» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Přítel všech - přítel nikoho."

Aristoteles

počet přístupů: 2141586

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303530 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Brána ::

An!tta	publikováno: 09.11.2010, 19:47

Povídka o démonech, nočních můrách a tajemném prodejci podezřele levné vily.


	„Tatínku, tatínku,“ natahoval malý klouček své ručky přímo k otcovi neúprosně se dožadující jeho pozornosti, „kde jsou vlastně démoni?“ Chlapcův otec, žijící už pár let sám bez ženy a kdysi bývalý to mlynář, rozhodnut ztratit nespočet času svým vyprávěním, posadil synka na klín a pozvolna se nadechl. „Démonů je spousta,“ začal velmi obecně. „Žít mohou opravdu daleko od nás třeba na opuštěných místech, kam lidská noha nikdy nevkročí, či naopak přebývat v komkoliv z nás a ovládat jeho mysl.“ „A kde jsou ta opuštěná místa? Jsou vůbec v našem světě? “ vyptával se synáček dál. „Těžko říci. I tam se člověk může kdykoliv ocitnout,“ pokrčil otec nejistě rameny a upřel svůj pohled na rámeček s fotografií svého tatínka. Před pár dny zemřel stářím a na svého syna odkázal maličký domeček, o který se v okolí už dlouho jevila až přemíra zájmu. Jeho kouzelnost a jedinečnost ihned v každém vyvolala zvědavost a touhu alespoň jednou nakouknout dovnitř a spatřit, jakou krásu skrývá toto obydlí právě pod dřevěnou stříškou. „Ale jak vlastně? Jak se člověk může ocitnout mezi démony nebo se jím sám stát?“ vyzvídal stále syn, už trochu rozčileně. Aby vyjádřil svoji netrpělivost, začal se na místě neklidně vrtět. „To nikdo pořádně neví,“ musel ho otec bohužel zklamat. „Někde se píše, že démoni si svoji oběť vyhledají naprosto čirou náhodou, jinde nám do hlavy vtloukají názor, že do styku s démonem může člověk přijít jen tehdy, pokud se za nimi pustí právě sám. Třeba nevědomky… nic netušící. Démon pak ovládne tvoje tělo a z tebe se stane monstrum“ Náhle si otec všiml, že během jeho vyprávění pokrylo oblohu černé mračno. Ozval se první hrom. „Aha,“ zašeptal zmateně synek, „a četl jsi, tatínku, jak to asi ve světě démonů vůbec vypadá?“ „Ani tohle já nevím. Nikdo z nás na většinu otázek týkajíc se démonů nemůže znát odpověď. Démoni jsou tajemní, a když je poznáš, už je pozdě, abys ostatní varoval, čeho se nesmějí dopouštět, aby se potom neocitli právě tam, kde jsi v tu chvíli ty,“ prozradil mu. „Zda-li je na místě démonů pouhá temnota a nic víc, či je tím místem skála nad rozbouřeným mořem, se nikdo nedozví, dokud tam sám nevkročí. Je však lepší nevědět, než poznat pravdu a už se nikdy…“ Otcovo vyprávění přerušilo krátké zadrnčení zvonku. Posadil synka ke stolu na malou židličku a pomalým krokem vyšel směrem ke dveřím. „Nikdy co?!“ křikl na něj z dálky synek trochu podrážděně. Všechna fakta o démonech odjakživa doslova hltal. „…a už se nikdy nevrátit,“ zamumlal si otec téměř pro sebe a odhodlán zjistit, kdopak se skrývá za domovními dveřmi, vzal za kliku. Na místě stál muž vysoké postavy zahalen do černého pláště a v ruce držel několik papírů. „Dobrý den,“ pozdravil zdvořile, „nesu vám tu smlouvu k podepsání.“ „Ach tak,“ usmál se otec rozpačitě a pozval človíčka dovnitř. Bez toho aniž by si odložil kabát, se v teplé místnosti usadil ke stolu a na vedlejší místo rozložil všechny své papíry. Venku zaburácel další hrom, načež se malý okamžitě rozplakal. „Tiše, maličký,“ konejšil ho cizinec, „už zítra se s tatínkem odstěhujete na nové místo. Tam bude za jistě mnohem lepší počasí. Uvidíš, že se ti tam brzy zalíbí.“ Otec se znovu zahleděl na portrét svého tatínka, jenž visel v místnosti na zdi. Jakoby mu ten jeho věčně ustaraný výraz našeptával, ať ten dům, dům tolik kouzelně vypadající, neprodává a smlouvu ať rozhodně za žádných okolností nepodepisuje. Skoro to vypadalo, že jeho samotný portrét za chvilku promění svůj výraz v obličeji v zoufale prosebnou grimasu. Ne, pomyslel si tvrdě. Jeho otec už je mrtev a tím pádem se o ztrátě jejich z generace na generaci děděného domku a porušeném slibu nikdy nedozví. Právě se mu naskytla šance vyměnit domeček za nádhernou vilu, která svým zevnějškem i vnitřkem vypadala téměř nadpozemsky. Okna s balkóny připomínala svým tvarem královský majetek a vchod dovnitř zdobený zlatem se jevil jako brána do říše fantazie. Jen blázen by tuto nabídku zavrhl. Otec od muže převzal pero a bez dalšího rozmýšlení se podepsal. Taková šance se v životě přihodí jen málokomu. „Děkuji vám,“ ozval se znovu muž a tak rychle jako zde pobyl, si sbalil své věci a odešel. „Synku, to musel být leda tak blázen. Představ si, za jakou cenu mi vyměnil obrovskou vilu se zahradou, fontánami a to nemluvě o kráse, která se skrývá uvnitř. A to vše pouze za domek po mém otci – však ty víš, ten malý, dřevěný, jak po něm každý toužil. Když jsem si nedávno přečetl jeho nabídku, ani chvíli jsem neváhal a okamžitě ho kontaktoval,“ vyprávěl plný nadšení. „ A teď se, můj malý, můžeš těšit na nový život v ráji.“ Pohlédl na synka, aby mu věnoval úsměv plný radosti, ovšem ten ležel na zemi úplně v bezvědomí… * Malý synek sledoval v autě z okna ubíhající krajinu, otec řídil a díky tomu, že byl dnes velmi dobře naladěn, si hlasitě hvízdal. Včerejší mdloby, které na jeho synka takhle nečekaně přišly, bral jako reakci na špatné počasí a příliš velké dusno. Nyní už je všechno v naprostém pořádku, myslel si. Po dlouhé několikahodinové cestě zabočil do uličky plné přepychových staveb a zaparkoval až u poslední vily. Ač se to všechno zdálo naprosto absurdní, patřila teď jen a jen jemu. Prošel na zahradu, v patách mu kráčel syn a každou chvíli se vyptával, kdy se zas vrátí domů. Vila se mu i přes svoji nepřehlédnutelnou krásu vůbec nezamlouvala. Jeho otec pevně věřil, že brzy své mínění o novém místě pro život určitě změní. Večer se oba uložili ke spánku do sametově hebkých peřin. Jakmile otec usnul, přepadl ho zvláštní sen. Ocitl se na podivné mýtině, jež osvětlovalo pouze slabé měsíční světlo. O kousek dál seděl jeho otec a mlčky ho sledoval. „I ty darebáku,“ zakroutil nad ním po chvilce nevěřícně hlavou, „něco jsi mi slíbil.“ Otec se nadechl, aby mu všechno vysvětlil, ovšem jeho hlas jako by náhle ochraptěl. Rozběhl se tedy proti němu, jenže zdejší místo před ním se začalo najednou z nevysvětlitelného důvodu vzdalovat. Ocitl se ve známé uličce před vlastní vilou. Krajina měla oranžový nádech a z vily šlehaly plameny. Opět chtěl křičet a volat o pomoc, nevydal však jedinou hlásku. Probudil se celý zpocený. Cítil silné horko, avšak přitom jeho kůže byla úplně ledová. Roztřesenou rukou si k sobě z nočního stolku přitáhl sklenici vody a hltavě se napil. Víčka mu po chvilce vyděšeného zírání do stropu zase klesla a on se ocitl znovu na tom samém děsivém místě. Tentokrát už byla vila z půlky téměř rozpadlá. Vzpomněl si, že uvnitř spí jeho syn. Rozběhl se tedy s odvahou vstříc mocným plamenům, jež šlehaly všude kolem něj. V hlavě mu vězelo nemožné přání syna zachránit. Čím déle se probíjel skrze tyto plameny, tím více začínal zdejší místo nenávidět. Když běžel po schodech, zakopl a prudce dopadl hlavou na jejich hranu. Pár vteřin poté, co se vzpamatoval, ho k zemi znovu sklátila pronikavá bolest. Měl pocit, jako by každou chvíli sílila. Zavřel oči, zcela oddán moci plamenů a položil hlavu na jeden ze schodů. Nemohl dál. Cítil, jak se všechno kolem něj točí a hlava mu třeští. Znovu se probudil. Čelo měl nyní naopak natolik rozpálené, že se začal obávat, aby v tom všem nevězela nějaká nemoc, která se projevila teprve až dnes v noci. S pohledem na hodinky, ze kterých vyčetl zbývající dvě minuty do půlnoci, se bezmocně propadl zpátky do zlého snu. Urputně se snažil svá těžká víčka zase otevřít, jeho snaha ho však stála jen spoustu drahocenných sil. Nyní se nacházel už po druhé v zahradě před vilou. Na nebi svítily pouze hvězdy, z dálky byl vidět ještě měsíc. Všude kolem vanul studený vítr. Pocítil, že je mu zima, a tak se rozhodl schovat se přímo do vily. Proč také ne, když teď přeci patřila jemu. Pootevřel mohutnou bránu do bezpečí, ovšem namísto známého prostředí se před ním zjevila tmavá chodba. Kráčel jí dlouho, snad několik hodin. Měl pocit, že se jeho tělo každou chvíli zvětšuje a on je stále vyšší a vyšší. Aniž by věděl, proč to dělá, popadl jakousi věc stojící před ním a zprudka s ní praštil přímo o zem. Z hrdla se mu vydral děsivý skřek. Tělo se mu začalo svíjet v silných křečích a mysl postupně otupovat. Poslední, co se mu ještě vybavilo, byl jeho syn. Jak rád by mu popsal místo, kde se teď nacházel. Litoval, že ho nemůže varovat. Udělal sám chybu a nechtěl za žádnou cenu dopustit, aby kvůli němu pykal i on. Jak rád by mu pověděl o tom, což je vlastně vila zač. Jak rád by se před ním přiznal k tomu, že koupil bránu, která ho odsud vyvedla pryč. Bránu do světa démonů.


celkové hodnocení autora: 91.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 22		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	09.11.2010, 19:46:46

Zdravím! Na jedné straně tu máme povídání o démonech a na druhé setkání s nimi, či pobyt v jejich světě, kdy je již na cokoliv pozdě... Možná jde jen o pocit, ale připadá mi, že zde určitým způsobem apeluješ na to, že bychom nejen měli o určitém nebezpečí vědět, ale také jej včas rozpoznat a nepadnout rovnou do něj. V tomto případě náš hrdina (otec toho zvědavého syna) sedl některému z lovců duší na lep a nechal se zlákat vidinou snadno získaného bohatství a majetku. Celý příběh se vině spíše v poklidné (až popisné) rovině a schází mu více temného tajemná a emocí (pocitů). Určitá atmosféra tam je, viz nadcházející bouře, podivný obchodník, noční můry a podobně, ale je to slabé jako čajíček. Škoda, že není dáno více prostoru také onomu chlapci, který byl jako dítě hodně zvídavý. Padl také za oběť démonům, nebo se dostal z jejich ténat? Text by si zasloužil více vypilovat, některé slovní obraty se mi nezdají příliš pěkné, ale zřejmě za to může styl, s jakým je povídka napsaná... -- natahoval malý klouček své ručky přímo k otcovi neúprosně se dožadující jeho pozornosti, -- natahoval malý klouček své ručky přímo k otci neúprosně se dožaduje jeho pozornosti -- „A kde jsou ta opuštěná místa? Jsou vůbec v našem světě? “ vyptával se synáček dál. -- pozor na mezery navíc, všiml jsem si jich víc -- Třeba nevědomky… nic netušící. -- Třeba nevědomky a nic netuše. (pokud je myšlen právě člověk jako příklad v jedn.č.) -- Jak se člověk může ocitnout mezi démony nebo se jím sám stát? -- schází čárka před "nebo" v souvětí -- Démon pak ovládne tvoje tělo a z tebe se stane monstrum“ -- schází interpunkce na konci přímé řeči -- Zda-li je na místě démonů pouhá temnota a nic víc... -- Zdali ? -- Tam bude za jistě mnohem lepší počasí. -- zajisté ? -- Tam bude jistě mnohem lepší počasí. -- Jakoby mu ten jeho věčně ustaraný výraz našeptával... -- Jako by mu ten jeho věčně ustaraný výraz našeptával... -- našel jsem na netu několik pravidel o psaní jakoby/jako by: a) Pravidla českého pravopisu online): jakoby, např. byl jakoby u vidění (jako u vidění); ale dělal, jako by to neviděl (v 1. os.: jako bych to neviděl), b) podle článku z cyklu "Hříchy pro šíleného korektora" je dobré dosadit za: "jako by" slůvka: "jako kdyby" a tam, kde to nesedí (nezní) vložit "jakoby" dohromady Už mi z tohoto textu jde hlava kolem... Text píšu napotřetí a čtu jej snad po desáté... Hezký večer přeju a raději mizím! ;-)