» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."

Francis Bacon

počet přístupů: 2141583

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Spoutané meče (67. kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Spoutané meče

Kaileen	publikováno: 26.10.2010, 20:54


	Divoký led Corita neustoupila ze svého rozhodnutí navštívit klášter ani poté, co si Kaileen postavila hlavu a odjela. Postarali jsme se o Josefovo tělo, pouze o něj, ostatní vesničané ani bratr Marco královnu nezajímali. Bez viditelných emocí zavelela k odjezdu. Bylo mi divné, že by se Kaileen zničehonic tak rozčílila. Většinou z povzdálí pozorovala dění a pak mi předhodila všechno naráz. Že by mi vrazila facku a hned potom se až tak pohádala s Coritou... Zřejmě jí hlavou kroužilo něco, o čem já jsem nevěděla. „Kdo je Efis?“ zeptala jsem se Cority. „Pokud chceš pravdivou odpověď, zeptej se Kaileen,“ podívala se na mě ne zrovna přátelsky. „Prý ji střežíš výhradně pro sebe, takže nechápu, proč bych se měla ptát Kaileen. Ty mi to řekni.“ „Do mého soukromí ti vůbec nic není a pokud si chceš hrát s ohněm, měla bys počítat, že se spálíš,“ pobídla koně. Těšila jsem se na výhled, který skýtal klášter Skari, ale zároveň se mi tam moc nechtělo. Říkala jsem si, kdo nás tam asi přivítá, když Soy už nikdy nepřicupitá s tím svým odzbrojujícím úsměvem. Budu moct navštívit její hrob nebo aspoň symbolické místo jejího posledního odpočinku? Těsně před cílem nás čekala nepatrná překážka. Na úpatí kopce se usídlila asi dvacetičlenná skupina mužů. Tábor sestávající z několika menších stanů tu zřejmě nebyl jen den nebo dva. Soudě podle nemála kožek ulovených zvířat se tu pánové docela dobře zabydleli. To se ale nemohlo líbit Coritě a jejím vojákům. Vetřelci byli ve střehu a kupodivu se postavili tak, jako by nám chtěli zabránit jet do kláštera. Ta hradba obřích svalnatých těl, primitivní zbraně v jejich rukou... „Kdo jste, že si dovolujete zatarasit stezku na posvátné místo?!“ vyjela Corita. Když vůdce rozčileně odpověděl, kyje a hole v rukou jeho druhů se pohnuly. Královna jeho řeči nerozuměla, možná i proto zvedla ruku a její muži se připravili ke střetu. Během těch pár chvil mě cosi osvítilo. „Taet teroh!“ zastavila jsem vybíhající útočníky. Cítila jsem se silná jako tehdy, když jsem to mohla zakřičet poprvé. Tenkrát všichni odpověděli, nikdo nechtěl mlčet, ale dnes vyčkávali, co přijde. Napětí bylo cítit z obou stran. „Co to bylo?“ rozčilovala se Corita, přesto raději mluvila polohlasem. „To jsou naši.“ „Erijci?“ nevěřila. „Dej mi trochu času,“ sesedla jsem, odzbrojila se a bez doprovodu se vydala mezi své zmatené poddané. Stejně neohroženě se kdysi špacíroval i můj předchůdce Paulus, tehdy se mu to moc nevyplatilo. Rozhodně jsem měla větší šanci než on, mezi Erijci nečekala rozzlobená Kaileen. Byli nedůvěřiví, velice nedůvěřiví. Nepřesvědčilo je, že mluvím jejich řečí, chtěli důkaz, že mohu zrušit původní rozkaz, který přijeli splnit. Ukázala jsem erijský znak na hrudi, aby byli ochotni mě vyslechnout. I když se jim nelíbilo, že je komanduje ženská, byli by uznali moje postavení a vyhověli mi, ale to by někteří z nich nesměli poznat Coritu. Ovšem na ni se dalo těžko zapomenout. Zřejmě jsem byla opravdu špatný vůdce, když nepřítele si pamatovali a mě ne. „Máme problém,“ vrátila jsem se ke královské družině. „Problém?“ zeptala se číhavě a zjevně měla náladu na další bitku. „Oni ten klášter neohrožují, hlídají ho. Někdo z našich je uvnitř.“ „Nová kněžka,“ dovtípila se. Jen ať to není Isabeau, prolétlo mi hlavou. Ve svém věku už zažila dost, natož aby ji potkalo něco takového. Za pár let umře... „Musely nahradit Soy,“ vysvětlovala Corita. „Já vím,“ vzpamatovala jsem se. „Budou tu čekat, dokud se nevrátí, tak jim Atan přikázal. Nemohl tušit, co se stane. Můžu je poslat zpátky, ale nechci, aby si mysleli, že ti jdu na ruku.“ „Ty je znáš líp, tak něco navrhni.“ „Ukaž jim, že nejsi nepřítel. Vezmi je do hlavního města, nech je zúčastnit se oslav jako čestné hosty. Na zpáteční cestu jim dej zásoby a pošli dar pro vládnoucího lorda.“ „Tedy nejsi skromná,“ zatvářila se všelijak. „Napadla´s je, co čekáš?“ „Oni si začali,“ zlobila se. Chvilku se rozmýšlela, než svolila. „Budiž, uděláme to tak. Do kláštera jeď sama, pohlídám je.“ „Když je neohrozíte, nebudou útočit.“ „Já vím, máme zbraně. Oni jenom ničí chrámy a drancují bezbranný lid,“ zavrčela. „Byli zoufalí, tys je napadla z rozmaru. Co mě se týká, jsme si kvit.“ „Radši už běž,“ nechtěla se hádat. „Jdu,“ přikývla jsem, ale bylo mi jaksi těžko. „Hej, Lee!“ zavolala a pobídla koně, aby ji donesl ke mně. „Chceš jet do války, i když vůbec netušíš, co tě čeká. Narat je válka a ty už ses rozhodla.“ „Nemůžete se s Kaileen prohodit?“ „Jen v její nepřítomnosti nebo nastálo?“ usmála se vyzývavě. „Příště budu potichu.“ „Běž, ty štěně,“ plácla mě po zádech. „Zatím popřemýšlím o tvé nabídce.“ Z vrcholu kopce byl opravdu krásný výhled po okolí. Než mě jeptišky pustily dovnitř, ohlédla jsem se po znesvářených táborech a doufala, že obě strany budou mít dost rozumu, aby nezačínaly zbytečné šarvátky. „Soy už s námi není,“ chtěla mě odmítnout stará sestra, která se na mě dívala skrz malý průzor. „Vím, pozvala mě Narat.“ Rozhlédla se, možná hledala Kaileen, nakonec mě přeci jen nechala vstoupit. Čekala jsem, že půjde některá z procházejících jeptišek se mnou, ale žádná se ke mně neznala. Přešla jsem přes nádvoří a vstoupila do hlavní budovy, abych našla cestu k Narat. „Lee!“ volal na mě známý dívčí hlas a ve mně zatrnulo. Nechtěla jsem se otočit, bylo to stejně kruté jako říct, že Soy je mrtvá. Nic jiného mi ale nezbylo. „Lee, tady jsem!“ běžela Isabeau temnou chodbou a skočila mi kolem krku. „Věděla jsem, že přijdeš. Odvedeš mě odtud, že mě odvedeš?“ naléhala, jako by se bez odpovědi nechtěla pustit. Neobjímala mě ta štěbetavá holka, co se věčně všude pletla, všechno chtěla hned vědět a umět, aby mohla pomáhat. Ta bezstarostná Isabeau byla pryč. Ani její oči nezářily jako dřív, byly plné strachu a touhy dostat se pryč. „Probůh, co tu děláš? Který čert tě sem dovedl?!“ „Lee, vezmi mě pryč, ony mě nechtějí pustit,“ skoro se rozplakala. Nevěděla jsem, co mám dělat. Táhlo mě to do svatyně k Narat. Dívala jsem se do ponuré chodby, zatímco Isabeau ve mně viděla poslední šanci na záchranu. Nevěděla jsem, jak jí říct, že tu bude muset zůstat, důvěrně se seznámit s Kharem a za pár let... Ona při mně stála, když jsem to potřebovala a já ji tu budu muset nechat. Bála jsem se, že nikdy nezapomenu její pohled, až budu projíždět branou zpátky na svobodu. Bála jsem se, že mi to neodpustí. Jak jí to mám vysvětlit? Mám to vůbec vysvětlovat anebo bude lepší lhát, že se pro ni vrátím? Každá válka žádá oběti a jí už jsem stejně nemohla pomoct. Raam a Narat si ji vybrali, čímkoliv musela projít, nebylo možné to změnit. „Kdo tě sem poslal?“ „Já nevím,“ pustila se mě a skoro provinile se na mě podívala. „Musela jsem. Vídala jsem krásná místa, ale co jsem přijela sem, už to nejde, nedokážu to ovládat. Vidím jenom, co on chce a kdy chce. Ve dne, v noci, najednou to přijde.“ „On?“ „Ten, co hoří,“ ukázala popálenou dlaň. „Já už nechci, Lee.“ Khar a ty jeho nenechavé pracky! Chtěl z Isabeau udělat žrádlo pro tu svoji chamraď, a to mě rozčílilo. Zakroutila bych mu krkem, kdyby to šlo. „Jeho jméno je Khar. Kaileen na něj taky sahala, proto jsem od vás musela odjet.“ „A teď nepřijela,“ domyslela si, že ji asi dostal. „Rozhodně ne kvůli tomu tajtrlíkovi. Věř mi, ta už se od té doby nadělala vylomenin a taky byla pomalu na umření.“ „To není legrační,“ zamračila se. „To teda není.“ A taky nebylo. Zatímco Kaileen si za to všechno vychutnávala svobodu, já jsem mířila k její nevlastní matce. Zas mě napadlo, co si na mě Narat asi nachystala. Jak ta mě nesnáší... Zbaví se mě? Co se stane, když prohraju? Mohla by mě předhodit Kharovi, mrtvých mám na svědomí dost, všelijakých menších prohřešků až nad hlavu. Nepochybovala jsem, že by mě chodila pravidelně navštěvovat, démoni by mě měli ještě radši než Daggora. „Kaileen tě má ráda,“ vypálila najednou. „Nezkoumej, kdo má koho rád a radši hledej cestu k Raamovi nebo aspoň k Narat. Měla bys jí s Kharem pomoct, ne na něj sahat.“ „A pak mě vezmeš pryč?“ „Ne, nevezmu.“ Oči se jí rozšířily, takovou odpověď rozhodně nechtěla slyšet. „Jak já to vidím, Isabeau, jsi teď nejvyšší kněžkou.“ „Kněžkou?“ zarazila se. „Já? Tak proč jsi mě učila bojovat?“ „Protože nejsem vědma. Kdo mohl tušit, že tu skončíš? Stejně nevím, co má taková kněžka na starosti. Možná se ti to ještě někdy bude hodit, když uvážím, že budeš pravá ruka bohyně války.“ „Ta obrovská osoba teď bude mojí...“ vyvalila oči. „Patronkou. Spolu budete pomáhat takovým, jako jsem já a Kaileen. To´s vždycky chtěla, ne?“ „Chtěla,“ potvrdila, „ale proč by si Narat vybírala zrovna mě? Je tak velká,“ nevěřícně zakroutila hlavou. „Na to se jí zeptej sama.“ Vzápětí mě napadlo, že bohyně asi nebude nadšená, když ji od povinností předčasně vyruším já a hned potom zvídavá Isabeau. „Nejlepší by bylo, kdybys to nechala na zítra, aspoň si všechny otázky v klidu promyslíš. Určitě na ni víc zapůsobíš, když nebudeš zmateně koktat.“ „To je nápad! Já tě nemít, Lee,“ usmála se konečně. „Co tady teda děláš, když nejdeš za mnou?“ „Teď nemám čas na vysvětlování. Povím ti to, až se potkáme příště,“ doufala jsem, že už se konečně dostanu k tomu, proč jsem přišla. „A nemůžu ti pomoct?“ „Ne, Isabeau, toto si musím vyřídit sama.“ „Tak sama, že u toho nemůže být ani Kaileen?“ „Tak sama,“ začínala jsem být netrpělivá a pochybovala jsem, že z toho vyptávání někdy vyroste. „A je to nebezpečné? Přijdeš se aspoň rozloučit, než odjedeš?“ „Isabeau,“ přerušila jsem ji, zjevně měla v zásobě ještě několik otázek, „přijdu se rozloučit, ale opravdu se teď nemůžu vybavovat.“ „To tě tak zdržuju? Nejsi ráda, že jsme se potkaly?“ zadívala se na mě zklamaně. Zas ten její kukuč, před kterým nemohl uniknout ani Vall, ne tak já. „Jdu k Narat. Jestli mě nechá žít, pojedu do války, budu pryč možná měsíce, možná roky. Sama nevím, nikdy jsem ve válce nebyla. Než odjedu, musím doladit podmínky spojenectví mezi Pealem a Erií, usmířit Kaileen s královnou a poslední záležitost s tebou opravdu rozebírat nebudu.“ „Máš asi plné ruce práce,“ řekla skoro omluvně, vzápětí se jí rozzářily oči. „Mohla bych jít za Narat s tebou, když se s ní stejně mám setkat. Ať nemusí chodit dvakrát.“ „Prosím tě, pojď,“ svolila jsem, abychom se konečně pohnuly z místa. Ať si Narat sama poradí, jak uzná za vhodné. „Aspoň mi můžeš říct, co Atan a ostatní.“ Celou cestu švitořila, pořádně jsem se nedostala ke slovu. Ve svatyni se Isabeau ocitla zřejmě poprvé, ale ani tak nezavřela pusu, byla zvědavá jako obvykle. Než jsem se odzbrojila, prohlédla si kamenné strážce, poukázala na zbytečnost výklenku, který hlídali a který tu neměl žádnou zjevnou funkci. Zatím. Poté se přesunula k oltáři, který hyzdil roztečený vosk dávno dohořelých svící a uschlé květiny. Zavolala jsem Narat, ale dlouho se nic nedělo. Přece musí přijít? Bok po boku jsme hypnotizovaly výklenek, až se konečně strážci pohnuli. Isabeau se lekla a couvla kousek za mě. Místo výklenku se objevilo schodiště, po něm poněkud spěšně scházela Narat. „Proč mě rušíš?!“ zahřímala namísto pozdravu. „Chci se utkat,“ snažila jsem se nedat na sobě znát nejistotu, ale v tu chvíli jsem ji stejně nezajímala. Rozhlédla se kolem a moc se jí nelíbilo, co viděla. „Co tu děláš?“ pohlédla na Isabeau. „Nic, já jenom...“ ozvala se nesměle. „Nic?!“ rozohnila se. „Copak nevidíš, jak to tu vypadá? Toto že je chrám důstojný bohyně války? Chceš mě urážet?!“ „Ne, to bych si nikdy...“ „Je tu poprvé,“ zastala jsem se jí. „Tím hůř, držím ji tu dost dlouho, aby ke mně našla cestu. Ty,“ odvrátila pohled ode mě a zadívala se na Isabeau, „to tu uvedeš do pořádku.“ Obešla mě a jako obrovská skála tlačila mladou couvající kněžku před sebou. „Než se vrátím, bude to tu vypadat, jak náleží. Zbytek času věnuj rozjímání a Raam tě ochraňuj, jestli nebudeš připravená!“ „Budu...“ „A ty,“ nenechala ji doříct a otočila se na mě tak prudce, až jí vlasy na moment zakryly ústa, „jdeš brzy.“ „Nevidím důvod, proč to dýl odkládat.“ „Pravda, je jedno, kdy umřeš,“ prohodila lhostejně. „Tady nebo tam?“ podívala se ke schodišti. Hlavou mi proběhly rychlé počty. Vybrat si známé prostředí, mohla by si myslet, že si to chci ulehčit, a tak jsem zvolila její říši. Příkře se podívala na Isabeau a pak mě vyzvala, abych šla za ní. Mohla jsem si prohlédnout téměř všechny její svaly, její tělo vypadalo jako stvořené z pevných vláken. Přemýšlela jsem, jak se cítila Kaileen, když ji coby děcko něžně objímala taková hora svalů. Kolik citu musela Narat v sobě najít, aby nerozmáčkla něco pro ni tak malého jako lidské mládě. „Přestaň!“ obořila se na mě. Kdyby nebyla vázána slibem, shodila by mě ze schodů nebo i hůř, pokud i zorda dokázala složit jediným pohybem. Přinutila jsem se myslet na všelijaké hlouposti, hlavně ne na ni, nechtěla jsem ji víc dráždit. Dovedla mě na místo, kde se posledně odehrál Kaileenin soud. Tam, kde posledně seděli Tird, Iss a Raam, bylo prázdno, ani Kharovo místo nebylo obsazeno. Žádná vůně, žádný zvuk, příšeří, nekonečný prostor a v něm jenom my dvě. „Jsme samy,“ usmála se zákeřně. „Jedna proti jedné, silnější přežije, tak jsem vás to od začátku učila. Pořád máš šanci vybrat si Coritu, osobně se o to postarám, mužskou náruč ona stejně nikdy nepozná.“ „To je mi líto.“ „Mám to brát jako ne? Dobrá,“ rozhodila rukama. „Smíš stanovit podmínky. Buďto zůstanu v této podobě a utkáme se beze zbraní, nebo...“ změnila se v démonickou bytost a ukázala mi spár, na který bych nikdy v životě nemohla zapomenout. „Pak ti poskytnu zbraň, na kterou jsi zvyklá.“ Narat by mi neposkytla zbraň jen tak, byť by to byl obyčejný meč, proti jejím spárům neškodná hračka. „Co budeš chtít, abys mi dala meč?“ „Takovou drobnost než začneme,“ zatvářila se, že o nic nejde a přistoupila blíž. Mluvila tak divně pomalu, procítěně. Jako vždycky, když byla v této podobě. „Pořád ještě jsem nenašla, co jsem hledala. Posledně nás vyrušil Xeros.“ Drápy mírně zacukaly, paže se pohnula dozadu, jako by chtěla napřáhnout. Napadlo mě, po čem asi touží. Instinktivně jsem couvla. „Udělala jsem na tebe dojem? Jsem ráda, že si to tak dobře pamatuješ, ale Xeros tvrdil, že hodně sneseš. Tak čím je trocha bolesti proti náruči milované ženy?“ naklonila hlavu a přistoupila ještě blíž, až jsem cítila žár jejího těla. „Spárem stejně nenajdeš, co hledáš.“ „To posoudím sama,“ zavrčela nebezpečně. Při současné situaci jsem byla bezbranná. Sáhla jsem na její pracku, abych ji sama nasměrovala. Zamračila se, na její vrásčité tváři bylo dobře znát, že se jí to nelíbí. „Jak si dovoluješ na mě sahat!“ vytrhla se mi, nervózně přešlápla. „Znám i jiné způsoby, jak se přesvědčit, abys neřekla, že jsem primitivní vraždící monstrum,“ pronesla, mávla prackou a v prázdném prostoru se objevila tři těla. Na zemi leželi Lany, Frederik a Cedrik, v každém zabodnutý meč, přišpendlení jako podřadný hmyz. Ačkoliv se nehýbali, nemluvili a zjevně nijak netrpěli, nebyli mrtví. „Až z nich vytáhneš meč,“ promluvila tím děsivým tónem, „dorazíš je a pak budeš mít jeden pokus, abys nade mnou zvítězila. Budu útočit na trup, když zasáhnu, bod pro mě. Neubráníš se, vytáhneš další meč. Jednoduché, měla bys to pochopit i ty.“ „Pochopila bych i složitější úkol.“ Podívala se na mě, jako by měla ještě něco v záloze, jako by říkala: neboj se, taky k tomu dojde. Zatím tu byli tři lidé, kteří tu být neměli, tři meče, tři útoky. Dva smrtící spáry, dva zásahy a vyhrála by. „Vyber prvního.“ Jak jsem si mohla myslet, že by Narat ustoupila a nechala je žít? V jejím hlase nebylo ani stopy po jakémkoliv rozrušení. Z jejích slov bylo jasné, že budu muset zabít všechny tři, a tak jsem se připravila na to, že z jejího spáru bude znovu odkapávat moje krev. V kombinaci s tím zvláštním pocitem, který jsem měla vždy, když byla nablízku, měla nesrovnatelnou výhodu a byla si toho dobře vědoma. Možná i proto mi tak detailně vysvětlila pravidla. Určitě dávala pozor i na to, jaké pořadí zvolím. Nejprve jsem přistoupila k Frederikovi. Poslední muž z rasy Lonshi, Kaileen zůstane jediná a královna přijde o svou kořist, na kterou tolik let čekala. Vytáhla jsem z něj zbraň. Teprve tehdy pocítil bolest, dívaly se na mě oči plné výčitek, protože jsem mu slíbila život. Jenže hned vedle stála Narat a nezdálo se, že by chtěla dlouho čekat. Byla připravená po mně skočit, neměla jsem čas váhat. Napřáhla jsem, Narat zaútočila. Při její rychlosti jsem nemohla stihnout zabít Frederika a ještě se bránit. Vybrala si nejjednodušší možnost, pravým bokem jsem jí byla blíž, a tak se mi po žebrech táhla nepříjemná stopa po zásahu. „Ještě jednou a mám tě,“ její úsměv odhalil zuby, které by taky mohly být nebezpečnou zbraní, kdyby na to přišlo. Doufala jsem, že si to nevyzkouším a vydala se k druhé oběti. Lany. „Ona až potom,“ zasyčela, a tak jsem změnila směr k Cedrikovi. Meč z mých rukou zmizel, musela jsem si opatřit jiný. Bezbranné dítě přede mnou nehybně leželo, z jeho tělíčka trčela zbraň, moje cesta ke Kaileen. „Falešná slušnost, ve které tě vychovali, nebo přirozený pud,“ zavrčela tiše. Znělo to jako zvířecí vrčení, ale rozuměla jsem jí dobře. Nebyl čas lhát, vyměnila jsem váhání za rychlý a rozhodný úder. Stihla jsem se vyhnout nebezpečnému spáru a udeřit loktem, přesto když ode mě Narat odskočila a já jsem naprázdno sekla, měla jsem škrábance i na levé straně žeber. Dva body pro ni, já jsem znatelně zaostávala. „Ona může žít,“ pronesla, zatímco si prohlížela svoje drápy. Skrz ně pohlédla na mě: „Vzdej se, stejně už jsi prohrála.“ „Aspoň jeden čestný,“ rozčílilo mě, že zrovna Lany by měla přežít, zatímco mě pálila skoro půlka těla. Narat mi dala dost času, abych stihla zneškodnit Lany a otočit se proti soupeřce. Líbilo se jí bojovat tváří v tvář. Došla jsem si pro ni stejně jako onehdy pro Ronyho, ovšem bohyně byla mnohem rychlejší, než jsem čekala. Chtěla jsem podběhnout pod prackami, dostat se jí do zad a zaútočit, až na mě nebude moct. Narat měla jiný plán. Otočila se zároveň se mnou, v půlce pohybu jsem do ní zády narazila, přesto jsem ještě stačila zvednou zbraň, než mě její paže ovinuly. Nerozhodně. Rozpřáhla a ustoupila, nechala mě být. Otočila jsem se čelem k ní a v tu chvíli přišla další lekce. Nečekaným seknutím do hrudi zasáhla už tak hnusnou jizvu z dřívějška, úder otevřenou dlaní druhé pracky mi skoro vyrazil dech. Předtím to byly jen povrchní škrábance, teď to stálo za to. Třetí bod pro ni. Zatímco jsem klečela u jejích nohou a snažila se dát dohromady, změnila se zpátky do méně nebezpečné podoby. Určitě už věděla, co vědět chtěla. Bylo mi jasné, že o boj jako takový nešlo, smrtelník by nikdy nemohl porazit boha. „Tvůj souboj skončí, až nepřítel zemře,“ řekla rozzlobeně. „Nikdo za tebe nebude dělat špinavou práci, tím spíš Kaileen má na starosti důležitější záležitosti než uklízet po nadrženém děcku. Nechápu, co na tobě vidí.“ „Tys tam tu bestii tenkrát poslala,“ dovtípila jsem se. „Samozřejmě, abych jí od tebe pomohla. Zord je velmi inteligentní a silné zvíře, nebylo lepšího výběru. Mělo mě napadnout, co se stane, když tě tak urputně zachraňovala.“ Natáhla ruku a zvedla mě, aniž by se mě dotkla, proti té síle jsem neměla šanci. Při pohledu na její zaťatou pěst a naběhlý biceps jsem mohla být ráda, že ji drží pouze přede mnou, takový zvedák by rozdýchal asi málokdo. „Jste tak hebcí a zranitelní,“ přitáhla ruku i mě blíž k sobě, aby si mě mohla prohlédnout jak nějakou tretku na tržišti. Z jejího těla už nesálalo takové teplo jako předtím, o to víc pálily utržené rány, jenže to byl v tu chvíli pouhý detail. „Přitom jste tak odolní. Zajímavé.“ Neodolala a dotkla se té nejhorší rány. Uměla být jemná, jemnější než mnozí smrtelníci, přesto jsem nemohla potlačit bolest. „Nicméně tři k nule je prachbídný výkon,“ prohlásila, uvolnila sevřenou pěst a nechala mě spadnout. „Dej mi důvod, proč bych tě měla nechat odejít. Proč bych tě teď neměla roztrhat a podívat se dovnitř, abych konečně poznala, proč tvé srdce vedle Kaileen bije silněji, než když bojuješ o život?“ „Miluju Kaileen.“ „A to mě má ohromit?“ vyprskla pohrdavě. Narat neměla být první, kdo to uslyší. Kaileen jsem to neřekla a teď jsem si tím zoufale zachraňovala život. Mrzelo mě to, ale bylo pozdě. Chtěla jsem se skrčit, aby rána tolik nebolela a vydýchat se, Narat však neměla náladu na přestávku. Znova si mě zvedla, každá další chvilka v její blízkosti mě stála mnoho sil, i když jsem se snažila nehýbat. Bylo tu něco nepřirozeného, co mě vyčerpávalo. „Máš štěstí, zastihla´s mě v dobrém rozmaru, pořád tě mohu nechat odejít,“ zadívala se na mě sebevědomě. „Stejně nejsi důstojný úlovek, sotva stojíš na nohou, a to jsme teprve začaly.“ „Posluž si, podívej se dovnitř.“ „Ne, TY posloužíš mně, TY se podíváš dovnitř,“ pustila mě a ráda mi dopřála tvrdý dopad. „Tak silný je ten pud, že se kvůli němu necháš i zabít? Tak silné to je, že s ní bez toho nemůžeš být?“ „Je to... je to jak tvoje spáry. Ta rána se sama nezahojí a když mi nepomůžeš, vykrvácím.“ „Nejspíš,“ prohodila lhostejně. „Krvácení může zastavit každý, kdo má znalosti a prostředky. Proč lpíš právě na Kaileen?“ tvrdý tón jejího hlasu vyžadoval jednoznačnou odpověď, kterou by nemohla nijak vyvrátit. „Proč zrovna kvůli ní ses postavila ostatním bohům? Proč právě Kaileen jsi objímala a chránila, když po světě běhalo tolik jiných sirotků stejné rasy? Pro to není logické vysvětlení.“ „Ještě jednou mi odpověz otázkou a rozmáčknu tě jak červa!“ rozčílila se. „A vstaň, když se mnou mluvíš!“ Čím víc zuřila, tím víc zranění pálilo. Přestože nezasáhla žádný důležitý orgán ani tepnu, silně jsem krvácela a pochybovala jsem, že vydržím dlouho. „Proč bojuješ o to, co Kaileen stejně vždycky odmítne? Nakonec... tě... odmítne,“ zadržovala zlost. „Nechce být jako Lany. Tys jí to řekla, tys ji to učila!“ „A byla jsem dobrá,“ pochválila se. Její oči žhnuly, jako když Corita myslela na válku. Navíc se jí líbilo, jak slábnu, měla radost, že jsem nebyla schopná vzdorovat jako dřív. „Ubývá ti sil, že? Přesto nepochybuji, jak bys reagovala, kdybych vás teď nechala samotné. Je tak snadné s lidmi manipulovat, nabídneš smrtelníkovi trochu slasti a hned je ochoten i zabít. Žasnu, čeho všeho jste pro to schopni, zvlášť když zrovna nemáte v úmyslu se množit. Ovšem nezastírám, že to ráda využívám ve svůj prospěch, není lepšího důvodu ke sváru. Spousty silných válečníků jsem se zbavila právě takto. Považujete to za projev důvěry, nadřazenosti či oddanosti, přijde na to, jaký vám dám podnět a pak stačí jen počkat,“ vysmívala se. „Kaileen jsem záměrně držela stranou od těchto záležitostí. Nestojím o to, aby byla lehkomyslná a ztrácela pozornost jako vy ostatní. Chodí za tebou jak pes,“ zatvářila se nenávistně. „Chci vědět, jak to zastavím. Jak toho Kaileen zbavím?“ Už mi nemohla víc ublížit. Její spár jsem dobře znala, na to se nedalo zapomenout, o Kaileen jsem mohla přijít i bez jejího přičinění a navíc budu přihlížet marné snaze královny najít si vhodného druha. Všechno lidské bude muset pryč, když se cokoliv z toho stane. „Odpověz!“ „Ne.“ Čekala jsem, že se neudrží, Narat však měla v zásobě ještě jeden trumf. „Uděláš to sama? Jak je libo, ušetříš mi starosti. Tam je čtvrtý meč,“ podívala se za mě, objevil se tam kruhový otvor, „přines ho. Když se vrátíš bez něj, předhodím tě Kharovi a věř mi, budu tě chodit pravidelně navštěvovat.“ Nejen Kaileen mě nazývala miláčkem bohů, ti jsou v pekle nedostatkovým zbožím. Dobře jsem věděla, co by mě čekalo, i proto jsem nepřipouštěla jinou možnost než uspět. Ušla jsem pár kroků, když za mnou zapadla kamenná stěna, která mě uvěznila. Jeskyně nebyla příliš velká, pár metrů, jednu stěnu tvořil led, jinak byl kolem jen modravý kámen. Z podlahy stoupal štiplavý dým, který mě sice dusil a přinášel s sebou zimu, ale kupodivu chladil zranění. Nejdřív se mi ulevilo a načerpala jsem trochu sil, ale na můj vkus to postávání trvalo až moc dlouho. Snažila jsem se pohybem zahřát, než se Narat uráčí a naznačí, co po mně chce. Lehké a navíc roztrhané oblečení neposkytovalo skoro žádné teplo, špatně se mi dýchalo a kromě toho, že mě trápil hlad, jsem měla pořádnou žízeň. Necítila jsem závan větru, jenom ten typický zvuk, jako když prolétne kolem. V ledu se objevil meč, pořádně velký meč. Asi bych ho vláčela za sebou, ale nejdřív jsem musela vymyslet, jak ho dostanu ven. Pak už by mi bylo jedno, že vedle něj vypadám jak skrček. Trčela pouze hlavice a kousek jílce, záštitu nechala Narat škodolibě zamrznout, abych zbraň nemohla dostat ven kývavým pohybem. Vrstva ledu se mi zdála poměrně tenká, jenže po ruce nebylo nic, čím bych to mohla rozbít, a tak mi nezbylo než si vystačit sama. Stejně jako jsem si onehdy neprobila cestu ze sklepení, ani dnes jsem do ledu neudělala sebemenší dírku. Neobjevila se ani maličká prasklina. Nic. Málem jsem přišla o ruku, o koleno a všechno marné. Místy se mi zdálo, že slyším někoho sténat, ale nejspíš to byla jen ozvěna. Dým pomalu zaplňoval prostor a dusil mě, zkoušela jsem najít skulinu, kudy sem proniká, ale zdálo se, že se sem dostává opravdu jen z podlahy. Lézt na skálu nemělo smysl, strop byl dost nízko, kdyby tam byla škvíra, viděla bych ji. „Narat! Tak co chceš?!“ Ticho. Napadlo mě, že tu zmrznu, aby se mnou ten ohnivý tajtrlík nakrmil svoji havěť a co zbude... Radši jsem na to nechtěla ani myslet. Ještě jsem to zkusila, ale bylo to zbytečné. Brzy jsem se cítila tak bídně, že jsem se nemohla udržet na nohou. Opřela jsem se o mrazivý kámen a doufala, že ještě naberu dost sil, abych se mohla znova pokusit dostat meč i sebe ven. Únava byla silnější, pořád hůř se dýchalo a sotva jsem na pár chvil zavřela oči... Vlhký vzduch voněl divočinou. Světlehnědé vlasy lemovaly úzký obličej pokrytý tetováním. Zelený ornament znázorňoval květiny, postupoval přes krk až na břicho. Bylo v ní něco nezkroceného, přesto jsem si připadala v bezpečí. Dlaně zlehka položila na nejhorší zranění, tělem mi proběhly tisíce mravenců. Byla jsem jí vděčná, že se stará, ale neměla jsem čas odpočívat, navíc jsem se pořád třásla zimou. Chtěla jsem se zvednout, divoška přitlačila, naznačila, abych zůstala ležet a podívala se před lože. Celá stěna před námi byla tvořena ledem, dokonce jsem mohla vidět onen meč. Špatná zpráva zněla, že už trčela jenom protáhlá hlavice, jílec byl pokryt průhlednou vrstvou zmrzlé vody. Jak tu může vůbec něco zmrznout, když zbytek prostoru vypadal jak tropický ráj? Léčení ji vyčerpalo, přesto vypadala spokojeně, když se rána zacelila do původní jizvy. Podala mi něco hořkého k pití. Nepřemýšlela jsem, co v tom může být, musela jsem se konečně napít. Přestože jsem věděla, že bude něco chtít, nezbylo mi než přijmout její péči a počkat, co se bude dít dál. „Kdo jsi?“ zeptala jsem se jí. „Proč mi pomáháš?“ Namísto odpovědi se vlídně usmála, její zelené oči se na mě klidně dívaly a říkaly: spi, postarám se o tebe. „Nemůžu ležet...“ Položila mi prst na ústa, její pohled nedovolil žádný vzdor. Zadívala se na znamení na krku, co mi kdysi vtiskla Narat, nesměle se ho dotkla. Znovu jsem se otřásla. Lekla se, možná jí připadlo, že se zlobím. „Neboj se,“ zadržela jsem ji, když chtěla odejít. Překvapeně hleděla na naše ruce, nejspíš nebyla zvyklá, aby na ni někdo sahal, proto jsem ji radši pustila. „Jak se jmenuješ?“ Znova se usmála a dotkla se mojí tváře tak, že jsem musela zavřít oči. Byla jsem jí za to i trochu vděčná, stejně bych dlouho neudržela pozornost, přemáhal mě spánek. Vzbudila jsem se odpočatá, konečně mi nebyla zima. Vůní lesa prostoupila ještě jedna velmi známá vůně, ale nemohla jsem přijít na to, proč je mi tak povědomá. Divoška nespala, čekala, až se proberu. Nechtěla jsem k ní být zlá, když mě zahřívala, ale potřebovala jsem odtud pryč, neměla jsem čas se zdržovat. „Musím se obléct, máš tu něco?“ jemně jsem ji odstrčila. Nic neřekla, jenom se na mě dívala. „Nemluvíš? Něco na sebe,“ ukázala jsem. Možná mě špatně pochopila, znova jsem ji musela odstrčit. „Nevadí, dotáhnu to tam třeba nahá, ale potřebuju ten meč. Rozumíš mi?“ Přikývla. Konečně. Kdo ví, proč tak uctívala Naratino znamení, ale nebyla jsem zvědavá, aby mi kdekdo olizoval krk. „Ten meč!“ docházela mi trpělivost. Nelíbilo se jí, že zvedám hlas. Kývla ke zbrani, o kterou jsem tolik stála, a znovu se ke mně přivinula. Chtěla jsem se jí zbavit, ale přinutila mě podívat se na meč. Její vzrušený dech doplňovalo mírné praskání, v ledu se objevily trhliny. Co to zas je? Divoška za divošku? Narat mi přichystala velmi krutý obchod. Získám život a meč, když nakrmím tělo tím, po čem tolik let hladoví? Zatímco divoška pokračovala, vířila mi hlavou spousta otázek. Sotva bych prošla branou kláštera, Corita by se ptala. Co bych jí řekla? Nemohla jsem zmínit, o čem jsme s Narat mluvily, ani bych nemohla říct, že jsem si vzala ty, kteří byli právem její a které jsem zrovna já před ní zachraňovala. Copak bych mohla mluvit o tomto? Kaileen, na tu bych se nemohla ani podívat. Jak by reagovala? Teď nejde přece jenom o mě nebo o ni, mohla bych ohrozit celou říši, když pořád nevím, kdo utvoří ty tři dvojice. Třeba kecal. A co když ne? Co když věštec opravdu něco ví? Je to jenom práce, prostě práce, získám meč a zapomenu. Nač si to protivit, nemám jinou možnost. Nečekaná povinnost? Ne, jenom výmluva. Výmluva a podvod. Přistihla jsem se, jak jí její pozornost velmi ochotně oplácím. Rozzuřilo mě to, v tu chvíli se z ní stala pouhá kořist. Letmo jsem zkontrolovala meč, jílec a záštita byly volné. Ještě kousek a budu ho moct vytáhnout, stačí dojít do půlky. Klidně to můžu dotáhnout do konce, kdo by mi vyčítal, že nechci riskovat, že ho nechá zas zamrznout? Jenom do půlky. Ale ulevilo by se mi. Mohla jsem myslet na meč, mohla jsem myslet na Kaileen, tělo stejně reagovalo po svém. Její vůně, štíhlá postava, pohyb drobných ňader, ten pohled, pořád hlasitější vzdechy a praskání ledu... Skoro jsem se nechala strhnout. Kořist! Otočila jsem ji k sobě zády. Mohla jsem snáz kontrolovat meč a ve správný moment přesunout ruce tak, jak jsem potřebovala. Nedávala pozor, věřila mi, nedočkavě přijímala, co jsem nabízela. A taky se dočkala. Prudké trhnutí. Přestala se hýbat. Konečně jsem si mohla vydechnout, ležela jsem vedle mrtvého těla a přemýšlela. Bylo hnusné a podlé zlomit jí vaz, ale chyběl výběr. Většina meče byla venku, vyviklat z ledu zbytek byla otázka pár chvil. Rozhlédla jsem se, jestli nenajdu něco na sebe, ale nezbyly tu ani šaty po divošce. Co víc, nebyla tu ani ona. Neviděla jsem východ, kudy mohla odejít? Byla přece mrtvá, nebo ne? A jak se odtud dostanu já? Měla jsem potíže vůbec meč zvednout, rozhodně bych se s ním neprobila ven. V ledu se něco pohnulo. Potetovaná žena se na mě usmívala, zvedla ruku, zamávala mi a pomalu odcházela. Ledová stěna explodovala, instinktivně jsem zavřela oči. Říkala jsem si, že přece musí být po mně, místo toho jsem stála před Narat i s mečem. „Já jsem spokojen,“ Xeros přese mě přehodil svůj kabát. „Vždycky stojíš při nich,“ zavrčela rozladěně, ale spíš proto, že tentokrát s ním musela souhlasit. „Můžu se vrátit?“ „A co bys tu chtěla dělat?“ odsekla. „Jdeme.“ Nechala mě jít první. Ne že by se mi to zvlášť líbilo, ono mít za zády právě Narat není nic příjemného. „Nečekala jsem, že se udržíš,“ přiznala, když jsme sestoupily do chrámu. „Možná bych ti mohla začít věřit, ale s Kaileen si poraď sama, v tom ti pomáhat nebudu.“ „Teď, když ti nepřekážím, postavíš se na stranu Pealu?“ „Asi se to nezdá, ale jsem nestranná,“ vysvětlila a připadala mi dokonce vstřícnější než Iss. „Vždy jsem nestranná. Pouze vymýšlím překážky, abych měla jistotu, že vyhraje ten silnější. Můžete se přece obrátit i na jiné bohy.“ „A Corita?“ „Už jsem řekla, žádný muž. Musela by si ho vzít, ovšem ona ani její lid by nestrpěli krále, který aktivně nevládne ani nestojí v čele armády. Kdyby se toho vzdala v jeho prospěch, co by jí pak zbylo? Dříve či později by je to stejně rozdělilo.“ Nezdálo se to, ale při všem, jak se k ní zachovala, královnu chránila. „Nech jí aspoň Sašu.“ „Nechám,“ souhlasně přivřela oči. „Dokonce ti splním jedno přání.“ „Mně?“ „Budu bezva tchýně,“ připomněla můj vlastní výrok a očividně se těšila, až mě zas začne prohánět.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ekyelka	26.10.2010, 20:37:41

Zdravím. Je už zbytečné psát, že se s každým dalším dílem zlepšuješ - nejen v popisech a dialozích, ale i v procítěnosti textu. Pozor však ještě na čárky v souvětích, občas ti některá unikne a to je škoda.


ze dne 27.10.2010, 14:13:30
Kaileen: Ahoj Eky, díky za publikaci. Že ty nosíš brýle? Já tam ty čárky fakt nevidím, jinak bych si to aspoň u sebe opravila.