obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915206 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39233 příspěvků, 5717 autorů a 388996 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Sibiř - Kapitola III. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Sibiř
 autor Garth publikováno: 07.11.2010, 15:43  
 

Natalya se procházela po prázdných ulicích a hledala cokoliv živého. Na pláži už byla. Desítky mrtvých zvířat a roztroušených kostí všude okolo. Ošklivý zážitek, myslela si, že pohled na toto místo jí utkví v paměti navždy. Pokud předtím alespoň trochu chápala, co se děje, tak teď už nevěděla nic. V jednu chvíli kouká z okna, svítí slunce a dole se prochází spousta Skarr'k. Vyleze ven a najednou obloha zešedne a ze slunné pláže se stane pohřebiště. Připadala si jako v noční můře nebo velmi špatném hororovém filmu.
Teď ji trápila zase jiná věc. Omítka začala opadávat ze stěn, některé domy se úplně rozpadaly. Náhlé a rychlé bílé záblesky, které ji oslepovaly, připomínaly bouřku, ale okolo byl klid a ani nepršelo.
Kompletně se jí zatmělo před očima, ale neomdlela, pouze nic neviděla, jako kdyby naprosto ztratila zrak.
Nemohla nic dělat, a ačkoliv se pokoušela jít a hmatat okolo, nefungovalo to. Nicota jako kdyby ji obklopovala. Nořila se stále hlouběji do vlastních myšlenek a začaly se jí zobrazovat zdeformované postavy, které znala. Tohle byl Anatolij, ale chyběla mu levá část hlavy a jedna noha mu úplně chyběla. Zkrvavená troska těla. Chtěla, aby se ta vidina rozplynula, aby otevřela oči, ale nešlo to. Hrůza ji pohltila. V tu chvíli vidění naštěstí opravdu zmizelo, jinak by pravděpodobně zešílela.
Místo toho se objevilo jiné. Viděla Skarr'k v jeho největším rozkvětu, desetitisíce různých antropomorfních bytostí v zářivých, nádherných městech. Obrovské trhy. Úhledné, dlážděné ulice. Obrazy se jí míjely v hlavě obrovskou rychlostí, jeden si ale obzvláště zapamatovala: Výjev ornamentální slavnostní zbroje na hrudi pantera, krásného zvířete. Mluvil lidskou řečí, a mluvil moudře. Natalya pochopila, že tohle musel být vůbec první zástupce jejího druhu.
Náhle se charakter vidění změnil. Bitvy, velké bitvy. Její druh a jiné, okřídlené bytosti. Měly jasně fialovou kůži, ale ani to nebylo to nejzvláštnější. Třetí ruka, která jim trčela z oblasti, kde mají ostatní srdce, působila velmi zvláštně a velmi děsivě..
Bitvy vyhrávali Skarr'k. Drtili nepřátele obrovskou silou a bez větších ztrát.
Pak přišla kletba.
Jeden z těch okřídlenců držel malý přístroj, velký asi jako dětská dlaň, s jedním tlačítkem. Zmáčkl ho. Zdánlivě se nic nedělo, ale jeho široký úsměv svědčil o něčem jiném.
Skarr'k brzy poznali, o čem. Kompletní, chemicky vyvolaná sterilita. Nikdo z nich nevěděl, jak to provedli, ale Natalya nyní věděla, že s tím nějak souvisel onen přístrojek. Vyhrávali bitvy i nadále, ale jejich řady řídly. Nepřátelé se zatím stáhli do ústraní, temných jeskyní a propastí, kam už je Skarr'k nemohli dostihnout. Řady Natalyiných spolubojovníků rychle řídly, až jich zbylo jen několik tisíc. Ale umírali dál. Na nemoci, na stáří, v malicherných potyčkách mezi sebou.
A oni čekají. Čekají, až jen poslední dva zbydou, a ty pak najdou a podrobí svým krvavým rituálům. Natalya nevěděla, jak tohle ví, ale prostě to najednou znala. Obrazy skončily a podařilo se jí otevřít oči. Byla ráda, že žije, že vidí. Dlouho se ale neradovala. Znovu se jí zatměl zrak, a tentokrát upadla to hlubokého a neklidného spánku.

***

S výkřikem se probudila. Rychle oddychovala a měla pocit, že srdce jí brzy vystřelí pryč z těla. Doufala, že to všechno, co viděla, byl jen sen, jen nějaká noční můra. Historii svého druhu znala a nic z toho nikdy neslyšela. Žila v domnění, že její sterilita je vrozená. A o žádné válce neměla ani ponětí.
"Dýchej zhluboka, Natalyo, dýchej zhluboka. Jenom halucinace způsobené únavou, nic víc. Nic víc." přemlouvala se, ale sama tomu nevěřila. Ztěžka polkla. Rozhlédla se okolo. Ležela na zelené rozkvetlé louce v podzimním počasí. Mlha se jemně vznášela nad trávou a nesvítilo slunce, ale jinak bylo teplo a příjemně. Po vesnici nebyly ani památky, přesto si byla Natalya jistá, že je pořád na tom samém místě. Ten úsek pláže byl nesmazatelně vryt v její paměti. Krátce zamrkala. Co se to s ní proboha děje? Kladla si otázku sama pro sebe. Pomalu se zvedla, ujistila se, že nespadne a prošla se okolo. Stehno už ji prakticky přestalo bolet, fyzicky byla v pořádku. Zato uvnitř se momentálně cítila prázdná a vysílená.
Nikde nic okolo. Už šla asi pět minut od pláže a pořád nenarazila na nic živého. Malý lesík napravo, bující vegetace okolo a nekonečně dlouhá louka před ní. Tráva tu byla čistá a dlouhá, sahala jí skoro po kolena.
Ticho bylo tísnivé. Žádní zpívající ptáci, žádní hraboši, ba dokonce žádné žížaly či mravenci. Vše bylo prázdné a bez života. Šla dál.
Po několika málo minutách potkala první zvíře. Zraněná vlaštovka, seděla na větvi a tesklivě mávala křídly - vzlétnout už ale nemohla. Natalya by jí byla ráda pomohla, ale nevěděla jak. Nechala ptáčka a přesunula se o kousek dál, na kraj velkého lesa. Tady už nějaká zvířata konečně potkávala - veverka vyběhla z dutiny stromu, sebrala ořech a zase se vrátila zpět. Trochu ji vyvedlo z míry mraveniště - mravenci byli větší, než si pamatovala, až moc. Zavrtěla hlavou; odtušila, že začíná pomalu šílet.
Proč ale na pláži nic nebylo?
Kam zmizela ta vesnice?
Co znamenaly ty vidiny?
Opět měla mnoho otázek a opět žádné odpovědi; tentokrát však byla plně odhodlána je najít.

***

Les byl příliš tmavý. Koruny stromů prakticky pohltily jakékoliv světlo, které pronikalo dovnitř. Nepamatovala si, že by tu někde byl prales. A podle Natalyi tohle prales být musel - staré, gigantické stromy, liány, bažiny, všude bující vegetace a zvláštní, pozměněné druhy živočichů. Pavouk, kterého viděla viset na pavučině mezi dvěma stromy, ji vyděsil. Byl velký asi jako menší liška.
Nedostavil se pocit dislokace, ale přesto byla nesvá. Chtěla odtud rychle zmizet, obrátila se, že se vrátí zpět. Překvapeně zjistila, že to nepůjde. Na místě, kde před chvílí stála, teď stál strom. Byla si téměř jistá, že to je to místo. Polkla, popošla o něco dopředu a otočila se. Prostředí za ní se ted jistě změnilo. Zmizelo několik lián a tam, kde stál strom, teď ležel povalený kmen. Zamrkala.
Odtušila, že takhle to nepůjde. Rozhodla se jít dál a doufala, že najde něco, co by jí vysvětlilo, kde se to ocitla.
Dlouho neviděla nic než prales, nic než stovky kmenů, lián a roztodivných stvoření. Až náhle, jako kdyby tam někdo nakreslil dělicí čáru, les ustoupil mýtině. Natalya vyvalila oči, protože když přišla blíž, zjistila, že kus stromu prostě chybí - místo něj tam je příjemný palouk. A tak to bylo se vším. Liána náhle rozťatá vedví, pořád visící, ale jen tak, ve vzduchu.
Začínalo toho na ni být moc. Mozek odmítal přijmout podobné zážitky. Na chvilku se jí zatmělo před očima, myslela, že znova omdlí. Sebrala však poslední zbytky zdravého rozumu a vykročila na palouk.
Když došla doprostřed, našla tam malé ohniště, obložené kameny a s kotlíkem. A vedle něj kostru. Stářím už zežloutlé kosti se pomalu rozpadaly a na mnohých místech z nich visely pavučiny. Nic jiného na palouku nebylo. Skoro to vypadalo, že slouží jako pohřebiště – poslední odpočinek mrtvého.
Náhle Natalyinu pozornost upoutal kus železa, zřejmě z helmy. Připadalo jí, jako by přesně tenhle kus znala. Zaostřila a zúžila zorničky. Když ale přečetla jediné slovo, které tam bylo, úlekem se jí postavily všechny chloupky na těle.
Psalo se tam jen jedno slovo: Etrosq
Slovo, které znala. Slovo, na které s láskou vzpomínala, když jí bylo nejhůř a slovo, které v posledních dnech úplně zapomněla. Jediný muž, který ji nikdy nezradil a který ji bezmezně miloval. Hrabě Etrosq, nižší francouzský šlechtic 18. století.
Chytila se za hlavu. Strašná bolest. Světlo ji oslepilo.
A v mžiku byla zase v pořádku. Klesla na kolena. "Co se to se mnou děje? Co se děje?" Šeptala tichým, roztřeseným hlasem.
"Umíráš," odpověděl jí stejný hlas, ale tentokrát ledově klidný.
Zvedla hlavu a rozhlédla se. Nic.
Chtělo se jí opět plakat. Místo toho zařvala a pěstí udeřila do jednoho z kamenů poblíž. Byla navztekaná, a to pořádně. Brzy zjistila, že mlátit do kamene nebyl nejlepší nápad; ruku měla zkrvavenou, ale alespoň se uklidnila. Ránu si olízala, zatím jí však neměla čím ošetřit.
A tak tam seděla, krvácející a psychicky úplně na dně. Věděla jen to, že brzy pravděpodobně upadne do mdlob. Pochytila to od polního doktora za první světové války.
Klížily se jí oči. Bojovala s tím, ale věděla, že moc šancí nemá. Zvedla se a v posledním chabém pokusu o vzdorování zkusila dojít zpět do lesa. Marně. Ještě na mýtině zakopla o kámen a bolestivě dopadla na stále krvácející ruku. Sykla a tma nahradila její zrak.

***

Viděla sebe v minulosti, sebe s Etrosquem, při jejich posledním setkání.
"Prosím," říkala tehdy.
"Víš, že nemůžeme," slyšela ho odpovídat, trochu zakaleně a s jiným přízvukem, než si pamatovala.
Hleděla na něj toužebně. "Copak politika musí vítězit nad láskou?" po tvářích jí stékaly slzy.
"Natalyo… zabil by nás oba."
Zavřela oči a rozplakala se. Věděla, že má pravdu. Etrosq se jí neobratně pokusil setřít rukou slzy. Pak ji objal.
"Drž mě. Drž mě a nepouštěj."
Sevřel ji pevněji. Otevřela oči a podívala se na něj. Naklonila obličej trochu na stranu, jako kdyby čekala, co udělá. Etrosq si to vyložil po svém.
Jeho rty se přitiskly k jejím, plným a žhavým jako oheň.
Koukala přes své oči. Uvědomila si, jak moc ho milovala, cítila Etrosqovy emoce. Když se jejich jazyky dotkly, pochopil, a pochopila i Natalya, že jsou zatraceni, navždy.

***

Prožila znovu své první milování, a nikdy předtím si neuvědomila, jak krásné to je. Strašná únava se mísila s pocitem nevýslovného štěstí.
Když bylo po všem, a on odcházel, optal se ještě naposledy: "Kdy se uvidíme?"
"Nikdy. Asi nikdy," pronesla, než celá zpocená vyčerpáním usnula.

***

Probrala se, odpočatá a klidná. Byla zpátky na mýtině. Ruka jí přestala krvácet; krev se srazila. Chtěla si dlaň ošetřit a zavázat, bála se infekce a navíc ji to pořád bolelo. Naneštěstí neměla čím.
Ležela na zádech. Nebe mezitím zčernalo a objevily se hvězdy. Vždycky jí tu připadaly jasnější a krásnější, než na Zemi. Přemýšlela, jak dlouho tu asi byla. Vše okolo vypadalo klidně a pokojně. Až na červené stromy. I v polotmě, za svitu měsíce, poznala, že všechny listy, kůra a dokonce i některý ten lišejník dostaly zvláštní, rubínový nádech. Připadala si jako ve snu. Jako kdyby už zemřela a jen navždy snila. Byla by tomu i uvěřila, nebýt ostré bolesti na hřbetu ruky.
Pomalu se zvedla. Opět se jí ozvalo namožené stehno, ale jinak byla v pořádku.
Alespoň fyzicky, pomyslela si.
Popošla zpět doprostřed louky. Ten samý kotlík; ale jiná kostra. Očekáváním raději ani nedýchala. Úspěšně znovu našla kus železa z helmy. Už na dálku viděla jiný nápis. Vzala ho do ruky, a pomalu přečetla. Jednou, dvakrát, potřetí, počtvrté. Protřela si oči. Velice pomalu a zhluboka se nadechla. Opět jedno jediné slovo, dobře čitelné: Natalya


 celkové hodnocení autora: 88.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 m2m 07.11.2010, 15:43:09 Odpovědět 
   Zdravím!

[samozřejmě opětovně sorry za delší lhůtu při publikaci, byť to asi moc sorry nezní]

Tak slib jsi splnil...
Tím asi tak nějak svůj komentář můžu ukončit, ačkoliv je totiž dílo víceméně bez širšího přesahu a rozsahu, je výborně sepsáno (minimálně mě děsně bavilo tak, že jsem nějaké výraznější nesrovnalosti a stylistické nepřesnosti nezpozoroval) a má šmrnc osobního dramatu na pomezí mezigalaktickýho střetnutí.

Kromě jednoho malého písmena, které mělo být velké, jsem se zarazil jen u "koukala přes své oči", čemuž vůbec nerozumím, a tak prosím o vysvětlení ·.)

A čtvrtou kapitolu vydám nejspíš zítra ·.)

Supr.
 ze dne 07.11.2010, 19:18:44  
   Garth: To tedy netuším - no, až budu dělat zpětnou revizi, tohle radši upravím. :)
 ze dne 07.11.2010, 17:14:19  
   m2m: No jde o to, že koukat PŘES neznamená asi totéž, co "koukat čím", tedy očima. Čili jak se kouká přes oči?
·.)
 ze dne 07.11.2010, 16:20:28  
   Garth: Ahoj,

Opět děkuji za zveřejnění, a musím říct že tvůj komentář mi velmi zpříjemnil den.
Co jsem myslel větou, kterou jsi napsal... no, těžko říct, mám poněkud problém pamatovat si, co jsem čím myslel - v hlavě mi běhá tolik možných pokračování, že už si sotva pamatuji, co je co. :)
Doufám, že čtvrtá kapitola nezklame - trochu jsem polevil v tajemnosti, dal divákovi odpočinout, poskytl nějaké odpovědi - ale jistě ne všechny, a určitě ne stoprocentní. ;)
V páté kapitole, ukončující první část Natalyina putování a zároveň začínající druhou, opět vystupňuji akci a napětí tak, abys měl pár dní o čem přemýšlet. ;)

Děkuji, Garth
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti V: ...
Lukaskon
Proč mě iritují...
markus
Odhalení Pekeln...
PavelKastl
obr
obr obr obr
obr

Na nádraží v Bubenči
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr