|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Interview gaye ::
V první řadě varuji homofoby - i kdybyste čirou náhodou dokázali toto přečíst, opovažte se napsat komentář. I bez vás si dokážu představit, co byste řekli. Jste pro mě stejně hnusní, jako pro vás homosexualita.
V druhé - nejedná se o rozhovor s homosexuálem, jak by název podle překladu slovíčka "Interview" napovídal, jedná se o doslovný překlad právě tohoto slova, čili "Vnitřní pohled".
Třetí - dlouho jsem váhal, zda tohle dílo vůbec zveřejňovat, protože psát o gayi, který byl ***** (nechci vám prozrazovat něco z děje dřív, než si to sami přečtete, proto hvězdičky), je dost... neoklepané a nevídané téma. Alespoň myslím.
To také vypovídá něco o tom, jak se společnost k homosexuálům staví, ale to je konverzace sama o sobě a úplně o něčem jiném...
Doufám, že se vám bude líbit, a že vás to strhne stejně jako mne! |
| |
|
|
Snil o dokonalém životě.
Myslel si, že jej konečně dosáhl…
… a zmýlil se…
I.
1.
Slyšel mlaskavé kroky. V hlavě mu ještě desetkrát pulzovaly, každý krok zvlášť. Neviděl přicházejícího, neměl oči, nechtěl je mít. Viděl už dost.
Nechtěl ani slyšet. Chtěl umřít. Smrt!
Slyšet… křik… bolest… krev… smrt!
Rozklepal se. Nebyla mu zima, byla parná letní noc. Měl obrovský šok.
Kročeje… přibližovaly se. Dostal strach. Kdo to je? Chce mu ublížit?
Každý ubližoval… zabraň tomu! naříkalo srdce, žádné další trápení… prosím!
Hlas… s tisíci ozvěnami. Ozval se ještě jednou, jakoby ostřeji.
"Tak tady jsi. Poď sem!"
Ta osoba se hněvala. Určitě zamýšlela ublížit mu.
Ovládl ho instinkt. Otevřel oči, s nečekanou silou vstal, ramenem odstrčil to zlo, to čiré zlo, a utíkal pryč, zatímco křičel o pomoc. Netušil, kde k tomu sebral energii, netušil, že v něm zůstala ještě trocha touhy žít.
Překvapil sám sebe, s jakou vervou bojoval o život.
Špatný, nebezpečný člověk za jeho zády mu byl vmžiku v patách.
Otočil se. Zlo od něj bylo na pár metrů.
Snažil se zrychlit.
Ale… právě do něčeho narazil! Bylo to auto!
2.
Vyplašená řidička, když viděla neznámého zkrvaveného muže v trenkách, co jí málem vlétl pod kola a volal pomoc, chvíli váhala, ale pak otevřela dveře od spolujezdce, mezitím popadla mobil a vyťukala 158. Jednala zcela instinktivně.
A taky cítila, že ten člověk opravdu potřebuje pomoc.
…
Mladík nastoupil, ona šlápla na plyn, s telefonem u ucha, on se schoulil do klubíčka a klepal se.
V zrcátku si všimla neuvěřitelně naštvaného chlápka s baseballovou tyčí.
Konečně jí to zvedli. Řekla, co se stalo, a že zraněného veze do nemocnice.
Poděkovali a slíbili, že na místo pošlou hlídku a s ní všechno vyřídí v nemocnici.
Zavěsila a podívala se, koho že to zachránila.
Byl to krásný štíhlý kluk, a byl evidentně zcela mimo. Nemohlo mu být víc jak dvacet. Všude měl modřiny, drápance, měl roztržené rty, z ucha mu tekla krev; byl nevýslovně zubožený.
Měl taky skoro rovné blonďaté vlasy, nyní slepené krví a potem. Kromě trenek na sobě nic nenosil.
Konečně si všiml, že se na něj dívá. Roztřeseně k ní natočil hlavu.
Kvůli jeho očím málem nabourala.
Byly modré a hluboké. A plné bolesti. Tolik bolesti.
Snažily se určit, jestli jim chce přidat dalšího utrpení, nebo nikoliv.
"Já… já ti neublížím," vykoktala.
Mlčel a odtáhl se od ní co nejdál. Rozedřená kolena si přitáhl ještě víc k bradě.
Všimla si, že zpod intimních partií silně krvácí.
Panebože…
Uvědomila si, že se právě stala svědkem něčeho strašného.
3.
"Díky." Trvalo mu, než to ze sebe dostal. Jeho nitro totiž nebylo s to uvěřit, že někdo chce pomoct. Třeba tahle dívka chtěla opak, a teď to jen hrála.
Alespoň tě dostala od toho horšího zla, podotklo jiné osobní já.
Pravda.
Hladina adrenalinu začala klesat, a tak se klepal ještě víc, až mu zuby cvakaly.
Všechno ho ke všemu strašně bolelo. Tak moc… Ovšem nejvíc tam dole.
Dole… bolest… donekonečna… tam, zpátky… bolest…
"Ne!" vykřikl.
Auto sebou škublo, jak řidička zaváhala. Pak ovšem přidala na už tak zběsilé rychlosti.
4.
Ježíši Kriste… Co se mu jen stalo? přemítala.
Asi by se ho ale neměla ptát. To nesmí.
Už aby byla v nemocnici. Tam se o něj postarají.
II.
1.
"Dobré ráno, brouku, připravil jsem snídani," zavrkal.
"Ahoj… díky, ta bodne. Strašně mě bolí hlava, včera jsem to přehnal."
"Já vím. V kuchyni je ibalgin, tak si ho pak vem. Jasné?" Nečekal na odpověď a pohlédl na hodiny. "Nic, musím do práce. Měj se, a dostaň se z toho!"
Kouzelně se usmál.
Druhý muž, otupěle ležící v posteli, nic neřekl, jen zamával a pak si bolestně promnul obličej.
Po chvilce slyšel strašně hlučné prásknutí dveřmi. Nebylo určitě tak hlasité, to dělala náhlá citlivost.
Klasická kocovina…
Opatrně se zakousl do toastu se šunkou a čekal na reakci žaludku.
Pak letěl na záchod a během okamžiku se dusil vlastními zvratky.
III.
1.
Všude okolo byla tma. Takřka nepostupitelná, slabě narušovaná pouze světýlkem v televizi, vytrvale oznamujícího pohotovostní režim.
Jeho pokožka byla nahá, měkká, neposkvrněná, čekající. Hladily ji jemné ruce, pečlivě vnímající každou její linii. Pomalu a s láskou.
Dostaly se až k rozkroku.
A nic jim nestálo v cestě…
2.
Vydýchaný vzduch, třebaže okno bylo otevřeno dokořán, se svojí těžkostí drtil dvě vyčerpaná, udýchaná, přesto spokojená těla.
Ležela těsně vedle sebe, všemožně navzájem propletena.
Nahá, zpocená, ničím nepřikrytá, mužská těla…
… již poskvrněna.
IV.
1.
"Ahoj, já jsem Marek. A ty?"
Dotázaný chvíli neodpovídal. Doteď tiše seděl u baru a zkroušeně pozoroval okolní lidi v divokém (nejen) tanečním transu ovládaném rychlou elektrickou hudbou. Neměl tu co dělat. Byla to chyba sem chodit.
Měl spíš rovnou skočit z mostu, nebo tak něco.
Ale teď si ho všiml nějaký třicetiletý týpek s dobrou postavou, asi dva metry vysoký, s krátkými hnědými vlasy a bradkou.
Pokud po něm nechce drogy, tak potom sex.
Mladík věděl, jak to chodí. Ovšem nakonec odpověděl: "Čau… mám důvod prozrazovat své jméno?" Donutil se k ledovému úsměvu.
"No, to se třeba uvidí… ale dobře, pane Bezejmenný, přistoupím na tvou hru," smál se dlouhán. "Proč se taky nebavíš?" Trhl palcem směrem k davu za sebou.
Ten chlap se mu zdál sympatický. Nesmí hned všechny házet do stejného pytle.
Takže odpoví a uvidí.
"Jsem tu proto, abych si vychlastal hlavu." Řekl to s takovou rázností a vážným výrazem, že to dlouho nevydržel a propadl v smích. Marek udělal totéž.
"A můžu se přidat?"
"Jasně… ale proč?"
"Prvně pověz ty, proč si ničíš mozek," šťouchl do něj dlouhán.
Ani mu nepřišlo divné, že se jej cíleně dotkl po necelých dvou minutách konverzace.
Bylo to… přirozené.
"Zkurvil jsem si život svojí vlastní stupiditou. Vyhodili mě ze školy a nemám práci. A domů fakt nepůjdu. Vlastně jsem se chtěl zabít, ovšem jak vidíš, sedím tady a chci se pořádně sežrat. Akorát jsem si před chvíli myslel, že dělám chybu a že jsem měl radši fakt přemýšlet nad tím, jak se dělá uzel pro smyčku."
Stejně tak přirozené bylo, že se tu zpovídal neznámému chlapovi. A tomu to nijak nevadilo.
"Teď ty, když už jsme u toho vylévání srdcí."
"Mám to podobné. Měl jsem svoje rodiče fakt rád, ale teď mnou pohrdají… a řeknu to na rovinu: poněvadž jsem se přiznal, že jsem homosexuál."
Trhlo to s ním.
To snad ne!
A byl v prdeli. Pěkný chlap před třicítkou, sympatický, s podobnými problémy a ochotný naslouchat. Že by se nad ním život smiloval?
Počkej! Nespěchej. Třeba to je úchyl, co se tě jen snaží dostat do postele. Tak brzdi! Nejdřív ho oťukej, vyzkoušej, radilo mu srdce.
Mělo pravdu.
To dělá ten chlast, že nemám meze, ospravedlňoval sám sebe před sebou samým.
Ještě chvíli váhal a pak jen přitakal: "Já taky."
Marek vytřeštil oči, potom se začal smát.
"No to mě poser. Taková náhoda!"
"Jen jestli to je náhoda," odměřeně prohlásil mladší muž.
Dlouhán se zarazil. Ovšem rychle se vzpamatoval.
"Já opravdu nejsem úchyl, fakt."
"Jak mi to dokážeš? Pochop. Tohle je hotový doupě lidí, co si tu vybíraj mladý opuštěný 'zajochy' a 'zajice'. Znám to tu. A my sme přímo učebnicovej příklad, to ti garantuju."
"To nepochybuju. Já nevím, jak ti to dokázat, buď mi budeš věřit, že mluvím pravdu, jakože mluvím, nebo ne. Je to na tobě."
Něco na tom, co říkal, co z něj vyzařovalo, jej donutilo věřit. Za zkoušku nic nedá. A risk je zisk.
"Tak jo, věřím ti."
2.
Padl nespočet panáků bůhví čeho. Sotva vnímal věčně usměvavého muže vedle něho, natož okolí.
Byl prostě hodně opilý. Do poslední mozkové buňky splnil svůj slib, se kterým do tohohle klubu přišel.
"Myslím, že nás odtud vyhodí, jsme poslední," poznamenal Marek.
Jestli se tak vůbec jmenoval. V hlavě měl prázdno. A tak tak tu větu pochopil.
"Já nemám kam jít." Vyblekotal to s obrovskou námahou.
"Půjdem ke mně. Opři se o mě."
"Tak jo."
Pak přestal vnímat úplně.
3.
Smysly se trochu vrátily. Cítil teplo druhého těla, které se k němu zezadu přilnulo.
Neodporoval.
V.
1.
Hodil do sebe o dva ibalginy víc, než byla doporučená denní dávka a po půlhodině se cítil trochu líp.
Pokračovat ve snídani si ale opravdu netroufnul.
Mlčky posedával u stolu a kouřil jednu cigaretu za druhou. Vždycky vykouřil maximálně jednu týdně, jenže nyní byla jiná situace. Potřeboval přemýšlet. S cigaretou u pusy se mu dobře přemýšlelo.
Krabička, co ležela na kuchyňské lince, přímo vybízela k tomu, aby si vzal další.
Ovšem to neřešil. Bolavou hlavu měl plnou jiných myšlenek. Vlastně šlo o rozhovor dvou různých osobností, napěchovaných v jednom těle:
Co to kurva udělal? Nechal se tak snadno svést!
Bylo to přirozené! Oba potřebovali pomocnou ruku, prostě se našli a podali si ji.
Blbost! Byli opilí a ke všemu tohle existuje jen v americkejch hetero filmech!
A co když ne?! Neodmítej nabízenou pomoc. Co kdyby příště nepřišla?
No a co? Co kdyby to bylo přesně naopak? Naláká, zneužije, a vyhodí. Nechci věřit tomu, že bych den po svý životní katastrofě potkal spasitele!
Vzpamatuj se! On je spasitel. Působí tak na tebe, a ty to víš!
To je pravda, ksakru… přiznal.
Ale všechno může být přetvářka. Jedna velká maska!
Nesmysl. Cítíš to.
Můžeš se mýlit.
To ty taky.
Nikam se nedostáváme.
Já vím.
Co takhle se prostě sbalit, odejít, a zapomenout?
Nemáš kam jít, na to nezapomínej.
Do prčic, to je taky pravda.
Mám vůbec na výběr?
Jistěže máš, ovšem já navrhuju zůstat.
Asi jo…
…
Ale co když je HIV pozitivní a teď jsem i já? Do prdele!
Tak si rychle nechej udělat testy! A pokud budeš, změní se něco? Nechtěl si ještě před nedávnem umřít? Myslím, že to bylo včera.
Teď už se nechci zabít! Všechno se tím pádem mění!
Proč se najednou nehodláš zavraždit? Důvod?!
Protože…
A do lenochodí prdele… ne!
Protože ho miluju!
Já si to myslel…
…
A běž si udělat ty testy.
2.
O svých pochybách Markovi nic neřekl, dva měsíce a něco, kdy čekal na konečný výsledek testů, spolu sice žili, ale nemilovali se. Vysvětloval to tak, že si nejdřív musí všechno srovnat, a Marek to chápal.
Pak konečně zavolali z nemocnice. HIV negativní.
Ztratil všechny zábrany.
3.
Měl dokonalý život. Našel práci, která ho bavila, měl někoho, koho mohl milovat a sám byl milován.
Byl si jistý, věřil, že našel to, co hledal.
A ani v nejmenším mu nepřišlo divné, že se tak stalo v jeho devatenácti letech.
Inu, proč by to nešlo? Jenom proto, že ostatním se to nestávalo, to přeci nebylo špatné, přesvědčoval se. Proč bych si to nemohl prožívat tak brzo? To je snad osud ke všem tak nepřejícný, že vznikla domněnka, že člověk může mít dokonalý život až po čtyřicítce, jestli vůbec někdy? Podle mne lidé pouze závidí těm, kterým se to poštěstilo, a za trest pak musejí čekat, takže ještě víc závidějí. Potom není nic divného na tom, že mám rok po dosáhnutí dospělosti pocit plné lásky, naplnění vnitra až po okraj, spokojené duše.
Nemyslím si, že bych se snad mýlil já… prostě vím, že mám pravdu. Nalezl jsem dokonalý život v devatenácti.
VII.
1.
Ležel na něčem pohyblivém, nad ním periodicky blikala jasná světla. Všude plno hlasů a hluku. Uvědomil si, že zase ztratil vědomí. Kde předtím byl?
Smradlavá ulička, naštvaný chlap - neznal ho odněkud? -, auto, žena… Auto!
Ta žena ho někam vezla autem. Zachránila ho. Pohnul očima, aby ji našel a mohl jí poděkovat.
Viděl jen samé lidi v zeleném, kteří tlačili lůžko, na němž ležel.
Kristova noho! Byl snad v nemocnici?
To ne!
Anebo ano?
To bylo jedno, stejně s tím nemohl nic udělat. Byl absolutně bezmocný. Všechno ho bolelo tak, že by nebyl schopný odporovat.
Vždyť ani nevěděl, co se mu vlastně stalo. Třeba mu pomůžou.
A bude (možná) v bezpečí.
Pokud tedy ještě nezapomněl, co to bylo, být v bezpečí…
Zásadní otázka však byla… chtěl ještě zůstat naživu?
…
Ne, nechtěl. Neměl pro co žít.
2.
Přecházela sem a tam (už asi tři hodiny), občas nadávala na automat na kafe v čekárně, který odmítal vracet drobné, a když si sedla, stejně za chvíli hned vstala. Byla nervózní jako nikdy v životě.
V hlavě měla strašný zmatek.
Co se to vůbec krucinálfagot odehrálo? Myslela by si, že tohle se přeci mohlo stát jen v thrillerech z Hollywoodu, a ne v jejím vcelku mírumilovném městě.
Co se přihodilo tomu chudákovi? Byl ve strašném stavu, ten výjev měla pořád před očima. Neustále viděla modřiny, krev… ale hlavně ty modré studny, přeplněné smutkem, bolestí, zklamáním.
Mrazilo ji z toho v zádech.
Vyslechla ji policie. Popsala jim hrubiána, jehož předtím viděla na ulici, co možná tohle všechno způsobil. Řekla jim všechno, co věděla.
Pak odjeli. Nezmínili se o tom, že by měla v nemocnici čekat, nebo tu zůstat někde při ruce, přesto v žádném případě tady nemohla toho blonďáka nechat samotného. Prostě se jí to příčilo.
Zrovna, když se marně zkoušela posadit, se objevil doktor.
Byl znepokojený.
"Nejste sice jeho rodinná příslušnice, ale zasloužíte si dostat podrobnosti.
Umírá. Rozhodně nebyl smrtelně zraněn, ale byl hrubě znásilněn. Utrpěl velmi silný šok, se vším bychom se poprali, jenomže on nechce. Zdá se, že už nemá proč žít. Vzdává to.
Mrzí mě to…
Musíte chápat, že nejde udržovat naživu člověka, jenž o to nestojí."
Doktor zmlkl. Viděl, že na mladou hnědovlasou slečnu bylo tohle příliš. Nechal ji to rozdýchat.
"… Můžu za ním? Já vím, že nejsem rod -"
"Běžte," přerušil ji.
Kývla.
3.
Otevřela dveře a potichu přistoupila k lůžku, na kterém zhrouceně ležel blonďatý mladík, napojený na všelijaké trubičky a senzory.
Tupě před sebe zíral, oči se mu však klížily.
Vypadalo to, že si jí vůbec nevšiml… teprve až nyní, jakmile se přiblížila na natáhnutí ruky.
Mlčel, prohlížel si ji. Ona se ze všech sil snažila neuhýbat pohledem, poněvadž jeho oči ji neskutečně trýznily.
Něco v ní se ale pohnulo. Tlačilo ji u srdce, cítila bolest.
Nechápala to.
Stále na sebe koukali.
Snažila se přijít na to, proč cítí bolest… a teď dokonce i lásku, soucit.
Celé ji to nesmírně mátlo.
Přitáhla si židli, a takřka z něj při tom nespustila oči.
Umyli ho, takže jeho krása vynikla a jí se z toho rozbušilo srdce.
Aha! Teď už věděla, co se děje… Neskutečné.
Ale vůbec se nebránila. Naopak, přijímala to, třebaže absolutně netušila proč, jako… samozřejmost, normální věc.
Z náhlého popudu ho vzala za ruku a pevně stiskla.
Nebránil se.
4.
Tak tohle byla žena, spíš dívka, jež ho zachránila.
Byla nádherná. Překvapilo ho, že to byla první věc, kterou si o ní pomyslel. Byl přeci gay, nikoli bisexuál (bisexualita stejně oficiálně neexistuje, neoficiálně však ano), natož heterosexuál.
Poprvé za svůj život ovšem měl v tomto směru pochyby.
Mohlo by být možné, že se celou dobu mýlil? Že by byl bisexuál a po celý život hledal na špatné straně?
Trklo ho to jako naštvaný kozel.
Bylo to tak.
Když se díval do jejích očí, a viděl v nich téměř neviditelnou jiskru - ale přece tam byla -, byl si jistý, že s ní by mohl žít dokonalý život.
Nyní už doopravdy. Nikdy si nebyl něčím tolik jistý, poněvadž nikdy předtím srdce tolik nebušilo.
A když ho chytla za ruku, vše bylo podtrženo. Vzniklo spojení, které nebylo sexuální, bylo na úrovni hlubokých citů, a tak to mělo být. Všechno bylo od začátku dané, tohle byl osud. A i když se mu stala spousta hrozných věcí, i když byl ještě před hodinou hluboko pod hladinou moře bolesti… všechno vedlo k tomuto okamžiku a on byl za to rád.
Pochopil, jako by ho najednou ozářilo Slunce, přestože to nebylo možné, cítil teplo uvnitř i vně; přinutilo jej to usmát se. Oplatila mu to, překvapená, krásná, milující.
Jenže bylo pozdě.
Rozhodl se ještě předtím, než přišla, a taková rozhodnutí se nedala vzít zpátky. Myslel si totiž, že již neměl důvod zůstat na světě, že už pro něj nebyla osoba, u které by nalezl skutečné naplnění.
Znova se zmýlil.
Jeho to bude stát život, a ji nesmírné utrpení.
Tolik ho to mrzelo. Konečně, hned, jak našel tu pravou lásku, ještě čerstvou, ale předem danou, osobě, jež ji v sobě nosila, ublíží neskutečným způsobem.
Promiň mi to. Prosím, musíš mi prominout!
Nemusel to říkat nahlas. Věděl, že jej slyší, že to cítí, uvnitř svého já.
Promiň!
5.
Bezmocně sledovala, jak se mu pomalu zavírají oči. Cítila, že s tím nemůže nic dělat, bylo příliš pozdě.
Jediné, co mohla, bylo prominout.
Zmáčkla jeho ruku tak pevně, že jí zbělaly klouby.
Odpouštím ti!
6.
EKG začalo ječet na znamení zástavy srdce.
7.
Slza, velká, mohutná slza, se pomalu drala zpod očí.
Skápla na modrou přikrývku, pod kterou ležel mrtvý mladý muž.
VIII.
1.
"Čáu, jsem Marek, a jak se jmenuješ ty?"
Nová oběť se zachmuřila, ale pak odpověděla.
Další hra, pomyslel si dlouhán s bradkou a líbezně se usmál.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 27 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 48 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
