|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: 10. kapitola - Lavička ::
 Miky |
publikováno: 15.11.2010, 14:36
|
|
| |
|
|
„Ehm, cože?“ zamumlal a zavrtěl hlavou.
„Můžu si přisednout?“
„No, jasně,“ posunul se Jirka instinktivně k okraji lavičky, ačkoliv netušil, proč. Jediné, po čem v tu chvíli toužil, bylo být vedle někoho. A hlavně blízko. Vědět, že není sám, když sedí zády k chladnem naplněnému lázeňskému parku. Léto posílalo na křídlech lehkého vánku zbytky letních vůní, umocněných nastupující vládou podzimu, jako by se všechny krásy léta bouřily proti tomu, co mělo přijít a většinu z nich zahubit.
„Čekáš tady na někoho?“ vypravila ze sebe a letmým pohledem obdarovala Jirku. Pak se zase vrátila k dloubání nehtů.
„Možná spíš… doufám, že někdo bude čekat na mě. A co ty? Nezdá se mi, že by sezení na lavičce byla vhodná činnost právě pro tebe.“
„Proč myslíš?“
„Tebe určitě někde někdo čeká.“
„Čeká, to je… vlastně ne. Já čekám na mamku, až skončí v práci.“
„Co dělá za práci?“
„Je asistentka generální ředitelky. Možná, kdybys tolik neletěl, by sis všiml, že jsi pár mikrosekund strávil v její kanceláři. Taky jsi mě tam málem srazil. Co jsi tam dělal? Jestli ti uklízečky nevyměnili ručníky, pak je mi tě líto, ale ony jsou snad nenapravitelné, člověk jim to může říkat tolikrát. Je to asi jako chtít po nich, aby používaly deodoranty. Někdy mám pocit, že žijí v době kamenné a doma chodí v bederních rouškách.“
„Třeba chodí.“
„Promiň, já asi… moc mluvím, že jo?“ zatvářila se provinile.
„Ne, proč myslíš?“
„Protože se na mě díváš tím pohledem, který se přímo ptá, kdy už se konečně objeví mamka, abych zmizela.“
„Jenom jsem se zaposlouchal, jsem… unavený.“
„Dlouhý den?“
„Jo, dalo by se to tak říct. Dneska jsem přijel, víš.“
„No, a co tady vlastně děláš? Kromě toho, že sedíš na lavičce a posloucháš mě.“
Mluvila jemným, melodickým hlasem. Zvedla nohy nahoru a přitáhla si kolena k sobě. Mlčky čekala na Jirkovu odpověď a zároveň se zájmem sledovala ženu kouřící na balkoně lázeňského domu už druhou cigaretu.
„Přijel jsem na návštěvu za tetou,“ vysvětlil Jirka. „S mojí sestrou,“ doplnil.
„Na něco jsem úplně zapomněla,“ posadila se znovu normálně a pootočila se na Jirku s nastavenou rukou. „Já jsem Tereza. Bydlím kousek tady za kolonádou.“
Jirka jí stiskl jemnou drobnou ruku. „Já jsem Jirka a… teď zrovna nevím, co o sobě říct,“ zasmál se.
„Tak třeba, co tady dělá tvoje teta?“
„Byl jsem si u ní stěžovat za ručníky.“
Zarazila se; svraštěla čelo a podrobně si Jirku prohlédla. „To… to jako vážně?“
„Ne, dělám si srandu.“
„Uf… už jsem si říkala, co by Hykel dělal tady… sám… potmě na lavičce.“
„Dělal jsem si srandu s těmi ručníky,“ usmál se Jirka. „A Hykel nejsem. Můj taťka je Martinin bratr.“
„Tvůj táta je bratr Martiny Hykel, ale ty se jmenuješ jinak? To mi nějak… nepasuje.“
„V naší rodině toho hodně nepasuje. Člověk si zvykne, ale trvá to.“
„Nikdy předtím jsem tě tady neviděla… určitě bych si tě pamatovala.“
„Pamatovala?“
„Jsi přece synovec generální ředitelky! Každý by si tě tady pamatoval. Kde vlastně bydlíš? V lékařské vile?“
„V čem že?“ zavrtěl Jirka hlavou a užasnul nad pohotovostí Terezy. „Ne, bydlíme tady, v hlavní budově. Máme se sestrou pokoj… myslím, že sto osm.“
Vytáhl z kapsy klíč s velikým dřevěným přívěskem. „Jo, sto osm.“
„Takže… ty jsi ten, kvůli kterému strávila moje máma celé dny přilepená k telefonu a internetu a hledala nejlepší dětské psychology v republice?“
„Co-cože?“ podivil se Jirka a kdesi v hrudi se mu znovu začínala ozývat jiskra, která neměla daleko k zažehnutí a pozdějšímu výbuchu.
„Já jen, myslela jsem… nepřijde mi, že bys ho potřeboval. Zdáš se mi naprosto v pořádku.“
„Co… jak v pořádku? O čem to mluvíš?“
„Tvoje teta o tebe měla nejspíš velký strach. Dala mámě za úkol najít někoho, kdo ti pomůže se z toho dostat.“
„Dostat z čeho?“ zeptal se Jirka s hrůzou v očích a hlase.
„To já nevím,“ odpověděla Tereza k Jirkově úlevě. „Ale ty to určitě víš.“
„Říkala ti mamka něco? Co všechno jí Martina pověděla?!“
„To je všechno, co mi řekla. Jen to, že hledala psychologa a že o tom ale nemám s nikým mluvit. Co… co se stalo?“
„Co se stalo? Jak se mě můžeš zeptat, co se stalo? Vždyť mě neznáš!“
„Dobře, promiň. Nemusíme o tom mluvit,“ sklopila Tereza hlavu, až jí zrzavé vlasy zahalily obličej, takže do něj Jirka neviděl.
„Ne, ty promiň… já nechtěl. Jen… špatně se mi o tom mluví.“
„Chápu tě. Každý máme svoje špinavé ručníky a čas od času zatoužíme po čistých. Těžko se dostávají. Lidi tě nechápou a nabízená pomoc tě jen ještě víc rozčílí. A pak máš prostě pocit, že… že se ráno nemáš proč probouzet. Že není nic, na co by ses těšil. Nikdo, kdo by na tebe čekal. Když si jdeš večer lehnout, už víš, že návrat do šedého a chladného světa bude zase bolet.“
„Zní to, jako bys to znala.“
„Špatné věci se nestávají jen mladým dědicům,“ pokusila se Tereza o přívětivý úsměv, Jirkův vážný obličej jej však v mžiku zahnal pryč.
„A co když se mi ta věc nestala? Co když jsem ji udělal já?“
Výraz naprostého pochopení v jejich očích se ještě umocnil.
„Pak jsme asi oba zašpinili podobné ručníky.“
Když vešel Jirka do haly, byla skoro prázdná. Hodiny na recepci ukazovaly jedenáct hodin večer a u jediného obsazeného stolku seděly v mohutných křeslech Martina s Monikou. Unaveně na sebe koukaly, a jakmile si všimly Jirky, zbystřily.
Několikrát nejistě přešlápl na místě a zamířil po tichém schodišti nahoru. Našlapoval pomalu a čekal na chvíli, kdy se od stolku ozve jeden z ženských hlasů.
„Jirko, kam jdeš?“ uslyšel Martinu, když byl na pátém schodě.
„Nahoru,“ odsekl popuzeně a nezastavil se.
„Tak Jirko, počkej!“
Martina vstala z křesla a za chvíli už ji Jirka viděl stát u paty schodiště.
„Pojď si za námi sednout.“
„Je pozdě, jdu si lehnout,“ nasadil Jirka lhostejný výraz.
„Jen na chvíli. Potřebuju s tebou mluvit.“
„Potřebuju mít klid, aspoň teď. Nechej mě být.“
„Je to důležité.“
„Já rozhodnu, co je pro mě důležité, ne ty! Zkus mě aspoň trochu respektovat za to, že jsem ti zachránil život. Taky mám vlastní názor, víš? Nebudu pořád skákat, jak pískáš… nepojedu tam, kam chceš, abych jel, nepřijdu na čas k advokátce a ty mi už nikdy, nikdy nebudeš hledat psychologa! Protože já ho nepotřebuju. Nepotřebuju!“
Martina naprázdno polkla. Rukama si uhladila kalhoty a vzdychla. „Asi by ses měl jít opravdu vyspat. Dobrou noc.“
Když ulehal o půl hodiny později do postele, Monika vedle v pokoji ještě nebyla. Cítil, vlastně to věděl s naprostou jistotou, že si s Martinou o patro níž povídají o něm. Stačilo sejít schody a připojit se k nim. Ne, neudělá to. Vždyť jej by si všichni pamatovali – mladého dědice. Všichni. Chování jeho nejbližších mu připadlo nejnesmyslnější ze všech věcí, které se v poslední době udály.
Se slzami řinoucími se ze zelených očí se otočil na bok, stiskl pevně polštář a čekal, než přijde ráno.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
