obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Žena, kuše, píseň, kost - 1.díl ::

 autor Sakora publikováno: 02.10.2010, 10:33  
Dola jsou v polské mytologii ochranní duchové ztělesňující lidský osud a úděl. Mohou se objevovat jako bohové, kočky, koně, myši, muži i ženy. Mají své preference a území. Ty z lidí, kteří učinili rozhodnutí proti Osudu či v nesouladu s ním, tvrdě pronásledují.
Dola znamená Slovanský duch morálního údělu.

(Dola se objeví až v dalších dílech příběhu, ale to vysvětlení patří, podle mne, na počátek.)
 

Některý dni začnou mizerně už od svítání. Z nebe leje jak o potopě a můj včerejší nápad, přespat na mezi pod ochranou stromů, vypadá zpětně jako naprostá pitomost. Řídkej les nic neskryje a nikoho neschová. Ze zválenýho klobouku mi teče za krk pokaždé, když zvednu hlavu. A to dělám často, už tu měli být.
Stezka, kterou každou chvíli rozryjou kopyta koní, se od rána mění na bahnitou rokli. Karavana nikde a já přemýšlím, jak Zirtymu vysvětlím, jestli je někdo dostal už cestou. Spíš mi na vysvětlování nezbude čas. Odhaduju tak tři nadechnutí než se mnou skončí.
Jestli nepřijedou, jsem v maléru. Mrtvej muž. Sakra.
Když už počítám, jak daleko stihnu zdrhnout od Zirtyho hněvu, zaslechnu zaržání koně.

„Kušte, někdo číhá na cestě!“
„Zastavte a počkejte tady, Barfo se mnou. A mějte oči na špičkách.“
„Lapkové?“
„Kdo ví, je sám. Opatrně.“
„No to je dost,“ zařvu nenaloženě a taky dost nahlas, aby mi nenašili ránu do břicha dřív, než mě poznají.
„Eriku? Vyděsil´s nás, pitomče. Vypadáš hrozně.“
Sifar měl vždycky smysl pro humor.

Prohlídnu zběžně celé osazenstvo, uvážu koně za první z vozů a vlezu dovnitř. Čeká mě ta příjemnější část. Pálivej alkohol, uzený klobásy a drby z míst, kam už nepatřím.
„Co vezete na Alberg za zázrak? Nadělaj s tím tajností, tss…“
„Budoucí nevěstu pro Zirtyho správce, ale hlavně úžasný kuše od jednoho mistra ze severu, budeš zírat.“
„A já si říkal, že má kočár kola napůl zaražený v bahně. Těžký zbraně nebo velká výbava?“
„Pitomče… a vrať tu flašku. Nejsi tu sám.“
„Jaká je ta…“
„Skvěle vyvážená a přesná, místo rumpálu se napíná německým heverem.“
„… nevěsta, jsem se chtěl zeptat.“
„Nestarej se o ženskou, co ti nebude zahřívat postel.“
Sifar má pravdu a dobrou kořalku. Zapomenu na nesmysly a přesunu se na kozlík. Starej Doufa nespokojeně mlaskne, ale uvolní mi místo vedle sebe. Otáčím se na povoz za námi, ale nevěstinka je asi zalezlá uvnitř. Však jo, beztak má jistě dvě brady a řídký vlasy natočený do kudrlinek. Moje starost je ochrana karavany, takže zapíchnu oči do hlubin lesa podél cesty. Překvapení nemám rád.

Jedeme dobrou hodinu, únavnou hodinu v nečase a vlezlým dešti, když za zatáčkou na cestě před námi spatřím poražený kmen stromu. Buď ho skolilo malý dobře mířený náhodný tornádo… což je blbost, nebo je to past. Nejprofláknutější ze všech pitomých léček, co jsem kdy viděl. Tohle je tak diletantský, že vážně uvažuju o náhodě. Ale nechci nic riskovat, blbej útočník mívá dýku stejně ostrou jako ten nejmazanější ze všech.
„Barfo, hejbni zadkem, jdem to omrknout,“ houknu dovnitř vozu a zhoupnu se na zem.
Meč mi skočí do ruky skoro sám. Ostatní dobře ví, co dělat. Zapřažení koně za našimi zády nervózně škubou opratěmi a Doufa polohlasem sprostě nadává. Dva maníci se hmoždí s vyvráceným smrkem a mě brní hlava z ticha toho zdánlivě nevinného ticha, co nás obklopuje.
Jakmile zadrnčí dýka letící kolem mého ucha, skoro se zaraduju. Když do boje, tak hned, žádný prostoje. Zpoza stromů se rojí sešikovaní pobudové. Aspoň doufám, vycvičení zabijáci Zirtyho nepřátel by byl mnohem větší průser. Jizvy na tvářích a páchnoucí dech nic neprozradí. Ne že bych měl moc času si ty hajzly prohlížet.
Hlídám si záda a tancuju, jak zdivočelá krev píská.

Cesta vpřed je volná, ale s těmi dvěma, co ji vyčistili, už nemůžeme počítat. Banální bitka nějak nebere konce. Krvácím z několika ran, nic smrtelnýho, ale slábnu, to je mi jasný. Údery mečem už kolem mě nezní tak břitce jako na počátku. Odevšad slyším chraplavý oddechování, sténání a sprostý nadávky, co na chvíli potlačí bolest.
Mrštnej tmavej chlapík, co se mě chystal polechtat sekerou na nose, po jedné své nepozornosti zalévá krví kytky a já pevně doufám, že hra skončila.
Hm, tak ne.
Vazba, co stojí zničehonic proti mně, zacloní svou postavou půl oblohy. Co jsem komu udělal? Než mi dosavadní život stihne proběhnout před očima, zasviští střela z kuše a svalouš zbledne. Jenže i nezdravě bílej drží meč rovně. Hrotem k mýmu břichu. Copak si nevšimnul, že mu z ledvin trčí šipka?
Nevidím, kdo střílel a je mi to fuk. Tedy aspoň do chvíle, než mi další plitka přišpendlí rameno k dřevěnému boku vozu. Pak se kupodivu zatmí a mě přestane všechno bolet.

„Hej, Eriku, prober se. Seš dobrej?“
Nesrozumitelný slova z velký dálky dotírají jak otravný vosy. Ledová voda, co mi někdo chrstne za košili, mě pomalu ale jistě uspává. Mrazí, ale uspává.
„Dám mu pořádně napít. Vody už bylo dost.“
Zmučeně polknu a okamžitě mám hrdlo v jednom ohni. Tečou mi slzy a nemůžu chytit dech.
„Která sviňa…“ šeptám vyčerpaně.
„To je vděku,“ hudruje někdo, „však ses probral, ne?“
Zaostřím zrak po hlasu. No, dvě brady nemá, ale protivná je dost. Baba.

Sifar má zakrvácený stehno, ale jinak celou situaci pod kontrolou. Rozkazuje prohledat mrtvé. Chlapi vztekle kopou do bezbranných těl a probírají kabátce. Zbraně patří vítězům, to je bez debat. Nic jiného nenašli. Necháváme je ležet, jak jsou. Kdo je poslal na smrt, ať si je sám taky pohřbí.
Doufa heká na voze a kolem pasu mu rudne kabát. Přežil už takový patálie, tohle ho snad neskolí. Kývnu na něj a beru do zdravé ruky opratě místo něho, na kozlíku se mi alespoň líp dýchá. Hyjé!
Barfo a dva další, co vyvázli bez šrámů, sedají na koně a vyrážejí dopředu. Druhý útok bychom těžko odrazili.
„Máš tušení, kdo za tím je?“
Sifar pátrá v mojí tváři po odpovědi. Marně. Nemám zdání, odkud vítr fouká.
„Něco ti snad Zirty vzkázal, ne? Nadarmo ses k nám nepřidal.“
„Nic určitýho, sakra, jen mu dlužím malou službu a on si ji teď vybral.“
„Možná to byli jen příležitostní zloději,“ pohodí hlavou.
Tomu přece sám nevěří. Ani jeden z nás. Na druhou stranu to není naše starost. Náklad vezeme v pořádku, Zirty zaplatí, všichni budou spokojeni. Ne snad?

Na čele se mi rosí pot a celá paže od ramene dolů brní, jako by nebyla ani moje. Jezdci na koních se vrací a tváří se spokojeně, cesta je čistá.
Zato se mnou se vše točí. Něčí ruce mě jemně odtáhnou do nitra vozu. Je tu dusno a šero a chlast tu voní po slivkách. Ten samej, co mi lejou do rány. Řvu jak šílenej a pak se propadnu do spásné tmy.

Sny se střídají s nočními můrami a bolest se ke mně vrací jak roztoužená milenka. Neotvírám oči, nechci znát skutečnost. Zaspím všechnu tu mizérii a bude.
Ráno. Kolikátý už? Asi mě krmili, mezi zuby lovím jazykem zrníčka z ječné kaše. Do víček mě nepříjemně bodá slunce. Je čas pohnout se dál. Zahejbu prsty pravý ruky, v pořádku. Žádnej zázrak, po meči bych teď chmatal zbytečně, ale to přijde. Rameno mám ztuhlý obvazy a staženými svaly, cesta z postele mi trvá celou věčnost. Kouknu z okna, Zirtyho dvorec. Takže skoro doma.

„Vítám tě mezi živými, Eriku.“
Zirty se nevyzpytatelně usmívá, tvář má mastnou od jídla a pupek větší, než si pamatuju z minula.
„Mě se jen tak nezbavíš.“
Vtipkuju, ze zvyku. Je mi blbě, ale známý místa uklidňujou víc než zodpovězený otázky. Vyrůstal jsem tu, za každým rohem na mě vyplazuje jazyk hubenej kluk s jizvou na rtu. Nepovedenej skok ze stromu. Je div, že jsem dětství přežil.
„Pojď, představím tě. Můj správce, Delvar, a to je Erik… chráněnec mého drahého otce.“
Delvar - ženich, uvědomím si. Pronikavý oči, vysoké čelo, ten umí jistě číst a především počítat. Sklouznu pohledem z Delvara na Zirtyho, ti se hledali. Zirtyho „drahý“ otec je už drahně let po smrti, o to víc se jediný syn zaklíná jeho jménem.
„Jak jsou na tom ostatní? Věděl´s, že nám hrozí přepadení?“
Odkrývám karty. Kocovina z hladu a bolesti dělá svoje.
„Jsem vám vděčen, že jste uchránili mou budoucí ženu,“ skáče mi Delvar do řeči.
Zirty se nechystá k odpovědi. A já vidím rudě.
„Ti maníci nebyli žádná hladová zlodějská verbež, šli po nás natvrdo. Neprosím se o vděk, natož o lítost, Zirty,“ a pak mi hlas vychladne, no a krev taky, „jsme vyrovnáni. Jak dlouho mě tady strpíš?“
„Jsi tu doma, Eriku.“
Pokračuju ke stájím, o valacha je postaráno. Doufa je po smrti a Sifar na mě hledí vyčítavě. Chlapi významně zmlknou, když procházím kolem.
Domov jak sviňa.

Mému přání, prohlídnout si zázračné kuše, Zirty vyhoví s takřka dětskou radostí. Touha pochlubit se je zjevně silnější než opatrnost.
S ocelovým lučištěm místo vázaného se zbraň docela pronese. Zato kostěný ořech leží přesně uložený v hluboké soše. Německý hever, to je tedy prácička, takový ozubený kolo s pastorkem a klikou jsem ještě neviděl. Na plitky s průraznými hroty hledím se smíšenými pocity. Až já dostanu to nemehlo, co mě tím kosočtverečným hrotem prohnalo rameno, roztrhnu ho vejpůl!
Tvrz Albergu je opravená a zdi kolem vyšší než si pamatuju. Čeho se Zirty bojí? Chlapi tady neodkládají pochvu s mečem snad ani na hajzlíku. Delvar - ženich důležitě jezdí na koni tam a sem, oči má všude a bič za pasem pohotově. Kéž mu osud dopřeje náročnou a hádavou ženskou, ušklíbnu se škodolibě.
No jo, ta ženská. Ještě ani nevystrčila nos. Nebo ho strká jinde, než jsem já.

V šedivém domku nalepeném na skále sídlí stará léčitelka. Jako kluci jsme jí nadávali do čarodějnic a pak za ní běželi s ranami, se kterými se nesmělo rodičům na oči.
Klepu na odřený dveře a shrbený vcházím dovnitř. Zatuchlý pach mě udeří mezi oči. Nic se tu nezměnilo.
„Copak Eriku, kdo tě přepral?“
Stará má míň zubů, ale všímavá je stejně. Vrásčitou rukou mi bloudí po paži až k rameni. Pevně stiskne a já vyjeknu bolestí. Potvora.
„Slyšela jsem, že ses vrátil. Cestou jste se nenudili, co?“
„Ale znáš mě, jak si aspoň jednou týdně do někoho nepíchnu…“
„Řekla bych, že teď někdo slušně píchnul do tebe. Nenaštval´s nějakou, aby měla důvod přišpendlit tě ke hrazení?“
Babka se směje a já drtím odpověď mezi sevřenými zuby. Obvaz jde dolů špatně, přilepil se k ráně. Tady mi aspoň dají kořalky napít a nelejou jí do otevřený rány. Drcený bylinky provoní místnost. Je mi tu dobře, sedím a pozoruju stařenu u hmoždíře.
„Už jsi něco jedl?“
„Ne, to je dobrý.“
„Manon,“ houkne babka z okna, „nešmíruj a přines radši něco k jídlu.“
Stárne, že by si vychovávala pomocnici? Nejsem přehnaně zvědavej, ale zkouknul bych ji, co by ne. Jenže ženská postava, vlastně jen stín, se mihne rychle jako kouzlem a je pryč. Zůstal tu po ní talíř s pečeným stehnem. Taky dobře.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 34 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ronkar 22.12.2012, 12:58:04 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Ronkar ze dne 21.12.2012, 10:47:13

   Pán, hrad, muž, boj? taky dobré :)
 Ronkar 21.12.2012, 10:47:13 Odpovědět 
   Ahoj Sakoro,

jako start povídky je to dobré a také se to dobře čte (což ale u tebe není nijak překvapivé). V textu jsem našel pár drobností, které se mi přišli zvláštní nebo nevhodně použité, ale nic velkého. Osobně také nemám příliš v lásce tento druh hlavního protagonisty, aneb volnější mluva, myšlení a vůbec takový ten postoj: vše mi je fuk, nějak to dopadne, to se stává... Nevím zda jsem to vyjádřil správně. Snad chápeš.

Jinak perfektní název. U povídek je název velmi důležitý a někdy se opomíjí. Tenhle zaujme na první pohled, takže za to také plus.

Dávám jedna.
R.
 ze dne 21.12.2012, 23:06:51  
   Sakora: Ahoj, díky za zastavení a komentář. Tvá kritika je oprávněná. Na SASPI je jedna z prvních verzí povídky, konečná je k přečtení na stánkách soutěže BestFiction 2012:

http://www.animedream.sk/index.php/bestfiction/70-sutaz-bf-2012/1382-proza-ena-kue-pise-kost-vaclava-molcarova

(chtěla jsem prostě vědět, jak by působila na porotce a BestFiction je jedna z mála soutěží, kde lze vložit text již přítomný na netu)

Název byl takový náhlý nápad :-) a při všech rozporuplných reakcích si ho fakt pamatuje spousta lidí. Existuje druhý (a delší) díl, který sem možná někdy hodím. Jmenuje se "Pán, hrad, muž, boj" :-)
 Šíma 06.10.2010, 19:56:29 Odpovědět 
   Zdravím! Vypadá to na "historickou prózu", byť míněnou patrně jako prostou fikci, ale napsanou docela povedeným způsobem. Hezky jsem si početl, na šotky jsem nehleděl, nebyl na ně čas! ;-)))
 ze dne 06.10.2010, 20:39:19  
   Sakora: Díky za zastavení, text je mým dalším pokusem o fantasy :-)
Musím říct, že Erik jako hlavní postava mě hrozně baví, proto je můj příběh hlavně o postavách a historické reálie beru je jako kulisu.
 salvator 03.10.2010, 23:06:26 Odpovědět 
   Zajímavé počteníčko, kde ty jen ty inspirace bereš?
Počítám, že spíše chodí za tebou samy, ne?
Já je musím v posledních týdnech spíš horoucně vyvolávat.
Těším se, jak jinak, na pokračování, to je jasné.
Jsem rozhodně zvědavý, jak se to bude vyvíjet dál.
Měj se.
 ze dne 04.10.2010, 10:58:50  
   Sakora: Ahoj, díky za milý komentář. Inspirace fakt chodí samy, ale kolikrát se nezdrží dostatečně dlouho a pak musím přemýšlet i sama :-) Moc mě těší, že tě příběh zaujal.
 čuk 02.10.2010, 10:32:31 Odpovědět 
   Čte se dobře, používáš dobrý styl, tak akorát, zdá se, že figury jsou dobře formovány (Erik). Přiměřené detaily i střihy. Děj má spád a přitom neztrácí svou barvitost. Vložené dialogy jsou účelné, někdy je obtížnější zjistit, kdo co říká (bylo by v těchto případech vhodné vložit uvozovací a mírně charakterizační větu).
Pro příští díl: prosím, shrň předchozí děj v perexu, neb se předchozí snadno zapomíná.
oči jsou na šťopkách, ne špičkách
 ze dne 04.10.2010, 10:55:59  
   Sakora: Zdravím a díky za publikaci, s tím perexem se polepším... v 3.díle, ten druhý už je několik dní ve frontě :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
TADY A TEĎ
ECHO PARAZIT
Kuchařka - část...
Lenka
*Vypuštění zvíř...
aliemmka
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr