|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Ztracená 15. část ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ztracená
| Tak a je tu další část Ztracené. Omlouvám se za zdržení, ale mezi mnou a betareadrem selhala komunikační technologie, takže se to posílalo na několikrát. Příjemné čtení. |
| |
|
|
Vyrazili. Míhali se lesem tiše jako stíny, tiše a rychle. Když slunce zapadalo, zastřelil Garwel mladého tetřeva. Najedli se a po hodině odpočinku pokračovali dál. V lese se setmělo, a nebýt svitu úplňku a hvězd, museli by zastavit. V bledém šerosvitu měsíce vypadal les přízračně, plný stínů, ve kterých se mohl leckdo skrývat.
Garwel byl štastný. Vdechoval chladný noční vzduch provoněný lesem a půdou, pod nohama cítil zem. Pevnou, životadárnou a neměnnou. Naslouchal zvukům lesa a byl smířený s okolím.
Když se přiblížila půlnoc, vyšel druhý měsíc, také v úplňku. Na rozdíl od prvního, který svítil bledým stříbřitým světlem, tenhle zářil měkkou modrou září. Přebíhali mýtinu a Garwel zvedl oči k obloze. Krátce se podíval na modrý kotouč a pousmál se. Balliar, modrý měsíc. Zanedlouho zaznělo vlčí vytí. Garwelův obličej se projasnil dalším úsměvem. Nářek vlků k modrým úplňkům.
Miloval a obdivoval vlky. Byla to úchvatná zvířata, elegantní, nádherná, inteligentní. Měli skvělé uspořádání smečky, techniku lovu měli dokonale vypilovanou. Dokonalí lovci. Vytrvalí, rychlí a graciózní. Odmítal tvrzení většiny lidí, že vlci jsou krvelačné bestie, co zabíjejí pro potěšení ze zabíjení. To nebyla pravda. Vlci lovili a zabíjeli jen pro svou potřebu.
Mimoděk protáhl krok a nyní se lesem hnal jako vítr. Stín, který zaznamenal změnu tempa svého pána, přizpůsobil se novému tempu a radostně zaštěkal. Byl spokojený, že je to již jako dřív. Na hradě se nudil. Cítil se skvěle, když běhal se svým pánem. Když se řítili lesem, pod nohama šustila pokrývka země, vítr čechral srst a slunce hřálo.
Garwel pod svýma nohama cítil tep života země. Její síla ho krmila a vlévala sílu do jeho nohou. Cítil souznění s přírodou jako nikdy v životě. Vyprázdnil hlavu od všech myšlenek a nechal se unášet písní lesa, písní země. Písní života.
Kapitán zjistil, že na mladého horala začíná stále víc ztrácet. Lýtkové svaly pálily jako oheň, potil se a v plicích mu začalo hvízdat. Nejraději by si sednul a odpočinul si, ale vzpomněl si na Garwelova slova, že ho opustí, když nebude stíhat. Navíc hrdost mu nedovolila se vzdát. Sklonil hlavu a vydoloval ze svého nitra poslední zbytky sil a zrychlil.
Běželi další dvě hodiny, když Garwel zastavil. Kroužil kolečka lehkým klusem a pak přešel do kroku. Krokem udělal pět koleček a pak si sedl. Za pár okamžiků dorazil i Talkar. Sedl si a začal se natahovat po lahvici s vodou, ale Garwel ho poslal kroužit kolečka.
„Proč?“ vybuchl kapitán.
„Jsi rozhicovanej. Sedneš si a dostaneš zápal plic. Kolečka dokud nevychladneš,“ poručil Garwel.
Talkar zaklel, zvedl se a udělal pár koleček. Když vychladl, posadil se vedle horala a zasténal.
„Co je?“ zeptal se Garwel.
„Stárnu. Dřív jsem dokázl běžet skoro celý den, a teď mě pálí lýtka, mám v nich křeč a hvízdá mi na plicích. To se děje,“ vrčel nasupeně Talkar.
„Aha. Ukaž,“ řekl Garwel a sedl si před vyčerpaného gardistu.
Když začal silnými prsty hníst bolavé svaly, kapitán zavrčel bolestí. Garwela překvapily tvrdé, byť poněkud změklé svaly. Chvíli hnětl lýtka, a když byl spokojen, ustal. Kapitán s úlevou zjistil, že křeče povolily a i pálení ustalo.
„Díky,“ hlesl.
„Není zač. Teď se najíme a trochu vyspíme. Za rozbřesku vyrazíme dál,“ odvětil Garwel a od pasu odepnul kožený vak, ve kterém byl zbytek tetřeva.
„Měl bys požádat Amoraka, vlčího boha, aby ti propůjčil vlčí vytrvalost a srdce.“
„Tobě je půjčil?“
„Dalo by se to tak říct. Od dětství denně běhám a pět let sem žil v divočině.“
„Kdo bude hlídat?“
„Pes.“
Najedli se a v blízkém prameni doplnili vodu. Garwel nařídil Stínovi, aby hlídal a oba muži se uložili ke spánku. Spali čtyři hodiny, než Garwela probudila ranní rosa. Na východě začínala obloha růžovět. Horal zabil srnce, ukrojil pás masa a upekl jej. Gardistu nechal spát, dokud jej neprobudila vůně pečeně. V rychlosti se najedli a vyrazili dál.
Druhý den k večeru dorazili k močálu. Přivítal je vlhký hnilobný zápach. Celé okolí bylo prosycené mlhou. Garwel zastavil a zavrčel.
„Doháníme je, ale v noci přes to nejdu. Musíme počkat na ráno.“
„Fajn. Menší odpočinek nezaškodí. Už si viděl stopy Caswalovy skupiny?“
„Ne a to mě celkem trápí. Baron říkal, že Caswal je skvělý stopař, který zná dobře tenhle kraj. Tak kde sakra jsou? Nevíš, jestli si brali stopařský psy?“ Odpovědí mu bylo tiché a rozpačité pokrčení ramenou jeho společníka.
Přechod přes močál se obešel bez větších potíží, jen jednou se pod Tarkalem utrhl kraj úzké cestičky a voják se po kolena zabořil do odporně mazlavého smrdutého bahna.
Byl to smutný deprimující kraj. Mohutné stromy napůl ponořené do zahnívající vody, obklopené jedovatými výpary pomalu umíraly. Z jejich větví jako smuteční závoje visely třásně mechů a lišejníků. Pokroucené větve, hnijící kmeny, odraná, v pásech visící kůra. Nikde se nepohnul jediný lísteček, nezaševelil větřík, jen občas se ozvalo kap…kap, jak kapaly krůpěje vody na hladinu močálu nebo někde šplouchla žába.
Ve skalách to se stopami bylo horší, ale citlivý čenich Stína se nedal zmást a stopy, ač již vychladlé, se držel jako klíště. Občas stopu ztratil, ale po hledání ji opět našel. Přechod přes skalnatou krajinu byl obtížný. Stezky byly úzké, nejisté, pokryté ostrým kamením. Na některých místech se muži museli přidržovat stěn, aby nespadli dolů. Ruce měli rozedrané do krve, v noci se třásli zimou, ale nevzdávali se. Mezi sebou téměř nemluvili. Každý z nich byl jen se svými myšlenkami, které se shodně týkali záchrany unesené dívky. Pro jednoho to byla otázka nápravy chyby, a pro druhého více osobnější.
Konečně překonali skály a sestoupili znovu do lesa. V měkké lesní půdě Garwel nalezl nezřetelný drobný otisk boty. Hrany ostré a zřetelné. Prozkoumal ho a zavolal na kapitána. Ten se okamžitě k němu připojil.
„Jsou asi den před námi. Cestují nalehko. Tohle je otisk boty nejspíš Isobel nebo nějakého malého muže.“
„To je dobrá zpráva, že?“
„To je, ale otázkou je, kolik nechají mužů vzadu, aby hlídali stopu. Musí přeci čekat pronásledování.“
„To poznáme. Pojď, doženeme je,“ vybídl Tarkal Garwela a vyrazil.
Garwel za ním chvíli hleděl a zavrtěl hlavou. Ještě včera byl kapitán na pokraji zhroucení a nyní hnal jako štvaný jelen. To, že se přiblížili k únoscům, mu vlilo energii do svalů. Rozběhl se za gardistou. O několik hodin později došlo k prvnímu střetu.
Utíkali zarostlým úvalem, když se otočil vítr a Stín varovně zavrčel.
„K zemi!“ zařval Garwel a strhl Tarkala sebou dolů. Ve výši jejich hrudí prosvištělo několik šípů.
„Do prdele!“ ulevil si kapitán.
Odvalili se do bezpečí a připravili si luky.
„Vyžeň je!“ přikázal Garwel psu.
Pes se prosmýkl nízkými smrčky a zaútočil na skryté muže. Ozvalo se několik výkřiků a klení, přerušené občasným zavrčením. Za pár okamžiků se přidaly výkřiky bolesti. To, když Stín začal kousat. Byl nezasažitelný. Vyběhl z houštiny, kousl napravo, nalevo a zmizel v podrostu, jen aby se vynořil z jiné strany a celé to zopakoval.
„Pryč!“ zazněl povel z houští a ven vyběhli dva muži.
Pronásledovatelé vystřelili a oba banditi se svalili s šípem v hrudi. Z mlází vyběhlo několik dalších a další dva skolili šípy. Únosci se rozběhli proti útočníkům s tasenými zbraněmi. Garwel stačil ještě jednou vystřelit, pak zahodil luk a tasil meč. Kapitán následoval jeho příkladu a oba se rozběhli proti zbylým mužům. Prohnali se jejich skupinou jako velká voda a nechali za sebou čtyři umírající. Zbýval poslední a ten se dal na útěk.
„Chyť ho!“ křikl Garwel.
Chlap ještě přidal, ale proti psu neměl šanci. Devadesátikilová šelma mu přistála na zádech. Chlap se při dopadu otočil, sáhl po noži a zkameněl. Ležel na zádech a na hrudi mu stál obrovský pes. Zíral na vrčící čelisti, vyzbrojené mohutnými tesáky, ze kterých v tenkých pramíncích stékaly sliny a kanuly na obličej a krk zadrženého, na jehož kalhotách se začala šířit mokrá skvrna. Garwel k nim doběhl, zadrženého odzbrojil, svázal a odvolal psa.
„Tak a teď nám hezky zazpíváš, nebo tě naporcuju jako kuře,“ zavrčel Garwel.
„Táhni do pekel!“ zasyčel chlap.
Garwel bodl nožem. Zasáhl biceps a zajatec zaječel bolestí.
„Ty si šílenec!“
„Zpívej a já tě nechám jít. Kde najdu Resse a jeho muže?“
„Nic ti neřeknu, ty hajzle!“
Druhé bodnutí šlo do paže a nyní Garwel nožem v ráně zakroutil. Lesem se podruhé rozlehl bolestný nářek.
„Nic ti neřeknu! Zabij mě, ale nic se nedozvíš!“
„Myslíš?“ zeptal se Garwel a v jeho hlase zaznělo očekávání.
Pokochal se strachem vkrádajícím se do očí zajatce. Garwel nebyl krutý a neliboval si v mučení, ale strach byl nyní jeho velkým spojencem. Když bude dostatečně přesvědčivý, nebude muset toho chlapa mučit. Vytáhl tedy krátký stahovací nůž s kulatou čepelí.
„Co říkáš na to, kdybych ti uřezával proužky kůže tak dlouho, dokud tě nestáhnu celýho z kůže? A začnu ve slabinách na tý tvý chloubě.“
„Ty si blázen!“ zaječel chlap a zazmítal se v poutech.
„Zpívej a já tě nechám jít,“ ucedil Garwel.
Došel k nim Tarkal a zhluboka dýchal.
„Ať mě pustí. Já nic nevím,“ obrátil se zajatec na gardistu.
Ten se pousmál a prohodil konverzačním tónem: „Mluvíš s šílencem. Já bych mu dal to, co chce.“
„Zatraceně. Dobře, povim ti to. Pak mě pustíš?“
„Ano, kde je Ress a kolik má mužů?“
„V tý starý tvrzi. Není to daleko odtud. Tak půl dne chůze. Je schovaná v lese na nedalekém kopci. Když projdete tenhle úval, najdete potok. Podél něj dorazíte k úpatí kopce, co vypadá jak tlustá homolka cukru. Na jeho úpatí stojí starej suchej strom a ve větvích je orlí hnízdo. Chlapů má Ress na povel čtyřicet nebo padesát. To neví s jistotou nikdo. Chlapi odchází a přichází.“
„A co ta dívka? Co s ní má v úmyslu?“
„Ta je s nima. A co s ní chce udělat? Nevim. Výkupný? Hračka do postele pro chlapy? To ví jen Ress a ten novej.“
„Novej? Koron?“
„Jo, to je von. Divnej chlap. Furt mele o tom jak se baronovi pomstí.“
„Jo, to vim,“ zabručel otráveně horal.
„Stejně tu holku nikdy nedostanete. Ress už bude určo v pevnosti. Jeho chlapy nepřejdete a Ress a Decartu jsou nejlepší šermíři pod sluncem.“
„Myslíš, že mi naženeš strach? Ne. A teď vypadni. A poslední varování. Uvidím tě s Ressem a zabiju tě.“
Chlap se zvedl a zmizel v lese.
„Co myslíš? Vrátí se k Ressovi?“ pronesl Tarkal.
„Proč je nebe modré? Proč každé ráno vyjde slunce?“ opáčil Garwel.
„Chápu. Zbytečná otázka,“ odtušil kapitán. Horal se zazubil.
„Slyšel jsem, cos mu řekl o tom stahování z kůže. Myslel si to vážně?“
„Ne!“ odsekl Garwel a jeho tvář ztvrdla.
Vyrazili dál. Po několika hodinách dorazili k suchému stromu s orlím hnízdem ve větvích. Odtud postupovali obezřetně. Za dalších několik hodin leželi v podrostu a pozorovali rozvaliny tvrze.
Bylo vidět, že některá místa jsou opravená, ale i tak tvrz vypadala žalostně. Jako stín dřívější slávy. Garwel se zasnil a představil si, jak musela vypadat v dobách největší slávy. Musela být majestátní a mohutná, jako neměnná skála čelící nepřízním počasi a osudu. Jenže pak se něco přihodilo, zub času zapracoval a tvrz zchátrala. Stěny byly pokryté lišejníkem, porostlé psím vínem a břečťanem. Západní část se zřítila úplně a většina hradeb zmizela docela. Zbytky hradeb, které ještě odolávaly, vypadaly jako polámané, hnijící zuby staré a umírající šelmy.
Vytrhl se ze snění a rozhlédl se. Stíny se prodloužily a zhoustly.
„Za chvilku se začne stmívat. Najíme se a vyspíme a po půlnoci vyrazíme,“ zašeptal ke svému společníkovi.
„Proč? Vyrazíme hned,“ dychtivě vyhrkl gardista.
„Ve tmě snáze překonáme tenhle otevřenej prostor, co nás drží od tvrze, a hlídky budou ospalé a nepozorné. Minimálně den nikomu nebude podezřelé, že se nevrací zadní voj,“ odvětil Garwel.
„Nesmíš zapomínat na toho chlapa, kterýho si pustil.“
„Pravda. Zatraceně, na toho jsem zapomněl,“ zaklel Garwel.
„Nejspíš nás budou očekávat,“ zavrčel gardista. „Měl si ho zabít,“ pronesl po chvíli.
„Ty bys ho zabil?“
„Ne,“ zavrčel Tarkal.
Upadli v ticho, chvíli ještě pozorovali tvrz a pak se odplížili dál do lesa, kde si mohli nerušeně odpočinout.
Když minula půlnoc, vyrazili. Využívali každého keře, každé nerovnosti, aby se kryli a zanedlouho se krčili u rozvalin hradeb. Chvíli čekali, jestli si jich náhodou někdo nevšiml, a pak se opatrně odkradli k tvrzi. Najít vchod dovnitř nebyl problém. Posloužila jim díra po dávno shnilých vrátkách, která zřejmě sloužila jako vchod pro služebnictvo. Vešli do temné chodby a Garwel potichu tasil krátké meče. Postupovali vpřed.
Prošli chodbou a dostali se do míst, kde temnotu rozháněly mihotavé světlo hořících loučí. Tady se chodba napojovala na hlavní chodbu tvrze. Stín šel první, aby je mohl varovat před nepřítelem. Náhle se chodba rozšířila a křižovala se. Dostali se do hlavní haly, odkud se dalo dostat v tvrzi všude. Pes se zastavil a ohlédl se. Garwel viděl nejistotu psa a vyslal k němu rukou povel k hledání stopy. Pes začal pomalu pobíhat okolo a u jedné chodby, jenž začínala schodištěm a stoupala někam nahoru, se zastavil a srst na krku se mu zježila.
Garwel kývl na svého druha a vydali se za psem. V tichu pevnosti se náhle rozlehl zoufalý výkřik plný hnusu a po něm následoval bouřlivý smích. V Garwelovi se vzedmul hněv jako obrovská vlna a hrozil, že jej utopí. Ztěží se opanoval a stiskl jílce mečů, až mu zbělaly klouby na rukou. Zazněl další výkřik, tentokrát tišší a kratší. Horal letěl po schodech, které bral po třech. Tarkal běžel za ním.
Na vrcholu schodiště se mladík střetl s jedním z Ressovy bandy. Tvář lapky zračila čiré překvapení. Než stačil vykřiknout, horal vyrazil oběma rukama. Jedna čepel protla hrdlo a druhá čepel prosekla břicho. Výkřik zadusila krev tryskající ze strašlivé rány na krku. Chlap se zřítil ze schodů a za sebou nechal vlečku krve a vnitřností.
Válečník proběhl chodbou a vpadl do jednoho pokoje. Stálo tu šest chlapů, kteří se řehtali a sedmý, který přirážel. Garwel začal vidět rozmazaně, před očima se mu dělaly rudé skvrny. Nastupoval berserk.
„Zabij!“ zařval a zaútočil na muže v pokoji. Zastihl je naprosto nepřipravené. Stín srazil nejkrajnějšího muže na zem a mohutné čelisti se sevřely okolo nešťastníkova krku. Ozvalo se prasknutí páteře a po podlaze se rozlila krev. Horal byl jako anděl smrti, běs z dávno zapomenutých časů. Zakrvácené čepele se míhaly vzduchem a rozsévaly bolest a smrt. Usekávaly ruce, stínaly hlavy a otevíraly břicha. Nikdo se nezmohl na odpor. Ve chvíli byli všichni muži mrtví, zůstal jen jeden. Ten, kterého Garwel viděl přirážet.
Otočil se a hrůzou zkřivenou tváří hleděl na ten masakr. Garwel v něm poznal Velkana, Koronova synovce.
„Ne, prosím, oni mě přinutili. Já nechtěl,“ žadonil.
„Muž má vždy na výběr,“ ucedil mrazivým hlasem horal a jeho ruce se mihly.
Čepele zavířily. Jedna čepel projela rozkrokem a hladce utla dosud ztopořený úd a druhá otevřela břicho. Místnost se naplnila strašným křikem umírajícího. Smrtelně zraněný se složil na podlahu a třesoucíma se rukama se snažil nacpat vyhřezlé orgány zpět. Horalovi se pročistil zrak a rudé skvrny zmizely. Berserk zmizel.
Stál před postelí, ruce svěšené dolů, ze skloněných čepelí zkapavála krev a ve tváři měl odpor a hnus. Na posteli ležela Isobel. Na celém těle byly vidět modřiny, strupy po drobných tržných ranách a na bílých stehnech svítila karmínem krev z poraněného pohlaví. Ležela roztažená, ruce a nohy přivázané k rohům postele. Provazy byly nasáklé krví z rozedřených končetin. Přistoupil k posteli a nožem začal opatrně odřezávat zmučenou dívku.
Když se jí dotkl, zasténala. „Už ne,“ zaprosila. V mladém horalovi, kterého vychovali v úctě k ženám, se zvedla nová vlna hněvu. K posteli přistoupil Tarkal s hrůzou v očích zašeptal: „Bohové, kdo tohle mohl udělat? Zvířata!“
„Zvířata ne, kapitáne. Muži,“ procedil Garwel. Odvolal psa a přemýšlel co dál. Ten výkřik musel být slyšet po celé tvrzi. Proklel se. Měl ho zabít rychle a tiše. Jenže se nechal unést zuřivostí a hněvem.
„Muselo to být?“ zavrčel Tarkal a ukázal pohledem na mladíka, který se již jen třásl na podlaze v tratolišti krve.
„Ne. Jenže jsem se nechal unést hněvem. Mám pět sester a dívku, která je Isobel velice podobná a kterou nadevše miluji. Když jsem viděl toho parchanta, jak ji przní, viděl jsem v tom jediném okamžiku všechny své sestry a tu dívku. Něco ve mně prasklo.“
„Co děláš tady, když na tebe čeká dívka, kterou miluješ?“
„Hledám ji.“
„Hledáš? To utekla nebo ji unesli?“
„Je mrtvá.“ Zvuk těch slov způsobil, že se Tarkal otřásl.
„Je mrtvá a ty ji hledáš? Jsi blázen. Mrtvé nenajdeš.“
„To neříkej ani ve snu. Vím, že někde je. A teď dost řečí. Musíme vypadnout. Ten výkřik je musel varovat.“
„Ponesu ji,“ řekl kapitán a pohledem sjel na Isobel, která se schoulila do polohy dítěte v lůně matky.
„Ne. Ponesu ji já. Jsi lepší šermíř než já. Navíc jsem silnější než ty.“
„Dost řečí. Ponesu ji já. Pak se můžem vystřídat.“
„Dobře,“ kývl neochotně Garwel.
Vyběhl z pokoje a zaběhl do vedlejšího. Prohrabal věci, které leželi rozházené po pokoji, a vybral tuniku ze silné látky. Byla špinavá a prožraná moly, ale vlna, ze které tunika byla vyrobena, ochrání dívku aspoň trochu před zimou. Rychle Isobel oblékli a Garwel jí ještě dal svůj kožený kabát. Vyběhli. Pes první, za ním kapitán s Isobel na ramenou a za nimi Garwel.
Pod schodištěm špatně odbočili a dostali se na ochoz nad velkou místností. Ve skutečnosti byl ochoz pozůstatkem podlahy, která se zřítila. Zezdola slyšeli množství hlasů a cítili vůni pečínky. Garwel se opatrně naklonil a shlédl dolů. V místnosti bylo dvacet mužů, kteří pili, jedli a bavili se. V rohu stál Koron a bavil se s vysokým mužem ostře řezaného obličeje a pískových vlasů. Z tohoto muže sálala přirozená autorita. Zřejmě Ress, pomyslel si Garwel.
Až po chvíli si všiml třetího muže nedaleko od nich. Z postoje a dvou jílců, čouhajících zpoza ramen, horal hádal, že by to mohl být ten šermíř Decartu. Přesunul se po římse o kus dál, aby slyšel, o čem mluví.
„Kde je kluk?“ zeptal se Ress. Měl hluboký drsný hlas.
„S chlapama nahoře a užívá si s tou holkou. My jsme si už užili, tak jsem ho poslal, ať se něčemu přiučí,“ zakřenil se Koron. Ress se zachechtal.
„Kde je vlastně zbytek bandy?“
„Venku a pátraj po těch dvou, jak o nich mluvil Iosin.“
„Aha. Podle mě jsou to celkem nebezpečný chlapi. Navíc maj sebou toho čokla.“
„Možná, ale celou bandu nepřemůžou.“
Garwel zaklel. Do místnosti vběhl chlap a hned spustil na Resse.
„Našli jsme stopy. Sou někde tady! A na schodech leží Tumroa. Vykuchanej jak ryba. Střeva sou po celym schodišti.“ „Do prdele! Deset z vás se mnou. Ostatní ať hlídaj venku, kdyby náhodou unikli. A zbytek zůstane tady, kdyby tudy chtěli zdrhnout,“ zavelel Ress.
Garwel znovu zaklel a myšlenky se rozeběhly na plné obrátky. Věděli o nich, ale nevěděli kde přesně jsou. Ress, Koron a Decartu s polovinou mužů odešli. Na římse byla hluboká tma, ale stejně bylo otázkou času kdy je najdou. Světlo zezdola nedosahovalo až nahoru. Největším nebezpečím pro ně byli chlapi co prohledávali pevnost.
Kdyby se něco stalo dole, mohlo by je to přitáhnout a měli by šanci utéct. A venku už by to nebyl problém. Svítání bude až za pár hodin a za tu dobu se mohou dostat daleko. Pak začne štvanice. Jenže v plánu bylo příliš mnoho kdyby, ale stálo to za to. Ušklíbl se. Tarkalovi se to nebude líbit. Potichu se přesunul a šeptem vysvětlil co má v úmyslu. Kapitán chvíli přemýšlel a pak promluvil.
„To je šílenství. Co když se to nepovede a zabijí tě? Co když hluk bitvy nepřitáhne ty, co nás hledaj po pevnosti? A i kdyby je to přitáhlo, ještě tu je Ress a Decartu. Nejlepší šermíři v kraji. A to nezapomínej na chlapy, co jsou tady všude, se kterýma budeš muset zkřížit čepel.“
„Kapitáne, za ten pokus to stojí. Když se dostanete ven, budete celkem v bezpečí. V lese je dost míst, kde se dá skrýt. A ty šermíři jsou můj problém. Počkejte tu, dokud nezačnou přibíhat ostatní, a pak vyraz. Pes půjde s tebou. Ochrání vás.“
Tarkal bezmocně kývl. Nelíbilo se mu to. Nechtěl být zodpovědný za smrt mladého horala, ale cítil zodpovědnost za Isobel. Jako kapitán baronovy gardy zodpovídal za bezpečí jeho rodiny a to, že unesli Isobel, jej připravilo o čest a postavilo před úkol, dívku ochránit a dovézt domů.
Po chvíli Garwel znovu promluvil: „O mě si starost nedělej. Každý jednou umře. Možná je tohle můj osud. Isobel by mohla být dvojčetem Neeilien. Co když je ona tou dívkou, kterou mám najít a zachránit? Co když mi vítr nešeptal o mé lásce z hor, ale o Isobel? Tak mě nech jednat, jak uznám za vhodné. A jestli zemřu, bude jen dobře. Opět se setkám se svou láskou.“
„Tohle je šílenství! Vítr nikomu nemůže šeptat o tom, koho kdo má zachránit.“
„Kapitáne, jděte. Neohlížej se a padej odsud. Budu v pořádku,“ zavrčel Garwel, podíval se na psa a poručil mu, ať jde s nimi. Pak se otočil a pohlédl do místnosti pod sebou. Vytáhl čutoru s lektvarem od bylinkářky a notně si lokl. Vrátil ji zpátky a sáhl po zbraních.
*********
Přikrčený Tarkal s Isobel přes rameno se začal pomalými pohyby krást z římsy, aby nalezl cestu ven z pevnosti. Pes se plížil před ním, větřil a naslouchal.
Když se dostali ke konci římsy, Tarkal se ohlédl. Spatřil, jak jeho druh tasil zbraně, jenž se ve slabém světle matně zableskly, a ve tváři se mu objevil dravčí škleb. Pak skoči dolů. V Tarkalovi se zatajil dech. Vzápětí si vzpomněl na svůj úkol a ponořil se do útrob pevnosti.
*********
Garwel seskočil dolů, prudký náraz z dopadu vstřebal kotoulem a zaútočil. Než se lupiči hlídající dole vzpamatovali, byli čtyři z nich mrtví či těžce zranění. Mladému válečníkovi se z hrdla dral divoký řev. Připomínal divou šelmu, která zešílela, a nyní si zabíjení užívá. V onom řevu bylo slyšet smích. Smích ze záliby v zabíjení. Garwel se otáčel, vyskakoval, krčil se a jeho meče se pohybovaly v dokonalém tanci. Skvostné tygří meče jeho učitele utínaly údy, otevíraly břicha a tepny a táhly za sebou karmínové vlečky a Garwel si zabíjení užíval.
Přibíhali k němu další a další muži, jak je sem lákal hluk potyčky, ale proti šermíři vybuzenému silou berserkrovy síly neměli šanci. Posekaná těla se okolo něj vršila v krvavém kruhu.
Do místnosti vpadl Ress. Když spatřil tu krvavou podívanou a horala, pokrytého krví jeho nohsledů, jak stojí v kruhu padlých těl jako obrovská šelma s meči v pěstích, zbledl. Po zádech mu stekl pramínek ledového potu, následovaný zimničních třasem. Pohled na tu spoušť v něm zvedl hněv. Tasil meč a rozběhl se na Garwela.
„Ty hajzle, za tohle tě zabiju!“
„Tak pojď, jestli to dokážeš!“ zařval horal v odpověď, šíleně se zasmál a vrhl se mu v ústrety.
Meče se srazily s ohlušujícím řinčením. Vířily vzduchem, narážely do sebe a protínaly vzduch. Dva muži bojovali jako dvě živelné síly, oba neochotni ustoupit byť jen o malý kousek. Netrvalo dlouho a Garwel obdržel lehké šrám na boku. Bolest mu trochu pročistila hlavu a hněv dodal nových sil. Zařval a na svého soupeře se vrhl jako lavina. Zasypal Resse smrští útoků. Záhy se Garwel dostal do výhodné pozice. Ressovi totiž ze znavené ruky vyrazil meč.
Vůdce lupičů stál, hlasitě oddechoval, vyčerpaný a vyděšený prudkostí předchozího útoku a nyní dokonce přišel i o zbraň. To se mu ještě nikdy nestalo. Z jeho vytřeštěných očí sálal strach. Jeho sok před ním stál se svěšenou hlavou a meče měl před sebou zkřížené, s čepelemi opřenými o ramena. Pak zvedl hlavu a pronesl: „Tady končíš. Tohle je konec!“
Švihl rukama do stran a strach v Ressových očích se změnil v nepochopení. Vzápětí mu z rozťatého krku vytryskla krev a z břicha se vysypaly vnitřnosti. Sesul se na zem, kde se třásl jako podříznuté kuře. Garwel se beze slova otočil a vyšel ven.
Noční vzduch mu pročistil hlavu. Nyní musel najít kapitána s Isobel. Prokličkoval přes otevřené prostranství před pevností a vklouzl do lesa. Zhluboka se nadechl a těžká kořeněná vůně jehličí a tlející hrabanky mu pročistila hlavu úplně. Rozhlédl se kolem sebe a ponořil se do zvuků lesa. Zakrátko věděl, kudy má jít.
Nějakých sto metrů před ním Tarkal bojoval. Skupinka deseti mužů jej dohnala a obklíčila. Položil Isobel na zem, tasil meč a vrhl se do útoku. Nyní dva banditi leželi na zemi a někteří měli lehčí zranění, stejně tak i kapitán. Děkoval všem bohům, že si ti idioti navzájem překážejí a lezou si do cesty, protože jinak by už byl mrtvý.
Náhle mezi ně vrazil Garwel. Než se stačili vzpamatovat, tři z nich se váleli na zemi a unikal z nich život. Zbytek utekl.
„Co tu děláte. Máte utíkat,“ zavrčel Garwel a přivolal k sobě psa.
„To jsme dělali, jenže nás dohnali a obklíčili. Štěstí, že ses tu objevil.“
„Dost řečí. Jdeme,“ pronesl Garwel, přehodil si bezvědomou dívku přes ramena a vyrazil do lesa. Kapitán si ulehčeně oddechl a vyrazil za ním.
Následujících pět dní se pro ně stalo peklem. Bandité jim přišli na stopu a neustále dotírali. Garwel musel napnout všechny své síly a svůj zálesácký um, aby si je udrželi od těla. Skoro nejedli, utržená zranění bolela a navíc Garwel čím dál víc slábnul. Byl to následek pití berserkrova lektvraru. Ani Isobel jim nebyla moc platná, protože skoro celou dobu byla v bezvědomí.
Na konci pátého dne poznali, kde jsou a oběma se značně ulevilo. Byli sotva půl hodiny rychlejší chůze od baronova sídla. To a příslib naděje na záchranu jim vlily do žil novou sílu. Rozběhli se k tvrzi, když se za nimi znovu jako už po tolikáté ozval dusot nohou a křik banditů, kteří je pronásledovali.
Garwel se zastavil a na Tarkala, který nesl dívku, křikl: „Utíkej! Já je tady zadržím. Máte šanci se z toho dostat.“
„Neuteču. Když už jsme tak blízko bezpečí, tě tu nenechám.“
„Blázne! Pomysli na barona a na Isobel. Odnes ji do bezpečí. Padej!“ vyštěkl Garwel, strhl čutoru s lektvarem z opasku, otevřel ji a nechal obsah stékat do krku. Věděl, že tohle pravděpodobně splatí životem, ale pro záchranu té dívky byl ochoten i zemřít. Prázdnou čutoru odhodil na zem a chopil se zbraní.
Tarkal jej s klením opustil a dusal k tvrzi. Doufal, že to stihnou včas. Bohové, tak blízko domova a smrt jim dýchala na krk. Kapitán znovu zaklel a přidal na tempu.
Garwel se pomalým krokem blížil k banditům. Celé tělo mu hořelo nenadálou silou. Tlupa lapků, nyní již značně prořídlá se nejistě zastavila. Tenhle otrhanej a zkrvavenej mladík probral jejich tlupu, podle některých zabil i Resse a nyní si to vykračuje přímo k nim, jako kdyby se nic nedělo. Bandité znejistěli a neklidně přešlapovali. Do boje se jim moc nechtělo, ale báli se muže, který je vedl. Decartu. Prvotřídní šermíř. Ledový jako rampouch a smrtící. Zabíjel bez váhání a muži, které vedl, již mnohokrát viděli, jak zabil jen proto, že jej někdo rozčílil.
„Nedostaneš je. Štvanice skončila,“ pronesl Garwel.
„Říká kdo?“ suše odtušil Decartu. Byl to středně vysoký, štíhlý muž s ostře řezanou tváří a modrýma, studenýma očima. Pohyboval se jako kočka, elegantně a půvabně s dokonalou rovnováhou.
„Já to říkám. Je nedostanete,“ zavrčel Garwel a postoupil o krok kupředu.
Decartu se ušklíbl, otočil se na své muže a vykřikl: „Za nima! O tohohle bastarda se postarám sám. Kdo mi přinese tu čubku a hlavu toho hajzla, co jí nese, dostane deset zlaťáků.“
Chlapi chvíli váhali, ale ledový pohled Decartuových očí udělal své. Bandité Garwela oběhli a vyrazili za unikajícími.
Snad vám tohle krátké zdržení bude stačit, pomyslel si Garwel a obrátil se k muži stojícímu pár metrů od něj.
„Tak za tohle tě zabiju.“
„Uvidíme.“
Pustili se do sebe a oba zjistili, že jejich síly jsou vyrovnané. Oba byli rychlí, sebejistí a pohybovali se stejně lehce a i tak ovládali své meče, i když styl každého z nich byl jiný. Decartu používal meče klasickým způsobem, i když své schopnosti vybrousil na brilantní úroveň, kdežto Garwel využíval vířivý styl svého učitele a díky němu uštědřil Decartuovi několik šrámů. Záhy však utrpěl několik zranění sám.
Byl to divoký souboj, který přinášel zranění oběma mužům. Boj se protahoval a to Decartua přivádělo k šílenství, protože nebyl zvyklý na to, aby se mu někdo vyrovnal. Sekl pravou čepelí šikmo dolů a provedl výpad levou zbraní. Garwel první ráně uhnul, ale levá zbraň jej bodla do boku. Vykřikl bolestí a sám bodl. Decartu ránu vykryl a vzápětí sám zaskučel. Neviděl Garwelův výpad, jenž ho zasáhl vysoko na žebrech a způsobil mu tam hluboký šrám.
Odskočili od sebe, zhluboka dýchali a sbírali síly na další boj. Garwel zavřel na okamžik oči a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Pomalu otevřel oči a zahleděl se na oblohu a pak stočil pohled na svého protivníka. Mučila jej představa, co se stalo s Tarkalem a Isobel. Ze směru, kterým stála baronova tvrz, slyšel nějký hluk, ale nedokázal podle něj určit co se děje.
Ponořil se hluboko do sebe a použil iluzi odcizení, tak jak jej to naučil Theran. Decartu se na něj vrhl se zběsilostí zrozenou ze zoufalství a vzteku. Garwel v tom běsnění našel rytmus, poddal se mu a našel v sobě duši válečníka, o které mluvil jeho přítel. Uklidnil se a začal skutečně bojovat. Nyní zatlačoval Decartua přes celý palouk, kde bojovali.
Cítil, jak z jeho svalů vyprchává síla lektvaru, který vypil a cítil strašné vyčerpání. I když byl odhodlaný zemřít pro záchranu Isobel, nyní bojoval o život.
Podklouzla mu noha, ale chytil rovnováhu, vykryl výpad mířící mu na krk, protočil čepel a bodl. Rázem bylo po boji. Garwelova čepel zasáhla Decartua pod bradu, prošla ústní dutinou a zabodla se do mozku. Upřeně si zírali do očí a Garwel sledoval, jak z očí jeho soupeře vyprchává život.
Za sebou uslyšel nějaké hlasy, otočil se a pak se před ním rozprostřela mlha. Náraz do země už necítil.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
