|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Dvě tváře ::
Dobrovolně se přiznávám, že jsem malinko přetáhl stanovený rozsah. Tímto se tedy dávám na milost a nemilost redakci, spolusoutěžícím i čtenářům.
Znáte múzy, když na něčem trvají, těžko se jim odporuje… |
| |
|
|
Na tváři mladé ženy se objevil úsměv. Po mnoha dnech bylo překrásně slunné sobotní dopoledne.
Soňa vyšla z hypermarketu a zamířila domů. Musela totiž nakoupit pár věcí, protože se měl večer stavit Lukáš. Celý týden ho neviděla! Pravda, byly v kontaktu přes SMSky, ale ty nedokážou nahradit letmé doteky, polibky a samozřejmě i jiné věci…
Zrovna přecházela po úzkém železném mostě přes místní potok, když v tom ji něco zaujalo. Na druhém břehu, nedaleko kamenných schodů, se ve vysoké trávě cosi zatřpytilo.
Jindy by takový odraz nějak zvlášť neřešila, ale tentokrát jí to přišlo jako neuvěřitelně překrásné. Proč? Netušila.
Most přešla, přesto jí to vrtalo hlavou! Ba dokonce její zvědavost neustále rostla! Nakonec se zastavila a chvíli usilovně přemítala. Jenže to už bylo rozhodnuto. Po několika vteřinách zamířila ke schodům, které obezřetně sešla. Rozhodně nechtěla, aby jí podjela noha a zrovna dnes si něco pochroumala.
Různě nakukovala do míst, kde by se měl nacházet onen záhadný předmět, jenže nic neviděla.
Hluboce si povzdechla, oči vyvrátila v sloup a rukama rozhrnula vysokou trávu. Naštěstí už byla suchá, protože ze všeho nejvíce nenáviděla lepící se trávu na dlaně. Co však spatřila jí málem vyrazilo dech.
S podivnou bázní a zároveň i s úžasem držela v rukou velikou, přímo obrovskou, šnečí ulitu, jež byla protkána stříbrnými žilkami s růžovým topazem uprostřed, který vytvářel různorodou směs barevných odlesků. Nejvíce ji však překvapila pozoruhodně malá hmotnost.
Rychle se rozhlédla do všech stran, a když nikoho neviděla, vystoupala po schodech a předmět schovala do nákupní tašky opřené o jeden ze schodů. Pak se rozběhla domů.
V chodbě zanechala ledabyle ležet nákup, jen právě najitý předmět si vzala s sebou do obývacího pokoje. Pozorně si jej prohlížela a teprve teď si uvědomila, že se skleněná přepážka v ústí ulita dá silou odsunout.
Učinila tak a s překvapením zjistila, že uvnitř bylo pečlivě složeno několik archů bílého papíru. S viditelným zájmem je rozložila a došlo jí, že ve svých rukou drží dopis. Bez nějakého zbytečného otálení ho začala číst:
Jmenoval jsem se Patrik Farský. Za život jsem udělal pár kravil, ale nic tak vážného, kvůli čemu bych měl tak pykat. Tady je můj příběh, neznámý čtenáři. Snad ti pomůže některé věci pochopit…
Bylo krátce po jedné hodině odpolední. Klienti banky se začínali znovu objevovat, ale o nějakém ruchu nemohla být řeč. Celkově byl dnešek takový ospalejší.
Ve větší místnosti se nacházelo pět stolů, za kterými seděli pracovníci, a pak dvě prosklené přepážky, kde byli pokladní.
Patrikův stůl stál kousek od vchodových dveří. Dobře tedy viděl na rušnou ulici, a tak se nenudil, když zrovna neměl co na práci. To se však stávalo jen málokdy.
Pracoval tu necelý půl rok, ale bavilo ho to. Navíc tu měl na pohled příjemné spolupracovnice, a s jeho kolegou Petrem se taky dalo docela rozumě mluvit. Nemohl si stěžovat, tedy zatím.
Zrovna dodělal nějaké podklady ke smlouvě, když těsně před vchod zastavil motorkář. Svůj stroj, Honda CB 750 Seven Fifty, jak neomylně poznal díky bratrově posedlosti, nechal běžec a vstoupil do banky. Bez jakéhokoli zaváhání zamířil přímo k Patrikovi.
Ten ho celou dobu sledoval, a každou vteřinou se ho zmocňoval neklid, a taky úžas.
Těsně u prvního stolu se zastavil. Jeho postava byla docela impozantní. Odhadem mohl měřit tak sto devadesát, ale klidně i dva metry. Svaly se rýsovaly kamkoli, kam oko spočinulo. Jeho oblečení bylo černé, a tak trochu divné.
Vysoké kožené boty s přezkou, kožené kalhoty, klasický křivák s třásněmi na rukávech a na zádech, rukavice s kovovými chrániči na kloubech ruky, prstů a na zápěstí a vyklápěcí helma s kouřovým plexisklem, který zakrývalo jeho obličej. Ani na jednom kusu oděvu však nebyl žádný nápis prozrazující výrobce.
„Přejete si?“ hlesl nervózní Patrik. Nebylo se mu čemu divit. Rozhodně to bylo nestandardní, aby do banky přišel chlap jak hora s helmou na hlavě, která znemožňovala jeho identifikaci.
„Přicházím kvůli tobě. Nemá cenu se mnou smlouvat, protože postrádám soucit. Nesnaž se jakkoli bránit, jen bys ohrozil přítomné.“ Jeho hlas byl mrazivě klidný a zlověstný. Kdo ví, jestli vůbec patřil člověku.
Patrik, bledý jako stěna, odevzdaně vstal ze židle, obešel stůl a zamířil ke dveřím. Proč tak činil? Nejspíš proto, že mu cosi našeptával, že tato osoba neblufuje. Ale po pravdě řečeno, on sám to netušil. Anebo snad ano?
„Co se to tady děje?! Pane, tady nesmíte mít na hlavě helmu!“ ozvalo se náhle za jejich zády. Patrik se zastavil. Zmocnila se ho jiskřička naděje.
Motorkář pohlédl na staršího strážného.
„Ustup mi z cesty! Pro tebe jsem si nepřišel,“ pronesl neznámý. Ve stejnou chvíli se stalo cosi prapodivného. Po plexiskle mu přeběhl namodralý záblesk.
Strážník tvrdě dopadl na zadek a sledoval, jak motorkář nasedá s Patrikem na motorku a odjíždí neznámo kam. Jako by náhle přišel o veškerou životní energii.
Nejdříve vyjeli z města, a pak beze slova pokračovali dál po silnici. Projížděli různými městečky či vesnicemi, ale nikde nezastavovali. Nikdo si jich nevšímal, nikoho nezajímali.
Mladý muž jen tak seděl na motorce a otupěle sledoval ubíhající krajinu. Snažil se přijít na to, co se to děje, a proč se nepokouší utéct. Jenže na nic kloudného nepřišel. Tedy, na něco přece jen přišel. Čím dál víc byl ospalejší. Snažil se tomu vzdorovat, ale marně.
Měl podivný sen. Utíkal po lesní cestě. Před ním běžel jeho bratr. Snažil se ho dohnat, ale Radek se mu neustále vzdaloval. Zakřičel na něho, ať počká, avšak i to zůstalo bez odezvy. A pak najednou proti němu běžel černý kůň. Snažil se mu uhnout, uskočit do strany, ale jeho tělo ho vůbec neposlouchalo. Mířil přímo proti splašenému zvířeti. Jasně viděl jeho oči, jedno modré a druhé červené, které ho pozorovaly. Chtěl vykřiknout, ale bylo pozdě.
Ucítil obrovský náraz do těla, který jej odmrštil dozadu. Vše kolem zčernalo a on měl pocit, jako by se vznášel. Když se temnota roztrhala, znovu běžel. Nenacházel se však již na lesní cestě, ale v samém centru města. Zrovna jen kousek od míst, kde se nacházela banka, ve které pracoval.
Dokonce viděl i sám sebe, jak sedí za stolem a cosi dělá na počítači. A taky motorkáře, který ztratil kontrolu nad svým strojem a v plné rychlosti doslova prolétl dveřmi. Jeho motorka smetla hned první stůl, který jí stál v cestě, včetně pracovníka banky.
Patrik se probudil s hlasitým výkřikem. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, ale vůbec to tu nepoznával. Kousek od něj stál motorkář, který ho pozoroval.
„Kde to doprdele jsem? A kdo jsi ty?“ vyštěkl Patrik. Už dlouho se tak dobře necítil. Byl plný síly. Nejraději by se na toho motorkáře vrhnul, ale s jeho sto pětasedmdesáti centimetry a šedesáti kily by to asi moc dobře nedopadlo.
„Dali jste mi mnoho jmen, smrtelný chodče. Nazývej mě třeba Charun.“
Podivné jméno, problesklo hlavou mladému muži. Nemohl si pomoct, ale cosi mu to říkalo. Teď ale na vzpomínání nebyla ta správná chvíle.
„Proč jsem tady a… kde to vůbec jsem?!“
„Nač mít tyto vědomosti, když ti stejně nepomohou na svobodu?“ Z motorkáře začalo pomalu prosvítat namodralé světlo. Helma se postupně rozplynula. Obličej měl rozmazaný, ale jeho nepřirozeně rudě dlouhé vlasy byly jasně viditelné.
„Kdo jsi?!“
„Převozník. Sbohem, smrtelný chodče.“ Když dořekl svá slova, pohltil jej modrý záblesk a zmizel. Kousek opodál zůstala ležet plápolající pochodeň.
…A tak jsem tam zůstal sám. Když konečně odezněl prvotní šok, vzchopil jsem se a vzal si pochodeň. Začal jsem prozkoumávat okolí a postupně zjišťovat, že se nacházím v jakémsi labyrintu uvnitř rozsáhlého komplexu jeskyně.
Minuty se zpíjely s hodinami a dny s týdny. Nedokázal jsem vůbec vnímat čas tak, jak jej normálně vnímáme. Hodinky ani mobil mi nefungovaly. Neměl jsem jakoukoli potřebu pít či jíst. Cítil jsem se jiný, ale ne mrtvý. Dokonce jsem si schválně pořezal ruku, abych viděl svojí krev, jež se postupně srážela.
Znovu jsem bezcílně bloudil, když tu náhle zaslechl čísi hlas. Zaradoval jsem se a ze všech sil jsem volal, jenže ten hlas mě ignoroval. Brzy se přidaly další, a také kroky. Jako by někdo šel jen metr za mnou, ale já nikoho neviděl.
Děsilo mě to, ale zároveň jsem byl za to rád, protože jsem nebyl na tomto místě sám.
Bez jakékoli známky únavy jsem procházel komplexem dál. Nejdříve jsem nic nenacházel, ale pak se to začalo měnit.
Podivné vyobrazení lidí modlící se k nějaké řece, postava s dvěma hlavami, pramen vystřikující z několika semknutých lidí a podobně.
Ale to nejpozoruhodnější teprve mělo přijít. Jeskyně se rozšířila do šířky, přičemž se objevily čtyři vchody a právě v jednom jsem se nacházel.
Uvnitř stála jediná věc. Malé jezírko. Uprostřed něj byl stojánek, na kterém ležely tři věci. Propiska, listy papírů a neuvěřitelně velká šnečí ulita. Přistoupil jsem k nim a dlouho jsem se zdráhal tomu uvěřit. Váhal jsem, ale nakonec jsem to udělal.
Na onen kus papíru nyní píšu to, co mě potkalo. Papír vkládám do nitra ulity, kterou házím do jezírka. Zdálo by se, že tímto by měl můj příběh končit, leč nekončí. Má totiž ještě jedno, závěrečné, dějství.
Nikdy jsem nijak zvlášť nevěřil na jakoukoli magickou moc čísel. Snad ani teď nevěřím, i když vím své. Třináctka je prý nešťastné číslo. Možná ano, možná ne. Pro mnohé národy je spjatá s podsvětím a posmrtným životem. I to je možné, ale taky nemusí být. Jenže s tímto číslem je tak trochu problém. Má totiž dvě tváře; někomu přinese štěstí, jinému neštěstí.
Vůbec netuším, můj milý neznámý čtenáři, ke komu se tato ulita dostane, ale třináctý čtenář, který si přečte můj příběh, nastoupí místo mě. I já si to přečetl a nevěřil. Ale pak uvěřil. Sbohem, můj milý čtenáři a odpusť mi.
Žena trochu rozpačitě dočetla dopis a odložila ho na stůl. Vůbec netušila, jak tohle všechno má brát. Samozřejmě se jednalo o nějaký blbý a hloupý vtípek, přesto se tomu vůbec nesmála.
A jak bych se to měla dozvědět, kolikátý čtenář jsem? blesklo jí hlavou. To byla dobrá otázka, na kterou neznala odpověď.
Venku zaburácela motorka. Ošila se, byť ani netušila proč…
Znamenalo to snad něco?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 23 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 50 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
