obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."
Publilius Syrus
obr
obr počet přístupů: 2915325 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39443 příspěvků, 5736 autorů a 390022 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Sibiř - Kapitola II. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Sibiř
 autor Garth publikováno: 25.10.2010, 22:54  
 

Natalya se probudila v pěkném, bohatě zdobeném pokoji. Zlatem obkládaná postel s neuvěřitelně pohodlným prostěradlem a stejně tak i měkká, teplá přikrývka se jí líbila. Oheň plápolal ve vyřezávaném krbu a dodával rozsáhlé místnosti domáckou útulnost. Velké zrcadlo s nádherným, stříbrným rámem bylo čisté a elegantní. Umyvadlo pod ním, vedené v renesančním stylu, dodávalo pokoji módnost 19. století. Vyřezávané a zdobené skřínky okolo tento dojem ještě prohlubovaly. Prostý, ale bytelný noční stolek, kde Natalya našla složené čisté oblečení, se sem sice příliš nehodil, ale svůj účel plnil více než dobře. Na stropě i na stěnách upoutaly Natalyinu pozornost malované fresky s výjevy, které už někdy viděla. Na levé stěně mohla rozeznat bytosti ne nepodobné jí, jen s různými barvami a postoji. Většinu znala. Skarr'k, jak se nazýval její druh, měl mnoho obdob. Zákonitě byla jedna lidská část vždy doplněna zvířecí, a to kteroukoliv. Protože Skarr'k byli mimo dlouhověkosti a inteligence "obdarováni" též úplnou sterilitou, prakticky neexistovalo násilí mezi vlastním druhém - nikdo neměl zájem o to vyvraždit svůj vlastní rod. Uvažovala, kde se tu malby vzaly a kde vůbec je. Rozhodla se nejprve pečlivě prohlédnout i ostatní fresky. Na stropě zpozorovala řadu bohů, avšak neznala jejich jména. Náboženství jí nikdy nezajímalo, považovala ho za slabost. Co ji zaujalo, byla malba slunce, zpola zakryté měsícem. Co to mělo znamenat? Byla si jistá, že přesně tohle už někdy viděla, nevybavila si však kde a za jakých okolností. Pohledem přejela na stěnu před sebou, kde byly další výjevy jejího druhu. Zobrazovaly je v boji, kde všichni tradičně používali pouze svých drápů a zubů, případně bojovali pomocí exotických zbraní - jataganů, katarů a některých jejich obdob. Střelné zbraně byly nepřípustné. Při téhle vzpomínce jí trochu zacukalo v levé části obličeje. Vždycky jí fascinovaly střelné zbraně lidí, ale nikdy se jich nedotkla. Odvrhla svůj lid už dávno, přesto však nechtěla zradit tisíce let staré zvyky. Pravá stěna pak pokračovala v kresbě boje, ale nic víc nebylo rozluštitelné; malby zde byly poničené. Otočila se, ale za sebou našla pouze čistou bílou stěnu. Někdo zřejmě předem počítal s tím, kde bude postel. Zjistila, že všechny rohy v místnosti jsou obloženy borovým a dubovým dřevem. Dodávalo to pokojíku na šarmu.
Všechno ale nebylo pěkné a idylické. Velké, železné dveře v rohu místnosti vzbuzovaly dojem, že mají někoho udržet spíše vevnitř než venku, a co úplně nejvíce Natalyi nesedělo, byl silný pocit deja vu, který jednoznačně říkal, že něco je v nepořádku.
Tři malá okna dělící levou stěnu poskytovala dostatek světla na to, aby i v podvečer bylo pořád vidět, nicméně aby v poledním slunci nikoho neoslepovala. Natalya usoudila, že by se mohla podívat z okna, chtěla vědět, kde je.
Poslední, co si pamatovala, bylo to děsivé oko, které ji naprosto obklopilo a pohltilo. Znervózňovalo ji, že nevěděla, jak se dostala sem. Když se pokoušela zvednout, sykla. Strašlivě ji bolela levá noha, někde v okolí stehna. Odhrnula přikrývku (přičemž odhalila krásně bílé, krajkované spodní prádlo) a prohlédla si ho. Nic viditelného nenašla, pomyslela si, že jde asi jen o namožení. Cesta po Sibiři byla ostatně dost náročná.
Pomalu se zvedla a přešla k oknu. Z toho, co viděla, se jí na chvíli zamotala hlava a zatmělo před očima. Musela se chytit stolu vedle. Zorničky se jí rozšířily úžasem. Slunná pláž s křišťálově čistou vodou byla jako vystřižená z časopisu o Karibském moři, a tmavě modrá obloha bez mráčku zase budila dojem jižní Francie. Značné množství bytostí jako Natalya zaplnilo uličky vedle ležící, na pohled příjemné vesničky. Spousta ze Skarr'k se také slunila na pláži nebo koupala v moři. Teď už poznávala zvláštní architekturu domu a vybavilo se jí, kde viděla to slunce zakryté měsícem. Bylo to dávno, před lety, kdy opustila svoji planetu. Právě tam se tyto znaky těšily velké oblibě, neboť podle místních přinášely štěstí.
Po tvářích jí začaly stékat slzy a podlomila se jí kolena. Klekla si a hořce plakala. Vzpomínky se jí kroutily v hlavě, mísily se se stovkou různých pocitů a myšlenek, ale jedna jediná věc vyčnívala, převládala nad ostatními a dokazovala, že Natalya pořád miluje svojí planetu a svůj druh.
Byla doma.
Už nebyla sama.
Už zase někam patřila.

***

Natalya se zvedla. Nevěděla, jestli brečela minutu nebo hodinu, připadalo jí to jako celá věčnost. Nechala vyplavat všechen svůj stesk, smutek a strádáních posledních dnů, týdnů a měsíců. Plakala dlouze a vzlykavě, za všechno, co se kdy stalo jí a jejím bližním. Vylila ze sebe tu obrovskou vlnu skrytých emocí a citů, a teď se cítila jako nová osoba. Žádná slabost a nerozhodnost, byla si jistá, že teď už nedá najevo svoji nejistotu a svoje pochyby. Chtěla být silná a odhodlaná, tak, jako nikdy dříve. Hluboce a ještě trochu roztřeseně se nadechla a vstoupila tak opět do světa, v němž žila – do světa nebezpečí, kde smrt číhá za každým rohem.
Oblékla si připravené oblečení, ve kterém zvláště vynikalo její svůdné tělo. Jednoduchý, kožený hrudní plát a příjemně krátká sukně jí dodávaly eleganci starých časů. Nebylo to obzvlášť pohodlné, Natalya si ale nestěžovala. Nikdy sice neměla ráda sukně, připadala si v nich příliš pomalá a těžkopádná; Uznávala však, že do letního počasí, jež momentálně panovalo venku, se hodí.
Otevřela dveře pokoje a pokusila se najít majitele domu. Jednoduchá kuchyň, prostorný obývací pokoj, ani útulná koupelna nikoho neskrývaly. Místnosti byly čisté, vedené ve stejném stylu jako ložnice. Předpokládala, že místní si tu žili docela chudě, protože tu nikde neviděla žádnou lepší techniku. Usoudila, že dům zdědili.
"Haló?" zvolala ještě v předsíni, doufaje, že jí někdo odpoví. "Je tu někdo?"
Ticho jí bylo jedinou smutnou odpovědí.
Šla tedy dál a otevřela dveře přímo do ulice. Slunce jí na chvíli oslnilo a ozářilo tvář. Malá ulice, politá asfaltem a osázená malými stromky působila klidně. Skarr'k používali k dopravě automobily, techniku, kterou k nim zavedli lidé. Zachovávali si sice tradice a značné množství technologie odmítali, autům se ale nebránili. Nemuseli zapřáhnout zvířata na tažení povozů, což byla věc, kterou považovali za nepřípustnou.
Natalya se pomalu procházela ulicí a dychtivě se rozhlížela po okolí. Barokní a renesanční kultura smíchaná s moderní technikou jí vždy fascinovala. Navíc chtěla co nejdříve potkat místní obyvatele, vlastně jí bylo divné, že je ještě neviděla, když z okna jich spatřila takové množství.
Většina budov okolo měla i prvky gotické, viděla několik klenutých oblouků či úzkých oken. Kámen, dřevo, beton i cihly, domy tu byly zjevně postavené z různého materiálu, který se zrovna naskytl jeho stavitelům. Žádné obchody nebo restaurace, tolik příslovečné pro Zemi. Skarr'k si vše získávali dohodami a směnami mezi sebou, méně často též obchodováním s cizinci. Civilizace z jiných světů je většinou ani nenavštěvovaly, občas však rádi prodaly některé ze svých vynálezů za trochu jídla či oblečení.
Natalya nemohla přehlédnout kašnu na malém kamenném náměstíčku, na kterém stály chrliče a jiné sochy. Bylo zvláštní, že pouze ležely vedle kašny a ne přímo na ní, jako kdyby je snad odpuzovala. Docela ji zajímal původ jak chrličů, tak kašny; opět na ní našla znak slunce zakrytého měsícem, ale tentokrát tam bylo něco ještě zvláštnějšího. Lidská lebka a nápis, kterému nerozuměla. Latina? Možná. Nepoznala to, ačkoliv byla velice inteligentní, nikdy se nenaučila více než třem jazykům. Neměla o to zájem. Ruština, angličtina a francouzština jí doposud vždy stačily. Každopádně se rozhodla optat na oba znaky při nejbližší možné příležitosti.
Poslední dobou tvorů jejího druhu rapidně ubývalo na následky nemocí, zbylo jich už jenom několik tisíc. Natalya neznala tuto vesnici, což jí bylo divné. Existovalo přibližně třicet vesnic a vesniček podobných této a Natalya je všechny znala, přinejmenším z obrázků. Byla na pochybách, jestli je to opravdu vesnice Skarr'ků, ale veškerá malba, architektura i bytosti, které viděla z okna, o tom svědčily.

***

Anatolij upil z láhve a podíval se na její etiketu. Úhledným písmem se tam skvěl nápis "Rulandské Šedé". Většinou bílé víno nepil, a už vůbec ne tuto značku, ale v momentální náladě mu chutnalo všechno. Potěšeně mlaskl a zhluboka si přihnul. Byl v povznesené náladě. Zajal toho starého budižkničemu z Ruské rozvědky, a největší hrozbu svého života, Natalyu, poslal trhlinou kdoví kam. Obrácená psychologie ho vždycky bavila a na tu naivní rozmazlenou slečinku fungovala výborně. Všechno šlo podle jeho pečlivě připravených plánů. Musel se usmát. Tak dlouho čekal a konečně se dočkal. Vytoužené vítězství už nebylo daleko. S úšklebkem v obličeji zavrtěl hlavou. Opět se napil. Důvod k oslavě ostatně měl. Hlasitě si říhnul a zhnuseným pohledem přejel svojí barabiznu uprostřed Sibiře. Zašmátral v kapse saka, vytáhl transformátor a zmáčkl tlačítko. Dům se okamžitě přeměnil do původní podoby - luxusního sídla plného drahého nábytku a obrovského jídelního stolu uprostřed, kam by se vešlo asi šedesát lidí. Měl rád tuhle věcičku, ten transformátor, jak to lidé mylně nazývali; ve skutečnosti přístroj pouze dočasně vytvořil alternativní realitu, ve které se pohyboval každý, kdo vstoupil do jeho sféry. Doba trvání byla maximálně tři dny, pak se začal hroutit relativní čas a slučovat s tímto, což mělo často nečekané následky. Transformátor měl ještě pár drobných vad, ale celkově s ním byl Anatolij plně spokojen. Strčil transformátor do kapsy a šel si sednout na prostorný a velice pohodlný gauč. Chuť se smát ho přemohla. Smál se nahlas a bláznivě, než ho začala bolet bránice.
"Ona mi na to skočila," začal si povídat sám pro sebe, "ona si snad vážně myslela, že jsem Lenin!"
Znovu vybuchl šíleným smíchem.
Záhy však přestal a hlas mu přeskočil na temnější a výhružnější.
"Kdo já ale opravdu jsem," působivě se odmlčel, jako kdyby chtěl oslnit neexistující publikum, "to se nikdy nedozví".
Rysy mu ztvrdly a došlo mu, co teď musí udělat. Nerad chodil za svým pánem, ale teď už musel. Zhluboka se nadechl a vychrlil ze sebe řadu slov. Brzy se ta slova začala zhmotňovat ve vzduchu. Byla latinsky a znamenala "Pán můj jest očekává přítomnost mou". Tajné heslo, které vymyslel sám Anatolij, používal nerad. Nevěděl, jak byl starý, Cestovatelé žijí déle a brzy ztratí ponětí o tom, kolik jim je, ale kdyby si měl tipnout, řekl by, že u svého učitele byl za posledních sto let maximálně dvakrát. Nesnášel aroganci svého mistra, ale to by ještě přežil. Co mu vadilo nejvíce, byla jeho obrovská inteligence. Doplňoval mu věty či upravoval jeho plány a to Anatolije iritovalo. Zavřel oči, postavil se a vkročil do slov, která se mezitím zformovala v bránu. Kdyby byl v pokoji někdo kromě něj, viděl by, jak mizí do nicoty.
A někdo to viděl. Zamrkal očima, vyšel ze stínu a pomalu se odebral pryč.

***

Oko zakřičelo. Taková bolest, nesnesitelná a ukrutná bolest. Řezání, bodání, mlácení, všechno dohromady. Nelokalizovatelné a neustávající, a k tomu se přidával strach. Strach, že už to nikdy neskončí. Bolest, na to jediné dokázalo myslet. Někdo se pokoušel roztrhnout ho vedví, oddělit ho od světa. Někdo z Cestovatelů, to vědělo jistě. Předpokládalo, že za to může to zvíře, Skarr'k, které se pokusilo pohltit.
Ne, bolest neustávala a neustala ani potom, co jí odeslal pryč.
Kdo ho zraňuje?
Kdo ho trhá?
Další křik a další ostrá bolest. Svět, který Oko obalilo, se otřásl. Vědělo, že tohle už dlouho nevydrží.
Chrlilo mužíčky z geometrických obrazců po tisících. Plnily svět pod sebou a stávaly se jeho součástí.
Plakalo. Pořád plakalo.
Ztěžka plakalo dál, i když vědělo, že to ničemu nepomůže, plakalo jako batole, které neví, co se okolo něj děje.
Plakalo jako umírající, který už nemá, co jiného by dělal.
Naposledy srdceryvně zařvalo, naposled a dlouze. Pak se odmlčelo.
Už navždy.
Pouze mužíčci ze čtverců a kruhů zbyli, oko se vytratilo. Desítky tisíc let existovalo v nicotě, a teď bylo zahubeno.
Svět se změní, a toto byl jen začátek.
Anatolij, pozorující to všechno zdálky se usmál, prošel branou ze slov a zmizel.


 celkové hodnocení autora: 88.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Radmila Kalousková 02.11.2010, 10:02:31 Odpovědět 
   Ahoj,
tak můžu říct, že v provním díle mě ten Lenin trošku šokoval. Teď jsem teda zvědavá, co z toho "vyleze".
Psáno poutavě, líbilo.
RK
 m2m 25.10.2010, 22:53:13 Odpovědět 
   Ahoj!

Tak nějak se omlouvám zase za delší časový úsek, který byl potřeba k vydání druhé části.

No a předem nutno vytknout první sáhodlouhý odstavec. Rozhodně se neboj odstavci nešetřit, text čleň do vícero odstavců, neboť potom zbytečně nenatahuješ čtenářovu pozornost a text příjemně ubíhá.

× přechodník "doufaje" je v Tvém případě nesprávný, "doufajíc" je ženský tvar
- pokud přechodníky nezvládáš, proč prostě tutéž větu nenapsat opisem?
["Haló?" zvolala a doufala, že...]


V textu jsem pak objevil ještě další drobnou chybku, která ale vznikla z nepozornosti (ji/jí).


No a s příběhem jsem snad maximálně spokojen!
Jakási intergalaktická zápletka má určitej potenciál a grády a Oko mi připomnělo trošku "pravdu" z japonské mangy a anime; brána pak bránu z téhož. Což je dobře, pač k časovejm trhlinám přidáváš ještě nějaký další prvek, který může univerzum obohatit.

Taky jsem zvědavej, jak se příběh vysype dál a protože jsem jen obyčejnej čtenář, s chutí dám tentokrát za jedna ·.)
 ze dne 26.10.2010, 9:52:23  
   Garth: Zdravím,

Moc děkuji za zveřejnění, komentář i známku. Pokusím se nezklamat a další část dovést alespoň v průměrnou dokonalost. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
obr
obr obr obr
obr
POTWORA
Danny Jé
Do poslední kap...
Adel1518
Dokážeme vždy p...
Atana
obr
obr obr obr
obr

Sestře a nám
Fantagiro
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr