|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Setkání 19/1/8 ::
 Amater |
publikováno: 11.10.2010, 14:45
|
| Ignacius se vrací do města. najde co hledá nebo odjede na cesty do zámoří? |
| |
|
|
Pod nohami Šedáka mi ubíhá cesta jako dávnému Pegasu, mysli si s lehkosti v srdci. Za tři dny ostré jízdy stojí před bránou města a opět ukazuje glejt strážím. Míjí příbytky a rozhlíží se, jestli ho někde neuvidí. Ale je možné, že byl pouhým poutníkem, který už odjel. Možná to vše byl jen sen. Chrám, lázeň i jeho pocity.
„Lucie, vyřiď svému…“
Zaslechne hrubý hlas a mimoděk se za ním otočí. Jeho srdce poskočí radosti. Ten muž - otočený k němu zády. Dlouhé světlé vlasy, čapka s ozdobou, je ten muž z chrámu. Lucius, převaluje jméno na jazyku. Zanedlouho je opět neděle a on ho tam uvidí. Kým je? Jaký je jeho stav a rodina? Možná je ženatý a zbledne.
Stojí vedle nich, ale už bez nálady z toho, že zná jeho jméno. Ne! Nejdřív musí vše zjistit a pak se uvidí. Nechá to být, tak jak to přijde. Naslouchá jejich řeči, i když ji ve skutečnosti nevnímá. Ví, že se to nemá, ale vše co se týká toho muže - ne je to Lucius. Už zná jeho jméno. Jeho duši prostoupí opět nesmírná radost. Lucius najednou udělá krok a dotkne se Šedáka.
„Promiňte.“ Lucius vytřeští oči a Ignacius vidí v jeho očích zmatek.
„To nevadí. Já se omlouvám, že jsem tu zůstal stát. Šedák…“ nebude lhát. Cítí, že se červená a doufá, že je to jen pocit. „Zaslechl jsem něco a chtěl vědět víc. Omlouvám se za nemístnou zvědavost. Jmenuji se bratr Ignacius.“ Představí se, i když ví, že Lucius zná jeho jméno. Oba muži rozpačitě mlčí, proto pobídne koně k odchodu s jásotem v srdci. Dokázal to. Oslovil ho, mluvil s ním a hlas se mu netřásl. Lucius a ten druhý muž se za ním dívají.
Ignacius jede ke klášteru. Zabuší na fortnu a jako předtím vytáhne kříž. Už nikdy se nebude na něj dívat tak jako předtím. Je zvědavý, jestli někdy ztmavne, ale on ho bude chránit a pečovat, tak jak se zavázal. S nelibosti je vpuštěný do komplexu klášterních budov. Jako minule podá uzdu pacholkovi, který koně poplácá po mohutné šíji. Dívá se, jak ho odvádějí do stáje.
„Bratře Benedicte, zdravím vás.“ Ignacius se otočí se na příchozího. „Je zde bratr Gregory? Rád bych ho viděl.“
„Ano je. Je trochu nemocný, ale povídal, že není to nic vážného. Pojďte se mnou.“ Vede ho do hloubi kláštera a on opět slyší nadpozemský zpěv. Znovu ho uchvátí jako poprvé.
„Děkuji za doprovod.“ Ignacius otevře dveře a nechá bratra Benedicta za dveřmi. „Gregory?“
„Ignacie? Jsi to ty? To jsem rád. Vyřidíl jsi, co jsi měl… ale podle toho, že jsi brzy zpět vaše sídlo… musí být blízko.“ Ignacius se usměje a posadí se na prostý kavalec.
„Co je ti? Vypadáš hrozně.“ Zděsí se, v jakém stavu je Gregory. Položí ruku na tvář. Celý hoří. Copak tady se o něho nikdo není schopen postarat?
„Jen jsem asi nastydl. Neboj se nic vážného. Zanedlouho budu vpořádku.“ Gregory zakašle.
„To vidím. Přivezl jsem něco od našeho bratra Serge. Hned se podívám, co tam je a udělám čaj a donesu teplejší pokrývky. Mlč, ano.“ Vyskočí a jde shánět věci. Gregory se za ním dívá a poprvé se od od jeho odjezdu usměje. Pokusil se zjistit, kdo je ten světlovlasý muž, ale podcenil počasí a nastydl. Ani nemrkne a už má na sobě horu pokrývek, horký čaj s něčím voňavým. Poznává meduňku, další léčivé rostliny a med. Pije a cítí, jak se mu trochu ulevilo.
„Bude to v pořádku. Vypadáš nějak jinak. Stejně tak jako jsi přijel. Dobré zprávy?“
„Jak se to vezme. Ano i ne. Musím do města a pak přijdu a budu ti vyprávět jeden příběh.“ Zvedne se a chce otevřít.
„Ten světlovlasý muž, že mám pravdu?“ Gregory opět zakašle. Ignacius ztuhne.
„Ano. Musím s ním muvit.“ Ignacius za sebou tiše zavře dveře. Má tušení, že i Lucius ho bude chtít vyhledat. Už jen proto, aby ho zabil. Rád by věděl, proč. Klidným krokem dojde do budovy, v které je ubytován. Mnich ho zavede do skroného příbytku a opustí. Není jeho povinností se o něj dál starat.
Co vůbec opět tady chce? Dumá bratr Benedict, který ho pozoruje zpoza sloupu.
Desmond nezůstane v pokoji dlouho. Po chvilce váhání se zahalí do šedého pláště a prochází ulicemi, kterými pouze procházejí hlídky s pochodněmi. Zkoumá město a vtiskává si jeho každý kout a zákoutí každé i té nejmenší uličky. Chtěl by vědět, kde bydlí, ale všechno má svůj čas. Město je velké, proto mu to chvilku trvá. Obdivuje z dálky chrám a měšťanské výstavní domy. Na náměstí stojí nádherná fontána s třemi ženami, které drží v rukou džbány. K ránu se vplíží do kláštera. Když obchází zeď kláštera, objeví malou branku. Bude muset zjistit, zda je otevřená. Chodbami klášterá jde k cele Gregoryho. Stojí u lůžka, potom poklekne a modlí se za jeho zdraví. Po skončení modlitby se jemně dotkne jeho čela. Necítí to co k Luciovi, a přesto se mu zdá, že ho zná dlouho. Horečka klesla. Zavře dveře a dojde do svého pokoje. Položí se a spí do poledne, kdy opět vyrazí do města.
K večeru se vrátí a hned jde ke Gregorymu. Vstoupí a potěší ho, když ho vidí sedět.
„Citíš se lépe?“ Ignacius se k němu posadí. Vezme ho za ruku. Jak by to snadné bylo, kdyby on ho zaujal.
„Ano. Díky těm bylinkám co jsi mi donesl, jsem se uzdravil. Musíte mít úžasnou lékárnu a zahradu.“ Gregory se usmívá, ale v očích má otázku. „Našel jsi ho?“ optá se nakonec napjatě. Ignacius zvážní a vstane. Přistoupí ke kříži na stěně a dotkne se ho.
„Nenašel jsem, ale chtěl bych tě o něco požádat. O velkou laskavost.“ Ignacius se k němu otočí. Gregory se zatváří nejdřív odmítavě, ale potom se zeptá.
„Co potřebuješ?“ Gregory zrezignuje.
Ignacius se nadechne. „Potřebuji klíč k brance u kláštera. Jen na pár dní. K pátrání, víš.“ Vidí, jak Gregory váhá. „Prosím,“ dodá tichounce.
„Zkusím něco, ale až zítra, ano. Je to vedle mé zahrádky s bylinkami, tak snad by to neměl být problém. Je to určitě k pátrání?“ Musí se ho zeptat.
„Ano. Jakmile ho najdu, klíč ti vrátím. Slibuji.“ Gregory Ignáciovi přikývne. Pokusí se ho získat. „Potřebuješ si odpočinout a já tady zacláním.“ Zvedne se a otočí se k němu ještě jednou. „Děkuji, Gregory.“
„Raději běž. Jsi unavený stejně jako já.“ Jako předchozí večer dojde do pokoje. Svlékne se a v kalhotech se položí na kavelec a přtáhne přes sebe pokrývku. Jako každou noc se mu zdá stejný sen. Něco ho vzbudí a on ucítí na svých rtech ruku.
Políbí ji a otevře oči. Nad sebou spíš tuší, než vidí postavu Lucia. Klidně leží zvědavý, co chce dělat. Lucius se dotkne rtů a opět se zachvěje. Jsou měkké, neobvyklé. Uvědomí si, že chce ho vidět opět. Ale ten polibek, vždyť je to proboha kněz! Je zmatený svými pocity.
Ignacius natáhne ruku a dotkne se ho. Po hmatu si uvědomí, že buď má na sobě kutnu, nebo plášť, ale jak se sem dostal?
„Zítra ráno… Ne, dnes ráno,“ opraví se Lucius, když si uvědomí pokročilou noc, „pojedeš po levém břehu řeky, až dojedeš k lesu, kde tě budu čekat.“ Odtáhne se a dívá se, kde tuší obrys Ignacia - muže, kterého přišel před několika dny zabít a místo toho ho nechal žít. Ignacius zaslechne otevírané dveře a víc nic. Na rtech mu hraje úsměv a on se dotkne rukou rtů. Nemýlil se, nic se mu nezdálo, nevysnil si toho muže, jeho vliv na něho a svoji touhu po jeho dotyku. Zavře oči a vybaví si jeho obličej. Krásné… Zítra ho bude držet v náručí. Určitě bude a klíč už nebude potřebovat. Zasní se a ani neví, jak usne.
Ráno ho na tváři pošimrá první paprsek a on radostně vstane. Rychle se obleče. Přehodí přes sebe šedý plášť a dojde si pro koně.
„Musím ho trochu projet lenocha,“ odpoví Ignacius na překvapený výraz stájníka. Vyhoupne se na něho a opustí klášter. Snaží se krotit a nejet rychle, ale pomalu jako by jel na procházku. Vyjede z městské brány a snaží si nevšímat její ozdoby. Zase chytili nějakého lupiče. Dojede k řece a zahne do leva. Řeka líbě teče v dlouhých zákrutech, břehy porostlé křovinami. Je na kraji lesa, ale on jede klidným krokem, jako by v lesích neřádili bandité. V dálce uvidí zelenou hradbu lesa a jeho srdce prudčeji zabuší. Sevře mezi prsty uzdu a pobídne koně do klusu. Nemůže se dočkat. Před lesem zpomalí a rozhlíží se. Nikdo nikde. Copak lhal? Ale nechce se mu to věřit. Určitě se jen zpozdil nebo ho něco zdrželo. Sedí na koni a pozoruje línou řeku. Není moc velká a snadno by ji přeplaval.
„Proč jsi tady? Mohl bych tě zabít!“ Uslyší za sebou hlas Luciuse. Neotočí se a dál se dívá na druhý břeh řeky.
„Kdybys to chtěl udělat, tak dnes v noci jsem mrtvý. Proč mně chceš zabít?“ Teprve teď se otočí. Za ním na ušlechtilém černém koni sedí Lucius s mečem v ruce. „Nemůžeš mě zabít, stejně jako já bych tě nemohl zabít.“ Stiskne koleny koně a popojede k boku Luciova vraníka. Zřetelně vidí každý jeho rys, jeho modré oči, plné rty, hladkou pokožku se strništěm. Nestihl se zřejmě oholit a dlouhé vlasy spadají v jemných vlnách až na ramena. Dívají se na sebe a zkoumají každý svůj rys v plném světle. Ignacius natáhne ruku a dotkne se tváře. Jeho oči zněžní.
„Jsi proboha kněz!“ slyší vykřiknout Lucia.
„Tobě to nějak vadí?“ Stáhne ruku.
„Tobě by hlavně mělo vadit. Vždyť… Pojď někam jinam. Mohl by nás tu někdo vidět a vy nejste ve městě moc oblíbený,“ popíchne ho Lucius a obrátí koně ke stezce vysoké zvěře. Ignacius vyrazí za ním.
„Nezáleží mi na těch z města. Záleží mi na tobě a na Řádu. A to je moje věc. Proč jsi mně chtěl zabít?“ optá se ho znovu zvědavý, kam ho to vede.
„To je zas moje věc!“ Lucius se za ním otočí. Neví, proč se Ignacius usmívá a jede s ním. Je blázen nebo co?
„Dobře. Pojedeme dlouho?“ Odměnou je mu mlčení. Ignacius si povzdechne a taky se odmlčí. Zřejmě celou noc nespal na rozdíl od něho. Je mu vidět na očích, že není z jeho objevení rád a k tomu jejich pocity. Měl v očích zmatek, když se ho dotkl. Zarazí se. Jak se vlastně miluje? Zčervená a přemýšlí nad tím. Měl se zeptat Austina. Je to hloupost, ale ta nejistota je hrozná. Snad na něco on přijde. Lucius se už s někým určitě miloval. Stezka už dávno zmizela a oni vjedou na mýtinu, kde stojí přístřeší, v jakých přespávají dřevorubci.
Lucius sesedne a uváže koně. Nevšímá si toho, co dělá Ignacius a hned vejde dovnitř. Ignacius sesedne z Šedáka a pohladí ho. Přiváže a doufá, že se mu nic nestane. Vstoupí dovnitř. Rozhlédne se a překvapí ho útulnost, kterou by nečekal. Řekl by skoro přepych. Tady pravidelně někdo bydlí nebo je obývaná. Kožešiny, kavalec a jednoduchý stůl s židlemi. Polička na, které stojí hliněné nádobí se džbánem. Oheň, žádný krb, a u něho na zemi kotlík. Uprostřed stojí Lucius a mlčky se na něho dívá.
„Proč ses vrátil? Co po mně chceš? Chceš se pomstít?!“ vyhrkne na něho, ruce sevřené. Ignacius odloží plášť a přemýšlí kde začít. Stáhne si rukavice a podívá se na mozolnaté ruce od cvičení s mečem.
„Proč jsi mně sem přivedl? Co chceš po mně ty?“ řekne v klidu Ignacius.
„Ne to co ty. Zatraceně, proč jsi vůbec přijel?“ Jeho oči jsou plné vzteku. Ignacius k němu přistoupí.
„Pro tohle jsem si přijel.“ Přitiskne ho k stěně a dotkne se jeho rtů. Jsou tvrdé, jiné, ne tak vláčné jako v lázních. Dotýká se jich a uvnitř se chvěje touhou a žádosti. Chtěl by ho svléci, ale co když neopětuje jeho touhu a city? Ne to ne, když ucítí, jak zvláční nejdřív jeho rty a pak tělo. Ucítí jeho ruce kolem krku. Prohloubí polibek, tak jak to udělal Lucius. Líbají se a tisknou se k sobě. Líbá ho stejně jako tehdy on, odtrhne rty od jeho a začne líbat tváře, dotýká se víček, čela. Vrátí se k pootevřeným rtům a vklouzne do nich. Zasténá pod dojmem polibku. Líbí se mi to, jak se k němu tisknu, jak mě dokonale vyplňuje. Těší se z jeho přítomnosti.
„Dost!“ odstrčí ho. Lucius ho drží od sebe, ruce opřené o hrudník. Hlavu má sklopenou, aby se nedíval do Ignaciových očí. „Jsi přece kněz, to je hříšné. Víš, vůbec co chceš?“ Ignacius chvilku mlčí.
„Ano vím!“ Odtáhne mu ruce a každou políbí. „Ale pokud chceš, nechám tě být. Jestli…“ Neví jak říct, že pokud ho nemiluje a nakonec se odhodlá. „Miluji tě Luciusi. Pokud mě nemiluješ, zítra zde nebudeš, rozumíš. Pokud necítíš to stejně jako já, zítra nepřijdeš a já odjedu. Budu tu čekat celý den a potom z tvého života zmizím.“ Ignacius pustí jeho ruce. Odstoupí a je mu těžko, ale musí to vědět. Musí vědět, jestli jejich city jsou vzájemné. On se už rozhodl, ale Lucius nepřemýšlel o tom jako on. Lucius jde ke dveřím a podezřívavě ho pozoruje, když ho zastaví slova toho podivného rytíře – mnicha.
„Lucie,“ chvilku váhá, „máš krásné jméno. Přitahuješ mě a ještě něco.“ polkne, ale přece není zbabělec. „Nevíš, jak se muži spolu miluji?“ Vidí, jak Lucius vytřeští oči, ztuhne a zalapá po dechu. Ignacius se usmívá čirou radosti. Má radost, že je tady, že ho vidí. Je tak… nádherný. Možná se rozhodl za moc rychle, ale ještě v životě necítil k někomu co to k němu. Touhu i chtíč, pečovat o něho, hýčkat ho v náručí a starat se. Líbat a laskat, dát mu celé srdce, dát mu co chce. Pozoruje, jak tam nehnut stojí.
„Myslíš to vážně?“ dostane ze sebe Lucius. Zavrtí hlavou a snaží se přesvědčit, že je to sen.
„Ano myslím a běž, než to rozhodnu a nikam tě nepustím.“ Ignacius udělá krok směrem k němu. Lucius najednou práskne dveřmi. Otevře a hledí za černou klisnou. Je rád, že nevzal i jeho Šedáka. Zítra tady bude a bude čekat do konce dne. Pokud nepřijde, odjede k moři nebo ještě dál. Cesty jsou četné a on může jet po mnoha z nich. Vezme rukavice a plášť. Vyjde ven, ale ještě se otočí a podívá se po přístřešku. Zítra.
Venku odváže Šedáka a nasedne na něj. Tělo i hlava mu zpívá, zítra. Nepochybuje, že tady bude. Určitě přijede. Jede stejnou cestou, jakou přijel. Měl by se vykoupat v řece a tady je i hezké místo. Zítra, dnes se mu nechce. Pobídne koně do cvalu. Zavýskne rozkoši z jízdy a pohybu koně. Neměl by, ale má tak velkou radost. Přiblíží se k městu a zvážní. Zadrží koně a důstojným krokem projede bránou. Musí být do večera zpět, jinak mu bránu zavřou, přemýšlí už o zítřku. Jede mlčky městem, které za ty dva dny dobře poznal. Zabuší na fortnu, ukáže glejt a kříž. Hodí uzdu pacholkovi. O Šedáka bude dobře postaráno a zítra ho poveze k jeho lásce. Nejraději by začal zpívat, ale stačí, že slyší hudbu ve svém srdci. Jde se zamračenou tváři, jak se na rytíře sluší. Zaklepe a opatrně vejde dovnitř
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
