» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska neotáčí světem."

F. Jones

počet přístupů: 2141565

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Mezihra (1/4) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Pathein

m2m	publikováno: 28.09.2010, 18:34

Následující text vznikl jako intermezzo mezi dvěma částmi rozsáhlejšího celku. Vlastně vznikl náhodně, jen tak pro odpočinek, když jsem ten rozsáhlý celek psal. Mezihra je rozdělena na čtyři části, tak vám přeju, abyste přežili aspoň tuhle první. Za vulgarismy se neomlouvám.


	„Kurvafix,“ sykne Blake ke svému komunikátoru, který varovně pípá množstvím nepřijatých zpráv. „Já doprdele vim.“ Obrátí do sebe poslední půllitr a otočí se k barmance. „Hej, Lindo, pošli mi sem čtečku.“ Prsatá barmanka s modrým přelivem a přehnaně modrými očními stíny jen přikývne a vyšle po desce baru směrem k ožralému vojákovi malou černou krabičku. Voják nad ní mávne zápěstím a zaplatí tak svá tři pivka, které stačil vypít potom, co se společně s Blackem rozloučili před putykou. „Do takovýho pajzlu nejdu,“ prohlásil rezolutně Black a otočil se ke vchodu zády. „Piču starou nejdeš, točej tam super pivo a hlavně obsluha stojí za to,“ oponoval mu Blake a tahal ho zpátky. „Se na tu krabici podívej,“ ohodnotil vnější image baráku Black. „Se mi to rozpadne nad hlavou a já tu zhebnu.“ „Ale hovno!“ Ale to už se mu Black vytrhl a udělal tři rychlé opilecké kroky. „Jdu za starou,“ oznámil a myslel tím kurvu, za kterou chodil pokaždé, když si povalovali šunky na dovolence na Apenu. „Tak si třeba chcípni!“ křikl za ním Blake a vztyčil oba prostředníky. „Jo…“ uchechtl se Black už dobrých dvacet metrů daleko. Blake odešle čtečku zpátky k modrovlasé prsatici a vrávoravým krokem se vydá k východu. Venku se opře o stěnu pajzlu a dávivě zakašle. Už ani neví, kolik toho vypil, ale určitě toho bylo dohromady dost. S Blackem dali asi osm piv a nějaký ty panáky… jenže kolik? Snad se zase neporvali s místní posádkou… Komunikátor opět zasyčí příchozí zprávou. „No jo, kurva…“ odplivne si Blake a lokty se odpíchne od zdi. Nejistě se narovná a vyhrne si rukáv modré mikiny až k lokti. Zjizvené levé předloktí se mu rozzáří zelenou barvou aktivovaného komunikátoru. Blake spíš intuitivně navolí položku zpráv a posune lištu prohlížeče až nahoru k nejnovějším zprávám. „Blakeu, doprdele, sraz na letišti přesně ve tři nula nula,“ hlásí zpráva s výsměchem. „Máme konec srandy, dneska už musíme bejt na lodi. Nejpozději do osmi do rána. Black.“ „Vysrat se na to,“ ohodnotí kvalitu zprávy Blake a chrchlavě si odplivne. „Dyť máme ještě do zejtřka opušťák.“ Ale víc nereptá. Vyloupne se ze stínu putyky U modrýho měsíce a sinusoidním krokem zamíří k vnějšímu perimetru města. Tam je totiž letiště a musí se tam objevit do hodiny. Kdoví, co zas desátník dostal za inštrukce, pomyslí si znechuceně a přidá do kroku. Začíná být pěkně nasraný, protože začíná střízlivět. Kdybych aspoň nebyl smolař, ušklíbne se v duchu. V normálním béčkovým románu nebo filmu bych cestou potkal nějakou zfetovanou kurvu nebo pasáka nebo aspoň dealera, kterýho bych moh zmlátit. Ale já…? Já zase potkám leda tak párek šukajících krys. Potřebuje se vybít, to si moc dobře uvědomuje, ale jakmile bude na lodi, už nebude s kým. Bitky mezi vojáky jsou zakázány s příslibem krutých trestů a seržant je svině, nehne se z tělocvičny během výcviku kontaktních soubojů ani na krok. Ježišmarja, nedejbože, kdyby se dva vojáci spolu servali a předstírali, že je to jen nácvik. Padesát kilometrů na trenažéru by jim napařil. Ostatně Blake už takový trest dvakrát obdržel a vždycky v tom byl nevinně. Kdesi nad jeho hlavou zařve odlétávající raketoplán. Je to zvláštní, ale v celičkém okolí nesyčí ani lampy pouličního osvětlení, a tak hřmot přistávajícího monstra rve uši. Chvíli noční obloha duní, potom raketoplán zmizí za obzorem a zanechá za sebou jen doznívající šramot a rozplývající se bílou čáru. „Tak fajn, jsem kurva někde v prdeli, ale i tak…“ řekne nahlas a ostražitě se rozhlédne kolem. Podivný pocit mu hladí zátylek. Tenhle pocit obvykle mívá před výsadkem. Tenhle instinkt mu sem tam zachrání kejhák, protože když se schválně trochu opozdí při výskoku z mašiny, jen kolem něj proletí zubatá na wolframové kulce a smutně mu zamává. Blake se rozhodne svíravý pocit neignorovat a ostražitě se rozhlíží kolem. Husinec mu proskočí zády a postaví chloupky na pažích do pozoru. Ulice rámovaná nízkými domy, na které padá spad přistávajících a odlétávajících mašin je tiše pohroužena do světla, které kreslí na asfaltce prachbídné kvality pomerančová kolečka. Pod podrážkami bot mu šustí všudypřítomné listí. Blake si mimoděk vzpomene na svůj první pobyt na Apenu. Tehdy kotvili s fungl novou lodí na zdejší orbitě a měli na planetě třídenní volno. Blake navštívil kamaráda z přijímače, který tady jako dvanáctý nejlepší v kurzu dostal flek na vesmírném ráji. Apen byl skutečnou rajskou zahradou. Mladí vojáci tu klátili nadržené paničky svých velitelů, už přes sto let na planetě nebyla ani jedna vojenská akce, vojclové občas provedli nácvikový přepad údolí na druhém konci kontinentu a pak si váleli šunky u moře a pokuřovali zakázané cigarety. „Že jsem se na to vlastně nevysral,“ pokrčí zklamaně rameny. Blake tehdy v přijímači skončil na devátém místě, což pro něj znamenalo letenku k výsadkářům námořní pěchoty. Paráda, říkali mu, můžeš bejt na sebe hrdej. Hovno hrdej. Už v první akci málem zařval, když ho podivně odražená kulka v pouliční bitce s povstalci trefila přesně pod zadní plát kevlarové vesty. Zdravotník odvedl dobrou práci, hned na místě mu vlastně zachránil život a chirurg ve špitále potom měl lehkou práci. Týdenní léčebka, týdenní rehabilitace a hurá zpátky k maríně. Jojo, usměje se Blake, tehdy jsem byl mladej a blbej. Něco se ve mně zlomilo a já po týhle zmršený akci ještě rád nastoupil do družstva. V další akci jeho kamarád, kterého s ním nespojovala jen podobnost jmen, převzal velení po desátníkovi Touleovi, který zkapal nešťastně pod převráceným transportérem. Blacka tehdy přijala jako desátníka nejen Matka na jejich mateřské lodi, ale později i velení a Black tak velel prvnímu družstvu výsadkové čety námořní pěchoty. Desátník Black. Blake moc dobře ví, že Black je fakt třída a tehdy mu to vůbec nezáviděl. A protože s Blackem chodí dodnes chlastat, moc dobře ví, že být desátníkem je opravdu dřina. Čím vším potom musel Black projít, to by si do hlavy Blake nenalil ani za sto svých zmršených životů. Ulice skončí podivným plotem. „Do psí prdele,“ zakleje voják a rozhlédne se, kde měl vlastně odbočit. Vojenská zóna, hlásí cedule na plotu ze zkroucených drátů. Vítr se protočí oky mezi dráty a pozve střízlivějícího vojáka dovnitř. „Máš recht,“ řekne sám sobě, vytáhne z kapsy klíče a zkusmo je téměř milenecky hodí na plot. Když se nezajiskří, sebere klíče ze země a mrštně přeleze plot. „To je v pořádku, děkuju,“ řekne Black a nevraživě se na svého kamaráda podívá. Eskorta empíků zklamaně udělá čelem vzad a předpisově odkráčí z místnosti. „Kurva, Blakeu!“ Blake se psíma očima pokusí omluvit. „Vojáku!“ zakřičí zupácky desátník a Blake se vyšvihne do pozoru. „Co to do prdele mělo znamenat? Lízt na zakázanej pozemek? Vojenskej areál? Budeš mít kurva ve spisu černej flek a pak za mnou nechoď, že ty nic…“ „Já nic,“ řekne prostě Blake. Desátník se otočí. „Kurvadrát, Blakeu, proč prostě nemůžeš ten plot obejít a dojít sem jako normální člověk?“ „Protože jsem dacan,“ odpoví popravdě Blake a Black se otočí zpátky. Přeměří si vojáka pohledem a pak mu pravačkou sevřenou v pěst lehce ťukne do brady. „Jestli se to dozví starej, máš zase padesátku a budeš mejt na lodi hajzly.“ „To jo.“ Kancelář ředitele letiště se najednou zvětší. Na zdech zavěšené obrazy se protáhnou do barevných cákanců a Blake si vydechne. Ze všeho nejvíc nesnáší tenhle Blackův pohled. Ví, že udělal průser, ale beztak je to desátníkova vina. Kdyby ho nefofroval na letiště, v klidu tam dojde po svých. On přece nemůže za to, že ho chytli dva empíci a dovezli po jeho štěkání sem. „Desátník Black mě volal o-kam-ži-tě,“ hláskoval jim a snažil se nedýchat, aby necítili pivo, „na letiště a tohle byla prostě nejkratší cesta. Klidně si ověřte, že desátník Black tu je a čeká na mě.“ A tak ho dovezli do kanceláře, kde si nejprve vyslechl pokárání od ředitele, a poté, když odešel, se do něj pustil i sám Black. Oba empíci se otočili na podpatku a vidina pěkného bonusu za zatknutí ožralého vojáka se jim rozplynula literárně přímo před očima. Black s Blakem nakonec opustí kancelář, desátník s povýšeneckým výrazem a Blake s výrazem trpícího pozůstalého. Areál letiště projdou díky chodbám pro personál rychle, a když se před nimi rozevřou poslední dveře, vejdou do čtvrtého terminálu. Čas na Blakeově komunikátoru ukazuje přesně za deset minut tři ráno a Blakeova mizící opilost se promění v úděsnou kocovinu. Unaveně zasedne vedle desátníka na měkkou sedačku a natáhne nohy daleko před sebe. „Kurvafix,“ zahučí a promne si obličej. Pokročilá hodina a dlouhá pařba mu vykreslila pod očima velké fialové kruhy, třídenní strniště se leskne zaschlým potem, špínou a prachem. „Posral sis to sám,“ prohodí směrem k němu Black a plácne ho hřbetem pravé dlaně pod ucho. „Co tak kvaltuje?“ Desátník pokrčí rameny. „Nevím. Starej mi poslal rychlou zprávu a v šest ráno se všichni musíme hlásit na orbitě. Potom hupsnem na loď a máme misi.“ „Však máme dovolenku až do zítřka, ne?“ „Ten zítřek začal před třemi hodinami a znáš nařízení, stačí jen kývnout a posledních čtyřiadvacet hodin opušťáku je v luftě.“ „Hm,“ kývne Blake a roztáhne nohy téměř do pravého úhlu. „To bude zase randál, až mě serža objeví.“ „To bude.“ „Nevím proč, ale mám divnej pocit,“ svěří se jakoby jen tak Blake. Ten svíravý pocit ho ale opravdu trápí. „Víš, takovej ten, kterej mívám občas před akcí.“ Black přikývne. Instinktu svého kamaráda se naučil důvěřovat více než nejmodernějším stopovačům. „Něco konkrétního?“ „Ne-e.“ „Hm.“ Oba vojáci se propadnou do nitra mlčení. Blake schová ruce do hlubokých kapes zasviněných džín a Black, už předpisově oblečen, se natáhne do podobné pozice jako jeho kamarád. „To bude nějakej voser,“ řekne nakonec Blake. „Myslíš ten důvod, proč tu teď sedíme?“ „To taky,“ usměje se voják. „Ale vtipnější je to, že další akce se nebojím, ten pocit… nevím, jak to říct. Jako by se tejkal jenom teďka.“ „Hm,“ udělá Black znovu a rozhlédne se kolem. „Čucháš nějakou čuňárnu od empíků?“ „Kdepak,“ zavrtí hlavou Blake. „Něco se posere při výstupu do atmosféry, uvidíš.“ Oba vojáci pak současně mlasknou a podívají se po bráně, do níž za chvíli jako jediní pasažéři vstoupí. Terminál je podivně prázdný, což ovšem není moc překvapující. Sedí tu pouze oni dva, protože pouze oni dva nemají ve tři ráno nic lepšího na práci než sedět a čumět na hodiny. Terminál čtyři navíc slouží převážně pro federální účely a z planety odsud za chviličku vystartuje raketoplán, který je donese na přestupní orbitální stanici vysoko nad Apenem. Odtud pak zamíří na vojenský dok a nasednou do už zamluveného člunu, kterým odpádlují na mateřskou loď. „Ani nám tu pořádně nerozsvítili,“ oznámí Blake. „Nekecej,“ odmění ho Black. „Za chvíli přistavěj autíčko a svezeme se na rampu.“ „Hej, tobě to dneska fakt šajní.“ „Taková pochvala se cení,“ roztáhne Blake svůj široký úsměv od ucha k uchu. „Beztak se tam něco posere, uvidíš.“ Ticho, které opět ovládne prázdný terminál, přeruší najednou šeptavá výzva místním interkomem. „Vůz pro desátníka Blacka a svobodníka* Blakea je připraven. Prosím, vejděte branou do spojovací chodby.“ „Ha,“ uchechtne se Blake. „A je to tady.“ Následuje přesun počítačem řízeným vozidlem po dráze pro globální letadla až k rampě pro staromódní raketoplány. Jejich modernější varianta je považována za příliš drahou, aby sloužila pro jednoduché vzlety na orbitu. Místy se vojáci setkávali s obyčejnými čluny, které fungovaly jako kyvadlová doprava a převážely cestující z orbitálních stanic na povrch jedna báseň, ale většina kolonií se rozhodla neinvestovat do dražších člunů a moderních raketoplánů, a stále využívá stroje z dvaadvacátého století. Jejich životnost je dlouhá a provozní náklady i přes hluk, který vydávají, opravdu nízké. Pro malé posádky, které cestují na orbitu, jsou tyto raketoplány ideální. A protože budou cestovat jen oni dva, nepřichází v úvahu, aby byla vypravena speciální loď s velkými provozními náklady. Raketoplán, i přes svoje stáří, vypadá stále impozantně. Dlouhá štíhlá raketa se téměř mazlí se štíhlým trupem lodi. Mobilní konstrukční věž se vedle ní zdá jako hrubý železný pilíř. Dvojice šikmých křídel je pomalována federálními barvami a na ocasu stroje se uhnízdil orel opravdu silně připomínajícího toho mariňáckého. Oba vojáci vyšplhají po žebříku do kokpitu, otevřou schránky s helmami a zasednou na svá místa. Stroj bude sice plně ovládat počítač, ale desátník Black se vsune na sedadlo prvního pilota, Blake hned vedle něj na pozici kopilota. Oba si nasadí přilby s multifunkčními displeji a kyslíkovými maskami a zapnou se šestibodovými bezpečnostními pásy. „Věži, jsme připraveni,“ sykne Black do interkomu, který si posune před svá ústa. „Opakuji, jsme ready.“ „Tady věž, zahájíme odpalovací sekvenci. Zajistěte si prosím vchodový vrata,“ usměje se kdesi na druhé straně příjemný mužský hlas. „A jo, kurva,“ plácne se Blake do helmy. „Zavírám dvířka, teď.“ Zmáčkne téměř neviditelné tlačítko. „Super. Začínám s odpočtem,“ ohlásí operátor na věži. „Deset, devět, osm, sedm, šest…“ Začne zážehová sekvence. Pomalu se otevřou ventily přívodu paliva do kyslíko-vodíkových motorů. Motory se zažehávají postupně se stanoveným intervalem, aby byl náraz na konstrukci zmírněn pokud možno co nejvíce. „… pět, čtyři…“ Všechny tři motory už šlapou na devadesát procent svého výkonu. Oba vojáci pevně svírají madla sedadel. Za chvíli to začne. Nápor na konstrukci v tuhle chvíli dosáhne svého maxima a vychýlí raketoplán z vertikální osy asi o půl metru směrem ke konstrukční věži. „… tři, dva, jedna…“ A pak se zažehnou oba přídavné startovní motory a jejich síla způsobí, že se raketoplán vrátí do své původní osy. Po patnácti metrech letu se uvolní pojistky na vystřelovacích mechanismech sedaček pilota i kopilota. Stoupání podél konstrukční věže trvá sedm vteřin, raketoplán letí svisle bez jakéhokoliv manévrování. Jakmile stroj opustí konstrukční věž, autopilot provede rotační obrat o sto dvacet stupňů a nos raketoplánu se začne pomalu sklánět, takže se celá sestava ponoří do letu na zádech. Na hledích obou vojáků vyskakují údaje, počítač monitoruje průběh letu a před oči pilota vyhazuje čísla o výšce, rychlosti letu, úhlu náběhu a ubývajícím množství paliva v nádržích. Asi půl minuty po startu autopilot poprvé začne sahat na tah hlavních motorů. Aby na celou konstrukci nebyla příliš vysoká zátěž, počítač sníží výkon motorů na pětašedesát procent. Raketoplán chvíli stoupá bez jakékoliv změny. Přetížení tlačí oba vojáky do sedadel, jejich zkřehlá těla opět zažívají tolik důvěrný pocit. Blakea opustí jeho svíravé nutkání se rozhlížet po střelách země-vzduch a neznatelně se uvolní. Black dál monitoruje údaje a pohledovými příkazy zasouvá do rohu svého hledí informace o možnostech návratu a případné havárii. Na tahle čísla nemá náladu. Přibližně po dvou minutách letu počítač odhodí pomocné startovací motory. Tady poprvé položí Black prst na výrazné tlačítko. Kritický okamžik, kdy by mohla nastat chyba a motory se neoddělily od lodi, přejde bez výraznějšího zaváhání a Black si tiše oddychne. To nejhorší mají za sebou. Pomocné motory odpadnou jako zbytečná zátěž a asi po dvaceti vteřinách počítač navede raketoplán na oběžnou dráhu. Po čtyřech minutách od startu si již oba vojáci poklepou zatnutými pěstmi. Poslední kritický okamžik, kdy by počítač mohl špatně navést stroj na orbitu, pomine a oba vojáci se již nemusí bát, že by museli celou planetu obletět. Stroj lehce klesne a v tomto klesavém letu prudce nabere rychlost. Postupně, jak ubývají pohonné hmoty a klesá hmotnost celé sestavy, narůstá přetížení k hodnotě 3G. Jakmile tato hranice padne, počítač sníží tah motorů a přetížení zůstane konstantní. „Tak, v cajku,“ usměje se Black. Počítač před něj sice sune další vrstvu údajů, ale prozatím si můžou oba vojáci odpočinout. Počítač se jich zeptá až za několik dlouhých vteřin, jestli mají skutečně odstartovat manévr k dosažení výchozí oběžné dráhy. Black odsouhlasí příkaz a počítač se již o všechno postará. Následující půlhodinu oba vojáci stráví v sedadlech a budou tiše sledovat mumraj okolo sebe. Teprve čtyřicet minut po startu raketoplán dosáhne určené výšky téměř tři sta kilometrů a počítač jen odešle oběma vojákům na hledí další a další informace. Orbitální stanice je obrazně za rohem a během několika málo minut k ní raketoplán pečlivě naplánovaným manévrem přirazí. Nyní už není posádky třeba, všechno obstará počítač, takže se oba vojáci i s přilbami a kyslíkovými maskami vydají ke vzduchovému uzávěru. ____________________________________________________________________________________ * Svobodník je českou variantou amerického (v našem případě federálního) vojína první třídy (private first class)


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 5		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 17		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 66		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kondrakar	06.10.2011, 8:33:25

Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar* ze dne 05.10.2011, 23:09:30* Pamatuju a leccos mám ještě uschováno z toho cos mi kdysy poslal. O tom Lučištníkovi a Pěšákovi, pamatuješ? To byly celkem dobrý příběhy. Vrátit se k tomu dneska, vykřešeš z toho něco echt.

Kondrakar	05.10.2011, 23:09:30

Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar* ze dne 05.10.2011, 11:48:38* A jinak, konečně něco od tebe co se dá i číst. Neber to zle, ale nad některejma tvejma dílkama jsem musel hodně přemejšlet o čem to vůbec je. Tuhle sérii jsem si vychutnal od začátku až do konce. Suprovka.


ze dne 06.10.2011, 0:35:06
m2m: Jo, tak šak si pamatuješ, co jsem dycky psal ještě na čítárně. To se nikdy nezměnilo. Čím jsem starší, tím víc se k těm jednoduchým příběhům vracím :)

Kondrakar	05.10.2011, 11:48:38

Zdravím, líbilo se mi to. Přítomný čas mi nevadil, snad jen zpočátku. Sám s ním začínám pracovat, takže tomu pomalu přicházím na chuť. Co se týče velkého množství detailů a "nedostatečné" technologie, jak tu zmiňoval K. Čížek. Mě to tak nepřišlo. Detailů akorát, startovací pasáž popsaná akorát a technologie seděla (aspoň mně). Kdyby tam byly nějaký plasmový pušky, či lasery, asi by to rušilo víc.


ze dne 05.10.2011, 14:57:20
m2m: Ahoj Ondro! Rád tě zase vidím, hele :) Určitě díkuju za pochvalu, jsem rád, že nejsem sám, komu přítomnej čas nevadí, dle mě plní funkci vyprávění mnohem líp než minulej. A i ta technologie... samozřejmě se dá narvat laserovej kanón do vesmírnýho korábu, ale vměstnat laserovou technologii do mobilního kvéru je momentálně mimo dosah lidský civilizace, takže jsem rád, že ta technika a technologie ti taky sedí. Takže ještě jednou dík a měj se (zatím) fajnově :)

Karel Čížek	13.10.2010, 1:17:08

Příliš mnoho detailů. Možná. Na to, že jde o scifi z nejméně 23. století mi přijde technologie dost nevyrovnaná: na jedné straně kosmické lodě, na druhé straně klasické zbraně a neprůstřelné vesty. Čekal bych orbitální výtah. Aspoň jeden docela maličký. + přítomný čas mi moc nesedí, ale to bude jenom soukromá preference.


ze dne 13.10.2010, 12:16:52
m2m: Ahoj! Už jsem to psal i jinde, takže: 1) Věřím tomu, že současná zbraňová technologie se blíží lidskému maximu. Nevěřím v žádné lasery a tak podobně, jak je ostatně patrno v ostatních povídkách utvářejících celé tohle univerzum. Vrcholem lidské munice pak dle mě je střelivo z ochuzeného uranu. Tím pádem pak klasické kevlarové vesty. Když si vezmeš, jak "malý" pokrok udělalo lidstvo se střelnými zbraněmi za posledních sto let, zdá se mi dalších dvě stě let do budoucna jako relevantní důvod považovat současnou zbraňovou technologii za blízkou svému maximu. 2) Kosmické lodě nejsou tak velké sci-fi, rentabilní návrhy existují už dnes, ovšem nejsou prostředky a vlastně ani důvod k jejich sestrojení, neboť lidstvo létá maximálně sondážně na Mars. Životnost takového křižníku pak může být třikrát delší než raketoplán, jehož životnost je (kromě poruchovosti) neoddiskutovatelná. 3) Lidské kolonie nevyužívají ani zdaleka svého maxima. Není důvod mít na planetě "orbitální výtah", a není důvod ho sestrojovat, neboť nevím, jak takový výtah funguje. Starý dobrý raketoplán má svou neskutečnou životnost, rychlost a je schopen modernizace, na což by měla odpovídat "modernější varianta" v textu zmíněná, v mojí hlavě počítala s hybridním pohonem. Ostatně i v textu jasně zní, že většina kolonií se rozhodla neinvestovat do modernějších zařízení, protože jsou drahá a cestujícím v klidu poslouží kyvadlovka s jednoduchými (ale upravenými) výsadkovými moduly. Takže výtku na nevyrovnanou technologii, obávám se, nemohu dále zapracovat. 4) příliš mnoho detailů... No nevím, mně jich tam přijde dost málo. Vůbec nevím, jak vypadá terminál, nevím, jak vypadal pajzl, nevím, jak je vlastně Blake oblečenej. Jediná detailní pasáž se mi zdá při startu raketoplánu, kterou jsem krátil, jak to šlo, v originále je na tři normostránky, tady je snad jenom na jednu a půl. Co se přítomného času tejče, je to prostě subjektivní a mně přítomnej čas lépe sedí, když mám psát něco, co se odehrává během několika minut či hodin. Nehledě na to, že pokud pak vzpomínám, můžu jednoduše přejít do minulého a odlišit tak výrazně časové linie. Často taky přítomným časem zkouším pracovat tak, abych třeba ve čtenáři vzbudil pocit, že nemohou vědět, co bude dál. Když vypravuješ minulým, čtenář ví, že to nějak skončilo, zatímco přítomnej můžeš najednou utnout, což mi plně vyhovuje právě v tomhle případě, kdy tahle povídka je prostě intermezzem mezi dvěma částmi jedné mojí knihy. Takže tak. Snad jsem si tu svojí vizi obhájil a snad jsem zase nereagoval moc arogantně, takže to nejdůležitější jsem si nechal na konec. Díky moc. Takovéhle komentáře mi pomáhají mnohem víc než ty níže. Buď si svou vizi dokážu před čtenářem obhájit a čtenář pochopí, že to v textu přehlédl, nebo nedokážu, protože to v textu není. Uznávám, zbraňová technologie tam není, ovšem to je názor každého z nás. Někdo věří na příruční vrhače plazmy, někdo na kybernetické vojáky, já věřím na čisté maso a současné zbraně, asi i proto, že je trošku znám. Takže ještě jednou díky moc!

Hanulka222	02.10.2010, 23:15:09

Odpověď na příspěvek od uživatele: Hanulka222* ze dne 02.10.2010, 8:08:54* Stačí, když to vyjde příští sobotu ráno. Dřív bych to stejně nestihla. A FAKT není za co.


ze dne 03.10.2010, 1:11:24
m2m: Uvidíme, jak to šéfové brzo vydají. A prosím, nehádej se, FAKTICKY je za co děkovat.

Hanulka222	02.10.2010, 8:08:54

Jo jo. Jo. Je zvláštní, že je to v podstatě úplně cizí svět, ale ty pouliční lampy pochybný kvality jsou tam i přesto. Uznávám, že dát si hrdina po té pitce ještě energetickou tyčinku, nemusel by to jeho žaludek přežít. Doufám, že pokračování bude co nejdřív. Protože jsem zvědavá, jestli se FAKT něco stane. A jinak... spokojenost.


ze dne 02.10.2010, 10:12:44
m2m: Samozřejmě, jde přece o béčkovej příběh, něco se tam stát musí ·.) FAKT děkuju moc, pokračování vložím týden od publikace tohoto, ať nezneužívám redaktorská práva ·.)

Altro	28.09.2010, 23:19:29

Zdravím, Dříve jsem býval docela fanda do různých scifi a tento příspěvek mi navodil příjemnou euforii vzpomínek. Ač v této době už scifi neholduju, text mě upoutal a nutil číst dál. Příběh působobí opravdu reálně a všechny okolnosti (teda až na ten přístávající/stoupající raketoplán) jsou výborně dotažené. Ovšem těch šotků si stejně všimne jenom Šíma, takže závěrem můžu dát zaslouženou: 1 Altro


ze dne 28.09.2010, 23:32:55
m2m: Děkuju. Já mám braková scífka stále rád a tohle psaní pro mě bylo velkým odpočinkem, tak jsem rád, že se někomu taky líbí ·.) A Šíma? Ten je k nezaplacení. Ještě jednou díky. A moc.

Šíma	28.09.2010, 21:29:45

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 28.09.2010, 21:28:16* Oprava: ...ne zase jednou... ale "opět", protože scifko od Tebe si vždy rád přečtu! ;-)

Šíma	28.09.2010, 21:28:16

Zdravím, Chemčo! ;-) Konečně od Tebe zase jednou pořádné scifko! Těším se na zbytek! šíma čtenář i jeho druhé kritické já jsou spokojeni. Takže si dovolím zahrát onen "jedničkářský pingpong" a hodím ti tam jednu docela bezvýznamnou jedničku! ;-))) P.S. Teda, ta poznámka pod čarou, vlastně ta čára tudle stránku pěkně roztáhla do šířky, jen co je pravda! Hihihi... Není co řešit snad až na jednu věc, při které jsem se zastavil a několikrát si dané souvětí (spíše odstavec) přečetl: -- Kdesi nad jeho hlavou zařve odlétávající raketoplán. Je to zvláštní, ale v celičkém okolí nesyčí ani lampy pouličního osvětlení, a tak hřmot přistávajícího monstra rve uši. Chvíli noční obloha duní, potom raketoplán zmizí za obzorem a zanechá za sebou jen doznívající šramot a rozplývající se bílou čáru. -- asi je v tom trochu čurbes, jako na té planetě (startoval, nebo přistával?) Patrně startoval a trochu ti šotci zaměnili jedno slovo za druhé, viz -- ...a tak hřmot přistávajícího monstra rve uši. ;-))) Pokud tam byl jen jeden, zrovna a startoval, nemohl najednou přistávat a pak zmizet na obloze, či kde! ;-))) Ale už mlčíííííííííím! Děkuji za pěkné počtení!!!!!!


ze dne 28.09.2010, 22:07:25
m2m: Pravdu díš. Původně přistával, ale pro celistvost (patrno v poslední části), jsem ho nakonec nechal odstartovat. Zajímavé je, že ani po patnácti přečteních jsem tuhle chybu neobjevil, a tudíž máš ode mne jedno malé bezvýznamné plus a obrovský dík!