRANI...
aegitalos
obr
obr obr obr
obr

Doznání
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr