obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915351 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39477 příspěvků, 5737 autorů a 390256 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Vražda na jevišti ::

 redaktor čuk publikováno: 30.10.2010, 0:25  
První část detektivky podle návrhu na budoucí WS ( téma: Zabili nám Ferdinanda,
podmínky: detektivní povídka, použít prase, zločin se má stát během divadelní hry, značná dávka aburdity). Navzdory zadání jsem se pokusil napsat logickou detektivku. Tato část podává většinu faktů pro dedukce čtenářů
 

I.
Bylo kalné středeční ráno druhého dne po vraždě v divadle. Za okny kanceláře policejního oddělení jemně mrholilo do větví kaštanů již zpola zbavených listí.
„Ten záběr provedení zločinu je připravený, šéfe. Máme štěstí, že si celou generální zkoušku v divadle nahrávali na video,“ řekl seržant Koch natěšeně.
Policejní inspektor Tor jen něco zabručel, pokusil se natáhnout své slabé křivé nohy a usadit se na otřískané židli co nejpohodlněji. Pak se zadíval na obrazovku.
Když zjasněla, bylo vidět osvětlené jevišťátko, na spodním okraji obrazovky pak první řady temného sálu. Na stupínku stál robustní muž s maskou prasete na obličeji. Pod legračním rypákem byla vidět široká štěrbina s rudě krojenými ústy, teď sevřenými. Odněkud zprava, zpoza černých sametových šál splývajících až k zemi, zazněl výstřel. Muž se zhroutil, dopadl pod stupínek, rozhodil ruce, bílá košile se mu rozevřela, na hrudi zela rudá skvrna a okrouhlá stopa po vstřelu. Ostatní herci zahráli líčené překvapení - tato situace byla předepsaná ve scénáři.
Muž v masce psa zaštěkal a vykřikl: „Zabili nám Ferdinanda.“
Pak všichni strnuli v nelíčeném údivu. První se vzpamatoval herec v masce kohouta a zařval:
„Vstávej, Ferdo a hraj dál. Ježišmarja! Co se to děje? Ta krvavá skvrna tam neměla být, že by… to není možné.“ Řev se změnil v zakvílení, tak netypické pro kohoutí hlas.
Herec maskovaný za králíka si strhl masku a vykřikl: „Všichni zůstanou na svých místech.“ Přistoupil k ležící postavě, sejmul jí prasečí škrabošku, položil dva prsty na krční tepnu, polkl a dal si ruku před ústa:
„Je mrtvý. Co se to stalo, bože, co se to stalo. Pepo, přines ubrus ze stolu v šatně. Mladíček Josef Ján alias Kozel otevřel ústa, nevydal ani hlásku, zakuckal se a vběhl zadními dveřmi do přilehlé šatny. Okamžitě se vrátil:
„Tady je, pane Králíku, pardon, pane doktore Hobarte,“ zašeptal. Oslovený přikryl horní část ležícího těla a zavelel: „Všichni do šatny!“ Úprk se udál nevídanou rychlostí.
V tu chvíli se ozvalo cvaknutí zamykaného zámku u dveří vedoucích ze sálu do předsálí a z hloubi sálu vykulhal muž v roláku. Doktor mu pomohl po schůdkách na jeviště, vzal ho za loket, odvedl do šatny a posadil na židli. Pak začal na mobilu vyťukávat číslo záchranné služby. Na jevišti zůstaly ležet divadelní masky: prasete, kohouta, králíka, psího voříška, kozla a kocoura. Ze šatny bylo slyšet vzlyky a vzrušené hlasy, rozumět jim však nebylo.
II.
Seržant vypnul předešlou videonahrávku a řekl:
„Načež deset minut zůstalo jeviště prázdné, pak k zadnímu vchodu přijela sanitka, houkala, doktor vyběhl na jeviště, ukázal na ležící postavu. Saniťáci ji naložili na nosítka a přes šatnu odnesli. Za chvíli potom přestala videokamera nahrávat.“
„Kdo ji vypnul?“
„Nebylo to vidět. Prý doktor Hobart obešel sálek zvenčí, informoval a uklidnil nějakou polopravdivou báchorkou přítomné nehrající herečky a herce vysedávající u baru ve foyeru. Poručil jim zůstat. Odemknul dveře do sálu a ke kameře přišel zezadu. Načež se přes jeviště vrátil do šatničky za jevištěm. Šatničku mají v divadle malou, dveře z ní vedou do krátké chodby, levé dveře se otvírají na WC, pravé nezamčené vedou na podlouhlý dvůr, kde v otevřených garážích parkují vozy sousední stavební firmy. Vypadá to v tom jejich divadýlku divně, šéfe. Jsou to holt amatéři. A jeviště bylo asi prokleté.“
„Neblázněte, a taky, povídáte mi, co už znám. Tohle všechno jsem už slyšel a viděl na vlastní oči, milý seržante Kochu.“

Předcházející noc z úterý na středu obrátila mordparta divadélko Trialog vzhůru nohama. Nic nenašla. Několikrát vyslechli všechny přítomné herce i kulhajícího režiséra. Nic co by přispělo k objasnění téhle zapeklité situace. V šatně byli vždy nejméně dva lidé, jeden si nepamatoval, co dělal a kam šel ten druhý, třeba na WC, zakouřit si před šatnu, podívat se z postranních kulis, jak hra jede. Při předchozí scéně byli všichni muži představující domácí zvířata na jevišti, v šatně zůstala pouze sedmnáctiletá blondýnka Markéta, která měla za úkol ve vhodnou chvíli přinést na scénu nápoje. Jak již bylo řečeno, nehrající členové souboru se shromáždili u baru ve foyeru a svlažovali vyschlé krky. Inspektor Tor při rekognoskaci a rekonstrukci cosi tušil, ale dosud nedovedl zákmit své myšlenky vyjádřit, ačkoliv si nechali několikrát přehrát onu tragickou scénu. Seržant v prasečí masce ubohého Ferdinada Pechláta se při rekonstrukci motal jako slepý ve včelíně, při pádu se stupínku si natloukl koleno, na prknech vypadal jako učiněný neúmětel.

Inspektor se probral ze vzpomínek pošimrán slunečním paprskem. Za oknem kanceláře přestalo pršet, podzimní středa se přece jenom pousmála. Inspektor bouchl pěstí do stolu, až ze šálku vystříkl čůrek černé bryndy. Měl vztek, pleš se mu leskla jako natřená voskem. Tohle zatracené video bylo to jediné, co měli. Poznatky získané prací v terénu byly tak říkajíc na draka. Inspektor bezmocně zaslintal.
„Mám vám přinést ubrousek, šéfe?“
„Neblbněte, Kochu. Co to hráli ti zatracení ochotníci za ptákovinu, zopakujete mi to?“
„Pan režisér mi hru vysvětlil. Pomsta zvířat. Takhle byl konec hry naaranžován a nazkoušen, následovně se mělo toto dějství dohrát. Chvíli před scénou s fiktivní smrtí pana Prasete domácí zvířata vyženou šelmy ze své vesnice (odpovídající herci přes šatnu po dvorku odejdou do baru) a domácí zvířata si pak zvolí za krále nejmoudřejšího z nich, Ferdinanda Prase Prvního. Připijí si na vítězství, Ferdinand Prase vystoupí na stupínek, ukloní se, pronese pár vět, ozve se výstřel, Ferdinand padne na zem, leží tam.“
„Jak by řekl Švejk: Zabili nám Ferdinanda,“ uchechtl se inspektor.
„Přesně to na scéně vykřikne herec představující psa. Herci bolestně štkají. Jo. Jenže střelec se netrefil, atentát se nepodařil, Ferdinand se zvedne ze země, dá rázný pokyn rukou, zvířata vběhnou za pravý šál, střelce v masce šakala a s kouřící pistolí v ruce chytnou a jakoby zamordují. Ferdinand usedne na trůn a posléze si přikryje kolena kožešinou ze šakala, kterou mu přinese muž v masce psa. Aspoň režisér říkal, že tak dějství měl končit.“
Koch dojat sklonil svou vysokou vychrtlou postavu jako zmořený pan profesor ve třídě, až bylo málem slyšet, jak jeho kosti zachrastily. Byl spokojen se svou řečí.
„Kochu! Chcete říci, že tentokrát se konec hry nedohrál, protože pan Šakal se z pistole trefil, není-liž pravda, a že pan Prase ze země nevstal. Jsou to šílenci ti herci. To už jsem dávno pochopil. Tak kohopak máme mezi podezřelými? Předveďte se, seržante!“

Inspektorova kulatá postava se přesunula na své místo za stolem. Ne nadarmo byl za zády nazýván přiléhavou přezdívkou Kulička.
Koch usedl na židli stranou ke stolu, ne nadarmo mu přezdívali Tyčka, málem kostrčí poškrábal dřevěnou sedačku. Jako by na židli před nimi postupně usedali adepti na kriminál.

Seržant začal předčítat z papíru:
„Prase dobře vykrmené, jménem Ferdinad Pechlát, zastřelený.
Kohout, jménem František Vika, postavou zakrslík, první si všimne vstřelu.
Králík, doktor, v civilu patolog, MUDr Jaromír Hobart, chlapák, který rázně zabránil panice.
Pes, Petr Pavelec, tak trochu seladon s barvotiskovým úsměvem, první vykřikl známý citát ze Švejka.
Kocour, Jaroslav Hložek, má v levém koutu úst nepříjemný tik.
Kozel, Josef Ján, úslužný mladík, který ze šatny přinesl ubrus pro zakrytí mrtvého.
Šakal, Jan Oberfalzer, uhrovitý mladý muž, střílel ze šál na Ferdinanda. Nebyl to srbský student,“ zavtipkoval Koch.
„Seržante!“
„A nakonec muž v roláku: režiser Jiří Švejnoha, starý, šedivý a o holi.“
„Cožpak tam nehrály nějaké ženy?
„Markétka Černá coby servírka v masce kuřete, ta byla v šatně a dvakrát se mihla na jevišti.
Ostatní ženy: v předchozím dějství byly vycpány jako tlusťošky slepice a uneseny. S velkou námahou. Na úplném konci hry budou vysvobozeny a zahrají vycmrndlé svádilky bez masek a s lidskou tváří, hehe! Mezitím popíjely alkohol spolu s dravými šelmami ve foyeru. Jak už bylo řečeno. Všichni mimo veškeré podezření.“
„A co ty šelmy, Kochu?“
„Muži středních let.Tygr, lev, pardál. Ti hráli v civilu, v černých oblecích. Byli zahnáni na útěk tak vehementně, že proběhli šatnou až do foajé, k slečnám a pitivu. Jak už bylo řečeno. Ani ti nejsou podezřelí. Šelmy a slepice si navzájem dosvědčují, že po únosu a vyhnání se od baru nehnuli. Jedině šakal byl v zákulisí.“

Oba muži si zapálili cigarety, inspektor Tor alias Kulička žmoulal papír, seržant Koch alias Tyčka předstíral, že přemýšlí. Inspektor měl dost svérázné metody vyšetřování. Výslechy na místě činu prováděl metodou piánko. Některé aktéry nechal uležet, jiné si přivedl na vlastní píseček do kanceláře.
III.
Inspektor típl vajgla a poručil:
„Kochu, přiveďte toho Šakala.“
Vešel uhrovitý mladík. Kulhal na jednu nohu, pod okem měl monokl, na čele několik náplastí. „Vybili si na mně vztek, v šatně mě zmlátili. Byli jako pominutí, že prý jsem vrah.“
„A nejste, pane Oberfalzer?“
„Jak bych mohl. V pistoli mám jenom slepý.“
„Třeba vám tam mohl někdo ostrý náboj dát. Stolek s pistolí stál celou dobu za šálami v zákulisí, že. Kdokoliv se tam mohl nenápadně přitřít, že. A proto je možné, že jste do hlavně vložil náboj sám, spoléhaje se, že bude spíš hledán někdo jiný, komu bude nabití ostrým nábojem přisouzeno. Ano, vy sám jste si zabijáckou pistoli připravil. Vy sám jste vraždil. Pod svícnem bývá tma.“
„V divadle nikdy žádný ostrý náboje nebyly, a mířím stejně nad hlavu.“
„Vaše roztřesené slovo. Na videozáznamu to není vidět.“
Nato se pan Oberfalzer – Šakal poroučel k zemi.
„Zavolejte doktora, seržante, asi mu ti hajzlíci naklepli mozek. A po ošetření ho pošlete do vazební nemocnice.“

Když zhrouceného odvlekli, cítil se seržant značně sklesle a zeptal se opatrně:
„Šéfe, vy mu tu vraždu chcete přišít?“
„Z jeho pistole se střílelo, stopy po střelném prachu mu ulpěly na rukou. Mám však důkaz, že on Ferdinanda nezabil.“
„Jaké, a proč ho ponecháváte ve vazbě?“
„Profláklý tah, ale kupodivu funguje. Abychom tím skutečného vraha znejistěli. Podívejme se znovu na okamžik vraždy, Kocháčku.“
IV.
Obrazovka se opět rozsvítila a úsek děje byl přehrán. Inspektor se ujal role zkoušejícího.
„Co vidíte, Kochu?“ Seržant pokrčil ramenními kostmi a mlčel. Inspektor zafuněl:
„Slyšíte výstřel, muž v košili se kácí, košile se na ležícím rozevírá, je vidět vstřel. Jaká je teď košile? Nic nevidíte? Je neporušená! Střela nemohla vniknout do místa vstřelu na těle, aniž by se košile kulkou neprorvala. Co tomu říkáte?!“
„Vrah mohl vystřelit až ve chvíli, když se košile rozevřela, ihned v tom okamžiku.“
„Jednak by vrah musel mít supertlumič, nikdo druhou ránu neslyšel, jednak tělo bylo v tom okamžiku v poloze, že by kulka musela přilétnout z výšky. Na jejich malém jevišťátku bez horních ochozů a ramp to není možné.“
„Takže záhada.“
„Ne, spíš velká podivnost, Nečetl jste pitevní protokol? Tak si ho přečtěte. A zavolejte doktora Jaromíra Hobarta, toho velkého manipulátora a vykuka!“
V.
Lékař se podobal hlodavci s torbami tváří. Vešel klidným krokem, třel si čelo, když si sedal do křesla pro návštěvy.
Buclatá inspektorova ruka na něj zamířila tužkou.
„Tak jak to bylo, doktore?“
Doktor mlčel, šátral po krabičce cigaret.
„Klidně si zapalte. Vy si skutečně myslíte, že se na to nemohlo přijít? Že Ferdinanda neuvidí jiný patolog? Malé dítě by vám napovědělo, že vy jako zainteresovaný svědek se nesmíte mrtvého dotknout.“
„Dobře teda. Ferdinand za mnou přišel s bláznivým nápadem. Nechá si nápodobu vstřelu udělat u spřátelené maskérky a pak zahraje mrtvého. Mistrovsky. Já musím dodat scéně na
věrohodnosti. Říkal, že je to sice recese, ale někoho vyprovokuje k reakci. Ostatně v té léčce prý nejede sám. Kdo mu tu pošetilost poradil, a kdo je ten, co má do léčky padnout, to už mi Ferdinand neřekl. Vykroutil se, sám prý dosud neví, kdo jen ten dotyčný. Víc jsem z něho nevytáhl. Po dlouhém váhání jsem na Ferdovu hru přistoupil. Snad i ze zvědavosti, jaká recese nebo malér se vyvalí. Kluci saniťáci a patolog ve špitále frašku za stovku zahrajou. I když ta finta je velký risk, s inspektorem Kul… pardon Torem není radno si zahrávat. Současně však říkali:‚Stojaté vody se musí občas rozčeřit nečekanou hrou.’ Tak se ta prča plánovala.“
„Krásně mluvíte. Paráda akce. Jenže vaše hra se zvrhla.“
„Ano. Po pár vteřinách jsem zjistil, že Ferda mrtvého nehraje, že se nezvedá ze země, a to proto, že je opravdu mrtvý. Zastřelen asi nebyl, jak se ze začátku zdálo. Náhlý srdeční nebo mozkový kolaps. Poslední dobou byl přetažený a nervózní. Samo hraní přináší stresové vypětí a tak. Úmrtí z těchto důvodů mi však připadalo velmi podivné. Chtěl jsem hru dohrát, jak jsem slíbil, i když byla dost morbidní. Po příjezdu sanitky jsem saniťákům řekl, že hra se nekoná, že mrtvola je reál. Pardon za ten výraz.“
„No to bych prosil! Svatá pravda, doktůrku. A mluvíte jako kniha. Horor o magorovi. Proto i vy máte máslo na hlavě. Nevěřím, že jste nám řekl všechno.“
„Pane inspektore, rychle zapomínám, to víte, práce na patolce je záhul na normálnost a divadelní hraní vás zase našteluje na jiný druh šílenství.“
„Docela bych vám i věřil. Ale abych vám věřil úplně, co kdybyste si zašpásoval s naším detektorem lži? Co tomu říkáte?“
Doktor Hobart coby recesista nebyl proti, zapomněl totiž říci, že je vášnivým čtenářem detektivek, kde provádí ve své hlavě pitvy, když je tam autor někdy opomene napsat. Proto docela ochotně šel se seržantem Kochem.
VI.
Na inspektorově papíry zaneřáděném stole zazvonil telefon. Policejní patolog zopakoval Torovi nejen výsledky pitvy, ale i dalších analýz. Závěr byl jednoznačný: Ferdinand Pechlát byl otráven rychle působícím jedem (jehož jméno i složení musí být utajeno, bohužel). Nikde nebyla zjištěna ani stopa po vstřelu. Mrtvice nebo srdeční selhání byly zcela vyloučeny. Do divadla byli opět posláni dva mladí kriminalisté, aby znovu pátrali, tentokrát po jedu. Nalezli ho v zaschlé skvrně na ploše stolku, kde v zákulisí předtím stál tác s třemi sklenicemi připravenými k přenesení na jeviště. Řádně vymytá lahvička bez otisků ležela v popelnici na dvorku, pod vrstvou vajglů, krabiček od cigaret a banánových slupek.

Inspektor Tor si znovu pozorně prohlédl videozáznam, od začátku posledního jednání až do konce záznamu. Několikrát si zapískl, zabubnoval prsty na desku stolu a udělal si několik poznámek. Pak zaklonil hlavu, přejel si prsty pleš a dlouho se díval do prázdna. Zalitoval, že nemá housle, aby jako Sherlock Holmes mohl z hudební meditace čerpat inspiraci.

Po půlhodině se vrátil Koch s doktorem Habartem. Z jeho rozesmáté tváře se dalo vyčíst, že na detektoru uspěl. Tor se zašklebil:
„Je si nelebeďte, doktůrku, ještě jsem vám nepoložil řadu otázek, které ani detektor nevymyslel.“
„Například?“
„Věděl jste, že byl Ferdinand otráven?“
„Pouze jsem to předpokládal, ze změněné barvy rtů.“
„Přesto jste nepočkal až přijede policie a dal jste mrtvého odvézt. Mám tisíc chutí vás nechat stíhat za porušení zákona. Jisté je, že v pořadí podezřelých stoupáte vzhůru. Vyklopte laskavě, co jste zjistil. A vy, seržante, vy jste při přehrávání videa klimbal, vy flinku libovej. Neviděl jste tohle.“
Inspektor spustil video. Ze šatny bylo slyšet nezřetelné hlasy. Bylo to pár minut potom, co všichni odešli z jeviště. Z levých jevištních závěsů se vynořil doktor Hobart, po špičkách přistoupil k ležící postavě, poodhrnul ubrus, posvítil Ferdinandovi do zorniček a prohlédl jeho nehty. Pak sebral ze stolku na jevišti tác s třemi poháry a poloprázdnou láhví, načež zmizel v temnotě sálu. Inspektor zastavil video.
„Co jste udělal potom, pane Hobarte?“
„Viděl mě pan režisér, dotyčné předměty jsem ukrýval za zády. Zašel jsem na WC, odebral vzorky z jednotlivých šampusek, nechal jsem je vsáknout do smotku toaleťáku, označil a uložil do polyetylénových sáčků. Pořád nějaké nosím po kapsách. Tady jsou.“
Načež z druhé kapsy vylovil kus papíru s nákresem, kde který z pohárů stál. Číslo jedna vprostřed, dvojka vlevo, trojka vpravo.
„Kdybyste mi dali čas, provedl bych analýzy.“
„Vy zatracený šerloku!Nepopletl jste polohu pohárů na tácu na stole, to bych se moc divil.“
„Každý z těch tří sedících herců si dal jenom jeden lok. V té prostřední sklenici nezbylo skoro nic. Poznám ji i podle toho, že měla kousek okraje uštípnutý.“
„A co láhev se šampaňským?“
„Tu jsem si schoval do odpadkového koše na WC. Měl jsem štěstí, že jsem doličné zdekoval dříve, než je mohl někdo odnést a vymýt.“
„A šampus vypít. Doktore, vy jste příšerný numero! Aspirujete snad na místo superdetektiva? Seržante, odveďte pana Hobarta do cely, dejte mu papír a propisku, ať sepíše všechno co dělal a myslel, ať to z něj netaháme jako z chlupatý deky. Všechno si ověříme. Čím víc zamlčí nebo zalže, o to víc týdnů bude u nás bručet. Jo, a doktorovy vzorky pak zaneste do laboratoře.“
VII
Ještě ve dveřích seržant uslyšel další příkaz: „ Kochu, pošlete sem pana režiséra v roláku.“
Starší muž přikulhal, byl přivítán. Posazen ke stolku, dostal papír a tužku. Inspektor okamžitě zarazil jeho proud otázek, nekomentoval režisérovu lítostivou tvář a důrazně mu poručil: „Nakreslete mi aranžmá scény, na které se pije šampus. Kde kdo stál nebo seděl!“
Režisérův nákres mluvil jasně. Těsně před přípitkem vzadu za stolem uprostřed seděl Prasátko Pechlát, po jeho pravici Kohout Vika a po levici Kocour Hložek. Před nimi stáli Pes Pavelec a Králík Hobart. Inspektor si vybavil scénu z videa, v duchu si ji přehrál, byla v souladu s nákresy. Něco však v ní bylo navíc.
Inspektor poděkoval režisérovi a rychle ho vypoklonkoval z kanceláře.
Inspektor Tor udělal něco se svým obličejem, otevřel dveře kanceláře a s úsměvem kývl na hubené děvče: „Markétko, prosil bych na malé slovíčko.“
Když za Markétkou zavřel dveře, řekl měkkým hlasem: „Kuřátko, že.“
Děvče zašeptalo: „Ano,“ a ostýchavě si sedlo na krajíček židle.
„Tak vy, Markétko, připravujete nápoje. Popište mi, prosím, jak?“
„Na tác dám tři šampusky, z láhve sifonu do každé naliji tak do půlky. Doprostřed tácu postavím otevřenou láhev sektu A tác položím na servírovací stolek za šálami vlevo.“
„Tedy na opačnou stranu než kde stojí pan Šakal s pistolí?“
Dívka vyjekla a přikývla.
„Kdy jste to udělala?“
„O přestávce před posledním jednáním.“
„Takže tác zůstal bez dozoru.“
„No, tak. Kdo by upíjel sodovku. Pan režisér si nepřeje, aby herci při představení pili sekt. Na scéně hercům z lahve do šampusek doleju. Šampuska je pak plná a dost šampaňskýho pro rejžu v láhvi zůstane. Druhý tác pro dva zbylé herce si připravím podobně. Akorát tam žádnou sodovku neliju.“
„A pak?“
„Během jednání přinesu první tác na stolek a z druhého tácu si bere stojící pan Pes a pan Králík sklenice a já jim nalévám.“
„Markétko, prosím, vzpomínejte. Nevšimla jste si při roznášení něčeho zvláštního? Sebemenší maličkosti?“
„Tedy nevím. Taková hloupost. Sifon byl v jedné sklenici takový trochu zakalený. Asi jsem sklenici nějak špatně vymyla. Ale nedumala jsem o tom. Nebyl čas. Pro příště si dám pozor. Ježišmarjá, jestli bude nějaké příště.“
„Pamatujete si, jak jste tác na stolek postavila?“
„Byly na něm tři sklenice, jako do trojúhelníka. Říkala jsem si, pan Kohout je nejmíň všímavý a dost špatně vidí. Tak mu dám tu hůř vymytou sklenici s trochu naštíplým okrajem.“
„Proč jste ji nedala třeba panu Pechlátovi. Podle jména je čuník, takže by mu to asi bylo jedno.“
„Kdepak! Pan Prasátko je, teda byl, velmi čistotný. Takovej dobrej člověk to byl. Ferdáček jsme mu říkali. Nezasloužil si ještě zemřít.“
A Markétka se rozplakala. „Byl na mne vždycky moc hodný.“
„Vy jste neslyšela Šakalův výstřel?“
Dívka se rozplakala ještě víc:
„Nee, byla jsem, byla jsem na vécéčku, na tom za šatnou, tam není nic slyšet. Zůstala jsem tam do doby než přijela policie. Bála jsem se toho mumraje, co se strhl v šatně. Vadí to?“
Inspektor se musel v duchu usmát.
„Kdepak. Nikomu ani muk o tom co jsme si povídali. A neplačte! Ještě by o mně řekli, že jsem surovec.“
Inspektor Tor podal dívce papírový kapesníček a ze zásuvky stolu vylovil hašlerku. Dívka se usmála skrz slzy a když jí inspektor otevřel dveře, nesla si ji důležitě jako princezna čarovné jablíčko.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 30.10.2010, 10:10:04 Odpovědět 
   Zdravím, čuku! ;-)

Samozřejmě, že se v textu pár chybek našlo (věřím šotkům překlepníčkům, jejichž zaujetí pro věc je vždy o krapet větší, než samotné zaujetí autora - o to větší pak mají radost, když dotyčný autor ony chybky přehlédne - a nezáleží na tom, jak moc je všímavý).

Textík se mi líbil. Tuším, žes použil i nějaká divadelní slůvka (šála = opona?)... ;-))) Pěkné, nebudu se vykecávat, čeká mě ještě druhá část. Jsme moc rád, že můžu tento text pročítat, prostě taková pěkná detektivka (ten lékař - už nevím, jaké to bylo zvíře - vzpomněl jsem si na Dr. Watsona od Sherlocka Holmese ;-))). Drž se ,čuku, uvidíme se v dalším díle!
 ze dne 30.10.2010, 10:30:38  
   čuk: Díky moc. Celou scénu jsem viděl živě. Šály jsou postranní závěsy rovnoběžně forbínou (
předním okrajem jevišt. Mezi nimi se leccos skrývá a prochází se zboku na jeviště.
 Carolina 30.10.2010, 6:05:12 Odpovědět 
   Ahoj, tak jsem se zaetla do prvního dílu tvé detektivky a docela mě upoutala. Je pěkně psaná a nedovolí přestat. I když se tam našlo pár chybiček. Tedy... jsem ale zvědavá, jak to dopadne:)
Je si nelebeďte, - Jen si nelebeďte,
Vy zatracený šerloku!Nepopletl - tady chybí mezera
 ze dne 30.10.2010, 10:27:24  
   čuk: Díky. Detektivka někdy bývá nudná, když se che řídit logikou. Chybky, no, jo, už jsem slepej.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Pohádka o nepos...
Lucijášek
Vyšehrad strážc...
bohumila
Infúze na zážit...
Majrenka
obr
obr obr obr
obr

Slepá kolie
BaD
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr