obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915661 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39760 příspěvků, 5802 autorů a 392280 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Dračí stezka (11.kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí stezka
 autor Jackie Decker publikováno: 17.11.2010, 15:04  
Klea je sama. Rozhodně si tak připadá. Sama mezi svými už takovou dobu... Ale až teď jí začíná docházet jak moc velká propast ji dělí od zbytku vesnice. Dokáže najít sama sebe? Zjistit kdo je a jaká je? A jak jí v tomto směru může pomoci Frederikovo vyprávění?

PS: snad se bude kapitolka líbit
 

Víš kdo jsi?


Bylo to hrozné. Ten od koho očekávala radu, o kom si myslela že je povinován jí poradit, ji zklamal a řekl jen snůšku prázdných slov z nichž si nevzala vůbec nic. S nikým jiným o tom mluvit nemohla a tak se další dva dny toulala po vesnici spíše jen jako tělo bez duše. Její otec a matka to přikládali rozhovoru, který s ní Sebastian v lese vedl a dospěli k názoru, že jí musejí dát čas. Čas, který pro ní však pomalu ale jistě ztrácel svou váhu.

Až to nakonec nevydržela a vyrazila tajně za Frederikem, cizincem z lesa. Nechtěla s ním původně už nikdy muset mluvit, ale teď se zdálo, že je k ní jediný opravdu upřímný…

„Byl jsem tam, když nám Caointiorn říkala, že je těhotná a žádala mou sestru aby až si vezme Sebastiana, jak byli zaslíbeni, otce toho dítěte, aby její dceru vychovávala jako pravá matka! Byl jsem tam a nesouhlasil, ale marně… Ty! Ty jsi to dítě!“ Ano. Tak jí to řekl. Byl první kdo jí zasvětil do onoho obrovského tajemství, které by jí jinak možná zůstalo navždy skryto. Pokud mohla ještě s někým mluvit, byl to on…

„Byla Cao Earnová moje matka?!“; „Ano.“ Řekl jí později Kolgar. To a ještě mnohem víc… „Moc draků je téměř neomezená…“ Ach ano, slova plná naděje. A přece její otec mluvil záhy jinak. „Ale vždyť… Tebe Ceáta zachránila, proč ne jí?“ ; „Ani draci nemohou zachránit každého, Kleo…“ Tak co si měla vybrat? Kde byla ona pravda, kterou tolik hledala? „Pravda má vždy víc než jednu tvář.“ Už to tak vypadalo. Přesně tak to teď podle ní vypadalo… I proto musela jít a znát více pohledů na věc. Čím více bude vědět, tím blíže snad bude pravdě. Skutečné pravdě… Absolutní pravdě… Jen kdyby něco takového skutečně existovalo a stačila jen píle a vytrvalost k jejímu poznání…

Vytratila se z vesnice na palouček s kameny, kde potkala Frederika Dougse poprvé. Vlastně podruhé… Poprvé zde s ním ale mluvila. Myslela, že teď přišla chvíle aby se tak stalo znovu.

Přišel.

Ten zarostlý muž s rudými vlasy a vousy a divokým vzhledem připomínajícím barbara, jak o nich slýchala.

Vyšel z porostu větví a usmál se na ni.

„Věděl jsem, že ještě přijdeš.“, poznamenal jakoby nic, ale jinak než by to znělo od Kolgara. Vypadal unavený a děsivý. Jeho hlas však se vzhledem ostře kontrastoval.

„Zrádce?“; „Ano!“; „Možná… A víš ty kdo jsi…? Až budeš znát odpověď na mou otázku, můžeš zase přijít…“ Tak jí to řekl, když ho osočila ze zrady. Ale teď jakoby po starých slovech nebyla mezi nimi ani stopa.

Posadil se na kámen a ona proti němu přes palouček také.

„Ať nad vámi draci bdí.“, pozdravila ho trochu křečovitě. Na něm možná nic znát nebylo, ale ona se necítila ve své kůži. Ten, kterému chtěla věřit ze všeho nejméně, byl teď možná jediný, kdo s ní jednal upřímně a ona na něj minule byla ostřejší než chtěla, než si zasloužil…

„Zvláštní pozdrav, pro někoho, koho draci dávno zatratili.“ Vydechl a stále ji pozoroval. „Už znáš odpověď na moji otázku? Už víš, kdo jsi…?“

Povzdechla si a slonila hlavu. „Vím… Vím že Ka-ojn-tiorn byla moje matka. Kolgar to potvrdil a… Když už někdo jako on mluví o dračí moci a jejích projevech, něco to vypovídá…“, začala tiše. „Ale… Nevím co dál…“, povzdechla si.

„Co, co dál?“

„No… Co dál…? Tak byla teta Cao moje matka. Už… Je mrtvá ne? V tomhle měl Kolgar pravdu. Co bylo už nezměním…“ Dívala se do země. „Nevím kdo jsem, nevím co chci ani kde je pravda. Nevím komu mám věřit a co…“ Cítila na hrudi veliký, přetěžký kámen. „Ano, vím kdo byla Caointiorn.“; „Znáš ji jako většina obyvatel Talronu, jako Cao Earnovou…“; Vyzvala krále na souboj a popírala jeho nárok. Chtěla ho zabít, ale Arthur Elat jí v tom zabránil a ona pak zabila sama sebe…; Byla to zrádkyně! Kéž by to jen bylo tak jednoduché. „Všichni jsme čekali kdy Caointiorn začne dělat něco dalšího pro splnění proroctví, ale neučinila tak. Až se pak Arthur rozhodl požádat o ruku Anatoly a král mu odmítl dát svou dceru, tepřive se ukázalo, že ona už vlastně nechtěla naplnit proroctví. Rozhodla se že August Halim není hoden vládnout a rozhodla se, že Arthur bude lepším králem. Toho ale nemohla dosadit na trůn pokud si Anatolu nevezme tak se rozhodla zařídit vše, aby si jí vzít mohl a to dokázala tím svým soubojem o němž jsi už jistě slyšela.“ Ale jak to bylo doopravdy?

Mlčel.

Díval se na ni, ale mlčel.

„Jak to bylo? Co se tehdy opravdu stalo?“, zkusila se tedy zeptat jeho. Pro to tu byla, ne? Dozvědět se něco víc…

Vzhlédl, ale jen pro to aby záhy opět pohled sklopil k zemi.

„Záleží na tom co chceš slyšet.“ Vypadal náhle tak uboze a bezbranně. Vypadal jako dítě uvězněné v těle dospělého muže. Dítě, které nikdy nepoznalo štěstí a lásku a nyní se má vyznat ze všech vin. Ale udělá to? Pojednou se bála co by mohla uslyšet.

„Pravdu… Pravdu jak ji znáte Vy!“, cítila jak se jí třesou dlaně, ale neutekla před vlastním strachem.

„Tak dobře… Jak bych jen… Víš co se Cao týče, byla jiná. Úplně jinačí než všechny ostatní. Když se Arthur tehdy vrátil ze zajetí a přivedl ji i Veillovi s sebou, vyprávěl nám jak jí zachránil a z celé té historky vyšel jako hrdina. Obdivoval jsem ho a záviděl mu. Slyšíš, mě? Záviděl jsem mu že ho zajali a hrozila mu smrt… A proč? Protože jsem nechápal do čeho se to zamotal. Protože jsem viděl jen jeho slavný návrat. Takový návrat kdy s ním hned druhý den chtěl mluvit král…

August Halim čas od času posílal někoho do okolního světa aby našel a přivedl další věrné… Většinou to ale byli starší kluci, nebo dospělí muži. Arthur to, co oni mnohdy ani nedokázali, při čem hodně z těch dospělých zemřelo, dokázal v osmi letech… Tak jsem to viděl já… Nediv se, že jsem záviděl. Doufal jsem, že také dostanu příležitost dokázat něco takového. Ale tu jsem nedostal.

Od začátku Cao obestírali záhady. Nemluvila naší řečí a musela se to naučit. Seby se ujal role učitele aby jí to naučil. Král August se ptal Arthura na divné otázky ohledně jejího původu. Původu, který jsme ani my nedokázali odhalit. Ale mě na tom vlastně tolik nezáleželo jako těm dvěma. Pořád ještě to byla jen sedmiletá holka. Stejěn stará jako moje mladší sestra. Bylo to tajemství, ano... Určitě zajímavé tajemství… Ale já viděl i další důležitou stránku věci. Kvůli Cao, se mi Arthur začal vzdalovat. Arthur i Seby. Oba jakoby se do ní zamilovali. Do té divoké nezkrotné holky, která ani nevěděla že musí mít rodinné jméno a neustále všem předhazovala svoji jinakost.

Nenáviděl jsem jí, to přiznávám. Snažila se být jako my kluci. Arthurovi klidně vrazila facku před celou vesnicí. Mě taky. Pořád se snažila abychom mezi sebe přijali Anatolu a později i Lucku.

Já a Arthur jsme dostali od krále trest za to jak jsme se chovali k Anatole. Pracovat jako holky. On pomáhal pradleně Johanitě a já vdově Romanové. On se ale šel omluvit a tak dostal trest nižší. Samozřejmě. Šel se omluvit na popud Sebyho a Cao, ale mě nic říct nepřišel. Copak takhle se chovají kamarádi? Věděl jsme že se s ním něco děje. Měnil se a mě se to nelíbilo. Ano, až si to odpracoval šel pomáhat mě. Všichni přišli. Ale já se je o to přeci neprosil, ne? Nechtěl jsem žádná jejich milosrdenctví…

A pak nám vyprávěla ten svůj příběh. Že prý spadla do díry v zemi když v nějakém lese našla tmu, která se hýbala. Ano, spadla do temné díry, udeřil blesk a ona se probudila u nás v lese. Šla k cestě a potkala Arthura. Pak bojovali s vojáky a ona sebrala houbu. Vyprávěla, že slyšela hlas dračice Briame. Že s ní může mluvit ve své hlavě. Taková hloupost, myslel jsem si. Nechtěl jsem aby si mohla hrát s námi, ale kluci mě přehlasovali. Ze tří kamarádů jsme byli čtyři. Až na to že já Cao nikdy nepřijal, tak jako ona nepřijala mě. Nechala vyrobit dřevěné meče, začali jsme se učit šermovat a brali to jako hru. Nakonec Cao dosáhla svého. Any i Lucie se k nám přidaly.

Pamatuji si na jedno odpoledne na posedu. Určitě jsi na něj už taky natrefila. Náš posed… Byl starý a ztrouchnivělý, ale my ho opravily. Mysleli jsme že opravíme jen tři stěny když ta čtvrtá ještě držela, ale jednou jsem tam přišel první a pak Cao. Arthur ani Sebastian tam nebyli. Osočil jsem jí ze všeho co mně u ní štvalo a že toho nebylo málo.

Pomáhala dospělým, učila se, bavila se s každým bez rozdílu. Se všemi mluvila na rovinu. Vždycky říkala to co si myslela. Byla hrdá a pyšná. S králem mluvila jako by ani nebyl král. Byla drzá a smála se tomu. Nazývala nás zbabělci a mě nejvíc, jakoby snad byla víc než mi. Že prý tady má poslání… Ale že by nám řekla jaké? To ne. Ne, to si nechávala celé roky pro sebe. Říkala že to neví, ale já jí nevěřil. Nevěřil jsem ničemu co říkala.

A co mi na to řekla? Že prý jsem opravdu zbabělec, když se bojím důvěřovat pravdě. Že nemá důvod lhát… Taková pitomost. Že prý na ní jen žárlím. Taková byla tvá matka, Kleo…“, vydechl a ona nemohla uvěřit vlastním uším. Takhle o ní ještě nikdy nikdo nemluvil. Vlastně až teď si uvědomovala jak málo o této ženě vlastně ví. Poznávala se v tom obraze, který jí Frederik nastínil. Poznávala i nepoznávala sama sebe. Věřit, či nevěřit…?

„Postrkovali jsme se a ona spadla i s celou tou stěnou akorát když Arte a Seby dorazili. Nevěděl jsem co se to se mnou děje a měl jsme strach. Ne o ní… ale že bych mohl ztratit ty dva. Hlavně Arthura. Byl pro mě vším, byl jako můj bratr…

A tak jsem útrpně mlčel a čekal dál. Žádné její rozhodnutí, žádný nápad, pro mě nebyl dost dobrý. Když se chtěla začít učit opravdu šermovat s námi nevěřil jsme jí a ona mě porazila. Bral jsem to jako ponížení, protože už sama její přítomnost mě ponižovala natož když ještě byla lepší než já. A to byla… Vždycky a ve všem. Lepší než já, než Seby, než Arthur… Ale oni jí obdivovali na rozdíl ode mě. Já jediný prokoukl že ona není tak dokonalá za jakou jí měli. Že je nafoukaná a myslí si že se vše točí kolem ní. A to se vlastně opravdu točilo.

Pomohla Anatole utéct a ukryla ji u takového jezírka s vodopádem. Neřekla nikomu nic, jen starému Trevorovi. Šel jsme ji hledat hned jako bylo vyhlášeno pátrání. Doufal jsme že kdybych princeznu našel, byl bych na chvíli hrdinou já. Alespoň na chvíli bych byl lepší než ona a moji přátelé by byli zase jen moji…

A co udělali oni? Zjistili kde Any je a jeli za ní. Jeli za ní beze mě… Viděl jsme je když přecházeli cestu. Zahlédl jsem Sebyho s Luckou na koni i Arthura za křovím. Neřekli mi nic. Prostě jeli pryč. Nezavolali na mě, neobtěžovali se, se mnou promluvit. Vůbec nic.“ Povzdechl si. Staré křivdy vycházeli na povrch a Klea nemohla uvěřit tomu co slyšela. Všechno to znělo jako zlý sen. Taková, že byla její matka? Takoví, že by byli její otec a král…?

„Neprozradil jsem je ale věděl, že mezi námi už nikdy nebude nic jako dřív. Začal jsme poznávat že všechno mé vzpírání se bylo k ničemu. Byla to jen tvrdohlavost a neschopnost si přiznat, že se lidé kolem mě měnili. Myslel jsem si, že jsem je ztratil, když král propustil Cao z vězení s tím že měla najít jeho dceru a přivést mu ji zpět. Řekla králi, že ji přivede až za měsíc a proto poslal mě abych ji sledoval. A já šel. To byla moje šance. Mohl jsem jít, najít jejich skrýš, prozradit jí králi a pak by byla všechna jejich snaha stejně zbytečná jako ta moje.

Pomsta sládla na jazyku, ale když jsem k jezeru přišel a viděl to místo, cítil volnost a příležitost a slyšel Arteho jak říká, Cao aby je naučila zvyky její země, že se budou učit a budou naslouchat, nemohl jsme se prostě otočit a vrátit se do vesnice. Prostě to nešlo. Měli tam měsíc. Nikdo nepovolaný to místo nemohl najít, já sám si nebyl jistý jestli bych cestu našel znovu. A tak mě tak napadlo, že možná není chyba v nich ale ve mně. Že možná, by se tam dala zažít velká legrace a nemuselo by to být vůbec tak špatné. Drak vem, že nám bude Cao velet, řekl jsme si. Jdu do toho! Pro Arthura, pro své přátele, pro sestru i pro sebe. Řekl jsme si že jsem na to možná šel špatně a rozhodl se to zkusit jinak.

A ta jsem tam s nimi zůstal. Pak už neměli nic proti tomu že jsem tam byl. Rovnou jsem přiznal proč mě král poslal a oni mi věřili. Možná ne úplně ale nikdo nic neřekl. Nikdo mi nic nevyčetl.

Zdálo se, že všechno bude dobré. Dozvěděl jsem se, že Cao je vyvolená Rodenova proroctví a Oreniny kletby a v hloubi duše doufal, že to pro mě znamená hodně dobrodružství, zrušení a slávy. Měla to být šance vystoupit ze stínu svého opileckého otce a ubohé slabé matky. Šance něco dokázat a získat uznání. Být stejně dobrý možná lepší…

Jenže zdaleka to u jezera nebyla taková zábava. Ze začátku ano. Byl jsem tam ale pro zábavu takový šašek. Z každého jsem si dělal legraci a ze všeho. A oni se smáli mým vtipům jako dřív. Ale pak se něco stalo. Něco co mi nedávalo spát. Věděl jsem že Lucie miluje Sebastiana a protože on se k mé sestře taky měl, vše se zdálo jasné. Cao a Arthur, Sebastian a Lucie… Jen já a Anatola jsme zůstávali nezadaní…

Jenže ani tohle nebylo takové jaké se zdálo. Lucie jednou viděla jak se Seby a Cao líbají v jeskyni. Utekla a já běžel za ní. Také jsem to viděl. Ona Sebyho milovala a cop udělal on? Dával jí naději a pak začal chodit s jinou. Nenáviděl jsme ho, že mojí sestře ublížil. Jenže jeho jsem dlouho nenávidět nemohl. Už kvůli ní to nešlo. Ale Cao, ta za to mohla. Přišla z jiného světa, aby naplnila proroctví ale co mi bylo do proroctví, když jsem věděl, že kdyby nepřišla, moje sestra mohla mít kluka, kterýho milovala? Celý život jsem Lucku bránil. Bránil jsme jí aby jí otec nebil, aby jí nikdo neublížil… Ale ani to jsme nedokázal. Nikdy jsme nic nedokázal…“, mluvil tak smutně a zoufalá byla jeho slova. Klea jakoby to viděla před očima. Tak tohle byl Frederik Dougs. Zrádce, který mohl za velkou bitvu u Planiny smrti. Zlomený muž, jehož život zničila její matka a jeho přátelé…

„Nenáviděl jsme Cao, ale ještě dlouho se na nic nezmohl. Vrátili jsme se do vesnice a já doufal, že se to nějak vyvrbí, ale pořád se nic nedělo. Nic se neměnilo. Sebastian za mou sestrou hodil a snažil se jí být přítelem. Cao se snažila získat podporu lidí a krále, ale nedařilo se jí to. U lidí ano, ale u krále ne. Nevěděl jsme co mám dělat až pak jednou přišel Seby s tím že požádá Cao o ruku. Ten nápad přišel jako z čistého nebe. Šel jsem za králem a řekl mu, že Seby a Cao jsou milenci. Naštvalo ho to a ptal se proč jsme mu to řekl a já mu napověděl. Chtěl jsem aby zaslíbil Sebyho s Lucií. Lucka by byla šťastná a Cao bych ublížil. Měla to být má pomsta, má naděje…

Doma jsem naznačil že se mi Seby vyznal, že by se chtěl oženit. Řekl jsem že jen neví jak Lucku požádat o ruku, že si není jistý zda by dostal svolení. Protože za mou sestrou veřejně chodil ale ke Cao se hlásil jen v ústraní, nikdo nebyl proti. Moji rodiče požádala o zaslíbení jeho rodiče, král dal souhlas a pak už to bylo jen na Sebym. On mohl zaslíbení odmítnout, Lucka ne, ale ta neměla důvod. Ale on neodmítl. Zasnoubil se s mojí sestrou a Cao hned druhý den přišla s tím že je těhotná. Seděl jsem na tom posedu a ptal se sám sebe, kde bere tu drzost chtít po mojí sestře aby vychovávala její dítě jako vlastní

Věděla to. Věděla že jsem to byl já kdo za to mohl. Přehlasovali mě. Byl jediný proti, v zájmu Lucie. Nikoho to ale nezajímalo. Nikoho jsem nezajímal. Já ani moje důvody. Ani Arthura ne…“ Měla slzy v očích. Slyšet takové věci jí bolelo kdesi hluboko uvnitř. Tam v srdci. Cítila tu bolest, jako ještě nikdy. Bolest a lítost…

„Řekla že pokud komukoliv prozradím čí skutečně jsi dítě, tak mě zabije jako prašivého psa a já pochopil že už si s ní nemám co říct. Vyvolená, nebo ne, ničila vše kolem sebe. Všechno a všechny. Nechtěli to vidět, ale já ano. Už to dál nešlo. Nemohl jsme víc čekat. Musel jsem něco udělat. Chtěl jsem aby Cao zemřela. Ona i její dítě. Nedávala mi jinou možnost…“ Chtěl aby zemřela. Vždyť on jí tu teď klidně přiznával, že nechtěl aby se narodila. Byl k ní upřímný, teď to věděla jistě. Nemohl jí lhát. Pokud něco byla pravda, tak tohle…

„Utekl jsem z vesnice a přišel do Dramonu. Zatkli mě a já hlásil e musím mluvit s králem, že pro něj mám nabídku. Lidrej Niman se semnou sešel a já mu o Cao řekl. O kletbě a proroctví. O tom, že je vyvolená a o zlaté záři Briame a všem co jsem věděl. Vedl válku proti “zrádcům“ tak jako jeho otec, ale tohle netušil. Řekl jsem mu, že pokud se zbaví Cao, nemůžeme jej ohrozit. Pokud nebude, kdo by naplnil proroctví, bude jeho vláda bez poskvrnky. Nabídl jsem mu že mu Cao vydám. Ať se mnou pošle tři své muže a já ji přivedu dál od vesnice, kde budou čekat aby jí zabili.

Vše šlo podle plánu. Zůstali kde jsem jim řekl a já šel na posed. Nezbývalo mnoho a mohl bych ji přivést, ale co jsme nevěděl bylo, že král Lidrej měl úplně jiný plán než já. Rozkázal jednomu svému muži aby mě sledoval a našel vesnici. Nechtěl jen Cao, chtěl zničit celý Talron. To jsem si ale já v té době neuvědomil. I já byl slepý ve své nenávisti.

Jeden voják mě sledoval, ale já nešel přes vesnici. Hledal ji sám a našel. Řekl to ostatním a Dalen je objevil. Zastřelil jednoho, druhého zranil a třetí i s tím zraněným uprchl. Nás z posedu vyhnal poplašný zvon. Nemohl jsme tomu uvěřit. Našli nás. Viděl jsme to mrtvé tělo a cítil jak se válka neodvratně blíží, když ji Cao navrhla. Nebyl jsme přítomen velké poradě, ale když král August vyšel s konečným verdiktem, věděl jsme že není cesty zpět.“ Povzdechl si.

„Já nechtěl válku. Tohle jsem nechtěl, ale už jsme to nemohl vrátit. Nezbylo mi, než čekat a doufat, že pokud Cao ve válce zemře, a já chtěl aby zemřela, král Lidrej odtáhne i se svou armádou a nechá nás být.

Jenže to se stát nemělo. Už-už ji mohl zabít, když se jeho vojáci dali na ústup. Neměl na to aby vyhráli. Byla zraněná, ale bojovala jako lvice. Nedala se zastavit…

Sledoval jsem ji a když jsem viděl jak falešný král utíká a jeho vojáci s ním věděl jsem že takhle to nesmím nechat skončit. Ne… Musela zemřít, jen to byla naděje na budoucnost. Rozběhl jsme se a chtěl ji zabít, ale Seby mě zadržel. Radši on než ona. Taková byla jeho láska, jeho oddanost Talronským lidem a Aldormě. I přátelství… Viděl jsme ho v bolestech a věděl, že je konec. Myslel jsem že jsem ho zabil a cítil na rukou jeho krev. Krev snoubence mé sestry. Kluka, kterého milovala, mého přítele…

Utekl jsem. Nemohl jsem čelit Arthurovu pohledu a věděl jsem, že bych se nemohl podívat do očí Lucii ani Cao. Nikomu. Ani sám sobě. Ztratil jsem svou cenu, ztratil jsem sám sebe. Byl jsem zrádce. Pro Cao méně než nepřítel. Nebyl jsme nic.

Šel jsem s vojáky a ti mě zajali na králův příkaz. Neuspěl v bitvě, jakousi záhadou zapomněli kde je Talron a já zapomněl taky. Chtěl tedy dát popravit alespoň mě. Zavřeli mě v kobkách Dramonu a mučili. Po každé mučení přišel Kolgar a dával mě dohromady. Připravoval mě na všechny možné druhy popravy, které mě můžou čekat jakoby ho to těšilo.

A pak prostě jednou přišel s tou nemožnou zprávou. Přišli pro mě Cao a Arthur. Jakoby to snad nebyla hloupost. Proč by to dělali? Ale věděl věci, které by jinak nevěděl. Nabízel mi možnost útěku ale já utéct nechtěl. Nebylo kam bych šel a mezi své jsem se vrátit nemohl a nechtěl. Odmítl jsem ale on si nedal říct. Prý že jim slíbil že mě odtud dostane a tak to udělá ať chci nebo ne. Nedal mi na výběr a tak jsme souhlasil. Chtěl jsem jediné. Aby o mě nikdy nikomu neřekl.

A tak vybral někoho, kdo již stejně umíral, obarvil mu vlasy na rudou malířskou barvou a vyměnil nás. Nevím jak se mu to podařilo, ale náhle mě cizí lidé odváděli z paláce, tam si mě posadil na koně a vezl pryč. Odjeli jsme do lesa a tady teď žiju.“ Rozhlédl se kolem se zasmušilou tváří. To už Klea slyšela jednou od Kolgara. Obě verze se shodovali. Byla to tedy pravda, zdálo se. To je šílené…

„Mnoho let už jsem tady. Každý den hledím k Talronu a někdy jdu opravdu blízko. Dívám se…Dívám se na lidi, své přátele, svou sestru a závidím. Závidím jim, že mohou žít jako lidé. Že mají jeden druhého… Přesto ale nemám nikdy tolik odvahy abych si počkal na někoho v lese promluvil na ně. Kdybys mě nezahlédla nepromluvil bych ani na tebe…“ Zadíval se jí teď zpříma do očí a ona netušila co říct. Slova jí uvázla kdesi mezi hlavou a rty. Tak tohle byl její “strýc“. Frederik Dougs… Cítil se zrazen a tak zradil. Mohla ho nenávidět? A měla by? Chtěl zabít její matku, chtěl zabránit aby se narodila…

„Proč?“, vydechla zmučeně.

„Proč co?“, zeptal se.

„Proč, proč mi to říkáte?“

„Proč? Asi už jsem tu příliš dlouho sám, Kleo… Co bylo, bylo. Samas to řekla. Nevrátím to zpět. Ale když už jsi přišla víš… Chtěl jsem abys věděla, jak to bylo. Udělal jsem co o mě říkají. Zradil jsem. Tohle je můj trest… Ale Arteho, Sebyho a Lucku, jsem měl vždycky rád, víš? Vlastně i Any, i když jsem jí to nikdy neřekl.“ Bylo jí ho líto. Nedokázala ho nenávidět. Ale co teď? To byla otázka na níž potřebovala znát odpověď.

A tak se zeptala: „Co ale teď?“ Připadala si zmatená. „Otec mi lže. Macecha taky. I král Arthur… Jen Kolgar a Vy mluvíte pravdu, zdá se. Matka je mrtvá… Draci zachránili otce ale jí ne, i když byla vyvolená… Jí draci nechali zemřít. Proč? Proč jí taky nepomohli? A kdo tedy jsem já? Dcera vyvolené? Zapřená princezna? Mám zkusit převzít úděl matky i když mi Kolgar tvrdí, že já vyvolená nejsem a nikdy nebudu? Taky… Taky chci něco dokázat víte?“ Měla slzy v očích. „Jenže… Celé je to postavené na hlavu…“

Frederik vstal a přešel až k ní. Posadil se na stejný kámen a objal jí kolem ramen. „Já vím, že to máš těžké… Mrzí mě co se tehdy stalo. Kdybych věděl co z tebe vyroste, kdybych věděl, že budeš mé sestře dělat jen radost, nechtěl bych tvou smrt. Ale to už nevrátím… Nevím jestli jsi vyvolená, po ní. To vědí jen draci, zda to tak může být. Sebastian nezemřel. Možná nezemřela ani Cao. Možná jí jen draci někde ukrývají. Někde kde čeká až přijde čas aby naplnila své proroctví…“ Ponechal svou větu neukončenou a ona opět vzhlédla aby se mu zadívala do vrásčité tváře.

„M-myslíte?“

„Kdo ví… Ta možnost tu je.“

„Ale vždyť… Na co ještě čekají? Čas už dávno je… Čas už byl tehdy!“

„Tehdy asi ne, když si to král August nepřál…“

„Ale král August je mrtvý. Královna Laveta taky. Teď vládne v Talronu Arthur a Anatola. Cao prý chtěla aby na trůn dosedli oni. Tak proč už se tedy nevrátí?“ naléhala.

„Třeba čeká na nějaké zprávy. Třeba chce aby jí to někdo přišel říct. Že už jste připravení, víš…?“ Dívala se mu do očí a pochopila, že konečně možná našla svou cestu. On také vždycky chtěl něco dokázat a její matka taky. Pokud byl někdo koho by měla vyslechnout, byla to ona, její dcera…


 celkové hodnocení autora: 97.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 m2m 17.11.2010, 15:03:36 Odpovědět 
   Ahoj!

Tak je na čase, abych tě vyplísnil za přímou řeč, kterou prostě MUSÍŠ umět.

Podíváme se na tvou variantu, nutno podotknout, že chybnou variantu:
„Věděl jsem, že ještě přijdeš.“, poznamenal jakoby nic...

Správná verze:
"Věděl jsem, že ještě přijdeš," poznamenal jakoby nic...

Čili:
Uvozovky -> přímá řeč -> čárka -> uvozovky nahoře -> malé písmeno -> uvozovací věta.

Čili žádná čárka za přímou řečí, čárka je uvnitř uvozovek.
Anebo:
Uvozovací věta: "Přímá řeč."
Anebo:
"Přímá řeč." Věta.

[jo a po třech tečkách rozhodně nikdy nedávej čárku... už se mi nechce hledat konkrétní případ, ale dám svůj: "Taková byla tvoje matka, Kleo..." vydechl. ]

Pro lepší porozumění doporučuju nahlédnout do prvního románu, který máš po ruce. Samozřejmě se dá nahlédnout i do Pravidel českýho pravopisu.

Gramatická jobovka na závěr:
"Nazývala nás zbabělci a mě nejvíc, jakoby snad byla víc než mi."
jako by
my

·.)


No a pak ty čárky a nějaké drobky mně/mě, ji/jí, a tak podobně.
Zkus si na ty čárky u další kapitoly, co zašleš, fakt dát pozor. Seď nad tím klidně hodiny, jen si prostě opakuj, že dva přísudky = někde musí být čárka; kajpajk = někde musí být čárka.
Dá se to naučit, ať je člověk jakejkoliv. Postupně z toho vznikne autonomní grif, a rozhodně je lepší se to naučit ještě teď než nikdy. Fakt že jo.
·.)
Jo a ještě jsem zapomněl na to, že si už při psaní dávej pozor na překlepy "jsem / jsme", vono to fakt začne po chvíli rušit, poprvé, podruhé, potřetí to ještě překousneš, ale když je to pořád, už to začne bejt moc nápadný a moc... rušivý.
Např. zde: "... Bránil jsme jí aby jí otec nebil, aby jí nikdo neublížil… Ale ani to jsme nedokázal. Nikdy jsme nic nedokázal… "


No a k příběhu samotnýmu... Asi nemám ani co říct. Veskrze postupně pokračuješ vpřed a bude to asi delší příběh, že? Protože tak nějak si připadám stále na začátku.
Jenom bych asi tak nějak dal osobně pozor na to, abych se v tom dlouhém příběhu neztratil, abych si dával pozor na detaily, kterými jsou třeba i jen charaktery. Frederik v dnešní části zdaleka není ten Frederik, kterým byl prve.
Ale je to teď sympatičtější a hlavně lidštější "zrádce".

Známka se nemění, jen dej prosím bacha na ty chyby. Příště (a tím myslím od třináctky) už tak hodnej nebudu ·.P




P.S. Pro Frederika to představovalo možný "zrušení"? ·.)
Asi vzrušení ·.)
 ze dne 17.11.2010, 16:40:13  
   Jackie Decker: Poznámku k chybám komentovat ,enubudu úprotože vím že máš pravdu...

Co se Frederika týče, na konci přběhu se dozvíš proč otočil ve svém příběhu :) ano, bdue to opravdu dlouhý příběh...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Poutník
Govrid
PORYVMI ZAPADNU...
Adam Javorka
Na ceste za sno...
Mon
obr
obr obr obr
obr

..příběh nového začátku
Mája
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr