|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Ona, ty a já ::
 Malinka |
publikováno: 01.01.1970, 1:00
|
| Jak rozeznáte sen a skutečnost? |
| |
|
|
Večer než jsem šla spát jsem si přečetla jeho status: ,,Tak a je konec už se to nikdy nevrátí. Konečně svoboda!“ Když jsem se nad tím tak zamyslela, mohlo to znamenat dvě věci: rozešel se s Bárou, kterou, jak mi tvrdil sotva před týdnem, neměl v plánu nikdy opustit, a nebo mluví jen o svém výcviku ve Vyškově. Bylo mi z toho malinko smutno, ta první verze by se mi zamlouvala víc. Ačkoliv mu nepřeji nic zlého. Usnula jsem tak jednoduše s pocitem, že je vše při starém.
Vzbudil mě zvonící telefon. Do ticha pokoje zněla tichá melodie a tmu kolem rozráželo blikající jméno na mém displeji. Pavel. Zvedla jsem to. ,,Jsi v pořádku?“ ozvalo se. ,,Ahoj, moc ne.“ odpověděla jsem po pravdě. Začal se vyptávat. Řekla jsem mu o svých problémech s dýcháním a o tom, že nemůžu nikde sehnat správný lék. ,,Mám kamaráda, který má nějakou zásobu. Zítra tam spolu zajedeme, pomůžu ti.“ řekl. Byla jsem překvapená. Kdo by nebyl. Vždyť chvíli před spaním jsem na něj myslela. Že by doopravdy rozchod s Bárou? Raději jsem se nevyptávala.
Další den ráno jsme se opravdu sešli. Skotská krajina za mým oknem se topila v záplavě ranního slunce. Potkali jsme se. Objal mě. Neskutečně mě to překvapilo. Šli jsme spolu pěšky nějakou cestou, kterou jsem sama neznala a povídali jsme si. Po chvíli jsme došli až k domu, kde jsem bydlela jako malá. Teď tam bydlela máma s tátou. Vzala jsem ho k nám. Tak jako dřív, tak jako vždycky. Tak to bylo normální a obvyklé. Nezvykla jsem si, že už nejsme spolu, starý život mi do toho vnuceného nového pořád vcházel jak se mu zlíbilo. Dělala jsem jednoduše to, co pro mě bylo celá ta léta normální. V kuchyni stála máma a dělala okurkový salát. Takový ten se smetanou z dlouhých sladkých okurek. ,,Ahoj Pájo!“ pozdravila ho vesele a objala ho. Bylo to všechno naprosto normální a přirozené. Cítila jsem po dlouhé době, že jsem klidná. ,,Tak je to správně. Tak to má být.“ říkala jsem si v duchu a usmívala jsem se. Z kuchyně jsme odešli do mého, dřív dětského, pokoje. Pavel byl trochu na rozpacích z toho, jak ho naši vezmou. Přeci jen jsme byli dlouhou dobu od sebe a nevíadli se. Přeci jen jsem si prožila období, kdy mi celý svět padal na hlavu a nikdo mi nedokázal pomoct. Uklidňovala jsem ho, že bude všechno v pořádku. Zvedli jsme se tedy a pokračovali v cestě.
Během naší chůze jsme se dostali k tomu, co vůbec dělal s Bárou o prázdninách. Držel mě za ruku, semtam jsme se zastavili, objali se a šli dál, neměla jsem proto důvod myslet si, že je ještě stále s ní. Teď už je přeci zpátky se mnou. Proto jsem se bez okolků vyptávala. ,,Byli jsme v jižních Čechách. V Zátaví.“ povídá. ,, V Zátaví? Ale vždyť tam máme chatu! Vždyť tam jsi byl i se mnou!“ ,,Já vím, proto jsem ji tam vzal. Znám to tam.“ To mě trochu zarazilo. Vzal ji do Zátaví? ,,A kde jste byli přesně?“ ptala jsem se. ,,Šli jsme se projt na riviéře.“ To mě uklidnilo. Vůbec jsem neměla tušení, kde je tam nějaká riviéra, takže to byl asi na hony daleko od naši chaty. Ta holka už napáchala dost zla, ještě aby mi lezla do zelí i tady. Sestřásla jsem tu nepříjemnou myšlenku, když v tom Pavel povídá: ,,Víš přece, kde je riviéra, taky jsme tam spolu byli. Malý okruh kolem lesa a pak velký kolem rybníka.“ Hrklo ve mně. Tak tohle tedy podle něj byla riviéra? ,,Ale to není žádná riviéra! To je přeci cesta kolem rybníka! Kolem Zátaváku!“ Vybavila jsem si tu prašnou cestu po hrázi rozlehlé vodní plochy. Viděla jsem v duchu vrby, které svými konečky čeřily hladinu. Viděla jsem prach a v něm moje a jeho stopy. Tak tam že byl s Bárou? Měla jsem slzy v očích. To je přeci naše místo! Jak ji tam mohl vzít. ,,A kde jste spali?“ zeptala jsem se z posledních sil. ,,U vás na zarhadě!“ řekl jakoby nic. ,,Kde tam, vždyť chata musela být zamčená.“ snažila jsem se uklidnit. ,,Však tam je nějaký přístřešek. Jsou pod ním dlouhé lavičky a stůl.“ ,,Jo, je tam pergola.“ došlo mi smutně a v tu chvíli jsem se přenesa časem i místem do doby, kdy v naší pergole spal můj Pavel se svojí Bárou.
Stála jsem na schodech od chaty a lovila v tašce klíč. Když jsem ho našla a zasunula do zámku všimal jsem si, že na lavičce pod pergolou někdo leží po uši zabalený ve spacáku. ,,Halo! Kdo je tam?“ zavolala jsem i když jsem odpověď znala. Věděla jsem, kdo tam leží, přišla jsem je nemile překvapit, vyděsit. Bára zvedla hlavu a usmála se. Její dlouhé černé vlasy byly po ránu ještě uplně rozcuchané. Musela jsem se ovládat. Tak tato holka mi vzala Pavla. Sprostě a hnusně mi odtrhla, co mi bylo nejdražší a k tomu v době, kdy jsem se vyrovnávala se smrtí mého táty. Usmála se. Vážně, byla moc hezká. Měla tmavé oči, skoro jako já jen ne tak veliké a pod dolním rtem piercing. Posadila se. Pavel ležel a dělal, že tam není. ,,Zahrajeme si hru, kočičko.“ napadlo mě a nahlas jsem na ni zavolala: ,,Co tam ležíš, jen pojď se mnou do chaty! Můžeš se prospat tam!“ hrála jsem si na dobrodince. Co to s ní asi udělá? Bude mít výčitky, že někomu jako já přebrala klula? Neříkala nic, jen se usmívala. ,,Vážně moc hezká“ říkala jsem si a celý obraz se rozplynul.
Stála jsem zase vedle Pavla někde ve Skotsku. Byli jsme stále na cestě pro ty léky. Pořád jsem před sebou viděla obličej jeho nové lásky. Došlo mi, že se nerozešli. Ze zoufalosti jsem se k němu ještě víc přitiskla, protože jsem věděla, že to brzy skončí. A taky že jo. Začal mě od sebe nenápadně odstrkovat. Podruhé. A zase. ,,Tak ty jsi ji vzal k nám na chatu? Jak jsi to mohl udělat? Vždyť to byly přece naše vzpomínky! Naše společné chvíle! To ji teď budeš brát všude, kde jsi byl se mnou? Přebiješ každý náš zážitek a dočista na mě zapomeneš, to chceš!?“ plakala jsem. ,,Ne, nechci na tebe zapomenout, to víš že nechci.“ chlácholil mě, ale moc mu to nešlo. Byla jsem zase na dně. Věděla jsem už, že se mnou nebude. Že je s ní. Ještě jsem ho objala zkusila ho políbit. ,,Pojď, vrátíme se domů.“ navrhla jsem. ,,Ne.“ odmítl. ,,Mám Báru. Musím si u ní vybudovat důvěru.“
A všechno kolem zmizelo. Zůstala jsem tam jen já. Pavel byl pryč, skotská krajina byla pryč a naše chata v Zátaví také. Cítila jsem obrovské prázdno, smutek.
A když jsem se potom vzbudila u sebe na posteli, realita říkala jasně: Pavel je s Bárou, ten status nemluvil o jejich rozchodu.
Jediné, co mi z toho snu zůstalo v srdci i v hlavě bylo jen prázdno a smutek.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 35 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
