|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Můj příběh 6. část ::
 JRZee |
publikováno: 17.11.2010, 12:12
|
| Hrdina prožil menší šok. Zdá se, že věci se zdaleka nevyvíjejí podle plánu. K jeho smůle - tohle ještě není úplný konec. |
| |
|
|
Už věděl, proč mu ta tvář na fotce byla povědomá. Rozhodl se ignorovat svoje tušení a teď za to měl zaplatit. Kdyby věnoval větší pozornost informacím, které od svých obětí a všech zapojených získával. Vždyť se k tomu schylovalo už dlouhé měsíce. Boj o moc v podsvětí vždy někdo zaplatí životem a tohle nebylo nic jiného než získání pozice. Thomas musel zmizet, aby na jeho místo mohl nastoupit někdo jiný a na špinavou práci se, jak jinak, používají poskoci jako je on. Nikdo samozřejmě nebyl natolik šílený, aby se nechal najmout a pokusil se zabít někoho tak vysoce postaveného. Vendeta je v mafii dlouho zaběhnutou tradicí a člověk by si tím sám podepsal ortel smrti.
„A já sem tak neuvěřitelnej dement, že to nejen udělám, dokonce o tom ani nevim!“
Rozhodnutí bylo velmi rychlé. Ten kdo ho do téhle situace vmanipuloval, musí pykat. Teď jen zjistit, kdo to byl. A pak doufat v zázrak, protože každý pochybný živel v širém okolí bude chtít přinést jeho hlavu na zlatém podnose costanskému kmotrovi.
„Není Vám nic, pane?“ hlas malého děvčátka k němu dolehl a vytrhl ho ze zamyšlení. Než stačil zvednout hlavu, zaslechl káravý hlas pravděpodobně její matky. Něco o nemluvení s cizími lidmi.
Klasika.
Namáhavě se zvedl ze země, dlaněmi lehce oprášil špinavá kolena a již značně nejistým krokem pokračoval směrem k domovu.
*
„Zatraceně!“ procedil mezi zuby, když po třech minutách čekání výtahová šachta stále ztichle ignorovala jeho pokusy o přivolání přepravní kabiny. Vydal se tedy po svých.
Výstup po schodech se mu zdál nekonečný, toužil si lehnout a zapomenout na to, že před několika hodinami zavraždil mafiánského bosse.
„Se na to můžu…“ ztichl dříve, než stačil doříct myšlenku, když ze svého patra zaslechl podobně rozčilený hlas jako byl ten jeho. Zatajil dech. Ještě chvíli se ozývalo tlumené šramocení, potom klapnutí dveří a hluboké zavrzání lanového soukolí, když nezvaný návštěvník odblokoval dveře výtahu a odjel do nižších podlaží.
Ten hlas by poznal kdekoliv, přestože ho slyšel pouze několikrát prostřednictvím televizních zpráv. Srdce mu téměř vyskočilo z hrudi a pokoušely se o něj mdloby. Ono klení nepatřilo nikomu jinému než agentu Kokotovi. Zřejmě byl víc než jen řadová uniforma, když se mu podařilo najít jeho úkryt. Ona posměšná přezdívka mu k němu náhle přestala sedět. Ačkoliv pocit, že nedosáhl takového úspěchu bez pomoci, v něm stále sílil.
„…vysrat!“ značně opožděně dokončil předchozí myšlenku. Myslel ji ještě o něco upřímněji než předtím.
Vešel do pokoje a unaveně padl na pohovku, až tlumeně zaduněla. Přemýšlel a zároveň doufal, že se nezvaný návštěvník nevrátí na místo činu. Všechno to bylo příliš dobře sehrané na to, aby šlo o pouhou náhodu. Jen chvíli potom, co odpravil Velkýho Taťku, se málem srazí ve dveřích s hlavním mozkem akce „stop nájemným vrahům“. Kdyby nešel domů pěšky, pravděpodobně by mu vpadnul přímo do náruče. Ale jak…
Musí jít za Albiem. Ten mu pomůže.
Připojil k telefonu jejich patentovaný oznamovač šifrovaných zpráv, vytočil číslo a přehrál krátkou sekvenci audiozáznamu. Domlouval tím schůzku. Doufal, že Albie tenhle nouzový kód ještě pamatuje. Už dlouho ho nepotřeboval.
Hodina a půl by měla stačit, aby oba dorazili na určené místo. Bez velikého přemýšlení vyrazil na cestu.
*
Když doputoval na místo určení, nervózně si povzdychl. Po posledních událostech skutečně nebyl ve své kůži. Zvedl hlavu a prohlédl si budovu. Od jeho poslední návštěvy prošla rozsáhlou rekonstrukcí a zdálo se, že za některými okny se pohybují siluety obyvatel. Na soukromí, které tu bývalo, mohl jen vzpomínat. Snad alespoň jejich „nouzová kancelář“ stále funguje.
*
Prošel dlouhou chodbou a strčil do dveří na jejím slepém konci. Lehce se otevřely. Vešel do místnosti a uslyšel klapnutí západky zavírajícího se vchodu a k jeho nelibosti ještě jeden zvuk.
Cvaknutí pojistky a lehký dotyk chladného kovu za jeho pravým uchem mu zamrazily krev v žilách. Instinktivně chtěl vytáhnout svoji zbraň, ale až teď si uvědomil nezvyklou lehkost pod ramenem. Pouzdro bylo prázdné. Pistole mu musela vyklouznout, když si lehl na pohovku a on si toho nevšiml. Co víc, nezkontroloval, jestli ji u sebe má když odcházel a už vůbec nezkontroloval slepé místo za dveřmi, když vcházel do místnosti.
„Vítám Tě. A nepochybuji, že potěšení je na mojí straně. Žádný prudký pohyby. Nedělej hlouposti a možná to nebude tolik bolet.“
To byl známý hlas. A situace, kterou zažíval obvykle z pozice druhé osoby. Potom, co jako „profesionál“ předvedl, nebyl moc překvapený, taková lehkomyslnost přece musela být potrestána.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
