» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141584

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Intermezzo - 5. část ::

Shanti	publikováno: 30.10.2010, 21:45

Dovoluji si nabídnout k přečtení a posouzení další díl mého příběhu, jehož děj čtenáře odvede trošku za hranici reality. Předem se omlouvám za šotky, jejichž řádění zatím příliš nezvládám a děkuji komukoliv za čas, věnovaný mému příspěvku...


	5. Nick zbytek noci spal velmi neklidně, pronásledovaly jej drásavé sny. Slyšel v nich střelbu z pušek a nářek zoufalých žen, oplakávajících mrtvé. Těžké ovzduší bylo prosyceno kouřem a deštěm, nade vším vládla svou neporazitelnou mocí smrt a beznaděj. Ocelově temné nebe osvětlovaly plameny hořících domů a v okně jednoho z nich zahlédl Nellinu uslzenou tvář. Ze dveří domu vyšel nějaký voják v modrošedé uniformě. Snědý obličej s ostře řezanými rysy lemovaly rozcuchané havraní vlasy a zadíval se na něj uhrančivým pohledem svých černých očí. Pak se rozesmál podivně skřípavým smíchem. Než k němu Nick stačil doběhnout, zmizel a z domu zbyla jen hromada doutnajících trámů, které se pozvolna změnily v ohořelé trosky letadla. Pak uslyšel mámino zoufalé volání o pomoc, ale nedokázal jí ani Annie pomoci... Vzbudil se úplně zpocený brzy k ránu, když ještě ani nezačali cvrlikat ptáci. Prudce oddychoval a pozoroval stíny, míhající se na stropě pokoje. Až po dlouhé chvíli se uklidnil. Vždyť to byl jen hloupý sen! Otřel si mokré čelo do rukávu pyžama a pokusil se převést své myšlenky na něco příjemnějšího. Navzdory děsivému snu to šlo celkem snadno. Znovu si ve vzpomínkách vybavoval Nellinu postavu, hlas, oči, vlasy, jejich okouzlující dotek jako by byla skutečná, živá a ne jen stříbřitý obláček páry. Při té představě jej mírně zašimralo v podbřišku a zrychlil se mu tep, snažil se to ale ze všech sil překonat. Už tušil, co se s ním v posledních dnech děje. Přišlo to tak náhle, ty podivné sladce unavující pocity, způsobující lehké mrazení v páteři a tříslech. Asi byl zamilovaný. Úplně poprvé. Ale do koho nebo čeho vlastně? Do ducha? Přízraku? Anděla? Začal se vážně obávat o svůj zdravý rozum, tohle nemohl ani nikomu říct, mysleli by si, že zřejmě zešílel. Zatraceně, jednou v životě potká někoho úžasného a nic není tak jak by mělo správně být. Ještě ke všemu jej začala urputně bolet hlava, před zkouškou to nebylo zrovna nic příjemného. Asi po hodině se konečně mírně rozednělo a ozvalo se tiché zaklepání. „Nicku, vstávej, dnes je tvůj velký den, ať se stihneš nasnídat. Vše už máš nachystané.“ Zlatá teta Jane, co by si bez ní počal? Nejzlatější ze všech lidí na světě. Vyskočil z postele a políbil ji na tvář. Během posledních pár dnů už podruhé, překvapením jen zamrkala. Usmál se na ni a dokonce ji objal. Nepoznávala ho. „Rychle něco zhltnu a pak se ještě trochu procvičím, mám docela trému…“ prohlásil tiše. „Neměl bys to přehánět, v poslední době vypadáš dost nezdravě, měli bychom možná navštívit lékaře.“ „Nic mi není, opravdu, možná jsem jen trochu unavený…“ snažil se ji přesvědčit. Po snídani usedl ke křídlu, na chvíli se zadíval na své ruce a ucítil v nich zvláštní hřejivé teplo. Pak začal hrát. Sám byl překvapený, nedokázal pochopit, jakým kouzlem se tohle všechno tak rychle naučil. S pedály to znělo úplně jinak, než tam nahoře, pod jeho prsty se rodila úchvatná melodie, jejíž tóny se důstojně linuly halou. Z kuchyně se najednou ozval třeskot rozbitého skla, pak se teta objevila ve dveřích a udiveně se na něj dívala. „To je nádhera, kde ses to naučil? Brahms je velmi obtížný. Ví o tom slečna Johnsonová? Ty nebudeš dnes na zkoušce hrát Chopinovo Preludium?“ Jen se mírně usmál, byl už docela klidný, měl v rukou úžasnou jistotu. „Ne, budu hrát tohle, promiň, ale opravdu mi na tom moc záleží…“ A nejen mně, pomyslel si ještě. Sice zakroutila hlavou, ale když spatřila na stole ty staré noty, pochopila. Tajemně se usmála a už se jej na nic neptala. Dopoledne uběhlo jako nic, testy dopadly celkem dobře. Ještě jej čekala talentová zkouška. Jakmile v sále spatřil nástroj, na který měl hrát, byl štěstím bez sebe. Roland Phantom byl skvělý, vždy o něm snil. Zahrál na něj s obdivuhodnou lehkostí a bez jediné chyby. Když skončil, v komisi dokonce několik lidí pochvalně zatleskalo, což se u ostatních žáků před ním nestalo. Vyšel ze sálu a trochu se mu podlomila kolena, pocítil mírnou nevolnost. Asi po dvou hodinách k nim na chodbě přistoupil starší prošedivělý muž, který také předtím seděl u stolu mezi zkoušejícími. „Dobrý den, dovolte, abych se vám představil, jsem George Frehley, ředitel konzervatoře. Vaše umění mne zcela uchvátilo, mladý muži. Ta lehkost, technika a bezchybná preciznost! Poznal jsem, že hrajete podle metodiky profesora Bertholda, velmi významného učitele, který působil na této škole v 19. století. Jeho rukopis je vskutku nezaměnitelný. Budova školy je sice hodně stará, ale stále stojí a plní svůj účel. Našel byste v archivu možná i jeho portrét. Za celých čtyřicet let, co učím, jsem se s tím, co jste předvedl, ještě nesetkal. Skladba, kterou jste díky tomu zahrál, je velmi obtížná, neznám nikoho, kdo by ji tak bravurně zvládl. Brahms byl považován za nástupce Beethovena. Máte můj hluboký obdiv, kdepak jste se tomu naučil?“ Nick se na něj chvíli zadíval a pak tiše odpověděl. „Odpusťte, pane, ale tohle bych si raději nechal pro sebe, doufám, že se na mne nezlobíte.“ „Ale samozřejmě, že ne, jsem určitě velmi indiskrétní. Přesto bych vám chtěl poblahopřát a přivítat vás tímto mezi našimi studenty. Nemusíte čekat týden na vyrozumění, dostanete jej osobně ještě dnes. V testech jste byl také výtečný, všichni mí kolegové se jednoznačně shodli. Bude mi velkou ctí s vámi spolupracovat. Jakže se jmenujete?“ „Nick Marten, pane profesore. Ještě bych měl jednu otázku. Myslíte si, že ve vašem archivu mohou být i ročenky žáků z té doby?“ „To opravdu netuším, ale snad ano. Pročpak Vás to zajímá?“ Nick si uvědomil, že měl raději mlčet. „Jen tak mne to napadlo…“ Odpověděl rozpačitě. Ředitel udiveně pokývl rameny, pak se rozloučili a srdečně si potřásli rukou. Nick se šťastně usmíval a Jane jej radostně objala. „Tak vidíš, kluku jeden, já věděla, že to dokážeš! To bylo řečí a obav! Pojď rychle, zavoláme Bobovi, určitě je nedočkavostí celý bez sebe. A večer si uděláme malou oslavu!“ Tak, to by bylo…pomyslel si Nick. Jenže také věděl, že nebýt Nelly, nic z toho by se určitě nestalo. Možná by měl větší radost, kdyby to dokázal úplně sám. Bylo to všechno tak podivně snadné, až se toho sám děsil. Stále měl pocit, že je v tom ještě něco jiného, než nějaká metodika. Musí Nelle v noci poděkovat, jistě bude mít z jeho, vlastně svého úspěchu velikou radost. Zrovna chtěl jít k automatu pro kávu, když se mu najednou před očima roztančila barevná světla a záhy se tiše sesunul v mdlobách k zemi. Když se probral, žaludek měl jako na vodě a šumělo mu v uších. Skláněl se nad ním lékař a právě mluvil s Jane. „Jak dlouho přetrvávají jeho potíže, paní Filsonová?“ „Pozoruji to zhruba tři měsíce, pane doktore. Myslela jsem, že je to snad únavou z příprav na zkoušku.“ „Je hrozně bledý a vyčerpaný, skoro bych to tipoval na příznaky anémie. Už je vám lépe, mladý muži? Nesmíte si takhle zahrávat se svým zdravím, pozítří vás očekávám ve své ordinaci. Musíte podstoupit podrobné vyšetření,“ řekl přísným hlasem a píchl mu další injekci. Nick se na něj podíval poněkud rozmrzele a odsekl ochraptěle. „Nikam nepůjdu, nic mi není, rozumíte? Jsem úplně v pořádku!“ Doufal, že si lékař nevšiml maličkých ranek a podlitin na konečcích prstů, které se mu objevily před týdnem a raději zaťal ruce v pěst. „Jak chcete, ale neměl byste to odkládat, myslete také na svou tetu, má o vás velkou starost.“ Další lékařova slova ale už Nick nevnímal, protože myšlenkami byl úplně někde jinde… Nemilá příhoda po zkoušce Nicka docela připravila o náladu vzhledem k tomu, že jejím svědkem bylo nejméně půl školy. Takhle se skvěle poprvé zapsat do jejich paměti, to může dokázat opravdu jen on. Ještě asi půl hodiny seděl s tetou v hale, hrozně se mu motala hlava. Po chvíli k nim přišla nějaká mladá žena, zřejmě z profesorského sboru a v rukou držela žlutou obálku s hlavičkou Richmondské konzervatoře. „Vy jste Nick Marten, viďte? Mám vám předat od pana ředitele tuto obálku, budu se na vás na podzim moc těšit, jmenuji se Catherine Stoneová a vyučuji hudební analýzu skladeb. A přes prázdniny se dejte trošku do pořádku, lékař to s vámi určitě myslí dobře.“ „Děkuji, budu se snažit.“ Když odešla, konečně zavolal strejda Bob, že na ně čeká na parkovišti před školou. Ještě v autě si musel Nick vyslechnout nezbytné kázání, ale příliš se tím nezabýval. Doma Bob odněkud vytáhl láhev nějakého archivního vína. „Na tvůj úspěch, hochu, je červené, ročník 1960 a hlavně je zdravé pro tvé krvinky. Aspoň se to tak říká a teď to zrovna potřebuješ.“ Nick jen něco souhlasně zabručel a už se nemohl dočkat večera. Jakmile v noci dům utichl, na nic nečekal a běžel ihned do podkroví, ale byl velmi zklamaný, klavír mlčel a ani po hodině se zde nikdo neobjevil. Prohledal každý kout, ale marně. Mrzutě zavřel dveře a loudavým krokem se vrátil zpět do svého pokoje. Ulehl do postele a zkoumavě si prohlížel bříška svých prstů, snažil se dát v myšlenkách vše dohromady, kde se tam ty ranky vzaly a jestli nějak souvisí s jeho nepříjemnými potížemi. Po chvíli nad tím jen mávl rukou. Co se ale stalo? Proč se neukázala? Myslel na ni zřejmě tak intenzívně, že po chvíli si s jeho vlasy začal pohrávat lehoučký chladivý vánek. Radostí se mu rozbušilo srdce. Je tady! Plnými doušky vdechoval omamnou vůni růží. Zatím ji sice neviděl, ale cítil to, každým kouskem svého těla. Na chvíli rozrušením zavřel oči a když je opět otevřel, seděla u něj na posteli a usmívala se. „Blahopřeji, byl jsi skvělý, moc ti děkuji.“ „Dokázal jsem to jen díky tobě a hlavně kvůli tobě. Jsi teď šťastná?“ „To bys měl být spíše ty, nemyslíš? To víš, že jsem, věřila jsem ti, do poslední chvíle. Teď mi už zbývá jen ten poslední úkol, a ten nebude rozhodně tak příjemný…“ řekla zamyšleně. Celou noc si pak povídali, vůbec mu nepřišlo, že žila v jiném století a nyní je tím, čím je. Těšil se z její stříbřitě mlhavé blízkosti, zaujatě naslouchal vyprávění o černošské chůvě Beth, která jí byla druhou mámou a pekla skvělé čokoládové dorty. Nebo o laskavém otci, který jí neřekl jinak, než „můj andílku“. Ona zase se zájmem sledovala vyprávění o místě, kam jí nikdy nebylo dopřáno vkročit. Poznala konzervatoř aspoň prostřednictvím Nickových slov a v očích se jí chvilkami objevily malé neposedné jiskřičky radosti. Tato dívka, která žila v době, kdy se hrdinové jeho dětství Tom Sawyer a Huckelberry Finn bezstarostně toulali po březích řeky Missisipi, jej fascinovala. Doslova hltal pohledem její průzračnou něžnou krásu. Když na nebi začaly blednout první hvězdy, zadívala se na něj a řekla tiše. „Krásně se s tebou povídá, ale budeme se muset rozloučit, dnes jsem tady naposledy, ale jsem přesto nesmírně šťastná, protože se mi u tebe úspěšně splnilo jedno z mých poslání a naplnil se tak můj zmařený sen.“ „Cože? Co tím chceš naznačit? Že už za mnou nepřijdeš?“ Vykřikl rozrušeně. Smutně povzdechla. „Už to tak vypadá, budeš se s tím muset smířit Nicku. Ani pro mne to není lehké. Budu vždy střežit tvůj život, tak jako doposud, ale už mne neuvidíš, pouze kdyby ti hrozilo veliké nebezpečí.“ „Ale to přece nejde, já…já tě miluju, nedokážu bez tebe být!“ Pohladila ho pohledem a odpověděla. „Takhle nesmíš mluvit, nemůžeš milovat přízrak. Každé naše setkání ti ubližuje, čím dál tím více. Musíš si uvědomit, kdo jsem, tvůj život může být ohrožený a to vážně nechci. Vím, co se ti dnes přihodilo a to je pro mne poslední varování. Je čas se rozloučit.“ „To je ti úplně jedno jak mi bude? Ani trochu ti nezáleží na tom, co k tobě cítím?“ Řekl vyčítavě. Zadívala se na něj a zdálo se mu, že mírně zaváhala. Pak odpověděla. „Právě, že záleží, více než si myslíš, ač by se to zrovna u mne nepředpokládalo. Ještě naposledy něco zkusím, ať se pak děje cokoliv…zavři oči a nehýbej se…“ přikázala mu. Jako omámený ji poslechl. Najednou zjistil, že se sama shrnuje přikrývka a rozepínají knoflíky od pyžama, skoro ani nedýchal. Pak na svých rtech a těle vnímal totéž, co tenkrát nahoře. I když se mu zdálo, že se ponořil do konejšivě se pohupujících chladivých vln, přesto cítil, jak se jeho tělo pod jejími doteky rozpaluje. Bál se otevřít oči, přál si, aby to nikdy neskončilo. Bylo to něco tak nádherného, že to nedokázal ani popsat. Zmocnilo se jej silné vzrušení, točila se mu hlava a dech se mu zrychloval. Její sladké a přitom chladivé doteky každou další chvílí nabývaly na intenzitě. Jeho tělo se napjalo jako struna a roztančily se mu barevné mžitky před očima. Pak několikrát tiše vzlyknul a cítil jak jej zcela pohlcuje unavující slastný pocit. Zůstal užasle ležet a prudce oddychoval, cítil se ale hrozně slabý. Pomaličku otevřel oči. Vznášela se nad ním a usmívala se, skoro už nebyla vidět. „Teď už opravdu musím jít…“ zašeptala smutně. „Počkej, to nemůžeš, nechci, abys odešla! Uvidím tě ještě? Tohle byl ten dárek, který jsi mi slíbila?“ Její poslední slova zašuměla, jako letní vánek v korunách stromů. „Ne, to bylo pouze naše rozloučeni, svůj dárek dostaneš, neboj se, ale až přijde čas…“ Najednou zmizela a vůně bílých růží se pozvolna rozplynula... Nevěřícně se díval do tmy, pak ulehl zpět na polštář a cítil, že se mu po tváři kutálejí slzy, jedna za druhou jako malé perly. Tu se z podkroví naposledy tiše ozvala melodie Moon river. Vzpomněl si na její text, který mu kdysi připadal legrační, ale právě dnes jej zasáhl jako šíp do černého středu terče. Už to déle nevydržel a rozbrečel se jako malý kluk, ale měl tísnivý pocit, že tímhle to všechno zdaleka nekončí…


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 7		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Carolina	31.10.2010, 7:55:41

moc pěkné, taky jsem zvědavá, jak děj bude dále pokračovat. Zatím jsem četla všechny díly a všechny jsou opravdu povedený:) Posílám 1

Šíma	30.10.2010, 21:45:15

Zdravím! Tuším jsem zatím četl všechny díly o našem mladého hudebním virtuosovi a proto jsem se pustil do pročítání i této části, která tu již nějakou dobu visí. Text se čte lehce a hezky. Šotky jsi patrně vyhnala pryč, protože až na pár maličkostí jsem si ničeho nevšiml. Text má občas hororový, tu zase mírně erotický nádech, celkově vyznívá na konci do smutné roviny. Jeho snová víla (snad duch dávno zemřelé dívky ze starých časů) jej opouští, ne však navždy, jak vyprávěč slibuje. Jsem zvědavý, jaká překvapení mu nejen život přinese... -- Tak, to by bylo…pomyslel si Nick. -- schází mezera za interpunkcí (třemi tečkami) Už jsem Ti chtěl vyčíst, že začínáš ulítat na třech tečkách, ale protože jsem na tom také tak, nebudu se ozývat. ;-) Snad jedna docela malá a bezvýznamná jednička potěší.


ze dne 31.10.2010, 14:02:12
Shanti: Moc děkuji za čas, věnovaný přečtení a hodnocení mého příspěvku. Tři tečky... já vím... budu se snažit omezit na minimum. Snad i další pokračování příběhu nezklame očekávání. Přeji všem hezký den!