obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2915053 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38954 příspěvků, 5685 autorů a 387173 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Sibiř - Kapitola IV. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Sibiř
 autor Garth publikováno: 11.11.2010, 15:13  
 

"Natalyo"
Slyšela jako ozvěnu.
"Natalyo"
Znělo jí v hlavě. Podléhala tomu, nemohla se bránit, ten hlas jakoby z jejího nitra ji pohlcoval.
"Zemři, Natalyo"
Klížili se jí oči, byla unavená.
"Ne," řekla nahlas. "To se mi zdá."
"Zemři"
Hlas zeslábl.
"Ne. Nesahej na moje myšlenky.“
Ticho. Jen ticho. Polil ji studený pot.
"Jak si přeješ"
Řekl hlas bez tónu, hlas z nicoty.
Ještě si stihla lehnout, než ji pohltila tma.

***

Potichu zavrčela a Otevřela oči. Zorničky se jí zúžily, jak zareagovaly na nepříjemně ostré osvětlení. Usoudila, že na svojí planetě už nebude, protože tam se LED lampy opravdu nepoužívaly.
Náhlá probuzení na neznámých místěch jí začínala pomalu štvát. Nerozuměla ničemu, jako by jí někdo vypláchl z hlavy realitu a nechal tam jen podivné noční můry. Cukla rukou. Nebyla svázaná. Posadila se na kraj postele. Rychle poznala, že jde o nemocnici. Velmi zvláštní nemocnici; většinu přístrojů okolo nepoznávala.
"Dobré ráno," ozvalo se jí za zády.
Rychle otočila hlavu. Anatolij se škodolibě usmál. "Jak se máte?"
sarkasticky se zasmála, čímž odhalila krásné, bílé tesáky. Náhle však zmlkla. "O co ti jde? Co chceš?"
Zamyšleně se poškrábal ve vousech. "Jdete na mě moc zhurta. Všechno má svůj čas."
Podobnou odpověď očekávala. "Když už mluvíme o čase..."
"2325."
Zamrkala. "Cože?"
"Ano."
Výlety do budoucnosti dále než do roku 2010 byly striktně zakázány a všichni, kdo měli co dočinění s cestováním časem, to respektovali.
"Zvláštní, že ano. Všichni chtěji ovládnout toho druhého, ale nikdo se neodváží vypravit do budoucnosti. Proč, ptám se já? Čeho se bojí? Válka ani život v budoucnu nemůže být horší, než teď."
Tím si Natalya tak jistá nebyla. "Kdo opravdu jsi? Kdo?"
Nemohl jí prozradit svojí totožnost, a přitom by tak rád. Věděl však, že kdyby vyslovil to jedno slovo, jeho mistr by ho zabil. Na místě. Pomyslel si, jak je ironické, že ještě před týdnem si tvrdil, že svojí identitu by nikdy neprozradil. Rozhodl se ji navést k tomu, kým je. Neřekne to on, takže mistr se nic nedozví. Snad.
"Jsem živý i neživý, jsem tma i světlo, jsem černá i bíla, jsem Jin a Jang." V očích mu zaplálo. "Jsem souhra kostí a čisté energie, nežiji a zároveň cítím."
Trochu se uklidnil. "Nejsem člověk, Natalyo. Ve středověku jsem dostal mnoho názvů, když jsem se zjevil na místech, kam jsem chodit neměl." Chvíli to vypadalo, jako kdyby něco zvažoval. "Než jsem získal tělo."
Natalya mlčky poslouchala. Věřila mu, teď ano; v jeho hlase, ani v jeho gestech nebyla špetka lži či přetvářky.
"Dostal jsem mnoho názvů. Stín, Přízrak, Zjevení. Jen jeden je ale správný. A antické řečtině tento výraz označoval duši, která nenajde odpočinku," hlas jakoby mu zhrubl, "ale dnes se přenesl do pseudovědeckého významu, kdy má označovat ducha, který posouvá nábytkem v domě, což je samozřejmě hloupost."
"Poltergeist."
"Ano."
Mlčky na něj hleděla. Teď už toho na ní ale bylo opravdu příliš. Chytla se za hlavu a několik minut tak mlčky seděla.
"Slečno, vy pláčete," poznamenal překvapeně Anatolij.
Neodpověděla.
Cítil se teď poněkud trapně. Hleděl na přístroje okolo sebe, a snažil se najít nějaké téma k rozhovoru. Nedařilo se mu to.
Nepříjemné ticho, rušené jen Natalyinými vzlyky, přerušila až ona sama.
"Nevíš, co jsem zažila. Nevíš nic." Řekla pomalu a velmi potichu, tak, aby jí sotva slyšel.
Už dávno pochopil, že ženám nikdy neporozumí, ale tentokrát se cítil úplně mimo.
"Ne, ty to víš. Ty víš, co se se mnou dělo v posledních dnech."
Teď už rozuměl, a musel přisvědčit. "Vím."
"Ale stejně mi to neřekneš. Ne, na to jsi příliš velký zbabělec."
Chvíli mlčky čekaly. Ona vzlykala na posteli, on v rozpacích seděl na židli.
"Řeknu."
Pomalu zvedla hlavu. Její nádherně jemný kožíšek byl slepený tisicí slzami. Anatolij zjistil, že pohled do plakajicích kočičích oči je jeden z nejsmutnějších pocitů, který kdy zažil. A že toho zažil už hodně.
"Řeknu," zopakoval. "Natalyo, nechci vám ublížit. Já vás chci na svojí stranu."
Opět se rozplakala.
Sklopil hlavu. Když jí zvedl, hleděla na něj. Čekala, co řekne. "Dobře. Povím vám vše, na co budu znát odpověď. V zájmu našeho..." hledal vhodné slovo. Našel ho. "Přátelství."
Nechtěla s ním spolupracovat, ale byla tak vyčerpaná, tak na dně. Potřebovala společnost, jakoukoliv, a potřebovala odpovědi.
"Dobře," odvětila snad ještě tišeji.
"Půjdeme jinam. Do jiné doby. Tady je to příliš nebezpečné, později vám vysvětlím proč."
"Ne, trhlinu ne. Nezvládnu to." Řekla zoufale, unaveně a odevzdaně zároveň.
"Mám jiné způsoby."
Pomalu mluvil, až se jeho slova zformovala do brány. Jiná slova než předtím, tato brána byla sofistikovanější. Natalya by bývala měla tisíce otázek, ale teď už jen chtěla odejít.
"Nuže?"
"Až po tobě." Zavrčela.
Anatolij vstoupil do brány a potěšeně kývl; Natalya je pořád sama sebou.

***

Byli v malém, velmi útulném domku.
Natalya seděla zachumlaná v peřině hned vedle krbu. Najedla se a umyla, k naprosté spokojenosti už jí stačily jen odpovědi. Tiše vrněla.
„Doufám, že je vám lépe, slečno.“ usmál se. Možná upřímně, možná, nebyla si jistá. Přikývla.
Nalil do dvou připravených sklenic víno.
„Chateauneuf du Pape, 1986. Výtečný ročník.“ poznamenal. Víno měl vždycky rád.
Natalya si opatrně sklenku vzala. Uvědomila si, že vlastně nikdy víno neměla.
„Na vaše zdraví.“ řekl a pozvedl sklenku. Udělala totéž.
Opatrně usrkla. Olízla se. To jí chutnalo. Zhluboka se napila. Sklenici vypila celou.
Anatolij vyvalil oči a otevřel pusu, že Natalyu poučí o tom, jak se správně vychutnává archivní víno, ale nakonec jen mávl rukou. Uznal, že by to bylo pravděpodobně úplně zbytečné. Nalil jí další sklenici.
„Tak mi tedy řekněte, co se vám všechno přihodilo?“
„Lhát je zbytečné, že?“ optala se řečnicky. „Dobře. Jen co jsem od tebe odešla, vydala jsem se k nejbližší trhlině najít spoj do vhodného času a varovat svého spolupracovníka. Něco se ale strašně pokazilo. Trhlina, nebo spíš něco organického v ní, se probralo a teleportovalo pryč...“
Anatolij ji přerušil. „Trhlinu jsem zabil. Počítal jsem s tím a přesně jsem Oku řekl, kam tě má teleportovat.“ Když viděl její nechápavý výraz, vysvětlil jí to. „Oko je střed každé trhliny, samostatná bytost stará jako vesmír sám. To ono tvoří trhlinu a umožňuje vůbec cestovat časem. A já to zabil. Neptejte se proč. To vám říct nemůžu. Prosím. Věřte mi. Věděl jsem přesně, co to s vámi udělá.“
Pomalu a rozvážně kývla. Naklonila hlavu na stranu. „A co tedy udělalo?“ vyzkoušela ho.
„Přeneslo k mému pánovi. Dovedu si velmi dobře představit, jaká neuvěřitelná muka byl schopen vám přivodit.“
„Počkejte. Chcete mi říct, že to všechno byly halucinace?“
„Ne, všechno ne. Něco byly skutečné události historie. Nebo alternativní historie, to nelze předpovědět. Můj učitel zná mnoho, a dokáže ještě víc. Neptejte se, co přesně udělal, to vám neřeknu, protože to sám nevím. Řeknu vám jen, že vás chtěl ovládnout. Chtěl z vás udělat svojí loutku. A vy jste odolala. Natolik, abych vás mohl přenést k sobě.“
„Teď ti nerozumím.“
„Nechci mu sloužit, a proto jsem vás zachránil, proto tu s vámi teď mluvím. Vím, že mi pomůžete, ale na tom se dohodneme až později.“
Mrskla ocasem.
„Fajn, to ještě uvidíme.“ mluvila dál. Tak nějak jí připadalo, že to víno rozvazuje jazyk. Pila už třetí skleničku. „Zažívala jsem neuvěřitelné hrůzy a viděla neuvěřitelné věci. Viděla jsem svojí minulost a minulost svého druhu. Na vlastní kůži se přesvědřila o tom, co to je, když se chaos spojí z beznadějí.“ Zamyslela se. „Nemůžeš poznat, co je iluze toho tvého pána a co pravda?“
Nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Bohužel.“
„Pak není co dál vysvětlovat.“
„A já vám tedy teď řeknu, kdo je můj pán. Římané mu říkali Mars, řekové Ares. Uctívali ho jako boha, protože měl moc obracet celá města v prach v několika vteřinách. Mysleli si, že má nadpřirozené schopnosti. V jistém smyslu měli pravdu. Můj pán umí ovládat čas, a umí zestárnout nebo omládnout vše o takovou dobu, o jakou si jen bude přát – a právě tím způsobem ničil vše. Proto člověk musí být nesmírně opatrný při jednání s ním.“
„Chápu proč mu nechceš sloužit. Ale nevím, proč vyžaduješ mojí pomoc. Jsem si jistá že víš, že ti vrazím nůž do zad při nejbližší možné příležitosti.“
„A také vím, proč to neuděláte.“
„Proč?“ optala se před vypitím čtvrté sklenky.
„Protože ten, kdo ho porazí, získá jeho schopnosti.“
„Netoužím po nich.“ odvětila prostě a pravdivě.
„Myslel jsem si to. Ale víte, co byste s takovými schopnosti mohla dělat? Co třeba navrátit život vašemu druhu, zjistit, co vás vyhubilo?“
Co je vyhubilo už Natalya věděla, nebo si to alespoň myslela. Teď už si nemohla být jistá, že to byla pravda.
„Nasbírat veškeré vědění světa? Konat dobro ve prospěch všech?“
„Na to já nejsem. Nechci mít moc.“
„Mohla byste oživit své blízké a zároveň nikdy nezemřít.“
Teď se jí rozbušilo srdce. To byl pádný argument.
„A nebo třeba zvrátit chod času a žít navěky s tím, koho milujete.“
A tento zvyklal její rozhodnutí. Vzpomněla si na Etrosqa. Pod vlivem alkoholu a této myšlenky v ní začal hlodat zub pochybnosti. Koneckonců, nic nemůže být horší než to, co už si prožila.
„Nebojte se toho. Přijměte moji nabídku a pojďme společně bojovat proti tomu, kdo nás ovládá.“
Alkohol jí částečně otupil a zatemnil mysl a tahle slova jí zněla jako ráj. Přikývla.
„Napijme se tedy na naše spojenectví a zapomeňme na hříchy minulosti.“
Nikdy nezapomenu, pomyslela si ještě, než usnula spánkem, jež přivodil alkohol a únava.
Anatolij se pousmál a chvíli hleděl na spokojeně spící Natalyu.
„Je více kočka než člověk,“ řekl si potichu sám pro sebe.
Pak zakroutil hlavou, a se stále hrajícím úsvměvem na tváři jí přes peřinu přehodil ještě starou látku.
„Dobrou noc, slečno.“ Poznamenal ještě, než zhasl a odešel.


 celkové hodnocení autora: 88.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 m2m 11.11.2010, 15:12:44 Odpovědět 
   Zdravím!

Opětovně se omlouvám za zpoždění, ale jak pravil Šíma... týrali mě ve škole.

Vezmeme to hopem:
× v úvodní pasáži i když je to zešikmená přímá řeč, stejně na ni platí pravidla psaní přímé řeči, takže čárky (či případně jiná interpunkční znaménka) a odpovídající velikost písmen po nich
- stejně pak v dalších částech textu si na přímou řeč dát pozor, nějak moc často v ní chybuješ
× Klížili se jí oči, byla unavená.
= oči se klížily
× nepoužívaly = i (podmět nevyjádřený oni)

No a potom pár drobků typu ji/jí, chybějících písmen (z hlavy jen: "A antické řečtině..." = A v antické... ) a tak dál.

A příběh?? Mno... skorem jsem i čekal, kdy tam zakomponuješ bohy, protože podobná myšlenka mě napadla při úvodním seznamování, kdy Anatolij představuje sebe sama... a teď to konečně přišlo.
Příběh nabírá další rychlostní stupeň a vypadá vcelku zajímavě, tak se nechám překvapit příště.

Dneska za jedna s malým mínusem za chyby. Příště na ně větší pozor.
 ze dne 11.11.2010, 16:53:42  
   Garth: Ahoj,

Znovu děkuji za zhodnocení a vydání, za spoždění už se prosím neomlouvej - akorát stíhám dopsat další část. :)

Já také čekal kdy tam bohy zakomponuji - od doby co jsem přečetl několik knížek Michaela Scotta, pořád mi někde lezou v mysli. Je to prostě velice lákavé téma. Jen doufám, že se v tom neztratím.

Chybek se mi tam vyrojilo více, tentokrát jsem si korekturu dělal sám a - řekněme si to narovinu - pořád to není ono. :) Dám si větší pozor.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Peter Lacey
(22.1.2019, 19:24)
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
obr
obr obr obr
obr
Dvě slůvka
hurtvl
Ctnosti v úplno...
fossil
Seznamy
Marek Bouchal
obr
obr obr obr
obr

Obskurníci aneb z Nových pověs...
čuk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr