» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."

Erich Fromm

počet přístupů: 2141586

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303529 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Ještě není čas 4. ::

phaint	publikováno: 06.11.2010, 0:03

Protože jsem totálně domastila číslování kapitol, tak toto pokračování patří - navzdory svému číslu - hnedle za díl s číslem 1. Slibuju, že příště už se podobných experimentů vyvaruju a bude následovat 5. díl.
Takže jsme znovu ve chvíli, kdy vikomt de Chagny představuje svou nastávající Christine matce. A matinka z toho není kdovíjak nadšená ...
(Texty písně jsou odkazem na muzikál Fantom opery).


	Dívka na nejistých nohou udělala poslušně pár kroků směrem k pohovce. Raoul, ten oddaný, bezmocný Raoul jí byl stále po boku, ale i tak se Christine cítila zoufale opuštěná a sama. Vévodkyně vstala a přistoupila k mladému páru před sebou. Obešla Christine a přejížděla ji zkoumavým pohledem. „Tak vy jste prý i tančila? Nic proti, je to dobré pro figuru. Aspoň držení těla máte pěkné, i když si myslím, že vaše hubenost je až nezdravá. Ovšem pokud to Raoulovi vyhovuje...“ Po dalších dvou třech krocích dodala: „Ty šaty Marie Louisy vám dobře padnou. Bože, Margot, myslela jsem, že´s je dávno vyhodila, jsou už de modé .“ Teprve na tuto poznámku si ochromená Christine uvědomila přítomnost Raoulovy sestry, která s knihou v klíně mlčky pozorovala ostatní přítomné. To už ale vévodkyně pokračovala. „Kolikatery máte šaty? No, to je vlastně jedno, budeme vás muset obléct trochu... přiměřeněji.“ Dívka se zmohla jen na přikývnutí a vikomt se ovládal jen s největším úsilím. Matčino chování jej dráždilo, ovšem na druhou stranu dobře věděl, že z otevřeného boje nemá šanci vyjít jako vítěz. Aspoň dosud se mu to nikdy nepodařilo. Zatímco v duchu zvažoval, zda by se aspoň neměl pokusit o nějaké gesto, jímž by dal Christine pocítit svou ochranu, ozvala se nečekaně jeho sestra. „Bravo, máti. Tolik urážek ve třech či kolika větách, to je vskutku pozoruhodný výkon. Pokud já vím, něco podobného jste dosud svedla jen jednou, a to jste se vůbec neovládala. Nebylo to snad v den, kdy hrabě de Saint-Mars konečně zjistil, že je mu manželka nevěrná s naším otcem?“ Všichni v místnosti na okamžik ztuhli. Vévodkyně se nicméně rychle vzpamatovala a odpověděla na útok blahosklonným úsměvem. „Někdy jsi příliš bystrá, dítě. Škodíš si tím.“ Pak znovu oslovila roztřesení stvoření před sebou: „Jste i vy takto hubatá na své rodiče... Christine bylo to vaše jméno, slečno?“ Teď už Raoul vybuchl: „Říkal jsem ti, máti, že Christine je sirotek!“ „Opravdu? Zapomněla jsem,“ opáčila vévodkyně lhostejně a usadila se zpět na pohovku. V duchu jásala. Jak snadno se ten můj chlapec nechá dovést k hádce! A v každé bouřce vyplave na povrch něco utajovaného a vzrušujícího. Chudáček, hlupáček... Naoko si povzdechla: „Člověk už ani s vlastními dětmi nenajde téma k hovoru. Co kdyby nám tvá přítelkyně něco zazpívala? S tím snad budou souhlasit všichni, ne?“ Nikdo neodpověděl. Honoria de Chagny zatoužila trochu se pobavit a v očích nad jejím přívětivým úsměvem se nebezpečně zalesklo. „Co kdybyste...“ předstírala zaváhání, „co kdybyste zazpívala tu árii, při níž jste včera tak dramaticky zmizela s oním... jak to psali? Fantomem?“ „Ne!!“ Raoul de Chagny se přestal ovládat. „To nedovolím! Nepřeji si už nikdy o celé té věci slyšet. Žádné řeči o fantomovi, žádné árie, žádná opera. Konec! Christine z divadla odchází, a kdyby bylo po mém, tak už nebude zpívat vůbec nikdy! Je to jasné?!“ Mladý muž křičel a byl by pokračoval i přes matčino Vikomte, ovládejte se! Co mu utrhlo další rozhněvaná slova od úst, byl stěží slyšitelný, nevěřícný vzdech z Christininých úst. „Cože?“ Teprve když se otočil a pohlédl jí do očí, dokázal si vzpomenout, co vlastně řekl. Až v této vypjaté chvíli, kdy mu povolily nervy, řekl nechtěně to, co skrýval hluboko v srdci. Teď už jen mohl v očích své snoubenky číst spoušť, kterou způsobil. Christine nedokázala ze staženého hrdla vydat ani hlásku, ale její oči mluvily jasně. Opravdu by sis tohle přál? Tohle bys ode mě chtěl? Raoulovo mlčení a pohled stranou na ni účinkovaly víc, než kdyby na ni naléhal. Jestli má dnes udělat za minulostí tlustou čáru, tak ať je to jednou provždy. Její vlastní ochota se rozhodnout ji vyděsila. Vždy se nechávala unášet proudem, smířená se vším, odevzdaná svému osudu. Teď o něm měla rozhodnout sama. „Madam,“ obrátila se k vévodkyni, „přála jste si, abych vám zazpívala. Udělám to s radostí.“ Odhodlaně se nadechla a podívala se do očí Raoulovi. „Ty si zase přeješ, abych už nezpívala vůbec.“ Zarazila jeho chabé protesty. „Udělám i to, i když jen velmi, velmi nerada. Možná máš pravdu. Možná je čas, aby operní diva Christine Daae po své poslední árii zmizela ze scény. Umění odejít včas je prý v naší branži velice důležité,“ dodala s neveselým úsměvem. Vikomt jí políbil ruku. Nebyl schopen nic říci. Christine mu právě k nohám přinášela oběť, o niž by si nikdy netroufl sám otevřeně říci a o kterou přesto tolik stál. „Jsi anděl,“ dokázal ze sebe vypravit. Christine uhnula pohledem. „Anděl,“ splynulo jí z úst. Sama se snažila zachytit zvuk toho slova, aby si s ním pohrála, než zmizí navždy a s ním všechno, všechno. Přešla ke klavíru u okna a nadechla se. Neměla ani zdání, co vlastně bude zpívat. A najednou to tam bylo, tam uvnitř, kde ukrývala všechny své radosti i trápení, všechny obavy i naděje, a dralo se to ven spolu s jejím křišťálovým hlasem. Vzpomínej, vzpomínej s láskou, nespatříš mě víc... Celou místnost naplnila vroucnost a naléhavost Christinina zpěvu. Kde byla lehkost srdce, s níž okouzlila obecenstvo při své premiéře? Kam se poděla ta dychtivá dívenka plná nadšeného očekávání? Teď cítila jen úzkost. ... jestli budeš mít malou chvilinku, věnuj mi jednu svou vzpomínku... Tóny kroužily po místnosti a mizely v nenávratnu. Christine nemyslela na ten večer, kdy jako sama Večernice zářila poprvé na scéně. Za přivřenými víčky si vybavovala všechny okamžiky, kdy v přítmí kaple naslouchala svému andělu hudby, jenž ji vedl toutéž árií od taktu k taktu. Kdesi vzadu v hlavě stále slyšela ten šepot. Tady nespěchejte a šetřte dechem. Zkuste to důrazněji. Ne, to už bylo moc. Když se budete pokoušet to takto zazpívat, budete v závěru pištět jako La Carlotta. Vy to umíte líp... Ještě líp... Líp! Christine poplašeně tlouklo srdce. Bože, už nikdy tohle nezažít? … Nebude už nikdy dne, kdy nevzpomenu na tebe... Jak jiný význam dnes měla ta slova! Dřív je brala jen jako nutné zlo, vatu kolem krásných tónů bez hlubšího významu. Jak to, že jí dnes vhánějí slzy do očí? Nikdy. Až moc dobře znala význam tohoto slova a po dlouhých letech si vybavila svou dětskou bolest onoho okamžiku, kdy pochopila, že otec už nikdy neotevře oči, že už nikdy neuslyší jeho hlas. Bylo tak včera i jemu, když pochopil, že už ji nikdy neuvidí? Cítil tutéž bolest? Tak strašnou bolest, že kdyby ji člověk nemohl proměnit v tóny, zabíjela by? Teprve za okamžik si uvědomila, že dozpívala. Mohla být spokojená s dojmem, jenž udělala na své nepočetné obecenstvo. Raoul vypadal potěšeně, přesvědčený o tom, že Christine vybrala svou árii jako upomínku na jejich první setkání v opeře. Margot měla v očích slzy. I její matka měla ve tváři cosi jako opravdový zájem. Christine to bylo jedno. Byla k smrti unavená. Samotnou ji překvapila lhostejnost, s níž řekla: „Jestli mě teď omluvíte, ráda bych se vrátila k sobě do pokoje.“ Odmítla Raoulův doprovod a opustila budoár vévodkyně s bušícím srdcem. Když za sebou konečně zavřela dveře svého pokoje, zoufale si přála, aby se dokázala rozplakat. Ale oči měla pořád suché.


celkové hodnocení autora: 97.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 7		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 16		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kaileen	09.11.2010, 12:33:53

Odpověď na příspěvek od uživatele: Kaileen* ze dne 06.11.2010, 12:21:13* Všímám, paráda :-)

Radmila Kalousková	08.11.2010, 12:29:31

Jako vždy není, co dodat. Pěkné a posílám jedničku. RK


ze dne 08.11.2010, 13:57:29
phaint: Budu se usilovat, aby se líbilo i nadále, díky za podporu!

Kaileen	06.11.2010, 12:21:13

Super, nemám co dodat.


ze dne 08.11.2010, 13:54:58
phaint: Jejda, děkuju - a všímáš tu kurzívu?? Dala zabrat, ale děkuji za radu!

Šíma	06.11.2010, 0:02:25

Zdravím! Uf... Kdybych mohl, napsal bych jen jako odpověď své krátké: "Nebylo to špatné!" ;-) Ve vzájemném dialogu je vidět nejen ono "panské snobství", čili určité "nafrnění", ale i náznak charakterů a citů, kterými jednotlivé postavy oplývají (nadutost, prchlivost, lhostejnost, strach, a podobně). Text se četl dobře, všiml jsem si jen několika maličkostí... -- Raoul, ten oddaný, bezmocný Raoul jí byl stále po boku, -- Raoul, ten oddaný bezmocný Raoul, jí byl stále po boku, (posunul bych čárku až za toho "druhého Raoula", text našeho hrdinu blíže popisuje - jako vsuvka) -- Pak znovu oslovila roztřesení stvoření před sebou: -- oslovila roztřesené stvoření ? Takže tak. Přeji mnoho úspěchů v dalším psaní a ať se Ti části nepopletou, aby čtenáři nemuseli přeskakovat mezi jednotlivými díly. Nakonec, kdo chce, najde si posloupnost textu podle nápovědy v Perexu! ;-)


ze dne 08.11.2010, 13:54:03
phaint: Děkuji - nechat si najít překlep v textu, který jsem četla asi tak 10x, to je teda fakt ostuda! Díky za přečtení (když se dívám na čas jeho vložení, jde mi mráz po zádech :), tou dobou nevnímám nic, natož cizí nečárky a neháčky. Zajímalo by mě, jak mužský snáší červenou knihovnu tohoto druhu .. ? :))