|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Ómalöra-31 ::
 Annún |
publikováno: 15.11.2010, 15:25
|
| Další díl příběhu. Trochu nudný život elfů, ale i to patří do běžného dění. |
| |
|
|
XXXI. – Zařizování.
Po snídani se všichni rozešli. Mëllinda si ještě zaběhla do svého pokoje, aby si odtud vzala učebnice znakové řeči, které slíbila donést mistru Eufylosovi. O chvíli později se sešla s Anneris v hale a potom se společně vydaly do Ladérionu zařizovat vše potřebné. Jejich první kroky vedly do Mirimonovi akademie, kde se elfky setkaly s nejvyšším představeným vzdělávacího zařízení. Mistr Eufylos je obě srdečně přivítal a pozval do své pracovny.
„Ayá, má paní Anneris, je mi ctí se s vámi opět setkat,“ pronesl a vyseknul poklonu hodnou i k uctění královny matky.
„Ayá, mistře Eufylosi, též mě těší, že se spolu znovu setkáváme,“ odvětila na jeho pozdrav.
Pak mistr Eufylos zaměřil svou pozornost na plavovlásku stojící vedle paní Anneris. Zorničky očí se mu úžasem rozšířily a náhle nenacházel slova, když v té půvabné elfce poznal Mëllindu. Chvíli mu trvalo, než se z toho příjemného překvapení vzpamatoval.
„Ayá, Mëllindo, rád tě vidím. Musím říci, že bych těl málem ani nepoznal. Skládám ti svůj neskonalí obdiv. Moc ti to dnes sluší, vypadáš jako bohyně.“
Mëllinda se při těch slovech chvály na její vzhled mírně zapýřila, nervózně se ošila a pronesla znakovou řečí.
‚Děkuji, za kompliment, mistře Eufylosi. Jsem velice potěšena vašimi laskavými slovy.“
„Nemáš zač, Mëllindo.“ Usmál se na ni přívětivě. „Prosím, posaďte se vážené dámy,“ vyzval je a poukázal na sedačky u psacího stolu.
Ženy se usadily do nabídnutých sedaček a Eufylos se uvelebil ve svém křesle za stolem.
„Pověste mi, prosím, co vás dvě ke mně přivádí?“
„Ach, mistře, ničeho se nemusíte obávat, já pouze doprovázím svou drahou přítelkyni.“
Učenec se s mírnou nedůvěrou a podezřením podíval na paní Ladérionu.
„Nesouhlasíte snad s tím, že jsem této milé ženě nabídnul místo profesorky v Akademii?“ Otázal se, neb ho nenapadal jiný důvod, proč by sem jinak elfí paní přišla.
„Vážený mistře Eufylosi, tvému skvělému úsudku nemohu nic vytknout a se zaměstnáním slečny Mëllindy naprosto souhlasím. Naopak jsem velice potěšena tím, že jste jí tuto nabídku učinil,“ odvětila vřelým a klidným hlasem Anneris.
Zdálo se, že si Eufylos oddechl.
„To se mi velice ulevilo, nerad bych udělal něco, co by vám nemuselo být po vůli, má paní.“ Pohlédl na Mëllindu a položil jí otázku: „Děje se něco, že si přišla tak brzy? Dal jsem ti na promyšlení času tolik, kolik budeš chtít.“
‚Já vím,‘ přitakala Mëllinda znakovou řečí a pokračovala. ‚Přinesla jsem vám k zapůjčení ty učebnice, o nichž jsme spolu minule mluvili.‘ Podala mistrovi přes stůl několik v kůži vázaných knih převázaných dohromady lýkovým provázkem.
Elf je s vděčností přijal.
„Děkuji, Mëllindo, je to od tebe milé.“
‚Též jsem vám přišla říci své rozhodnutí. Hodně jsem v posledních dnech o vaší nabídce přemýšlela, mistře a …‘
„Chceš mi říct, že to místo odmítáš?“ posmutněle a zklamaně přerušil její výklad předtím, než ho stačila dokončit.
Mëllinda zavrtěla hlavou a dořekla svou myšlenku. ‚…A zvážila jsem všechna pro a proti a vyšlo mi, že o to místo velice stojím. S radostí vaši nabídku přijímám.“
Eufylos měl na tváři vítězný výraz a vesele se usmíval.
„Och, tak to je báječné, taková skvělá zpráva se musí oslavit.“ Zvednul se z křesla, obešel stůl a několika kroky došel k vysoké skříňce plné šuplíků a dvířek. Rychle otevřel jedna dvířka, za nimiž se skrývala maličká vinotéka a několik skleniček. Vzal nejbližší lahev, odzátkoval a nalil do tří sklenek mírně nazlátlý mok, a pak lahev zase uzavřel a postavil na její místo. Chopil se skleniček a podal je elfkám.
„Prosím, má paní, Mëllindo, nabídněte si.“
Ženy si od něj sklenky převzaly a mistr se vrátil pro třetí, kterou nalil sám pro sebe a poté přistoupil k elfkám.
„Netušila jsem, mistře, že si v práci zavdáváte vína,“ poškádlila ho Anneris.
„Ale kdeže, má paní, já ve škole nikdy nepiji, ale mám zde schovanou lahvičku dobrého lehkého bílého vína, pro zvláštní příležitosti jako je tato,“ ospravedlňoval se elf.
„Když je to tak, v tom případě je to v pořádku. Tak tedy na to, že se Mëllinda stane novou kantorkou v Mirimonově akademii,“ pozvedla Anneris k přípitku sklenku.
„Ano, ano na nový přírůstek do našeho učitelského sboru. Ať se tu Mëllindě líbí,“ popřál Eufylos pozvednutou sklenkou.
Mëllinda nic neřekla, jen pokývala hlavou a připojila se se svou sklenkou k přípitku. Stěny sklenek se dotknuly, ozvalo se cinknutí a pak se všichni tři napili mírně sladkého nápoje.
Takže jedna věc byla zařízena. Elfky ještě s mistrem prohodily několik vět, s úsměvem se rozloučily a opustily půdu vzdělávacího zařízení.
Jakmile vyšly bránou akademie na náměstí, Anneris uchopila Mëllindinu ruku a vedla ji skrz veřejné prostranství do jedné z hlavních ulic se jménem Sluneční. Kráčely po dlážděném chodníku, míjely obyvatele města, kteří je s úctou zdravili a Anneris jim jejich pozdravy oplácela. Mëllinda se rozhlížela kolem sebe, studovala jednotlivé krámky, obchůdky a dílny, kolem nichž prošly bez zastavení. Přemýšlela o tom, kam ji vlastně její přítelkyně vede. Ubíraly se ulicí, až se dostaly nakonec do řemeslnické čtvrti, teprve tam se Anneris zastavila před dílnou truhlářského mistra. Byl to jen malý prostý domek se třemi okýnky a jedněmi dveřmi a z boku brankou vedoucí na dvorek za domem. Obydlí z pálených cihel, mělo nabílené stěny a doškovou střechu a nade dveřmi vysel štít s nápisem ‚DERMOTOVO TRUHLÁŘSTVÍ.‘
Mëllinda hleděla na vývěsní desku a vrhla na Anneris udivený pohled.
‚Co tu děláme?‘
„Máš novou práci, budeš mít vlastní nový byt a tak je zapotřebí jej vybavit nábytkem a na koho lepšího se obrátit než na truhláře. Potom ještě zajdeme k mému krejčímu, jak jsem ti slíbila,“ odvětila na Mëllindinu otázku.
Anneris se dlouho nerozpakovala a zaklepala na dveře. Když se ozvalo hluboké zahřmění ‚Dále‘, obě elfky vstoupily dveřmi do nevelké dílny, plné rozdělaných kousků nábytku, dřevěných pilin a odštěpků. Ve vzduchu byla cítit smolná vůně opracovávaného dřeva, mořidla a klihu. Okny dovnitř proudil dostatek světla a ve slunečních paprscích poletovaly skoro neviditelné částečky prachu a tančily v divokém reji. Statný muž s širokými rameny, umouněnou tváří porostlou hustým ohnivě rudým plnovousem a bujně kudrnatými vlasy stejné barvy a oděný v kožené ochranné zástěře, se skláněl nad kusem dřeva, po němž v pravidelných tazích přejížděl hoblíkem, až od něj odletovaly hobliny do stran. Elfky ho pozorovaly a čekaly, až jim bude věnovat pozornost.
Podle toho, že se rudé kudrny kroutily kolem oválných uší, Mëllinda poznala, že truhlář je obyčejný člověk. Muž udělal ještě několik tahů, odložil hoblík a rukou přejel po hladké hraně, aby zhodnotil kvalitu své práce, pak pozvednul paži a rukávem si setřel pot z čela a podíval se na příchozí ženy.
Zpočátku se tvářil poněkud pochmurně, ale když spatřil dvě krásné elfky, tak mu zazářily oči a ústa skrytá plnovousem se mu skroutila do milého úsměvu. Oprášil si zástěru a namířil si to rovnou k ženám.
„Vítejte, vzácné paní. Jaký pak fukar vás přivál do dílny obyčejného řemeslníka, jako jsem já?“
Anneris se hned ujala slova.
„Buď zdráv, Dermote,“ odvětila na pozdrav. „Přicházíme k tobě s velkou prosbou, která ti zajistí slušný výdělek.“
„Hm, to zní zajímavě. Prozraďte mi tedy vaše přání. Čím mohu sloužit?“
„Pomáhám své přítelkyni vyhledat někoho, kdo by jí vyrobil veškeré zařízení do jejího nového bytu. A protože vím, jak zručný a šikovný jsi ve svém řemesle, tak jsem si řekla, že tě o to požádám.“
Muž se zapýřil hrdostí nad pochvalnými slovy.
„Hej, pamatuji si, že jste byla velmi spokojená s mou prací, jasná paní Anneris.“
„Tvá paměť tě neklame, a proto jsme za tebou přišly, aby ses této zakázky ujal.“
„To jste na správném místě. Bude mi ctí vyrobit nábytek pro vaši přítelkyni. Nechci se nijak chlubit, ale každý kousek, který projde mýma rukama je skvost prvotřídní kvality.“
„O tom jsem přesvědčená. Takže tedy bereš naši zakázku?“
„Samozřejmě, kdo by mohl takovouhle příležitost pustit? Práce pro vládkyni Ladérionu je pro řemeslníka velkým vyznamenání. Kdy budete mé služby potřebovat?“ otázal se truhlář se zájmem.
„Nechtěla bych nijak naléhat, ale čím dříve, tím lépe,“ odvětila Anneris a Mëllinda jen sledovala, jak její přítelkyně obratně zajišťuje výrobce nábytku.
Truhlář si promnul vousatou bradu, něco si dumavě mručel pod nos a pak pronesl.
„To by neměl být problém. Přesunu všechny nedůležité zakázky na později a vezmu tu vaši přednostně. Ještě něco malého dodělám a pozítří bych mohl být volný, stačí říci, kam mám přijít a já se tam dostavím v danou hodinu.“
Anneris se spokojeně usmála.
„Báječně, takže pozítří v deset se dostav do paláce a mi ti ukážeme, o jaké místnosti se jedná, aby sis mohl vzít potřebné rozměry. Ale potřebovala bych, aby vše bylo hotové nejpozději do dvou měsíců. Klidně si najmi tolik pomocníků, kolik uznáš za vhodné, na ceně nezáleží, rozumíš?“
„Neměj obavy, má paní. Jakmile se na nějakém konkrétním datu domluvíme, tak se vám zaručuji, že v ten den to bude hotové, na mou čest,“ zapřísahal se truhlář.
„Věřím ti, Dermote. Tak tedy pozítří v deset v paláci.“
„Budu tam, Výsosti, tím si buďte jistá,“ přitakal ryšavý muž.
„Já a má přítelkyně ti přejeme krásný zbytek dne,“ rozloučila se za ně obě Anneris a Mëllinda souhlasně přikývla, a pak společně opustily truhlářovu dílnu a vyšly na ulici, kde panoval čilý ruch. Po silnici se kodrcal vůz plně naložený nařezaným dřevem. Proti němu klusali koně táhnoucí dvojkolák s naplněnými pytli. Z kovárny se ozývalo pravidelné bušení do kovadliny, bednář se svým pomocníkem vyráběl velký sud, který se koncem léta použije na uskladnění moštu. Několik žen s košíky mířilo na trh pro čerstvou zeleninu, koření a jiné věci potřebné na vaření. Pár malých dětí pobíhalo sem a tam mezi chodci a hrálo si na honěnou. Mëllinda si povzdechla. Ještě do nedávna by ji takovýhle rozruch děsil, ale nyní jí to nevadilo, spíš ji to těšilo. Všechno jí připomnělo Werden. Její vzpomínky nepatřily Rindonovi, ale hodným lidem z vesnice. Řemeslníkům, rolníkům, obchodníkům, obyčejným lidem a dětem, se kterými se téměř denně setkávala, bavila se a smála příhodám, jež se staly. Anneris do ní šťouchla loktem.
„Mëllindo jsi tu, anebo tě tvá mysl odnesla pryč?“ otázala se s úsměvem, když viděla její nepřítomný výraz.
Mëllinda se probrala ze zasnění a upřela pohled na Anneris.
‚Promiň, jen jsem se trochu zamyslela.‘
„To nic, v pořádku. Takže truhláře bychom měly zajištěného. Nyní zajdeme ke tkalci a krajkáři, a pak ke skláři a uměleckému kováři,“ prohlásila Anneris.
‚Cože, myslela jsem, že jsi mluvila o krejčím?‘ mírně se zděsila Mëllinda.
„Krejčího si necháme až na konec, tam se zdržíme nejdéle.“
‚A co budeme dělat u tkalce, krajkáře, kováře a skláře?‘ podivila se.
„Toť jednoduchá otázka. U tkalce a krajkáře si vybereš látky na závěsy, na potahy, polštářky, záclony a koberečky. A u kováře a sklenáře ti objednáme svícny a krásné olejové lampičky. Nemusíš mít strach. Povíš mi, co se ti líbí a já jim to přetlumočím.“
‚Ano, to jsem si všimla u truhláře,‘ poznamenala uštěpačně Mëllinda.
„Ale no tak, tady sis ještě nic nevybírala. Neměj obavy, pozítří řekneš mými ústy truhláři Dermotovi své představy o vybavení tvého bytu. No, ano, když už jsme u toho, tak odpoledne tě zavedu do západního křídla paláce a ukážu ti pokoje, které ti budou patřit, aby sis mohla rozvrhnout, co kam přijde. A teď už pojď, ještě toho máme spoustu před sebou.“
Uchopila Mëllindinu ruku a táhla ji ulicí k jinému, o něco většímu, dvoupatrovému domu, který stál tři bloky od truhláře v uličce s názvem Větrná. Tam se nacházela dílna tkalce a zároveň i krajkáře pana Luciuse Timbora. Anneris s Mëllindou vešly do světlé místnosti plné regálů se vzorkovnicemi a barevnicemi látek. Tkadlec se jim hned začal věnovat, obletoval je a ukazoval své nejlepší látky a krajkoví. Anneris překládala vše, co Mëllinda v mysli řekla a vybírala si dle libosti. Tkadlec měl ve svém krámku tolik druhů vzorů, které se jí líbily, že nevěděla, jaký si zvolit. Nakonec si na záclony vybrala jemnou bílou, téměř průhlednou látku s něžným vzorem rozkvetlého svlačce a na závěsy a veškeré potahy do ložnice zvolila nebesky modrou tkaninu s vetkanými ornamenty. Do společenské místnosti, kterou bude používat i jako pracovnu, se rozhodla pro zlatavě žlutou látku s hnědým vzorkem břečťanových listů. Za pomoci Anneris odhadla přibližné množství a raději ještě přidala nějaký tem metr navíc, však ono se to neztratí. Tkadlec Lucius Timbor si objednávku pečlivě zapsal do notýsku a slíbil, že se do výroby látek pustí hned, jak to jen půjde, asi tak za čtyři dny, jakmile dokončí to, co má právě rozdělané. Elfky se s ním rozloučily a od tkalce zamířily k uměleckému kováři Tanovi Carmë a skláři Piovi Carmë. Byli to dva půlelfští bratři, kteří měli své dílny a krámek v jednom domě a spolupracovali spolu na výrobě lamp, lustrů, svícnů, číší, zrcadel a jiných předmětů. I zde se Anneris a Mëllindou na chvíli zastavily, obdivovaly a vybíraly z velkého množství různých výrobků. Plavovláska nevěděla kam se dřív dívat, protože výtvory bratrů Carmëovích se nedaly srovnat s ničím, co dosud viděla. Krásné lampy a lampičky na kovaných podstavcích s širmy z barevných sklíček, jenž byly sestaveny do různých tvarů a obrazců. Působivá zrcadla s vybrušovanými ozdobnými lemy zasazené ve filigránových kovových rámech. No prostě bylo se tu na co koukat. Mëllinda si za Annerisiny pomoci objednala dvě stejné lampy se zlatobílým skleněným širnem na pracovní stůl a ještě čtyři s jinými barevnými motivy do ložnice a několik svícnů. Kovář i sklář se mohli přetrhnout, aby ženám vyšli vstříc a přislíbili, že vše co si Mëllinda u nich objednala, bude mít do měsíce hotové. Když měly vybráno i zde, tak se rozloučily a vydaly se na poslední návštěvu.
Procházely uličkami a povídaly si. Mëllinda se Anneris svěřovala s tím, že nikdy předtím nevybírala nic do svého vlastního obydlí. Vždycky se dostala někam, kde už vše bylo a jí nezbývalo nic jiného než jen lehce poupravit příbytek anebo se prostě přizpůsobit. Anneris ji jako správná přítelkyně vyslechla a na oplátku se jí svěřila, jaké pro ni bylo pro změnu založit celé město a vybavit tak rozsáhlý dům jako je Ladérionský palác. Povídaly se a smály se. Cesta ke krejčímu jim zabrala skoro tři čtvrtě hodiny, protože Annerisin krejčovský mistr měl svou dílnu na opačné straně města, než byly dílny řemeslníků. Při cestě ke krejčímu se zastavily v cukrárně s poetickým názvem ‚Sladké tajemství‘ a koupily si na cestu šlehačkové košíčky. Mlsaly šlehačku a nakládané ovoce, jež bylo skryto pod ní v piškotovém košíčku. S chutí se do zákusku zakously, až obě měly bílý knírek pod nosem. Rychle si ho utřely kapesníčkem a se smíchem pokračovaly širokou Jezerní ulicí. Dorazily k výstavnímu domu s umě vyvedenou vývěsní tabulí, na níž stálo zlatým písmem: ‚Krejčí mistr Elemmírë.‘
Anneris zaklepala na dveře s ozdobným kováním. Během okamžiku se vchod otevřel a mezi veřejemi se objevil vysoký muž světlé pleti, uhlově černých vlasů a bouřkově šedých očí. Oděný do dlouhého roucha holubičí šedi, jež bylo olemováno saténovým purpurovým lemem a v pase převázáno stuhou. Kolem krku mu visel krejčovský metr, z kapsy vykukoval notýsek s různými čísly, na prsou měl do látky zapíchnutých několik špendlíků a za špičatým uchem se nacházela zasunutá naostřená tužka. Elf si prohlédl příchozí a potěšeně se uculil.
„Ayá, buď co nejsrdečněji pozdravena, paní Anneris,“ zanotoval a hluboce se poklonil. Jaká to vzácná návštěva.“
„Ayá, zdravím tě, mistře Elemmírë,“ mírně pokývala hlavou vládkyně města.
„Zdravím i tvou okouzlující společnici,“ podíval se na Mëllindu a obdařil ji přívětivým úsměvem.
„Toto je lady Mëllinda,“ Promluvila Anneris a představila ženu po svém boku. „Drahý mistře, omluv mou přítelkyni, že ti neodpoví na pozdrav, ale nemůže. Bohužel kvůli nešťastným událostem v jejím životě byla připravena o schopnost mluvit.“ Dodala na vysvětlenou Anneris.
„Ach, to je mi nesmírně líto, že tak půvabná žena jako vy je ómalóra, ale to vám na kráse jistě neubírá.“ Znalecky si ji prohlédl a zkonstatoval. „Jste přirozeně elegantní, lady Mëllindo, máte nádherné modré oči barvy moře, ke kterým dokonale ladí vaše šaty. Pokud se nemýlím, tak poznávám svou práci.“
Mëllinda se nepatrně začervenala a Anneris podala vysvětlení.
„Ano, mistře Elemmírë, nemýlíte se, jsou to šaty, jež jste pro mě před lety ušil. Darovala jsem je své přítelkyni, neb mně již byly poněkud těsné. Vlastně proto jsme zde, rády bychom si u tebe nechaly vyhotovit několikery nové šaty.“
„Bude mi ctí jako vždy, má paní. Samozřejmě, že jsem vám a vaší přítelkyni k službám. Jen pojďte za mnou, mé vzácné dámy, a následujte mě do skladu látek, kde si vyberete sukno dle libosti.“
Elf se otočil a vedl je přes malý obchůdek, šicí dílnu, kde pilně pracovalo několik žen a dva mládenci, až došli do skladu.
Mëllinda zatahala Anneris za rukáv.
‚Anneris, několikery šaty? Myslela jsem, že jen pár.‘
„Ano, přesně tak, pár šatů,“ přitakala Anneris tiše, aby si nemysleli, že je blázen, když mluví s někým, koho nikdo jiný krom ní neslyší.
‚Domnívala jsem se, že párem myslíš dvoje,‘ řekla v duchu Mëllinda.
„Ne, pořádně ti vybavíme šatník, necháme ti ušít alespoň šestery. A nejen to, v mém šatníku je ještě několik hávů, které já již nedopnu, ale tobě padnou. Daruju ti je všechny, a když je svěříme do šikovných rukou mistra Elemmíra jistě je předělá k obrazu tvému, i když si myslím, že trochu odvážnější model by ti neuškodil,“ odvětila šeptem.
‚Anneris, zbláznila ses, tolik toho ani neunosím. Vždyť mám svých šatů dost.‘
„Ale unosíš. Vím, že máš oděvů dost, ale samé tmavé. Potřebuješ barevné, jak jsme o tom onehdy mluvily. Víš co, vyberu ti na jedny šaty, které budou tmavé a ty si vybereš látky na zbylé, ano? Nějaké veselé třeba růžové, žluté, modré, zelené či jiné, ale hlavně pestré. No a já si taky vyberu alespoň na troje šaty. Jsme domluveny?“ tázavě se podívala na Mëllindu.
‚Ano, dobře.‘ přikývla plavovláska.
Mistr krejčí je dovedl do skladu, což byla obrovská místnost v zadní části domu, osvětlená několika vysokými okny a olejovými lampami, plná regálů se štůčky látek a odkládacím stolem. Jestli si Mëllinda myslela, že u tkalce bylo velké množství látek, tak tady se jich nacházelo ještě mnohem víc. Stojany byly barevně rozlišeny a v každé polici se nacházely různé typy látek v jednotlivých odstínech od bílé, žluté, rudé, před modré, zelené až do černé. Taková škála odstínů a duhových kombinací, ze kterých přecházely oči. Tisky, vytkávané vzory, krajky, samety, satény, tafty, hedvábí, brokáty, batisty, šifony a mušelíny.
V jednom stojanu se též nalézaly stuhy, stužky, prýmky, lemy, šňůry, spony, korálky a další doplňky. Mëllinda procházela mezi jednotlivými stojany, rukou přejížděla po jemných látkách a prohlížela si je. Elemmírë se pyšně pousmál nad svým okázalým skladem.
„Doufám, lady Mëllindo, že si zde nějaké látky vyberete. Prosím nenechte se rušit a v klidu vybírejte, já se půjdu podívat do dílny a vrátím se asi tak za čtvrt hodinky, možná za dvacet minut,“ řekl elf a pak se nenápadně vzdálil z místnosti a zanechal elfky samotné ve skladu.
Anneris přistoupila k Mëllindě a položila jí ruku na rameno.
„Tak co líbí se ti nějaká látka?“
‚Nějaká? Všechny. Nemám nejmenší představu, kterou si mám vzít.‘
„Tak popřemýšlej a prohlížej. Já udělám to samé,“ pronesla Anneris a též začala studovat jemná sukna.
Obě elfky přemítaly, porovnávaly, radily se a vybíraly. Vyndávaly jednotlivé štůčky z regálů a zkoušely, jak se k nim hodí a jak ladí s jinými odstíny. O něco později, když se mistr krejčí navrátil zpět, byly elfky již rozhodnuty.
„Tak, mé krásné dámy, už máte rozmyšleno?“ otázal se zvesela.
Ženy přikývnuly.
„Ano již jsme zvolily. Já bych chtěla jedny z tohoto zlatého brokátu,“ pověděla Anneris a vytáhla štůček z police a dala jej na jednu stranu odkládacího stolu. „Druhé ze starorůžového mušelínu.“ Přidala druhou roli látky. „A třetí bych si přála zkombinovat z vínového taftu a černé krajky.“ Odložila další dva štůčky látek.
„Výtečný výběr, má paní. Ještě něco?“
„Ano, také jsem vybrala látky na jedny šaty pro lady Mëllindu.“
„Jaké to budou?“
„Půlnočně modrý satén se zlatými lemy a zlatou výšivkou,“ odvětila Anneris.
„Dobrá, vše si zapisuji. Pak ještě vybereme vhodný střih. A jaké látky si vybrala lady Mëllinda?“ podíval se tázavě na plavovlásku.
Mëllinda už držela v ruce první dvě roličky látek, které umístila na stůl. Byl to světle fialový a tmavě fialový mušelín a Anneris vysvětlovala.
„Mëllinda chce první šaty ušít z těchto mušelínů.“
Elemmírë si to zapsal do notýsku. Pak elfka přistoupila ke stojanu a vyndala štůček pomerančově oranžového taftu a přidala jej na stůl.
„Druhé si přeje z taftu, třetí ze zelenozlatého brokátu,“ řekla Anneris a Mëllinda na kopičku dala další krásnou látku s jemným vytkávaným vzorem listů. „Čtvrté udělejte z tyrkysově modrého saténu a páté z červeného sametu přizdobeného krajkou,“ dodala a na stůl přibily další dva štůčky sukna.
Elf si pečlivě poznamenal, co a jak a usmál se.
„Máte skvělý vkus, lady Mëllindo, tyto barvy vám budou zajisté velice slušet. Teď mě prosím následujte do salónku, kde si vezmu vaše míry, a vy si z mých katalogů s nákresy vyberete modely, jež by se vám líbily,“ pronesl a poukázal ke dveřím.
Anneris s Mëllindou ho následovaly přes dílnu do malého útulného salónku se stolkem, pohovkou, jedním křesílkem, skříňkou v níž se nacházely katalogy s návrhy a zkušební kabinka se zrcadlem. Elfky se pohodlně uvelebily na pohovku a krejčovský mistr jim podal kožené desky se skicami nejrůznějších typů šatů. Listovaly, prohlížely, debatovaly a říkaly, co se jim líbí a jak by si své šaty představovaly. Mistr Elemmírë si to zapisoval a dělal si předběžné náčrtky, podle kterých pak vyhotoví střih a za pomoci svých učedníků a pomocnic ušije požadované šaty. Jakmile měly vybrané střihy, tak si je mistr krejčí přeměřil a zaznamenal si potřebné údaje. Celá procedura vybírání látek, doplňků, střihů a všeho ostatního jim trvala skoro hodinu a půl. Takže když vyšly z krejčovství, tak zrovna na věži radnice odbíjel zvon jednu hodinu po poledni.
Vůbec si neuvědomily, jak rychle jim čas při této nákupní činnosti utíkal. Mëllinda v duchu štěbetala, rozplývala se nad krásnými látkami a již těšila se na své nové šaty. Anneris se musela pousmát, neboť ji těšilo, že má její přítelkyně takovou radost, přestože se tomu nejdřív vzpírala. Pomalu stoupaly ulicí nahoru do serpentin, které vedly do paláce. Vzrušeně spolu rozprávěly o všem, co se dnes dopoledne událo. Mëllinda tím byla upřímně nadšená. Kráčely vzhůru a cestou je minula družina elfských bojovníků na koních, kteří jeli na cvičnou louku, a tak svou paní a její líbezný doprovod pozdravili a popřáli jim krásný zbytek dne. Elfky se na ně usmály, zamávaly na pozdrav a pokračovaly v chůzi. O chvíli později prošly hlavní branou a octly se na nádvoří paláce. Anneris navrhla, aby si s ní Mëllinda dala lehký oběd v Růžovém salónku, s čímž ochotně souhlasila. Elfky proklouzly vchodem do útrob sídla a chodbou prošly do Růžového salónku.
Anneris zatáhla za pletenou šňůru a během několika minut se v místnosti objevila elfská posluhovačka. Paní Ladérionu ji požádala, aby jim přinesla jídlo a pití sem do dámského salonku. Dívka úslužně přikývla a zase zmizela za dveřmi. Anneris se Mëllindě na chvilku omluvila, protože se chtěla, ještě než jim přinesou oběd, zaběhnout podívat na svého malého synka a zkontrolovat, zda je vše v nelepším pořádku, což Mëllinda naprosto chápala.
Neuběhlo ani čtvrt hodiny a do salónku vešla posluhovačka s velkým tácem plným dobrot a za ní vstoupil pomocník z kuchyně, který nesl džbánek ledového čaje a sklenice. Dívka odložila podnos s pokrmem na stůl, u něhož Mëllinda seděla a mládenec na něj postavil džbánek i sklenice. Nalil do jedné sklenky nápoj a podal jej elfce. Mëllinda pokývala hlavou na poděkování a sloužící se vzdálili z místnosti. Plavovláska upila ze sklenice a prohlížela si Růžový salónek, který byl vybavený světle hnědým bukovým nábytkem. Křesla a sofa měly udělané čalounění z látky s vytkanými květy růží. Ze stejné tkaniny byly i závěsy visící na vysokých obloukových oknech a dečky ležící na skříňkách, komodách a odkládacích stolcích. Dokonce i koberec, jenž zakrýval větší část parketové podlahy, na sobě nesl ornamenty sestavené z propletených květů planých růží. I olejové lampy se zde vyjímaly. Stojany vypadaly jako zkroucené stonky s lupínky a tupými ostny a svítidla vytvořená z jemně zlatorůžového skla, měla tvar okvětních plátků rozvitého poupěte. No a v porcelánových vázách s květinovým dekorem byly naaranžovány pugéty bílých, růžových a červených růží z palácového skleníku, který se nacházel v nejzadnější prosluněné a chráněné části terasových zahrad. Něžná vůně čerstvých květů prosycovala vzduch v místnosti. Mëllinda si usrkla další lok čaje a z tácu si vzala obložený chléb s na plátky nařezaným kuřecím masem a politý hustou bylinkovou omáčkou. Za několik málo minut prošla dveřmi Anneris s úsměvem na tváři.
„Och, promiň, že jsem tě nechala čekat, ale Yäris se probudil, zrovna když jsem vešla, a tak jsem ho musela pochovat. Dožadoval se též svého přídělu mateřského mléka, což jsem mu prostě nemohla odepřít,“ ospravedlňovala se hnědovlasá elfka.
‚To je v pořádku, nemusíš to nijak odůvodňovat. Miminka potřebují veškerou pozornost a lásku, kterou jim můžeš dát. Vím to. Vlastně tě obdivuji, že dokážeš toho kouzelného chlapce spustit na několik hodin z očí. Tohle jsem já se svou dcerou Eilian nedokázala. Kamkoliv jsem šla, musela jsem ji mít u sebe. Buď jsem ji vozila v kočárku, nebo nosila v náruči. Skoro pořád jsem potřebovala mít jistotu, že ji držím, že cítím její tělíčko v objetí a že jí nic nehrozí,‘ přiznala svou závislost Mëllinda.
Anneris s úsměvem pokývala hlavou, přešla pokoj a posadila se do křesílka naproti Mëllindě.
„Dobře chápu, o čem mluvíš. Když se narodila Fëa, byla jsem na tom stejně. Stala jsem na ní šíleně závislá. Neustále jsem ji musela mít na očích, protože jsem se strachovala, ale to po čase přejde. Pro dítě je prospěšné, když není pořád jen se svou matkou, zvykne si na ostatní a není pak tolik uplakané a nervózní, když se dostane mezi příbuzné, které pořádně nezná anebo mezi cizí lidi. A krom toho vím, že jeho chůva se o něj v mé nepřítomnosti dobře stará.“ Pronesla Anneris, natáhla se a nalila si čaj do sklenky. „I když musím přiznat, že přesto na něm lpím víc než je zdrávo a trávím s ním každou chvíli, protože bych nerada něco propásla,“ připustila. „Miluji své děti a moc mi na nich záleží.“
‚Asi každá matka zbožňuje své dítka víc než svůj život a kdyby mohla, tak by ho i za ně položila,‘ podotkla smutně Mëllinda.
„Ach, děvče nermuť se, nechtěla jsem tě tím nijak rozrušit. Bylo ode mě hloupé začít mluvit o dětech.“
‚Ne, prosím neomlouvej se, Anneris. Sice ty vzpomínky stále pobolívají, ale už to není tak hrozné, jako dřív. Vlastně je to poprvé, kdy o Eilian s někým takhle otevřeně mluvím,‘ řekla v duchu Mëllinda.
„Jak tvá dcerka vypadala, jestli mohu být tak smělá a optat se?“
Mëllinda s polknutím přikývla.
‚Samozřejmě. Eilian měla oči po mně. Modré jako nebeský azur, ale vlasy zdědila po otci. Kolem hlavičky se jí kroutily ohnivě rudé kudrlinky,‘ pousmála se něžně nad tou vzpomínkou. ‚Malé kulaté růžové tvářičky, špičatá ouška, drobné ručičky se zvědavými prstíky. Rada mě tahala za cop a usmívala se bezzubým úsměvem.‘ Povzdechla si a upila ze své sklenice. ‚Byla tak kouzelná a nevinná, když mi ji Rindon vzal. Tolik mě mrzí a bolí, že ji nikdy neuvidím vyrůst, dospět, zamilovat se, vdát se a založit rodinu. Přemýšlím, jak by asi nyní vypadala. Jestli by měla rovné vlasy anebo zdali by se jí divoce vlnily v mohutných loknách kolem hlavy. Jak by asi vypadala jako dospělé žena? Jaký by měla úsměv a hlas?‘ přemítala v mysli.
„Byla by stejně hezká jako její matka, to mi věř.“
‚Asi ano, ale nemá cenu o tom dál přemýšlet. Bůh mi ji dal, bůh mi ji vzal a já to nijak změnit nemohla. Bylo by asi lepší přejít na jiné téma,‘ požádala ji Mëllinda.
„Dobře, jak si přeješ,“ přikývnula Anneris.
Pojídaly obložené chleby, přikusovaly k nim nakrájenou zeleninu, popíjely čaj a diskutovaly o dopoledni prožitém ve městě.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 26 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
