|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Pavouk ::
|
| |
|
|
Vysál kořist a stáhnul se na konec signálního vlákna. Pavouk utkal a rozprostřel svoji past za oknem kuchyně.
Žena strnula nad dřezem, ve kterém pod vodou, jejíž hladinu pokrývala pěna, leželo špinavé nádobí. Zatajila dech a napnula uši. Ticho se rozlézalo do všech koutů v bytě. Když zaslechla pravidelné chrápání muže ležícího po nedělním obědě na pohovce v místnosti přes chodbu, vydechla úlevou.
Vyklouzla rukama z žlutých gumových rukavic, nechala je viset přes okraj dřezu a po špičkách došla k oknu. Opatrně vytáhla žaluzii a pustila světlo do jindy tmavé místnosti. Zavřela oči a nastavila obličej slunečním paprskům. Ty ohmatávaly pomalu pomaličku její tvář a ve stejném tempu se jí v těle rozléval hřejivý pocit, který alespoň na chvíli překryl ten neustálý strach.
Otevřela oči a strach získal zpátky nadvládu. Chtěla spustit žaluzii a vrátit se ke své práci, když si všimla, že do pavučiny se chytila moucha. Chtěla otevřít okno a osvobodit ji, ale bála se, že probudí muže. A tak se jenom opřela dlaněmi o sklo a sledovala její marný boj.
Moucha sebou škubala, ale čím více se hýbala, tím více se zamotávala a oznamovala pavoukovi, že další oběť se ocitla v jeho moci. A opravdu, za chvíli se pavouk hbitě vyšplhal po signálním vláknu, přeběhl přes pavučinu a začal kolem mouchy vlákno po vlákně oblézat. Čekal, až bude dokonale lapená, až bude vyčerpaná.
Žena cítila bezmoc, toužila proniknout sklem, strhnout pavučinu a zabít pavouka. Nenáviděla ho.
Najednou otevřela ústa, chtěla vykřiknout „bojuj“, ale neodvážila se. A tak mezi jejími rty uniklo jenom tiché zaúpění. Moucha znehybněla. Pavouk se nedočkavě přibližoval. Moucha na něj upřela svůj zrak. Pavouk se zastavil. Moucha osvobodila svoje končetiny i křídla. Nespěchala. Pavouk už podléhal síle jejího pohledu. Náhle se na něj vrhla, zakousla se do jeho hlavy a začala ho požírat.
Žena ze svých prsou vyrazila smích, který okamžitě zadusila. Ohlédla se. Kuchyně byla prázdná. Oddychla si. Vzpomněla si na včerejší noviny a na pár vět, které zahlédla, když muži servírovala polévku.
„Laboratoř tajila, že z ní unikly zmutované mouchy. Chtěli jsme zabránit panice, veřejnost se nemusí obávat, mouchy nejsou schopné ve volné přírodě přežít, tvrdí vedení laboratoře...“
Došourala se ke dřezu, nasadila si rukavice a vylovila z pod pěny talíř. Houbičkou ale nezačala klouzat po jeho povrchu, zahloubala se do svých myšlenek. Jak těžké by bylo osvobodit se? Jak těžké by bylo vyjít z kuchyně, projít chodbou, otevřít dveře a ...? Znejistěla. Ale moucha to přeci dokázala. Najednou se jí do mysli vloudila neodbytná myšlenka, že za zdmi tohoto bytu existuje někdo, kdo jí pomůže. Škubla sebou, upustila talíř a ten se roztříštil na střepy.
„Tys ještě neumyla nádobí?“ vyštěkl muž za jejími zády.
Kovová spona na pásku klapla. Neohlédla se. Věděla, co se bude dít a chránila svůj obličej. Muž vytáhl pásek z poutek na kalhotách. Nespěchal. Žena neměla jak ani kam uniknout. Pečlivě přeložil pásek na půl a pevně ho sevřel. Chvíli čekal. Poklopec se vyboulil. Razantně máchnul rukou. Pásek prosvištěl vzduchem, dopadl na ženin krk a kůže se zbarvila rudě. A mužovo vzrušení dosáhlo vrcholu.
Žena vykřikla a poklesla na okamžik v kolenou. Zatnula zuby, ruce ponořila pod hladinu, kde nahmatala a sevřela nůž. Pásek se znovu vznesl do vzduchu a v tu chvíli se otočila, přiskočila k muži, napřáhla ruku a vší silou máchla.
Muž otevřel ústa a několikrát jimi klapnul naprázdno, překvapený útokem svěsil paže podél těla a povolil sevření ruky. Spona cinkla o podlahu a špička čepele se zastavila těsně před jeho hrudníkem. Žena se třásla po celém těle, široce rozevřenýma očima zírala na místo, kudy měl nůž proniknout do mužova těla a ze tmy její mysli se vynořil hlas, který jí přikazoval:
„Nikdy nesmíš ublížit člověku!“
Nedokázala tomu hlasu vzdorovat. Muž vycouval z kuchyně, pozoroval ji, zacouval přes chodbu do pokoje, odkud přišel a zavřel za sebou dveře.
Vydechla, odložila nůž vedle dřezu, v němž voda houpala ze strany na stranu na své hladině pěnu, stáhla si rukavice a upustila je na zem. Prošla tmavou chodbou, zastavila se přede dveřmi a její štíhlé prsty se obtočily kolem kliky. Usmála se. Najednou se jí před očima zablesklo, mozkem projela bolest a její tělo se sesunulo k zemi.
Muž se podruhé napřáhl a basebalovou pálkou ji znovu udeřil do zátylku. Znovu a znovu, dokud pálka nebyla celá pokrytá krví. Rychle oddychoval a snažil se trochu uklidnit. Než odhodil pálku vedle těla a než se k němu obrátil zády, kopnul do něj, ušklíbl se a procedil skrze zuby:
„Mrcho.“
Vrátil se do obývacího pokoje, sednul si před monitor videofonu a přikázal:
„R.A.C.“
Na monitoru se objevila tvář mladé ženy, která se stihla jenom usmát a říci:
„Oddělení reklamací firmy Robots and Androids Company. Co pro vás...“
A muž na ni nasupeně vychrlil:
„Okamžitě mi sem vod vás někoho pošlete. Právě se mě pokusila zabít jedna z těch vašich androidních zrůd.“
A dívka jenom poplašeně zamrkala a přikývla.
Technik firmy R.A.C., která měla monopol na výrobu a pronájem androidů v Čechách, stál na chodbě a díval se na krvavé kusy toho, co bývalo hlavou androida typu „žena v domácnosti“. Navzdory tomu, že věděl, že jeho boty čvachtají v umělé tkáni a krvi, se mu dělalo špatně. Zvedl zrak od té spouště a tázavě se podíval na muže. Ten jenom pokrčil rameny:
„No, co, co napadla mě nožem.“
Technik si kleknul vedle těla, roztrhnul šaty na zádech a odhrnul je. Zaregistroval modřiny a povzdychl si. V posledních dvaceti letech se zvedla obrovská vlna násilí páchaného na androidech, jako by vědomí, že nebudou potrestáni, maximálně tím, že jim po třech incidentech firma odmítne tři měsíce dodat dalšího androida, probouzelo v lidech jejich temné stránky. A technik zkušeně nahmatal pod kůží výstupek a zatlačil na něj.
Dvířka se odklopila a technik připojil mininotebook. Na modrém pozadí displeje se objevil sloupec bílých čísel a ten rychle přejížděl ze zdola nahoru. Technikovi oči se míhaly. Odfrkl si. Čekal, že teď a tady z kódu nic moc nevyčte, přesto věděl, co se stalo. Majitel nechal vymazat nějakým hackerem z kódu S.O.S. volání, kterým android oznamoval firmě, že je poškozován. Firma tím reagovala na tlak organizací na ochranu androidů, které poukazovaly na to, že nárůst násilí páchaného na androidech vede k nárůstu násilí páchaného mezi lidmi. Jenže ten diletant naboural i další části softwaru, zřejmě i tu, která přikazovala, že se android nikdy nesmí obrátit proti člověku.
Muž stojící nad technikem se zavrtěl:
„Kdy mi dodáte novou? Tohle byl nějakej zmetek.“
Sloupec čísel zmizel a technik prudce zaklapl notebook. Pochopil, co je ten chlap zač, a protože jeho duše nebyla syntetická, nýbrž lidská, mohl si dovolit luxus a toho parchanta nenávidět. Měl rád androidy, bytosti neschopné žádného zla, připomínali mu spíš anděly než lidi.
„Odvezeme ji do laboratoře, abychom obnovili její software a zjistili tak příčinu jejího zkratu“ a zaskřípal zuby, protože si všimnul mužova sebevědomého úšklebku.
„S tím novým data recovery programem to, myslím, nebude problém“ a s uspokojením sledoval, jak svaly v mužově tváři ztuhly.
Technik netušil, zda-li software obnoví, muž si dal záležet, aby zničil důkazy, že s ním manipuloval, hlavu rozsekal na padrť. Dokázal si ovšem představit, co se v tomto ponurém doupěti dělo.
„Osobně si myslím, že nejdřív za tři měsíce“ a technik vstal, vyndal telefon a zavolal jím dva pomocné androidy, kteří čekali v autě před panelákem.
„Jak to myslíš? Za tři měsíce? Proč?“ a muž ho chytil za paži, když vycházel ze dveří.
Technik bolestivě stiskl mužovo zápěstí, zabodl svůj pohled do jeho očí a procedil skrze zuby:
„Dej tu pracku ze mě, já nejsem android.“
Muž okamžitě odtáhl ruku a technik se uklidnil.
„Porušil jste podmínky smlouvy o pronájmu androida a androida jste úmyslně poškodil. Podle záznamů v databázi jsem zjistil, že tomuto incidentu předcházely dva podobné. Proto.“
Výtahem dorazili dva pomocní androidi a trochu se zachvěli, když technik ukázal hlavou směrem k tělu. Posbírali do plachty ostatky a nastoupili do výtahu. Technik se otočil a naposledy na muže promluvil:
„Očekávejte žalobu za porušení smlouvy a poškozování cizí věci“ a nechal za sebou zapadnout kovové dveře, ale dobře věděl, že jenom planě vyhrožuje, firma nikdy nikoho nežalovala.
Muž ještě chvíli stál mezi dveřmi a zíral na červené světlo oznamující, že výtah se právě propadá, než vztekle zabouchnul dveře.
„Zrůdy,“ odplivnul si.
Přecházel po chodbě sem a tam a přemýšlel, jak se rychle a snadno dostat k dalšímu androidovi. Firma mu nového nedodá, ukrást se ty potvory nenechají, koupi, prodej a darování zakazují pronajímací smlouvy a na černém trhu jsou androidi po hříchu drazí. Ale on si nemohl pomoci, násilí je stejně návykové jako jakákoli jiná droga. Najednou se rozhodl, vešel do koupelny, opláchl se, učesal a v ložnici si ze skříně vzal svoji nejlepší košili. Posadil se před videofon a zapnul ho. Ozvalo se:
„Zadejte, prosím, svůj inzerát“
A muž se usmál, vypadal slušně a mile a promluvil:
„Hledám ženu, která se mnou bude sdílet život v dobrém i ve zlém...“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 22 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 24 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
