obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2141565 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 10 ::
obr

:: Na křídlech věčnosti ::

 autor Eternity publikováno: 12.10.2010, 10:04  
Můj první příspěvek tady... Otřepané téma, já vím :-)... vlastně výjimka v tom, o čem běžně píšu...
 

Bez zájmu jsem pozoroval dění před sebou. Tak už to udělej, pomyslel jsem si. Na co čekáš. Věděl jsem však, proč otálel. Doufal, věřil, že se tu přece jen někdo objeví. Že k němu přiskočí a strhne ho zpět. Nebo s ním jen nezištně promluví a upřímně pochopí jeho vnitřní žal.

Každý sebevrah v to doufal.

Většinou se to nestalo.
Svět šel kupředu, pulzoval, roztahoval se. Neustále cosi nového vznikalo, rozvoj a vývoj všeho rozličného postupoval vpřed. Ruku v ruce s rozmachem nových technologií a možností přicházela osamělost. Komunikace uvadala, vyhasínala. Lidé se navzájem přestali poslouchat, nevnímali ty, jež pomoc potřebovali. Jejich zoufalé volání nebylo, nebo nechtělo být vyslyšeno.

Myslel si, že je sám. Začal nahlas vzlykat a rozmlouvat sám se sebou. Znělo to zoufale. Netrápily ho existenční problémy. Netrápila ho dokonce ani nešťastná láska, alespoň ne prioritně, jinak bych ji z něho vycítil. Připadal si zoufale sám. Tak moc chtěl změnit svůj život, ale nevěděl jak. Chtěl začít jinde a jinak, ale neměl s kým.

„Copak chci tolik? Copak se to nikdy nezmění? Jsem já ten špatný?“ ptal se sám sebe.
Nejsi. Jsi jen příliš jiný. Nesplyneš s nimi nikdy. A právě proto jsi sám a sám zůstaneš, pomyslel jsem si.

„Kdybych jen věděl, co je na druhé straně, bojím se,“ řekl tiše.

Ptám se na to samé, člověče. Už věky věků. Na rozdíl od tebe se to nikdy nedozvím, odpověděl jsem mu v duchu.

Člověk si položil hlavu na kolena a dal naplno průchod svému žalu.

Zadíval jsem se někam nad jeho hlavu a zatím nezúčastněně nasál vír jeho myšlenek.
Myslel na nějakou dívku. Takže přeci jen v tom byla i láska. Jako téměř vždy. Zachytával jsem jednotlivé paprsky jeho roztěkaných vzpomínek a něco mě nepatrně zaujalo. Ten člověk byl umělec. Básník. Osamělý rytíř bojující s nepochopením, jenž četl svoje verše pouze sobě a svému psovi, protože v nakladatelství, kam svá díla posílal, jeho tvorbu odmítli vydat. Právě myslel na svoji poslední báseň. Vnímal jsem, jak si ji vnitřním hlasem přeříkává, jak tragikomické verše pomalu plynou… a začal mě nepatrně zajímat.
Neměl jsem rád lidi. Alespoň ne většinu.

Pro umělce jsem měl slabost. Bylo to osobní. Dřív jsem psal. Je to už hodně dávno. Umělci znamenali poselství, odkaz pro další generace. Umělci byli tvorové s duší. Ať byla jakkoliv rozervaná, jakkoliv šílená, jakkoliv paranoidní, do svých děl vkládali to nejlepší z ní. Ať už tvořili s jakýmkoliv úmyslem. Někteří toužili po věčné slávě a obdivu, jiní po bohatství a blahobytu, pro další bylo důležité, že tu část z nich navždy zůstane. Ti nejlepší z nich se zapisovali do dějin. Jejich těla dávno zetlela v hlíně, jejich duše tu však s námi stále byly a jsou, v jejich obrazech, které dokážeme fascinovaně sledovat hodiny, v jejich příbězích, jež nás alespoň na chvíli zbaví povinnosti vnímat hutnost reality kolem sebe, v jejich stavbách, jež se oprávněně nabubřele tyčí nad našimi hlavami, v jejich sochách, jež mi tolik připomínají mě samotného. Jsem socha, jejíž duše je chladná a kamenná, mrtvá duše, jež dávno odešla na druhý břeh, zatímco tělo zůstalo a strnule bloudí měnícím se světem napříč staletími.

Za ta léta své existence jsem vůči lidem otupěl.
Vlastně mi byli lhostejní. Umělců, jejichž čas se naplnil příliš brzy, jsem však zbylým kouskem své duše, té, co kdysi milovala umění, litoval. Kdysi jsem toužil jsem po stále další a další tvorbě, která by tryskala přímo ze srdcí, bažil jsem po krásných slovech, zvukomalebných rýmech, obrazech, jež promlouvají za svého stvořitele.

Byl jsem renesanční člověk. Kdysi. Narodil jsem se v plném rozpuku anglické renesance, v polovině června roku 1590. Shakespearovi v té době bylo 26 let a stál na počátku cesty, na jejímž konci ho čekala věčná sláva.

Alžběta I., pátá a poslední panovnice z rodu Tudorovců, jež stála v čele Anglie a Irska v letech 1558 až 1603, si ještě stále užívala poslední doutnající plamínky slávy, kterou jí přinesla porážka španělské armády roku 1988. Zdaleka však neměla vyhráno, válka, která následovala, stála Anglii mnoho prostředků a sil a skončila až po Alžbětině smrti.
Byl jsem básník. Miloval jsem hru se slovy, laskal se s nimi. Můj problém však byl, že jsem se snažil až příliš. Verše ze mě netryskaly s uvolněností a přirozeností, z mých básní byla cítit toporná snaha vyrovnat se velikánům své doby, což se mi nikdy nepodařilo.

Jako člověk, mladý a sebevědomý, přesvědčený o svém talentu, jsem nedokázal unést dobře míněnou kritiku. Cítil jsem se nepochopený. Měl jsem od té doby mnoho času přemýšlet. Vyzrát jako osobnost, ačkoliv dnes už jsem přezrálý, zahnívající. Můj pohár dávno přetekl, a přesto tu jsem. Mám tělo mladíka a duši nejprotivnějšího starce.

Věčnost…

Věčnost je největší prokletí, nejstrašnější trest, jakým lze lidského tvora odsoudit. Tenkrát jsem si to nemyslel.

Dar věčnosti…Věčnost je zlo, je to stvůra, která se vám sápe po hrdle a nikdy jej neprokousne nadoraz. Je to škvár, je to temnota, je to věčná samota.
Vzdychl jsem…

Podíval jsem se naň a ve vteřině se rozhodl.

Zatímco naříkavě lkal, neslyšně jsem se k němu přiblížil, tak rychle, že to lidské oko nebylo schopno postřehnout, chytil jsem jej za ramena a pohlédl mu do očí. Nepředstavitelný úlek, kterým se mu při pohledu na mne oči rozšířily, vystřídala apatie a bezvládnost, a když jsem mu prokousl hrdlo, abych do poslední kapky vysál jeho horkou, adrenalinem rozběsněnou krev, dokonce se otupěle usmíval. Umíral šťastný a klidný.
Byl to zbabělec. Neodhodlal by se, přestože by se na tomto světě jenom trápil. Jeho básně byly smutné a krásné, ale dnešní doba jeho skrytému volání o pomoc nepřála. Zůstal by nepochopen. Zůstal by sám.

Měl štěstí, že byl, čím byl. Opět se v mé stařecké duši po nekonečně dlouhé době cosi pohnulo.

Kéž bys mi šťastný člověče mohl říct, jaké to je…

…na druhém břehu…


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Sidonie Kermack 12.10.2010, 18:04:28 Odpovědět 
   Je to zajímavé, ponuré a - zvláštní, přitom nesmírně lidské. Tu osamělost i nepochopení může takhle popsat jen ten, kdo to vnitřně prožil. A kdo ne, nepochopí. Dávám do oblíbených.
 ze dne 15.11.2010, 0:26:37  
   Eternity: Sidonie, moc se omlouvám, že reaguju takhle opožděně - vážím si komentáře a děkuju za něj...
 čuk 12.10.2010, 10:04:14 Odpovědět 
   Upír. A deprimovaný zoufalý osamělý člověk, na pokraji možnosti sebevraždy, avšak zbabělec. Upír se jeví jako "záchrance" před tímto světem, vnucuje mu smrt místo živého byť trpícího prožívání. A závidí mu, že místo upíří věčnosti pozná, co je po smrti. Hlavní část prózy tvoří pesimismus , deprese z tohoto světa í z marností umělecké tvorby (což ovšem je pocit upírův, možna že si takto tvoří ospravedlnění své vraždy)
Hlavní motiv je zajímavý, ale nedopracovaný. Vše je viděno jen očima zklamaného a depresivního upíra, i jeho výklad skutečnosti. Snad textu chybí větší výraznost a soustředění na myšlenku, někdy se příliš klidně a šířeji rozpovídává. Text je dost plochý, chybí kontrast, aby myšlenka vynikla. Postava člověka je papírová, netradiční myšlení a chuť upíra by mohly být barevnější.
 ze dne 15.11.2010, 0:30:30  
   Eternity: Velice děkuji za přínosný komentář, reaguju sice opožděně, ale přece :-)... soustředila jsem se hlavně na upírovy pocity a z děje mělo být znát, že upír zná sebevrahovy myšlenky, tudíž ví, že skutečně žít nechce a že vražda pro něj bude vysvobozením... mám se stále co učit akaždá kritika je vítaná, díky moc :-)
 čuk 12.10.2010, 9:36:33 Odpovědět 
   Buď vítána na saspi.
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Blog o hypotékách, Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
OprsklinaPlott
(24.5.2012, 18:02)
Jay
(23.5.2012, 16:28)
Kostka
(22.5.2012, 19:55)
mikhal
(22.5.2012, 18:14)
obr
obr obr obr
obr
Projekt geniáln...
Charles
Intermezzo - 8....
Shanti
Dobrou noc, mil...
Arnold Different
obr
obr obr obr
obr

Neocortext14
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr
obr
Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci?
obr
obr obr obr