|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: O křišťálovém draku a očích jezerní královny ::
| Posílám svou první pohádku do workshopu. Uznávám, že jsme si tentokrát řádně naložili a tohle téma nás všechny pořádně prověří. Slovy klasika: "Tohle byla opravdu těžká písemka, sám jsem měl problémy..." Ale teď už se děti pěkně posaďte a poslouchejte... |
| |
|
|
Bylo nebylo, za lesem borovým, kopcem Větrovcem a potokem Kačákem rozkládalo se království na první pohled obyčejné. Dobrý král Richard vládl tam spravedlivě a lid ho miloval. Země pod jeho korunou vzkvétala a když přišel čas, přivedl si král na svůj zámek paní z Jezerní říše, aby se stala jeho královnou. A nebyla to jen taková obyčejná královna. Lidé o ní říkali, že má ty nejkrásnější oči na světě. Prý se v nich odráží hluboká vodní hladina nekonečného jezera.
Tehdy vystrojena byla svatba pro tisíc hostů a muzikanti z celého okolí tam byly sezváni. Po tři dny všichni jedli, pili, tančili a radovali se, ke spokojenosti krále i královny. Avšak jak už to bývá, při všem tom shonu kolem se na jednu osobu zapomnělo. Nebo spíš raději bylo zapomenuto?
Na jihu království, v močálu černém a bahnitém, žila už více než pět set let zlá čarodějnice Marháta. V ledové jeskyni tam kula své zlé plány, za společníky měla jen hady a pavouky. Spávala na polštáři z mokrých chaluh a mezi lidmi se o ní povídalo, že kdysi dávno upsala duši čertu, aby ji nevzal do pekla. Jestli to byla pravda a nebo ne, to věděla jen ona sama.
Když se čarodějnice Marháta dozvěděla, že jí král na svatební oslavy nepozval, roztrhala ze zlosti své černé, pavučinové šaty a začala připravovat pomstu. V obrovském hrnci svařila ty nejsilnější jedy. Smíchala květy zlostníku s kořenem záště a listy hněvu. Přihodila špetku sušené nevraživosti, vzteku i vývar ze zloby a pak ten strašlivým nápoj přelila do malého květovaného džbánku. Mocným kouzlem proměnila se v krásnou mladici a na svém létajícím koštěti vydala na dalekou cestu.
V tu dobu Richard se svou družinou lovil v královských lesích. Toužil po trofeji, kterou by mohl darovat své krásné ženě. Největšího jelena, mohutného dvanácteráka pronásledoval marně už několik dní, když v tu chvíli se objevil přímo před ním. Král vystřelil ze svého luku a zraněné zvíře se dalo na útěk. Protože panovníkův kůň byl nejrychlejší a král sám jezdec, kterému nebylo rovno, brzy nechali ostatní lovce daleko za sebou a hnali se houštím za svou kořistí. Náhle však král spadl ze sedla, jakoby se mu do cesty postavil oživlý strom a srazil ho svou větví. Splašený kůň zmizel a potlučený vladař zůstal na mechu ležet bez hnutí.
Když procitl, spatřil krásnou dívčí tvář. Byl by se v tu chvíli jistojistě zamiloval, kdyby jeho královské srdce už nepatřilo královně. Dívka mu pomohla vstát, ošetřila jeho rány a podala mu křišťálové vody ze svého džbánku. Lahodnějšího nápoje vladař nikdy dříve nepozřel.
V tu chvíli k těm dvěma dolehl zvuk lesního rohu. Richardova družina se blížila. Dívka se zalekla, upustila džbán, který se rozbil o zem a tráva kolem v ten okamžik uvadla. Sama neznámá kráska zmizla stejně jako se objevila, jen korunami stromů se nesl zlostný smích, při kterém tuhla krev v žilách. Zlý hlas čarodějnice Marháty zazněl královi v uších:
„Proklínám tě, Richarde, proklínám celý tvůj rod. Při kletbě křišťálové hory, tvá královna nedá ti syna ani dcery, dokud mé prokletí nebude zlomeno.“ A kdesi daleko, pod zlatou střechou královského zámku se dubová kolébka tím kouzlem rozskočila ve dví.
Král se zděsil, ale nedbal těch zlých slov. Podivnou událost si nechal pro sebe. Nezmínil se o ní nikomu z lovců, ani své královně po návratu na zámek. Mohla by být zapomenuta, kdyby se, jak roky plynuly, Marhátino prokletí nezačalo plnit.
Bylo tomu již více než deset let, co se paní z Jezerní říše stala královnou. Přestože ji král miloval a ona stejnou měrou mu oplácela, oba stárli a štěstěna, nebo snad osud jim nebyl nakloněn. Jednou jedinkrát už se zdálo, že cestou na svět přichází syn či dcera, ovšem dubová kolébka v jejich komnatách zůstávala prázdná a oba se trápili smutkem.
Tak dal král svolat z celé země i království okolních slovutné mudrce, doktory všech jmen a alchymisty protřelé, aby ti moudří muži našli lék na jejich žal. Tehdy dostavil se na zámek i věštec Ibrahim, z velké dálky a neznámé země. Ten muž měl dar vidění věcí tajných a skrytých. S očima zavřenýma předstoupil před královský trůn a pronesl proroctví:
„Velké zlo leží na královském rodě. Pod křišťálovou horou uvězněn je tvůj nenarozený syn, Richarde.“
Královna omdlela v tu chvíli a král jen tiše svěsil hlavu. Tušil o čem Ibrahim mluví. Vzpomněl si na dívku, kterou tenkrát potkal v lesích, vzpomněl si na Marhátino prokletí.
„Řekni, moudrý muži, jak se mám zbavit zlé kletby? Jak mohu nalézt svého syna?“ zeptal se proroka.
„Vydej se králi sám na cestu. Daleko na jihu, kde uprostřed černé bažiny k nebi se tyčí hora celá z křišťálu najdeš to co hledáš. Na vrcholu té hory sídlí křišťálový drak. To on vězní tvého syna.“
Tak král udělal co Ibrahim řekl. Osedlal svého nejlepšího koně, okul se do zbroje z kalené oceli a mistři kováři mu vykovali meč hodný panovníka. Pak oře bodnul do slabin a vydal se tryskem k jihu. Několik dní projížděl rozlehlými polnostmi, usedlostmi, hlubokými lesy a nakonec dorazil do země nehostinné, do bažiny temné jako noc.
Panovalo tu věčné šero a paprsky slunce si marně hledaly cestu hustým mračnem. Vzduch prosycený jedovatým plynem královi svíral hrdlo. Jeho kůň padl mrtev k zemi, uštknutý slizkým hadem. Král se však nevzdával a pokračoval dál. Musel odhodit svou zbroj, protože ho táhla ke dnu. Mečem si klestil cestu, po pás se brodil páchnoucím bahnem a síly mu brzy docházely. Jen láska jeho ženy a pevná vůle ho hnaly neustále kupředu. Až ji jednoho dne konečně spatřil.
Křišťálová hora uprostřed černé bažiny zářila jemným mihotavým světlem, jak se na jejích hladkých svazích odrážely paprsky zesláblého slunečního světla. Její stěny stoupaly strmě vzhůru do obrovské výšky. Král Richard se zastavil jen na okamžik a začal odhodlaně šplhat. Ostré hrany křišťálu ho řezaly do dlaní a sílící vítr jím smýkal po stěnách. Několikrát málem spadl. Když už se konečně blížil k vrcholu, zaútočili na něj velké vrány. Zběsile krákaly, klovaly ho do zad a snažily se ho shodit. Král se však nevzdal. Několik z nich srazil a zahnal je pryč dřív, než mu meč vypadl z ruky a ztratil se v temnotách pod ním.
Zesláblý a vyčerpaný, potrhaný a posetý krvácejícími ranami, konečně stanul král na vrcholu křišťálové hory. Vstoupil do velké sluje a žasl nad tou krásou. Trůnní sál byl obrovský. Křišťálové stěny i klenuté stropy dokonale vyhlazené, kamenné keře, vytesané mistrně do posledního detailu, kašny s průzračnou vodou a uprostřed toho všeho vysoký trůn, na kterém seděl majestátný tvor. Křišťálový drak byl vysoký jako zámecké hradby. Měl obrovská křídla, dva páry dlouhých rohů a tlamu plnou ostrých zubů. Když se pohnul, jeho křišťálové tělo ševelilo, jako podzimní listí stromů ve větru. Tiše, krásně a přesto tak děsivě.
„Vítej v mém království, cizinče,“ pozdravil drak a trůnní sál se otřásl silou jeho hlasu.
„Děkuji za přivítání,“ odpověděl nesměle král a přistoupil blíž.
Křišťálový drak k němu přisunul jeden ze svých dlouhých pařátů. V tu chvíli by mu stačil jeden drobný pohyb a rozdrtil by krále na prach.
„Kdo jsi a čemu vděčím za tvou návštěvu?“ zajímal se drak.
„Jsem král Richard, a přišel jsem si pro svého syna.“
„Pro tvého syna?“ užasl obrovský plaz a naklonil velikou hlavu tázavě na stranu, „Nemyslíš snad některé z mých dětí!“ zahřměl. Hora se otřásla v základech. Král se však nezalekl.
„Je to můj syn! Vydej mi ho a také všechny další děti, které zaklela zlá čarodějnice Marháta.“
Když král Richard vyslovil její jméno, drak se vzepjal, jako by ho bodnul kopím mezi žebra.
„Dobrá. Přišel jsi sám a neozbrojen předstoupil před můj trůn. Odvaha ti tedy nechybí, králi. To se mi líbí a dám ti šanci. Jdi tam do křišťálové zahrady a najdi svého syna. Pokud poznáš, který z nich je tvého rodu, pak můžete oba odejít. Pokud se však zmýlíš, sežeru tě.“
Richard neměl na vybranou. Nikdy před tím svého syna neviděl a když vešel do zahrady, ustrnul hrůzou. Kolem fontány zde stálo na třicet křišťálových soch. Nehybných, přesto tak dokonalých. Všechno to byly děti, které Marháta zaklela.
Král dlouho procházel bezradně mezi nimi. Netušil, který z nich by mohl být jeho syn a z trůnního sálu sem doléhal hrůzný drakův smích.
„Tak který je tvůj syn, králi?“ hřměl křišťálový hlas. Jak podobný byl tomu zlému smíchu Marháty tenkrát v lesích.
V tu chvíli si však král všiml něčeho zvláštního. Zastavil se před sochou jednoho chlapce. Nebyl nijak vysoký a vůbec výrazný, spíš nenápadný, ale ty jeho oči. Měl velké modré oči, ve kterých se odrážela hloubka těch největších jezer. Král ty oči poznal, nemohl se mýlit, byly stejné jako ty královniny.
„Tohle je můj syn,“ vykřikl odhodlaně a chytil chlapce za ruku. Kletba tím byla zlomena, princ se pohnul a objal krále.
„Díky, otče,“
Když to křišťálový drak spatřil, zařval tak mohutně, až se z vysoké klenby uvolnilo pár krápníků. Dopadly na zem a roztříštily se na milión drobných křišťálů.
„Áááárggg… ano, je to tvůj syn, králi, princ Robert. Uhádl jsi a teď zmizte oba, než si to rozmyslím,“ zvolal zlostně.
„Rychle, pojď můj synu,“ zašeptal král a obrátil se k východu.
„Ne!“ zastavil ho princ, „Nemohu odejít bez svých přátel. Vím jaké utrpení je být zaklet a uvězněn tady, v křišťálové hoře.“
Král Richard zůstal bez dechu stát, ohromen jeho soucitem a odvahou. Princova dlaň mu vyklouzla z ruky.
„Promiň, otče. Věř mi, že jediné po čem toužím, je odejít s tebou, ale pokud nemohou ostatní odejít s námi,“ rozhlédl se smutně kolem, „neodejdu bez nich.“
V nastalém tichu cinkla o zem obrovská křišťálová slza. V tu chvíli se i v kamenném dračím srdci našel kousek slitování a navzdory kletbě, všechny zakleté děti byly vysvobozeny. Se smíchem na rtech a očima rozzářenýma radostí se rozeběhli ke svým rodičům do celého světa. Sám křišťálový drak se proměnil v nádhernou sochu, která tam na vrcholu hory, uprostřed černé bažiny stojí dodnes.
A tak se princ Robert vrátil se svým otcem na zámek, kde je s láskou přivítala náruč královny. A bylo veselo a slavilo se celý týden. Všichni pili, jedli, tancovali a radovali se na počest krále, královny i jejich syna.
A Marháta?
Ani tentokrát ji nikdo nepozval, ale neměla čas na to, aby se jim za to nějak pomstila. Jak se totiž ukázalo, platnost její smlouvy s čertem vypršela a tak se zlá čarodějnice konečně stěhovala tam, kam už léta patřila. Mezi lidmi se dokonce povídá, že všichni čerti v pekle mastí ďábelský mariáš a kdo vyhraje, přikládá pod jejím kotlem. Taková je to čest pro služebníky pekelné, však oni už se o ní v pekle dobře postarají.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 54 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
