|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Zařazeni ::
| Jako ve snu. Ale sen to není. |
| |
|
|
Schody byly příkré a neschůdné, stejně jako jeho stížnost, kterou si nesl s sebou.
Z celého svého srdce nenáviděl tento typ budov. Již z dálky na člověka hleděly svou
povýšenou byrokratickou tváří. Nebylo ovšem zbytí. Déle to odkládat nelze. Kolem něj prošla dívka s několika balónky na provázku. "Musí jich být víc, než deset, určitě." Po těch několika letech klidu se v jejich domě začaly nejdříve zcela nenápadně, v posledních týdnech už zjevně, objevovat praskliny ve zdech. Jemu, jakožto správci, vyvstávala nelibá povinnost to ohlásit. Věděl, že bude s jistotou zařazen do nekonečné fronty jiných obdobných problémů, čekajících na vyřízení.
Když konečně vystoupal až do třetího patra, byl přesvědčen, že dům spadne dřív, než se k nim někdo osobně přijde podívat. S povzdechem se přišoural ke třetím dveřím nalevo od schodiště, které si pamatoval ještě z oné chvíle, kdy tu byl poprvé. Už už chtěl zaklepat, ale v poslední chvíli stáhnul svou ruku zpět. Na dveřním štítku nestálo jako kdysi "Vyřizování stížností", byl totiž bez úplně bez popisu. Překvapeně se rozhlédl kolem, jelikož cítil čísi pohled na svých zádech.
Necelé dva kroky za ním stála poměrně upravená žena v šedém obleku. Tvářila se poněkud zamračeně.
"Tedy vy jste mne vylekala!!" a vypoulil na ni oči.
"Co tu děláte?" přešla bez odpovědi do protiútoku nesmlouvavým tónem.
"No, co by, jdu přeci podat stížnost?! Jen jsem..."
"Jen jste si spletl dveře, že ano?!!"
"Samozřejmě. Jak jinak, vždyť tady přece dřív byly..."
"Tak ty už tu nejsou hezky dlouho. To jste si nepřečetl upozornění dole v suterénu, že veškeré stížnosti se přijímají ve dveřích číslo třináct!!"
"Ale já..."
"Hm, takže nečetl."
"Promiňte". Zase začínal mít ten neodbytný pocit, že sem neměl vůbec chodit.
"Kde, prosím tedy najdu ony dveře číslo třináct?"
"Vidíte, mohl jste si ušetřit cestu až sem nahoru, jelikož ty jsou nyní právě dole v suterénu, za hlavním schodištěm napravo a až na konci chodby."
"Děkuji." pronesl s povzdechem a cítil, jak se mu stahuje hrdlo suchem.
Vydal se tedy zpátky ke schodišti. Po pár krocích se ještě nenápadně ohlédl, jestli jej ona žena nesleduje. Nikde už ji nespatřil, jakoby se vypařila.
No co, ještě že dnes není pátek třináctého, pomyslel si. Beztak na takovéhle pověry nevěřil. Pro něj naopak třináctka měla vcelku příjemný zvuk.
Dolů to šlo poměrně hladce. Potkal jen dvě osoby, které si jej téměř ani nevšimly. Dělal, že je zamyšlený, i když by je s chutí rád v tomhletom dusném tichu alespoň letmo pozdravil.
Za hlavním schodištěm zahnul napravo a dal se neuvěřitelně dlouhou chodbou, jen sporadicky osvětlenou stropními světly.
"Asi tady na stěžovatelích šetří," napadlo ho.
Konečně se dostal až k oněm správným dveřím a rázně zaklepal.
Pak ještě jednou.
"Dále!" ozvalo se dutým, ale rázným hlasem zevnitř.
Vzal tedy za kliku a vstoupil.
Vítr dnes foukal poněkud více, než obvykle. Byl chladný a nepříjemný. Energicky si utáhla hedvábnou šálu víc kolem krku a přidala do kroku.
Nedaleko zničehonic vzlétlo malé hejno holubů. Mířili přímo k ní.
Už se jí zdálo, že se jí nevyhnou, v poslední chvilce však změnili směr a zmizeli kdesi mezi střechami. Téměř mohla cítit doteky jejich křídel na tváři.
Vyslali ji jakožto schopnou mluvčí, aby se konečně něco udělalo s tou nekonečně mokvající žumpou mezi domy. V zimě zamrzlá louže, ze které se na jaře vyklubala bahnitá kaše, která s přicházejícím létem nehorázně páchla do celého okolí a na podzim se stávala líhništěm nespočtu komárů a jiné havěti. Bylo třeba zasáhnout, zvlášť, když se to opakovalo rok co rok a nikomu se do toho nechtělo.
Odhodlaně vzala za kliku vysokých dveří a vstoupila do prostorné haly. Mrkla na vývěsní tabuli s čísly dveří. "Hm, takže číslo třináct je hned napravo od schodiště, výborně, alespoň nemusím kamsi do poschodí."
"Taky tu mohli dát více světel," postěžovala si polohlasně.
Klapot podpatků se pomalu vzdaloval.
Konečně je u cíle. Bez dlouhých okolků rozhodně zaklepala a bez jakéhokoliv čekání vstoupila.
Dveře se za ní s bouchnutím zavřely. Zahlédla jen jakousi postavu, sedící za stolem ve vysokém křesle. Někdo zhasnul.
Kolikrát si jen říkala, že takovéhle štrapáce už pro ni nejsou. Kolikrát se dušovala, že takhle daleko nepůjde. Jenže, když telefon nefunguje, Mařenka od vedle je nemocná a už přez týden leží v posteli. K tomu tohleto počasí...
Už loni, pokud si dobře vzpomíná, nefungovalo to její topení, tak jak mělo. "Stará dobrá kamna," povzdechla si tiše. I když, dneska už by zase musela někoho prosit, aby jí donesl ze sklepa nějaké to uhlí a ti dnešní mladí...kdo ví.
Naštěstí to nemá daleko, tadyhle zahne ještě za roh a bude mít úřad přímo na dohled.
Jen žádný spěch. Vždyť jí jistě nikam neutečou.
"Tak, to by jsme měli," oddechla si, a roztřesenou rukou sáhla po veliké klice. Jenže, dveře byly na ni příliš těžké.
"Potřebujete pomoct?" zahlaholil vedle ní mladý hlas.
Unavenýma očima si jej změřila a pokusila se o úsměv. "Ano, chlapče, kdybys byl tak hodný."
"Tak prosím," a otevíraje dveře, nechal ji pomalu projít dál.
"Děkuju, panáčku."
"Není zač, paní."
Teď jenom, aby nemusela až někam nahoru do poschodí. Beztak tu nemají výtah.
U veliké tabule naproti ní stála jakási žena v šedém.
"Haló, slečno, víte, potřebovala bych najít někoho, kdo by mi poradil, kde najdu..."
"Jestli máte nějakou stížnost, tak tudy, dveře číslo třináct," a ukázala na potemnělou chodbu schovanou za schodištěm.
"Děkuju mockrát."
Jestli na konci chodby byly dveře číslo třináct, to netušila, ale byla už hrozně unavená a potřebovala si sednout. A tak zlehka zaťukala a opatrně nahlédla dovnitř.
"Hm, nikdo tu není," podivila se.
Potřebuje si nutně sednout. To bylo tím prvním, na co teď mohla jedině myslet.
Uvelebila se tedy do nečekaně příjemného křesla, které jí připomínalo ještě její babičku. Nějak si ale nemohla vzpomenout proč.
Ještě než vzápětí usnula, napadlo ji, že tu nemají ani okna, ani jiný východ.
Měli tu ovšem příjemně teploučko, to se musí uznat...
Oprýskané hodiny na budově úřadu právě odbíjely třináct hodin. Je pátek, takže dnes již úřední doba končí. Vrátný s objemným svazkem klíčů přistoupil k těžkým dveřím a zkušenou rukou zručně zamykal. Světla tiše zablikala. Poté se budova ponořila do šera.
Úředníci se vytratili zadním vchodem.
Kdyby někdo ještě v tu chvíli nahlédl přez hlavní vchod, zahlédl by jakousi šedou, pomenší ženskou postavu, jak spěchá kamsi za schodiště.
Klapnutí dveří.
"Dnes je třeba zařadit další stížnosti. Nikdo to neudělá tak pečlivě, jako ona! Proto jí to taky přece svěřili!" opakovala si neustále.
"V úřadě musí být pořádek!"
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 24 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 49 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
