obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2914807 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38552 příspěvků, 5630 autorů a 384352 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: V zajetí II. ::

 autor PiXU publikováno: 12.11.2010, 9:17  
Další pokračování toho něčeho...
 

Velká čistá místnost se zakrytými okny tak, že uvnitř je horší viditelnost, nechybí tu ani bílé stěny a spousta lékařského náčiní. Vybavená je třemi postelemi a na prostřední leží mladík se zkrvaveným obličejem a tělem obvázaným spoustou obvazů. Je v bezvědomý, ale nad ním se sklání několik osob, které se dohadují o jeho osudu. Padají zde návrhy na jeho usmrcení, uvěznění a následné pokusy. Nikdo z nich jej ale nechce nechat jít a svobodně žít. „Emmo…“ zašeptá najednou mladík ze spánku. Lékaři se na něj podívají a ze strachu se přesunou k jednomu z oken. Jeden plešatý nepatrně nahlédne přes závěsy, aby spatřil právě vycházející slunce.
„Zůstanu zde a postarám se o něj,“ prohlásí ten co se díval z okna. Ostatní na něj pohlédnu jako na blázna.
„Jste si jistý Floriane?“ zeptá se jeden ze starších doktorů. Holohlavý se jen krátce otočí, aby pohlédl na mladíka. Poté se vrátí pohledem ke kolegům a přikývne.
„Venku jsou pro jistotu stráže,“ řekne další z lékařů a přejede pohledem místnost, jeho pohled se zastaví na nemocném, „ten už stejně neuteče.“
„Dobrá, dobrá… My tedy jdeme,“ promluví znovu starší lékař. „V poledne vás přijdu vystřídat Floriane,“ dodá krátce a vydá se ke dveřím následován ostatními.
V místnosti zůstane pouze spící mladík a mladý doktor. Doktor Florian Salomon pocházející z rodiny vojáků. Odklonil se od rodinné tradice jenom proto, aby dokázal otci svoji tvrdohlavost.
Udělal několik kroků, jejichž zvuk se v tichu místnosti ozvěnovitě nesl, až došel ke knihovně. Pár chvilek v ní hledal, dokud nenarazil na tlustou knihu v černé kožené vazbě s názvem Krutovládci stínů. Vytáhl ji, položil na stůl v rohu místnosti a křesadlem zažehl svícen, aby si v šeru místnosti mohl číst. Potichu ji otevřel a začal listovat mezi stránkami. Pak našel to, co hledal, kapitolu jednající o vlkodlacích.
‚Hrůzou každého úplňku stává se krvelačná bestie s tělem porostlým srstí a duší schvácenou peklem,‘ stálo na první řádce. Florian neváhal a četl dále, až našel co hledal.
‚Vlkodlakem státi se můžete pouze jedním způsobem. Napadne-li vás jiný, již přeměněný vlkodlak. Avšak pozor si dávejte, vlkodlakem není snadné býti, neboť prvním úplňkem kletba bude zpečetěna. Pouze během svitu luny na zem pod vámi se váš první úplněk stane děsivým a pro vaše okolí zřejmě posledním. Při úsvitu se vaše duše bude loučit s širým světem. Zapadne-li však slunce, vlčí duše ovládne tělo a jeho majitel se stane nesmrtelným, však za cenu nejvyšší. Cenu svobodného života.‘
Florian s hrůzou zaklapl knihu a promnul si oči. Svíce, kterou zapálil, již pomalu dohořívala. Uvědomil si, že celou hodinu co si četl, nehlídal mladíka. Otočil se a zjistil, že mladík stále spí na posteli, trošku divný mu přijde jeho obličej, který nehyzdí ani jediný šrám..
„Je mi tě líto,“ vydechne lékař a promne si oči. „Raději zemřít, než…“
Ani nedokončí větu, když si všimne, že mladík pomalu začíná hýbat víčky. Pomalu k němu přistoupí, položí mu ruku na čelo, jestli nemá horečku, a do ticha k němu řekne, „Chlapče.“
„Emmo…?!“ promluví mladík a otevře oči. Chvilku zaostřuje v šeru, ale pak si všimne strastiplného výrazu doktora, který sedí na vedlejší posteli. „Co se stalo?“ zeptá se ho, když nikoho jiného nevidí.
„Napadl tě vlkodlak,“ odpoví mu klidně lékař.
„Vlkodlak…?“ zeptá se trošku přihlouple Thomas.
„Ano, ten,“ odpoví znovu. „A nech si ty obvazy,“ dodá, když si všimne, jak si je mladík začíná sundávat.
„Nic mi není, tak je nepotřebuji,“ řekne udiveně mladík a dál je ze sebe odmotává.
„Počkej,“ řekne udiveně Florian a pomůže mu odkrýt levou paži, která je úplně zhojená. Pak se společně vrhnou i na ostatní obvazy.
„Co se stalo?“ zeptá se znovu Thomas. „Pamatuji si jenom nějaké výstřely a pak už nic.“
„Jak říkám, napadl tě vlkodlak,“ odpoví znovu mladý doktor a přemýšlí, jak se chlapec dokázal tak rychle uzdravit. „A podle mých úvah, se z tebe stane vlkodlak,“ dodá trošku se strachem.
„N-n-ne, to ne. Já… Ne, nechci být vlkodlak,“ řekne s neskrývaným strachem Thomas a posadí se na kraj postele před Floriana. „Musím pryč,“ vypadne z něj nakonec a začne se shánět po nějakém oblečení. „Kde mám šaty,“ štěkne.
„Uklidni se,“ snaží se ho usadit lékař, ale marně. Mladík nakonec nalezne nějakou košili, kalhoty a bos se vydal ke dveřím. Zastavilo jej až zvolání „Stráže!“ které se ze strachu vydralo Florianovi z úst. Krátce na to cvakla klika u dveří a jedinou únikovou cestu zatarasili dva vojáci v královských barvách.
„Pusťte mě!“ zavrčel na ně Thomas. Sám nevěděl, kde se v něm bere všechen ten vztek a síla, ale nehodlal v téhle díře čekat už ani minutu.
„Nikam nepůjdeš,“ řekl už trochu klidněji Florian.
„Půjdu, a nikdo mi v tom nezabrání,“ štěkl na něj mladík.
„Když utečeš, zabijí tě,“ konstatoval lékař.
„Jiné řešení než smrt, mi stejně nenabídnete,“ zařval Thomas a s absolutní nepříčetností se vrhl mezi dva vojáky hlídající dveře. Trošku se štěstím si prorazil cestu a jako velká voda se vyvalil ze dveří. Ocitla se před ním prostorná chodba a ne jejím konci schodiště. Bez váhání se k němu rozběhl. Běžel tak jako nikdy, našel v sobě snad skrytou sílu, nebo už v něm koluje vlkodlačí krev?
„Stůj!“ ozvali se za ním hlasy vojáků, kteří se za ním ihned vydali. Doběhli sotva do poloviny chodby, když Thomas jediným dlouhým skokem zdolal hned sedm schodů najednou. Několik dalších skoků a mladík se dostal do prostorného atria s velkými prosklenými dveřmi, kde u každé strany stál jeden voják. Ti na něj udiveně civěli, až do chvíle, kdy se z vyššího poschodí ozvalo „Zastavte ho!“ Na to ti dva čekali a rozběhli se proti němu.
„Sakra,“ zaklel Thomas a vlevo spatřil další dlouhou chodbu. Bez váhání se do ní vydal. Celá jedna strana byla lemována velkými okny, za kterými byla vidět ulice. Krátce se ohlédl a zjistil, že má více než třicetimetrový náskok. Smykem zastavil před jedním z oken a s výdechem z něj skočil. Rukama si při tom kryl hlavu, aby se nezranil, což mu při dopadu na dlážděnou ulici připadalo směšné.
Letmý pohled doleva a pak doprava. Po ulici se v těchto dopoledních hodinách potulovalo velice málo lidi. Vydal se neznámo kam, ale stále běžel a ani necítil únavu. Lidé kolem kterých probíhal se na něj udiveně dívali a něco si šuškali. Přeci takhle oblečenému člověku by v tuto chladnou lednovou sobotu byla zima, ale Thomas ji nepociťoval. Na křižovatce se rozhlédl, aby si uvědomil kde je. Když na to přišel, měl jediný cíl, najít Emmu.
Rozhodl se neběžet, aby nebudil příliš velkou pozornost. Vojáci z místa odkud utekl, už ho nepronásledovali, tak si to mohl dovolit. Teď když zpomalil, uvědomil si, že je docela chladno, ale nebylo to jediné, co ho udivovalo. Nikdy předtím by neuběhl takovou dálku, alespoň ne najednou a ještě k tomu v takovémhle tempu.
Ani si to neuvědomoval, ale po celém těle měl lehké mravenčení. Nebylo to z mrazu, ale to se v jeho nitru rodil vlk. Neustále však myslel na jediné, na Emmu. Proč napadl ten vlkodlak zrovna jeho? Teď když našel po několika letech dívku, se kterou prožil dětství.
Zahnul za roh ulice a na jejím konci zahlédl další vojáky, kteří už ho jistojistě hledali. Bylo jich pět možná šest, ale jejich počtem se už Thomas nechtěl zabývat. Otočil se na patě a okamžitě se rozběhl jinou ulicí. Když se otáčel za sebe na vojáky, málem vrazil do hnědého hřebce, který táhl vůz se dřevem.
„Sakra co to děláš?“ zařval za ním forman, ale mladík už byl pěkných pár metrů od něj a neslyšel ho.
Zrovna když probíhal další křižovatkou, kde zatáčel doleva, zprava se ozvalo „To je on!“ V mžiku se ohlédl a spatřil další skupinku vojáků, kteří se bez váhání vydali za ním.
Nesmí mě dostat, pomyslel si Thomas a pokusil se ještě zrychlit. Na dalším rozcestí chtěl utíkat stále rovně, ale další pětice vojáků ho donutila znovu odbočit ze zvolené trasy. Pomalu se nad ním začala stahovat past.
„Tady vpravo, tady vlevo, sakra tak rovně.“ neustále si pro sebe mumlal mladík až si najednou uvědomil, kde je. Běžel podél vysoké zdi, za kterou byla vila. Místo kde žila Emma. Zpomalil a ohlédl se. Nikde nikdo. Pak zastavil úplně. Podíval se na zeď, zakroutil hlavou a znovu se podíval na ulici, kterou přiběhl. Stále nikdo.
„Nebuď srab,“ řekl si pro sebe a skočil na zeď. Sám to od sebe nečekal, ale povedlo se mu zachytit za horní okraj. Okamžitě se pak začal sápat nahoru, až se tam vyškrábal. Krátce se koukl na ulici, kde nikdo nebyl, a pak odvrátil svůj pohled na vilu se zahradou. Přišlo mu hloupé sedět na té zdi a tak seskočil dolů do zahrady.
Ocitl se na mírně svažitém udržovaném trávníku, ale nemohl se tu za nic schovat. Byl by velice nerad, kdyby ho tu někdo našel. Co nejrychleji, ale zase co nejvíce potichu se vydal ke vzrostlému buku pár metrů od něj. Přikrčil se za něj a opatrně nahlédl na dvoupatrový objekt s bílou vápennou omítkou a mramorovými sloupy, porostlými břečťanem, pod balkonem. Za jedním z francouzských oken pak spatřil tu, kterou hledal.
Emma seděla za klavírem a s zavřenýma očima na něj hrála. Měla na sobě světle modré šaty s vyšitými kopretinami. Thomas nikdy neviděl krásnější dívku. Snažil se zjistit, jestli není ještě s někým, ale pravděpodobně byla sama. Neváhal a přikrčeně se začal přibližovat k oknu. Pak ale do místnosti s klavírem vstoupila další žena. Nově příchozí byla oděna do krvavě rudých šatů a už od pohledu byla pyšná.
Mladík se rychle přitiskl ke zdi a nenápadně koukal, co se uvnitř děje. Trošku se štěstím zaslechl, jak Emmina matka otráveně říká své dceři: „Hraješ přímo odporně,“ načež dívka přestala hrát. „Tvému bratrovi začíná za hodinu přehlídka. Já teď odjíždím,“ promlouvala dál a přitom se na dceru ani nepodívala. „Ty ale zůstaneš tady,“ dokončila svůj proslov k dceři, která se už už chtěla zvedat.
„Ale…“ snažila se odporovat Emma a nevěřícně koukala na matku, jak postávala u okna.
„Domluvila jsem,“ zarazila jí však zdviženou dlaní matka.
Mladá slečna jen sklonila hlavu a ani nehlesla. Její matka spokojeně odkráčela pryč. Po chvíli ticha se Thomas odvážil zaťukat na okno. Emma krátce zvedla hlavu a pohlédla na mladíka za oknem.
„Thomasi,“ vydechla a rozběhla se k oknu, které pomalu otevřela, „kde se tu bereš?“
„To ti řeknu pak, teď když dovolíš,“ odpověděl jednoduše a ukázal dovnitř. Dívka přikývla a ustoupila kousek, aby mohl proklouznout dovnitř.
Když se dostal dovnitř, potichu zavřela okno a udiveně si prohlížela jeho oblečení.
„Utekl jsem,“ odpověděl jí.
„Utekl? Odkud?“ zeptala se udiveně Emma.
„To je na dlouhé povídání,“ odvrátil Thomas. „Nemůžeme jít někam jinam?“ zeptal se jí, když si uvědomil, že jsou v místnosti se samými okny a několika dveřmi.
Dívka krátce přikývla a jedněmi dveřmi ho odvedla přes velkou vstupní halu, s velkými dubovými dveřmi, po mramorovém schodišti do prvního patra. Hned po tom co vystoupily po schodišti se dala doleva a na konci chodby vstoupila do dveří na pravé straně. Opatrně je přidržela Thomasovi, aby mohl projít, a pak nakoukla, jestli na chodbě nikdo není. Opatrně je přibouchla a otočila se na mladíka. Ten se rozhlížel po velkém pokoji s postelí s nebesy uprostřed. Proti ní stál u stěny toaletní stolek se zrcadlem a stěnu u dveří zaplňovaly velké šatní skříně.
Emma naznačila Thomasovi, aby se posadil na postel a sama si sedla vedle něj. „Tak co se stalo?“ zeptala se znovu. Mladík jí pohlédl do očí a začal vyprávět co dělal od chvíle, kdy se včera rozloučili.


 celkové hodnocení autora: 86.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 12.11.2010, 9:15:55 Odpovědět 
   Na konci předchozího dílu napadne Thomase vlkodlak ( Thomas jako dítě miloval Emmu z bohaté rodiny. Thomas má podezření, že její bratr zapálil dům jeho rodičů).
Akční útěk mladíka Thomase k Emmě je popsán čtivě, s patinou předchozí historické doby, vykreslen v jejím stylu . Uvidíme, jestli vybočí ze schématu vlkodlačích příběhů -příběh asi bude pokračovat.
v bezvědomý? slovo "koukala" dvakrát za sebou není příliš vhodné v tomto stylu psaní
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Kasparek
(20.5.2018, 08:13)
Hexor
(16.5.2018, 11:09)
Arnorax
(14.5.2018, 12:09)
Haisenberg
(8.5.2018, 18:59)
obr
obr obr obr
obr
Host
Filip Vávra
O Vánocích
rudolf z falknova
Bublina mýdla
Zuzi Kinslen
obr
obr obr obr
obr

Cikánka
cajushka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr