|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: 9. kapitola - Presumpce neviny ::
 Miky |
publikováno: 15.11.2010, 14:25
|
|
| |
|
|
Do pokoje se vkrádalo pozdně odpolední slunce; začínalo se sklánět nad masivem hor, které se táhly po celém obzoru. Mohutné, zakulacené pahorky vyčnívaly k nebi a jako majestátní strážci hleděli na lázně i městečko pod nimi. Jirka se zvedl ze židle, na které předešlou půlhodinu seděl a nahnul se přes zábradlí balkonu. Před hlavní budovou se potulovali lidé; povídali si, relaxovali, tu a tam se objevil nějaký opozdilec, který se svým rozpisem spěchal na proceduru. Listí v korunách stromů ševelilo a celá příroda dávala znát, že se blíží podzim. Tráva už nebyla jasně zelená jako v létě – dostávala chladný nádech lehce modrého zabarvení. Pod vzrostlými stromy lázeňského parku a přilehlé kolonády se tvořily malé hromádky zbarveného listí.
Odhrnul lehkou záclonu a vešel do pokoje.
Na dokonale ustlané posteli ležela hromádka erárního oblečení se světlými teniskami nahoře. Vše bylo nové – nebo to tak alespoň působilo – a leželo na posteli už ve chvíli, kdy Jirka do pokoje poprvé vešel. Stejná hromádka byla i v druhé místnosti, jejímž obyvatelem byla Monika.
Přemýšlel nad vším, co kolem sebe viděl; vše mělo zvláštní příchuť, zvláštní vůni. Vše bylo nové. Cítil strach, ten nepopsatelný vnitřní pocit, kdy všechny ty špatné věci, kterým musíte čelit, do vás doslova vyhryžou díru a cítíte prázdno. A taky musel utíkat. Jeho sny netvořily představy a přání. Byly to temné chodby, uličky, jejichž zdi byly pokryty černým, odporně páchnoucím slizem a jemu nezbývalo, než utíkat a občas se, kvůli své vlastní nešikovnosti a překotnosti běhu, slizem ušpinit. Každý večer, když ulehal do postele, věděl, že se to bude znovu opakovat, že bude zase utíkat a nebude mít ponětí před čím. Věděl, že za ním něco je – snad nehmotný souhrn všeho, z čeho měl strach, všeho nového, ale i starého a známého. To vše získávalo ve snech hrůzný nádech a působilo mu mrazení v zádech.
Můžeš běžet, ale neschováš se.
Když vyšel před hlavní budovu, netušil, kam zamíří. Jediné, po čem toužil, bylo chodit. Vnímat přírodu, lidi, život kolem. Zapomenout na své vnitřní strašáky pochodující jeho hlavou.
Zabočil vpravo po parkovišti, kde stálo i Martinino auto. Minul nízkou budovu lázeňské kavárny, na jejíž terase sedělo pod různobarevnými slunečníky několik hostů, budku správce parkoviště a zamířil podél tenisových kurtů po asfaltové cestě k lesu. Celý sportovní areál sršel energií; u jamek minigolfu se pochichtávala skupinka mladých děvčat, malé děti si kopaly s míčem na veliké travnaté ploše a k vysokému dřevěnému tee-pee nosila čtveřice mladých mužů dříví na táborák.
Jakmile dorazil na konec sportovního areálu a uviděl před sebou hustý zelený les, cesta se začala mírně zvedat, až nakonec u dřevěného altánu zamířila strmě k horským pramenům. Celý prostor kolem malebného posezení doslova promlouval na přítomné čistotou. Z kovového vývodu upevněného v kamenné zídce tekla zářivě čistá horská voda, o jejichž léčivých účincích se v lázních psalo na každém rohu a Jirka nepochyboval, že na ni přijde řeč i při zítřejší zahajovací konferenci, na níž nesmí jako účastník praxe chybět.
Děsila ho – i když si to odmítal přiznat – představa, že bude muset nadcházející týden strávit obklopený mnoha cizími lidmi. Od událostí na počátku léta si zvykl bývat sám, potulovat se po okolí a znovu si přemítat vše, co se stalo. Uvědomoval si, že špatná nálada, která v něm vířila jako kouřový oblak tmavého dýmu, působí na venek jako mrzutost a nepříjemnost. Nenacházel ale sílu na to, aby ji změnil, nebo snad někomu své pocity vysvětlil. Stále cítil příliš mnoho viny a pocit zahanbení byl přímo úměrný času, který neúprosně odmítal zastavit či jen zpomalit.
Zpoza něj se vyřítil malý chlapeček; v drobné ručce nesl plastovou lahev a zamířil s ní k prameni. Neobratně ji nasadil na kovovou trubku. Voda mu vak přetékala přes okraje a dovnitř se jí dostalo jen nepatrné množství.
„Ukaž,“ sklonil se k němu s úsměvem Jirka, „pomůžu ti.“
Chlapeček mu beze slova láhev předal a zůstal na něj upřeně hledět svýma mladýma, nezkaženýma očima.
„Kde máš maminku?“ zeptal se Jirka ze zvědavosti. Láhev byla z poloviny plná.
„V práci,“ zamumlal chlapeček.
„A ty jsi tady sám?“
„Je tady se mnou,“ ozval se za Jirkou dívčí hlas, „viď, Vojto? Říkala jsem, ať na mě počkáš a ty jsi zase utekl… musíš čekat na ostatní.“
„Tak,“ zvedl se Jirka a podal chlapečkovi, který měl konečně jméno, plnou láhev, „tady to máš.“
„Děkujeme,“ usmála se dívka a Jirka k ní konečně pohlédl. V břiše mu škublo, když v její tváři rozpoznal těch několik jemných pih, které jako by znal celou věčnost. To ona seděla pod obrazem v pohodlném modrém křesle a hleděla do hromady papírů plných textu a tabulek.
„Není zač,“ vyhrkl po několika okamžicích, během kterých přemýšlel, co právě řekla.
„Tak, Vojto, půjdeme? Ostatní čekají,“ ukázala na cestu, kde v serpentině stála skupinka tří dětí. „Tu lahev chyť pořádně, ať ti nespadne… nebo ti ji mám vzít?“ zaslechl Jirka, jak se oba vzdalovali, až se připojili ke zbývajícím dětem.
V okamžiku, kdy se chystal vydat úzkou lesní pěšinou k dalšímu prameni, všiml si, jak se mezi jehličím cosi zablýsklo. Sehnul se a zvedl svazek klíčů s různými obrázky; jednoduchým stylem byly na kovových kolečkách namalovány dům, hříbek, strom a slunce.
Otočil se k cestě, po níž se pomalu vzdalovala skupinka dětí s dívkou. Pobíhaly kolem ní a něčemu se smály tak nahlas, že je slyšel i Jirka. Schoval klíče do kapsy a svižným krokem se vydal za nimi.
„Vojto!“ zavolal, když od nich byl na pár kroků. Všichni se otočili a zvědavě si ho prohlíželi. Jirka se naklonil k chlapečkovi a z kapsy vytáhl klíče. „Na,“ podával mu je.
„Ehm, ty jsou moje,“ natáhla se po nich dívka a vzala si je. „Kde…?“
„Asi ti vypadly z kapsy dole u pramene.“
„Ach, tak…“ nadechla se, „tak díky, dneska už podruhé. Nevím, co bych bez nich dělala… nejspíš by děcka šly domů bez věcí.“
„Bez věcí?“
„Jo, od jejich skříněk. Jsou to děti ze školky, tady z lázní.“
„A hlídáš je sama?“
„Vždyť jsou jen čtyři… není to tak úplně školka, je to malá školka… takže to vlastně školka je, i když jenom taková… malá,“ zasmála se zvonivě. „Jejich rodiče pracují v lázních a podle toho, jak mají směny, tak jim hlídám děti. O víkendech,“ dodala.
„Aha,“ přikývl Jirka a očima nervózně těkal po okolí.
„No, my budeme muset jít, ať nepřijdeme pozdě,“ udělala dívka krok dozadu a znovu se usmála. „Tak se měj a ještě jednou… děkuju.“
„Za málo… a někde je neztrať… myslím děcka.“
Naposledy se zářivě usmála a zamířila i s dětmi po cestě dál. Jirka se vydal zpátky do lázeňského areálu a celou cestu litoval – i když si to nechtěl přiznat – že se skupinkou nešel dál nebo se dívky alespoň nezeptal na jméno.
Za okny už bylo šero a nad hory se snášel večer, když Jirka seděl na gauči v hezky zařízené Martinině pracovně a sledoval ji, jak se přehrabuje papíry a šanony. Právě něco hledala v šuplíku, když se Jirka konečně zeptal: „Už ti volala ta advokátka?“
„Ehm… ne, ještě ne,“ zvedla Martina hlavu a opřela se dlaněmi o stůl. Když viděla Jirkův nervózní výraz, dodala: „Ale neboj. Co nejdřív se ozve.“
„Přišla mi trochu příliš… mladá.“
„A já jsem stará na to, abych vedla lázně?“ usmála se teta.
„V tvojí práci nejde o to, jestli někoho obviní z vraždy.“
„Jirko…“ posadila se Martina na okraj stolu a složila ruce do klína. „Tebe z ničeho nikdo neobviní.“
„To nemůžeš vědět,“ namítl Jirka.
„Ona je člověk, který ti pomůže. Ten správný, nejlepší volba, jakou jsme měli. Věřím jí, tak to zkus taky.“
„Nezáleží to přece na ní.“
„Ale ano, Jirko, záleží…“
„A co taťka?“ přerušil Jirka Martinu. „Co Renea, Lorenc a všichni ti chlapi, co tam byli taky? Já jsem jeden a navíc jsem dítě. Nikdo mě nebude brát vážně, když řeknu, co se stalo.“
„Mluvit za tebe budou důkazy. Měl Richard zbraň v ruce? Měl. Viděl jsi to ty i já.“
„Mám strach, že to nebude tak jednoduché,“ hlesl Jirka, zvedl se z gauče a přešel k oknu.
„Ne, to nebude,“ potvrdila Martina, aniž by se na něj otočila. „Bude to složité, náročné, ale dopadne to dobře.“
„Viděla jsi někdy během prázdnin zprávy? Nějak podezřelo často se tam objevovaly informace o ‚podivných událostech v Orlí hoře‘ nebo ‚mladém dědici‘, který si krátí čas střelbou. Každý den jsem šel do školy se strachem, že někdo bude tyhle zprávy sledovat a třeba mě pozná, že se někde objeví moje fotka…“
„Ano, viděla jsem je. Několikrát.“
„A proč jsi nic neudělala?“ otočil se Jirka od okna a pocítil, jak se mu třesou rty. „Nic neřekla? Ani ses nezmínila! Ty, mamka, Monika… všichni jste dělali, jako by nic.“
„S tímhle jsme přece nemohli a nemůžeme nic dělat.“
„Ale ano, mohli. Mohli jste to pokaždé vypnout a říct, že se na tohle dívat nebudeme, nebo že jsou novináři hnusná odporná hovada! Jsi bohatá, měla jsi něco vymyslet. Někomu zaplatit, udělat cokoliv… protože až si lidé kolem mě uvědomí, že se mluví o mně, nevím, jak to snesu.“
„Jirko, platí presumpce neviny…“
„Ta je ale lidem úplně ukradená! Kdo jednou držel v ruce zbraň a někoho zastřelil, je pro ně vrah, ať už to udělal z jakéhokoliv důvodu. Je zvláštní, že ty to takhle nevnímáš! Měla bys z toho mít taky strach, nejsi nevinná! Nikdo z nás není.“
„Myslíš, že nemám? Že už dvacet šest let nežiju se strachem, že se to všichni dozvědí? Nejsi sám, kdo tenhle pocit zná a prožívá ho. A já navíc s ním prožívám i ten tvůj.“
„Takže jsem podle tebe sobec?“
„To jsem přece vůbec neřekla! Já se ti snažím pomoct, copak to nevidíš? Snažím se ti pomoct! Chci tě přivést na jiné myšlenky, nabídla jsem ti skvělého psychologa, kterého jsi odmítl, zařídila jsem ti týdenní program, abys na to tolik nemyslel.“
„Já se tě o nějaký týdenní program vůbec neprosil,“ vyrazil ze sebe Jirka přerývavě a než si to stačil uvědomit, vyběhl z místnosti a jako v mátohách se prohnal kanceláří sekretářky. Právě když otvíral dveře, zkřížila mu dveře postava, kterou nevnímal; další věc, kterou si uvědomoval všemi smysly, byla až fontána v parku před budovou. Okolí bylo tiché, do všech skulin, pod spadané listí i mezi větve stromů se nakradla hustá tma. Lampy svítily jasně žlutým světlem a někde v dálce se smála skupinka lidí.
Nevěděl, jak dlouho na lavičce u fontány sedí; chtěl se vrátit na pokoj, ale bál se, že cestou potká Martinu. Netušil, zda ji nechce vidět, protože se stydí za své chování nebo kvůli tomu, co mu řekla ona. Když se po několika minutách odhodlávání konečně rozhodl vstát z lavičky, ještě než to stihl udělat, uviděl pár kroků od sebe stát dívku, kterou, jak si myslel, viděl naposledy na cestě u pramene.
„Málem jsi mě porazil. Kdo by pak hlídal a ztrácel děti?“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
