» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."

Buddha

počet přístupů: 2141680

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Neocortext34 ::

kilgoretraut	publikováno: 09.10.2010, 8:51

Hu:


	Ale to už kašlu na prach, bosýma nohama šláp tam nebo sem – cítím přitom jakékoliv zaváhání hmoty, a využívám toho odrážením od molekulárních shluků tak, abych skokem překonával představy o rekovném mistru útěků. Poznávám však účinky požitého jedu-léku: barvy se před očima slévají v jeden všehosvit, najednou rozumím řeči světel, odpovídám jim mlčením ven – závalem slov dovnitř, při přeskocích myslím na rozplynutí, po dopadech na střešní krytiny vím, že se nerozlétnu do prostoru, ale naopak budu směřovat dál, prchat před neznámem do neznáma. Jako kdyby to byl včerejšek: komíny, antény vysílající prosby o přeladění, vše sladěné do podoby překážkové dráhy, až na ty příkopy – mnoho pater volným pádem, jen ty nohy měj srovnaný, když poletíš, pamatuj, říkám si, abych znal etiketu padlých, pokud něco. Letím. Nohy jako by žily svým vlastním krokem, je zkouška zodpovědnosti ohlídat jamky před samotou, aby se prostředek jen tak nevykloubil, nezanechal pustý průchod tělem. Přeskakuji překážky. Jsem tak lehký, skoro bych uvěřil, jak blízko se teď zdají být hvězdy, maratónsky jim dýchám do tváří, a ony vědí o každém mém běhu, život-ozvěna tam nahoře v možná existujících galaxiích: donekonečnými sledy událostí se v těch světech opakuji k zešílení, jsem tam tak všemocný, všehoschopný duch, součet veškerého nanicnemyšlení, že se sám ze sebe dojmu. Zastavuji se. Lítostivě se rozhlížím kolem, dole mravenečkové – hlavy upnuté k chodníkům a ulicím, ani nápad se podívat nahoru a spatřit například mě, jak balancuji na nyní dosti reálném provazu. Upletl jsem ho z pochybností nad sebou samým, jestli může smrtelná mysl znásobit své reálné i nadreálné bytí, či jen tak myslitelsky masturbovat. Teď už není pochyb, rozpadám se. Ztrácím víru v pokrok: jak tohle dopadne?, kdy už bude konec?, budu se ještě někdy dít?, je vůbec nějaké „někdy“? Nechávám však otazníky plynout. Nebude žádná zpětná vazba. Na programu dne je pozvolné nenápadné vyprchávání – aby si mě nikdo na útěku nevšiml, nezatoužil po útoku, zkrátka o nic neusiloval. Nejednou mám pocit, pak zlé tušení, pak vědomí toho, jak věci zaostřují své hrany. Střešní tašky jsou broušeny rychle klouzavým vzduchem. Satelitní přijímače překrucují své hmyzí končetiny tak, abych se obával tržných ran, výměšků – ach, kdovíjakou by asi měly konzistenci! Komíny se zplošťují, cihly létají coby otupené šrapnely, vznikají tak další a další propadla připravená pojmout kdejakou těladárnou postavu. Tu a tam mi ústy proletí zoban, dráp či něco perutnatě lehkého: aha, ptáci se vrací do teplých krajin, tomu rozumím, už to tu bylo. Hlava jde z toho kolem, až jsem závratí zakolísal – nepřestávám provazochodit, monitorovat území sousedící s mozkem nebo jen ladit. Možná ohněm. Zjištění, že jen tak se nechat unášet větrem. Je čistější než milion světel. Šílet rychlostí, že mi neustále cosi uniká. Střídat kroky, přesně podle předepsaných pravidel. Teď přeskakuji téměř jistě nebezpečnou překážku. „Ouha, měl ses mě aspoň dotknout,“ polekaně piští nástraha. Asi jsem pravidla pochopil špatně (jak obvyklé!) – takhle se ta hra nehraje, smutním. „Jinak je tady nahoře nuda k překroucení...“, ale to už neslyším. Můj dech se přizpůsobuje svištění vzduchu kolem. Vím, že se stávám meluzínou, co naplat, tady jsem bezcenný. Předurčený k proměnám. Snad se mnou nejsou spokojeni, třeba můj tvar, a vůbec nějaké to směřování, je nutno neustále zkoušet, pokoušet, trestat. Budu se s tím muset smířit, je to úděl nás všech, vhozených do vody: „Nauč se plavat, nebo klesni.“


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Carolina	09.10.2010, 9:04:37

Zajímavý a pěkný text.

čuk	09.10.2010, 8:51:02

Opět jako vždy vynalézavý styl a jazykotvorba, ono obkružování a vycizelovávání pohledu z nezvyklého úhlu a pod zvláštním poetickým drobnohledem (píši asi málo srozumitelné ptákoviny, což však kritici zhusta činí). Uklidňuje mě však fakt, že autor je neověřitelně svůj a na komenty nedbá. Mám by však dojem, že hledající neklidné a bouřlivé ego kamsi uniká (může to být různě), jako by se psala pointa či tečka za šňůrou textů. Navíc mi poslední odstavec připadá jako reálně sebehodnotící. Nu co, uvidíme co dál.


ze dne 09.10.2010, 11:30:37
kilgoretraut: Je a zároveň není ten odstavec, jak píšeš, autoreflexivní. Podle toho, jak se na ten text díváš, takže: Neocortext připouští všechny formy čtení, všecky smysly, cesty. Je to jakási matrice, do které se imprintuje čtenářské "já". Tedy... v ideálním případě samozřejmě.