» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."

Gandalf

počet přístupů: 2141576

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Neocortext35 ::

kilgoretraut	publikováno: 15.10.2010, 23:25

Tady:


	Neklesám. Kdysi nedávno mi v těle vyrostl plynový měchýř – jako kdyby těch měchů nebylo dost – dost jsem se tomu nasmál, pak jsem počítal stehy po předchozích operacích, listoval v chromozonových katalozích, ačkoliv vědomí, že nic zvláštního nenajdu. Teď mi pomáhá splývat, a když letím, udržuje mě aspoň několik čísel nad zemí či střechou – jak se to vezme. „Ahoj, můj milý měchu, tys můj malý levitační míček, viď?“ hladím ho po jistě bělostné ploše, ruku v ráně a bez bolesti, ta má dnes prázdniny asi tak jako já. A tak běžím-letím, zběsilý Napoleon, jen ty nohy jsou delší, někdy mě má rychlost přesvědčuje, že jich mám víc, přesto když se nahmatám, vše je při starém. A je dobře: skok přes komín, úhyb před seskokem do známa ulic, kotoul vzad, pokud bych zjistil chybu ve směru, salto mortalle, abych demonstroval neobyčejnou pružnost nově stimulovaného těla. Corpus dominum, drazí milí, jsem teď boží dítko, tak vizte: končetiny se protáčejí v nadlidských úhlech, přirozeně nevydrží, praskají, chrupavky se znehodnocují, kostěné stěny jsou proráženy, fraktura na tisíc a jeden způsob, hihi a nic necítím, heč! Vsaďte se, že bych vás vyděsil, kdybyste mě spatřili v celé mé nezranitelnosti: běžící groteska, jen ten poťouchlý pianista chybí, potlesk prosím mým visutým kostem, děkujte vytřeštěnému bělmu, pěně dne – té, která se řine z úst jako prapor vítězství nad kýmčímkoliv, co nás přesahuje, kulhavitému způsobu běhu jménem Free Style. Najednou bodnutí. Táhlé, ostré – jak jinak – od paty k neuronům. Tam výbuch barevné komety, staré známé sestřičky mých bezesných nocí – Agonie. „Vítej, vítej, dlouho jsme se neviděli... pořád tak sama?“ nabízím jí rámě. Potichu se roztéká po vlasových vláknech buněk, záplava oslepující bolesti působí na mé smysly jako droga. „Tak, tak, můj miláčku. Dospěls: už si mě umíš představit jako ducha. Můžu se otupit, vyloupnout ti vnitřnosti lžící, každičký orgán vymýt kyselinou a vrátit zpátky, neporušený, v opačném pořadí – to mě pak nemůžeš najít, jsem rozlezlá jako rakovina, všehovšud. Taky vítej, ale mezi živými. Jsem tu dobrá leda jako samaritánka, dobrá dušinka, prostě něco jako pohádková babička. Tak tak...“ uvelebuje se mi v mozečku, má ráda luxus, jak jsem si už dříve povšiml. „Moc se tu nezabydluj, ještě nevím, co s tebou. Co si dáš? Čerstvou lymfu? Plazmičku? Nebo je libo zdravoučký mok?“ plním vzorně roli pana domácího. „Ne děkuji, spokojím se s tvými vjemy. Už se ti vrací vědomí, ano?“ S leknutím zjišťuji, že se mi skutečně vrací zrak takový, jak jsem ho znával, cit i tam, kde donedávna bylo jen pusté nic, že slyším i jiné zvuky než hlas zvnitřnělý, zhmotnělý sestrou A. Bolest. Všudecitelná, omračující, všeprostupující – jen má je fixní idea, že i věci, jejichž kontury se začínají zostřovat, zažívají nepopsatelná muka. Opět upadám do osvobozujícího dřímotu, klinické smrti, jak začínám doufat, když mé zpustošené tělo klesá na šupinatý hřbet jednoho z domů. „Zase spolu,“ objímá mě hmyzími spáry, necítím, neb dávám na nevědomí chitinové ostny, jak se mi nezarývají, neb vzdáleně cítím, že způsobují oděrky, škrábance, tržné rány na ramenou, pažích, odvrácené straně krku. „Skoro jsem zapomněl, jaké to vlastně je, být hýčkán...“ hlesnu, když tu v jeden moment zesílí stisk a dychtivě mi dýchne do tváře slova: „Už tě neopustím, budeme jak hadi, víš, znáš ty jejich rituály, ne?“ Nechci se probudit, raději bych se bezčasně díval na její mnohačetné tělo, kmitavé pásy ostnatých nožek, kusadla, shluk všezrakých očí. „Probudím se ještě někdy? Budu cítit jako dřív? Co s tělem, když tu teď jsi ty?“ dávám najevo svůj zmatek, nechávám ji mluvit, jen ať se vymáčkne: „Ale jo, to budeš teprv koukat! Bude se ti žít zajímavěji, probudíš se do mnohem barevnějšího světa než jsi znal. Jen budeš asi platit – ostatně jako každej.“ Začíná se mi to líbit, snad se nestanu něčím mrtvým, to raději mrtvějším, nejmrtvějším na celém zdejším světě.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Peter Stumpf	21.03.2011, 22:03:58

Tak tohle mě v tom nejlepším slova smyslu dostalo! Zařadil bych to do škatulky high-art. Širokánská slovní zásoba, vyjímečná obrazotvornost bravurním způsobem využitá v psaném projevu, složitá větná skladba a samozřejmě příhodně obskurní, nestydím se říci dekadentní námět, jenž celé té explozi geniálních chvil otevírá prostor. Co dodat? Domus Mundi kilgoretraut! A kdybys byl náhodou nějakej Michael Kraus (podoba přezdívky), tak nazdar!


ze dne 22.03.2011, 15:18:08
kilgoretraut: Ahoj a díky. Michael Kraus nejsem a přiznávám, že můj nickname zde je dost klišé... Ale to je jedno. Jsem rád, že jsem Tě oslovil. Třeba někdy příště! Vojta

Šíma	15.10.2010, 23:24:45

Zdravím! ;-) Obdivuju Tvou slovní zásobu i způsob, s jakým skládáš jednotlivá slůvka k sobě a vytváříš tak absurdní, až šílené obrazy. Přiznám se, že Tvou tvorbu poslední měsíce čtu jen velmi sporadicky, ale tento díl se mi líbil. Vlastně ani netuším, co bych ještě dodal, jde to tak trochu mimo mne, Tvůj pohled na svět, na život i jeho prožívání... Pěkné obrazy, přestože jsi jimi schopen samotného čtenáře pěkně zmást a potrápit! ;-)