» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."

Gandalf

počet přístupů: 2141570

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Smolař Kája ::

Pantagruel	publikováno: 12.10.2010, 23:18

O Kájovi, který se věru nenarodil pod šťastnou hvězdou. Naštěstí už brzo umře.


	Starej Rumpál, křestním Bohouš, takže teda Bohouš Rumpál, povídá jednou svojí drahé půlce: „Podívej, mámo, zdá se mi, že je ten pravej čas říct si to na rovinu.“ „A co jako?“ zajímá se Miluna svým odpudivým nosovým hlasem. „No, však víš – to o našem Kájovi.“ „Aha, tak o tom,“ Miluš trochu zchřadla. „Tak začni a já se přidám.“ „Chrchlmm, chm…,“ rozkašlal se Bohouš – měl totiž tuberu – a říká: „Mám už delší dobu takovej dojem totiž, že to naše dítě je úplně dočista blbé, vůbec nic neumí, je k ničemu a zbytečné.“ „Hm, no jo,“ povzdechla si Miluna, „a navíc je ošklivé a špatně vychované a …“ „Za to si ale může sám!“ zdůraznil ihned Bohouš, aby v tom bylo jasno. „Nepřerušuj mě!“ okřikla ho stará. „Promiň, já jenom, že…“ „Tak kdo teď mluví, hyml hergot? Já nebo ty?!“ prskala. „Ale to víš, že ty, drahoušku. Tož teda mluv, já už budu zticha.“ „A kde sem to vlastně přestala?“ „Si myslim, žes byla u toho, jak je ošklivej a špatně vychovanej...“ „Aha! Jo, to je vono. A taky má plíseň na nohou!“ „No nepovídej,“ podivil se otec, „to jsem vůbec nevěděl.“ „A hemeroidy!“ „Až tak?!!“ „No jo. Doktoři taky povídali, že prej už se mu to tam nějak zanítilo nebo co. A šmarjá, sem si všimla, jak sme tam tuhle s Karlíkem byli, kolik ti páni doktoři znaji těch latinskejch názvů! To je teda něco, Bóžo!“ Bohouš se trpce zatvářil, s velkou vážností položil svou chlapskou mozolnatou dlaň na vrásčitou babskou ruku své ženy – to aby ji uklidnil – a povídá: „Vím, jak je pro tebe těžké o tomhle mluvit, Milunko. Ale prosím tě, neodbíhej od tématu. Vždyť je to tak důležité! Jde přeci o našeho synka!“ „Hmm, máš pravdu,“ vzdychla stará matka. Jak tam tak spolu seděli na lavičce při stěně domu a stíny se dloužily, padly na ni chmury. „Co z toho našeho kluka bude, táto? Všiml sis už té ošklivé bradavice, co mu vyrašila na tváři?“ „Chrhhhhlllchmhmm,“ zase ta tubera. „Cože? O tom jsem taky nevěděl!“ „Dyť to seš celej ty!“ probodla ho vyčítavým pohledem. „Poslední dobou se s Kájou vůbec nevídáš. A vůbec nikdy sis s ním ještě nepromluvil hezky z očí do očí jako chlap s chlapem!“ „No, né že bych jako nechtěl, ale to víš: trochu mně vadí, že mu chybí ta žaludeční záklopka, nebo tohlencto, jak to ty páni doktoři poudali, a že mu teda de všechno to smradlavý z břicha rovnou jako z pusy. Nó, to mi trošinku vadí, to jó. Ale jinak ho mám rád!“ „Já taky. A moc!“ pravila žena. Načež chvíli seděli potichu. „A co ten jeho nádor, Miluš? Je to lepší?“ „Prorostl už přes oko a tlačí mu prej jako nějak na mozek nebo co, ale doktoři řikaj, že prej to zatim nevadí, páč je ten kluk stejně už blbej jak poleno a na ty, jak voni řikaji, migrény, nebo co, je už zvyklej, páč těma trpí taky odmalička – asi to bude vod tý doby, jak si ho ještě mlátíval do hlavy, taťko.“ „No jó! Tehdá, to byly časy!“ zavzpomínal starej Rumpál a oči najednou tomu starýmu mrzotuovi zářily, že by ho člověk ani nepoznal. „Ach jo! To už se nám nevrátí! Jéjejejééj!“ „Krucinál fagot! Nech toho, táto, nebo mě zas rozbrečíš! Víš, jak jsem na tyhlencty nostalgický věci citlivá!“ „Crhmph… chrchly… chmm… No jo, promiň Miluš.“ Ale přestože to manželovi vytkla, stejně se Miluna do vzpomínek ponořila: „Jojó, to bylo tehdá moc moc jiný, když byl kluk eště maličkej, ty ses mu v tý době ještě nevyhejbal a bral sis ho k sobě do pokoje aspoň třikrát denně…“ „Abych ho zmlátil…“ „Dyť řikám, to bejvaly časy! Oj! A jak sme si večer pěkně lehnuli do postele všichni společně a tys Kajdu hladil a dělal mu takový ty různý humoreskní věci, třeba s pindíkem, nebo tak… jéje! To byla náramná švanda!“ „Hahahá! To teda jo!“ souhlasil Boža a byl rád, že se Miluna směje. Poslední dobou to totiž dělala dost málo a u Rumpálů v chalupě byla taková nějaká ztěžklá a zatuchlá nálada. „Ale tohle si poslechni, táto! Že prej nějakej ten doktor povídal, že prej to jako nebylo dobře, když sis s klukem takhle hrál.“ „Ale prosim tě!!! Snad tomu i ty nevěříš!? To sou takový hnusný závistivý řeči!“ rozčílil se Rumpál, až se z toho zas rozkašlal. „Chrmpffff… chrrr… Pliv! A eště snad někdo bude povídat, jako prej tuhlenc Toník v hospodě, že našemu Kájovi ten pindík upad kvůli tomu! To sou teda ale fakt hnusný pomluvy, to teda jo! Závidí nám, že máme synka rádi! Fuj!“ „No bodejť... Jako kdyby všichni nevěděli, že to má Kája z tý lepry, ze který mu přece odpadla už i jedna strana obličeje. Přece ta druhá než ta, co na ní má ten nádor.“ „A na který straně má tu novou bradavici?“ zajímal se starostlivý otec. „Tu má přece na tý tváři, ze který mu maso slezlo, v tom jedinym místě, kde špetka kůžičky ještě zůstala.“ „Ahá! No tak aspoň vim, jak Kája teď vypadá,“ pokýval hlavou Boža. „Jak dlouho jsi toho kluka vlastně neviděl?!!“ zpražila ho žena jedním z mnoha svých tvrdých pohledů. „Nóóó, ehmmm,“ vykrucoval se starej Rumpál. „A hele! My tu vedem zas ňáký takový řeči a přitom sme chtěli mluvit vo něčem jinačim!“ „Jak jinačim? Chtěli sme mluvit přece o Karlíkovi. Nebo snad né, safra?“ „Ale to jó. Chrmmhhhpfff… Uf! Jenže vo něčem dost důležitym, co se ho teďkonc jako dost tejká!“ „Hm? A vo čem?“ přemýšlela Miluna. „O tom, že mu měknou kosti a tuhnou klouby? Né, o tom sme přece mluvili minule, jak nám to přišlo poštou – ty výsledky prohlídky přece.“ „Krucifix laudon, mámo! Vo to tuď vůbec nejde!“ „Takže ani o to, jak ten šramot na plicích…“ „Ne! O nic takovýho!“ řekl Rumpál se vší rozhodností. „Hmmm…“ ztichla žena, „tak to bude něco vážnýho. O co teda jde, taťko?“ Rumpál se trochu nadechl, důležitě pokýval svojí šedivou hlavou a povídá: „Zkrátka a dobře, mámo, kluk už je dost starej, aby se postavil na vlastní nohy, jak se řiká. Přece ho tu nebudem vydržovat do soudnýho dne! Chrchllllmph… pfuj!“ „Hmm,“ zasmušila se milující matka, „tohle nechám na tobě, taťko. Ty jsi hlava rodiny. A máš pravdu, klukovi bude brzo jedenáct a čtvrt a my ho tu furt krmíme ze svýho, jako kdyby byl malej.“ „No právě, a navíc teďka, když sme si koupili to třetí prase, tak pro Kajdu už nezbude žádnej šrot. Čtyři hladový krky bysme těžko podělili. Dyť to víš sama, že už takhle měl Kája papu nanejvejš jednou za tři dni.“ „No jo a navíc je to kluk hladová, páč jak má tu tasemnici, tak…“ „Poslouchej, mámo!“ zvolal Bohouš Rumpál, „kluk prostě musí z domu!“ „Dáme ho teda někam do učení?“ zeptala se opatrně stará Rumpálová. Boža na ni tak pokradmu vložil očko, jestli to jako myslí vážně: „Děláš si legraci, mámo?!! Víš, že teď probíráme vážnou věc přece!“ „No jó, ale myslela sem, že třeba kdyby se učil sběračem tohlenctoho jako, ehm, fekálií, tak by to třeba pochopil a mohl by v tom bejt časem eso.“ „Jak časem, Miluš? Chrchlll… uh! Dyť ten nádor ho zabije prej asi do dvou let. A stejně, tohle neni ani žádná pořádná chlapská práce! To by se mu holky smály a nemoh by si žádnou hezkou namluvit, aby s ní založil rodinu, a byl by pak osamělej a smutnej. Tohle by jsi snad chtěla?! Takovej hnusnej život by jsi mu přála?!!“ „I to víš, že né, taťko! Nedej bůh!“ zalomila rukama Miluna. „Dyť víš, že já chci pro kluka jenom to nejlepší!“ „Jo! Chrchlllmh… hmmpffr… já taky. Takže už sem promluvil s Pepíkem Horkovců, jestli by moh náš mladej vyrazit na sezónu do kamenolomu s klukama z lapáku.“ „No teda! A co na to Pepík?“ Táta se vší hrdostí: „Že prej jo! No, věřila bys?! Tak sme si na to plácli, připili sme si jako na mladýho, ať se mu tam daří, a zejtra kluk vyráží!“ „Jůůů! A to ho vezmou mezi sebe do vlaku?“ divila se stará Rumpálová. „Na celou tu dlouhou cestu?!“ „No, skoro i jo! To víš, tomu sem se taky divil. Že prej může jéct klidně na střeše a dokonce ho tam přivážou, aby nespad.“ „No teda, chm, chm, chm,“ nemohla tomu věřit máma, „že by ten náš kluk přece jen někde našel uplatnění? – A poslouchej, táto: neni to těžká práce tam v tom kamenolomu nebo co?“ „Ale nóóó, to víš, že trochu se kluk bude muset hejbat, no. Ale to máš jako v každý práci. A hele, vono to nebude tak horký, páč prej voni pracujou jenom vod rána do večera a když už je úplná tma, tak že si prej můžou někdy i lehnout někam mezi kameny a v pohodě se vyspat. – Chrmmm… Pliv! Ble! takovej hnusnej hlen!“ „Aha, aha,“ říkala Rumpálová a snažila se představit si, jaký život teď její milovaný synek povede. Neuměla si to sice představit nějak zvlášť dopodrobna, ale stačilo jí myslet na svého malého Kajdu jako na člověka, který MÁ PRÁCI a třeba má na sobě i nějakou tu pracovní uniformu nebo aspoň holínky nebo tak něco, a hned by se samou pýchou snad zbláznila. „Akorát poudal Pepík, že sou ty muklové takový jako vobčas vostrý k novejm lidem a že když někdo prej taklenc nějak jako nezapadne do koulektivu, – vyčnívá jako a vybočuje – nebo co, tak že mu prej dělaji tuze zle. To je prej nějaká šikana, nebo cosi tohlencto.“ „Cožé?“ „No já taky nevim, voni tam tomu takle prej řikaji a je to tam asi dost voblíbený, páč i Luboš, co dělá bachaře s Pepíkem, vo tom v hospodě dost často poudá a chlapi mu za ty historky dycky kupujou paňáky, páč to bejvá někdy fakt bžunda. He he he!“ „Aha, ahá! No jo, tak to von ale Kája si na to dá pozor, viď?“ ujišťovala se máma. „Chrchl…! Eh! Fuj! – No bodejť! Neměj strach mámo, dyť von si nějak poradí, ne? Dyť přece už neni malej – s tim třetim zanícenym hrbem bude mít na vejšku už tak přes šedesát centimetrů! A bude to pro něj i dobrý – takovej koulektiv jako –, páč jak my ho vodmalička skrejváme furt ve sklepě, kvůli tomu, jak je vošklivej, tak se zatím nemoh moc naučit takovýmu tomu lidskýmu… no víš co myslim – aby měl tu jako vyřídilku, jak se říká, ne?“ „No jó, kluk se tam mezi těma tvrdýma chlapama aspoň trochu votrká, viď?“ „Přesně tak. A bude z něj konečně porádnej mužskej! Tak víš co, mámo? Běž mu sbalit ňáký věci, ať může zejtra hned vyrazit. Dej mu s sebou zrezlou plechovku s trochou šrotu a šlupek, co zbyly po prasatech, ať má kluk co zakousnout po cestě, a půjč mu i ten děravej pytel, co bejval na brambory, ať má do tý zimy aspoň něco teplýho na sebe, a řekni mu, až ho budeš vyprovázet, že taťka ho pěkně pozdravuje, a že na něj jako moc myslim a sem pyšnej a tak... znáš to…“ „Tak jó, taťko, to on bude strašně rád! Něco takle krásnýho si mu eště nikdác nevzkázal!“ „Hm, to víš… chrchllllmhh… Pf…! Uf! Sem z toho dneska takovej ňákej celej naměkko.“


celkové hodnocení autora: 95.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 13		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 24		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

JAB	15.10.2010, 18:44:04

Dobrý a čtivý text. Cítím v tom brko Járy Cimrmana, sexisté prominou. 1-


ze dne 15.10.2010, 22:25:56
Pantagruel: Díky. Ačkoli Cimrman mne - aspoň myslím - nijak zvlášť neinspiruje. Ne tedy, že bych ho neměl rád... To by byl hřích, nemilovat Járu!

Lyrie	14.10.2010, 19:15:56

Začetla jsem se s chutí, nějak jsem si Tě oblíbila a tak pokaždé čekám, co Ti schválí. Mé čekání nebylo marné, přibyl Smolař Kája. Ach, Bože, ono nestačí, jaké jsi mu nadělil rodiče a čím jsi obdařil jeho fyzický vzhled, on je ještě navíc, chudák, úplně blbej :-) K povídce mám pár výtek. Jak už psala Anna, jde tu o nejednotnost v použitém jazyce - není dost dobře odlišen vypravěč od poněkud primitivních, nicméně milujících rodičů. Kája je asi tak do půlky, možná do 60% textu vylíčen celkem uvěřitelně, rozuměj, jsem ochotná věřit, že má všechna ta postižení, ale čím víc jsi mu jich nakládal, čím víc jsi ho znetvořoval, tím to pro mě bylo méně a méně věrohodné. Ráda jsem uvěřila, že je mu jedenáct a čtvrt a musí z domu (hehéé, skvělý černý humor), ale nevěřila jsem šedesát centimetrů. To je moc málo. Nebo že by mohl jet na střeše vlaku. Nevěřím. Mohli by ho třeba nakopat pod sedačku nebo zamknout na umývárce, nebo ho dát k zavazadlům... Ono je dobré trochu přehánět, ale tak, aby byl čtenář ještě ochotný to takzvaně sežrat. Jinak nemám výhrad, Tvůj humor se mi líbí i to, jak píšeš. Budu se těšit na další absurdní, černé, (ne)uvěřitelné příběhy :-)


ze dne 15.10.2010, 22:24:24
Pantagruel: Díky. Jsem rád, že sis mne oblíbila. :-D Ale k tomu přehánění: já přeháním rád, tedy nečekej nic umírněného ani propříště :-DDDDDDDDDDD Mimochodem, šedesát centimetrů mít může (jako mám např. já, ale na střeše vlaku jsem teda ještě nejel, to je pravda :-)) Papa

Vopice	13.10.2010, 23:16:43

hanáčtinu bez zpátky:) „a navíc je ošklivé a špatně vychované a …“ - měla jsem zato, že je takovej syn a ono se hovoří o dítěti.

Vopice	13.10.2010, 23:06:41

Anna už to dokonale rozebrala... K tomu nářečí: chvílema Miluna mluví (zvlášť na začátku) zdá se hanáčtinou, pak zas ale ne, tak by mě zajímalo, co to je za nářečí? ale hlavně tohle: dlouho jsem tady na saspi nedočetla takhle dlouhej text. tenhle jsem dočetla s chutí, nenechala jsem si ujít jedinou hlášku a musim se sklonit před tvým stylem humoru, kterej je hodně hodně tvrdej a přitom pořád na úrovni. jde vlastně o dost otřesnej příběh, ale já se u toho nemohla než chechtat. jak psala Anna - stylově by to chtělo dotáhnout, ale pro mě text i v týhle podobě víc než dobrej. v rámci saspi - výbornej.


ze dne 14.10.2010, 13:17:26
Pantagruel: Díky za komentář a především za chválu. :-D Jsem rád, že Tě to pobavilo. Tenhle humor nicméně považuji ještě za velmi měkký; ty "tvrdé" záležitosti nezveřejňuji. Na úrovni této nižší tvrdosti bych ale mohl uveřejnit ještě pár povídek - teřab aspoň pro Tvé pobavení -, ale nejsem si jist, zda se obecně nesetkají - byť por mne nijak tvrdé nejsou - spíše s odporem. Připadá mi, že tu většina komentátorů tíhne spíše k realističtěji laděným věcem (fantasy se koneckonců také snaží vždy tvářit co nejrealističtěji), tak nevím. A například své (rádoby) surrealistické výstřelky sem neumístím ani náhodou... Vypjatě narcistnímu charakteru mého typu totiž každá kritika - byť trefná a do budoucna podnětná - působí jisté trauma. :-DDDD Ještě jednou díky, papa.

Anna	13.10.2010, 21:22:33

Ad at plechovka - asi jsem se špatně vyjádřila... ne, že by dělali něco špatného; spíš se na tom dal krásně ukázat specifický druh tzv. lásky k bližnímu...on takovýhle detail umí divy. A k té poetizaci + nadsázce - ta se Ti myslím povedla dobře v Šalamounových slzách, tam je toho tak akorát. To je ta maximální míra, které bych se držela, když je toho víc, už to působí chtěně.

Anna	13.10.2010, 13:32:35

Mrazivě tragikomické. V podstatě je to hodně smutné. Taková parodie na rodinné vztahy, které leckde nejsou úplně nejzdravější - ať už na kterémkoliv konci spektra. Text by zasloužil stylově sjednotit - klidně bych nechala rodiče mluvit nespisovně, nářečím a vůbec, jak jim zobák narost - ale o to vybroušenější by možná mohl být styl vypravěčův. Takhle - zvláště pak, když mícháš dohromady spisovnou češtinu se slangem, vzniká podivná směska. (Já vím, že ani Ty ani já nemluvíme pouze spisovně nebo nespisovně - ale bavíme se o povídce, ne o autentickém záznamu.) Další věc, na kterou by sis možná měl dát pozor, je jednak přílišné vyšperkování popisů - místy se násobí a kupí jak v ruském klenotnictví (osobně mám tentýž problém, proto mě to vždycky "kopne" - svou chlapskou mozolnatou (dlaň) na vrásčitou babskou ruku své ženy... jeden příklad za všechny a to, že někde přeháníš AŽ MOC. Nejde o to, že bych musela věřit/nevěřit, že Kája dostane na cestu rezavou plechovku se šrotem - ale o to, že daleko drsnější by naopak bylo, kdyby mu rodiče buď (dle autorova záměru) našli tu nejlepší plechovku prasečího žrádla ve všech Spojených Chlívcích, jimž vládnou rukou společnou a nerozdílnou - anebo naopak prostě jen konstatovali Dáme mu na cestu aspoň plechovku toho šrotu... ať se kluk naposledy poměje... Možná tu poslední možnost bych viděla jako nejvýstižnější. Resumé - příběh jako takový se mi líbí, i ta myšlenka, která možná trošku utekla Šímovi - ale formu by to chtělo dotáhnout.


ze dne 13.10.2010, 20:18:26
Pantagruel: Díky za podnětný komentář. Ano, s tím kolísáním formy máš pravdu, tam mi to nějak uteklo. Tu byla - asi jako u většiny ostatních mých povídek - zřejmě potíž v tom, že já si u tohoto typu svých rádoby humorných slátanin (no, upřímně: i nějaký humor tam myslím je :-)) nic neplánuji (žádné osnovy, pointy, kdovíco), jen to tak nějak vychrlím a když už je to hotovo, nějak se v tom sám nemůžu zorientovat a přijít na to, kde by to chtělo doladit a jak - a v tom jsou pak tyto komentáře velice podnětné!!! Nicméně to zmnožování popisů jsem mínil též jako určitý druh humoru - určitá parodie v přehané poetizaci -, byť tedy se asi nezdařilo. Co se týká plechovky se šrotem, ta je tam zmíněna jen víceméně mimochodem, není to žádné velké téma; já ani nemyslím, že by se ti rodiče domnívali dělat Kájovi něco špatného, tedy to "naposledy" by se tam podle mne nehodilo, ale to už je otázka, jak kdo by si ten závěr představoval a jak si vysvětlil postoj rodičů ke Kájovi. Díky ještě jednou.

Šíma	12.10.2010, 23:16:31

Zdravím! Koukám na Tvůj text zleva, pak zprava a pokyvuji hlavou. Pokud měl být čistě humorný (snad i s náznaky černého humoru, viz všechny ty nemoci a starosti), pak jsi svůj nápad a formu pěkně zazdil délkou samotného textu (tedy dialogu obou rodičů). Textu by slušela určitý dietní program, prostě bych jej prostříhal, samozřejmě až pak, když bych si promyslel, co je pro něj podstatné a co ne. Někdy je více méně, nežli více a stále opakující se myšlenky (na určité téma) či motivy mohou čtenáře začít nudit. A protože osobně ve svých textech také velmi nerad mažu, věř, že vím o čem mluvím, tedy píšu. Známka odpovídá mému hodnocení (horší dvojka) přestože je zcela orientační! ;-)


ze dne 13.10.2010, 0:53:54
Pantagruel: Zdravím a děkuji za komentář, který je jistě podnětný, ačkoli tak úplně nevím, jestli trefil hřebíček na hlavičku. Možná jsi zrovna neměl chuť číst delší text...? Ale třeba máš pravdu. Podle mého vkusu je to dlouhé akorát. Budu rád, když se k tomu vyjádří ostatní; možná je můj soud v tomhle ojedinělý. Ještě jednou díky a pozdrav.


ze dne 12.10.2010, 23:20:47
Šíma: Ha, zdá se, že došlo k záměně slov v mém komentáři: Někdy je méně více, nežli více... Prostě všeho moc škodí a je dobré najít onen zlatý střed, přestože mnohdy je velmi těžké zbavit se některých slov, či vět, které se člověku zdají být dobrými a nepostradatelnými.