|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303530 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Neocortext39 ::
| Tuhle: |
| |
|
|
Náhle slyším hudbu. Tedy myslím, že to je hudba, protože dokážu dát těm zvukům řád, smysl, duševně být v nich, součástí jejich vzájemné harmonie, být ve struktuře celku a vnímat materiál, kostru, drobné detaily, poznat duši oněch zvuků... Ale to teď není věru důležité. Zkouším naslouchat, abych alespoň zhruba určil směr, kudy se vydat ke zdroji. „Aha, tak třeba tudy,“ dodávám si odvahy a tím i zvědavosti, co dokáže ve správnou chvíli zabíjet. Nechvátám, spíš se ploužím, belhám, musím pomalu, opatrně, abych zas samou bolestí neomdlel. Za cesty zdravím ptáky sedící na anténách, na okrajích kolmých tunelů, těch sazí zkrvavělých cest ke zpopelnění, žehnám jim, a kdybych měl čas a dovolilo mi zdravíčko, kázal bych jim o tom všem, co jsem zažil, z toho bych vyvozoval duchovní ponaučení, rukověť životní nastínil, podobojí sloužil a naději rozdával na počkání. Ale nemohu. Jediné, co zbývá, je pečlivě naslouchat teď už všeobjímající hudbě – zřetelně slyším klavír, běh něčích prstů po rozvlněné hladině kláves.
Mé kroky směřují, i když bych měl raději popsat, jak se mé kulhání, sípání, hekání sune k jakémusi náměstí, i když bych měl spíše napsat k ploché střeše, terase s několika skleníky, okrasnými keři, zkrátka opočinkové zóně. Bylo by to nehodno poznamenání, kdyby na této plošině něco podivného nebylo; oním objektem mého zájmu byl, a pokud se budeme držet aktuality výpovědi, tak je instrument, klavír, u něho stolička, a na ní? Co nebo kdo sedí na sedačce? Nezúčastněný divák celé této podívané již tuší, kdo by to mohl být. Je jím můj tehdejší šéf, zadavatel úkolu, Seraf, z oční bulvy zrozený, jak jsem později zjistil, se třemi páry sněžných křídel složenými na zádech – to je vlastně onen znak, jejž jsem rozpoznal, on, můj zachránce a otrokář v jednom, ke mně zády obrácený, hraje na klavír tu jedinečnou, božskou melodii mámící mé smysly.
„Tak kdepak jsi mé bumbání? Trvalo ti dlouho ta výstup. Čekáš, že ti budeš tleskati? Jako v pohádce, milej zlatá, úkol a odměn, tak tak. Kde to máme, ukaž, dej, dej...“ vyslýchá, stále otočen ke mně zády. „Ahá, milostpanna mlčí, ano? Co to znamenalo, to nepovídání, he?“ Vystřízlivělý váhám, provinile, od oka nastřelený úsměv jako by chtěl říci: „Můj majitel tu není, a pokud náhodou je, tak na něj honem zapomeň, plantážníku!“, ale nic nepovím, budu se nadále culit. „Copak se tu děje? Je to ještě někdo?“ a v tu ránu se otáčí virtuosova sedačka. Hledí na mě, na stydlivku – nejen nahota mě označuje za nemístného. „Kde ten máš to pitíčko, mladej? Že tys to vy... vy... vy... obrátila do sebe. To, to, to se nedělá, víš?“ Kokokoktám, rudnu, protože nevím, co se bude dít, jaký bude následovat trest a tak dále, když najednou můj zadavatel vyhrkne: „Pokud jsi to vy... vy... opila, budu tě muset vy... vy... vypít. Co povídala? Ano, není jiného řešeního. Už mi to moc chybět mělo muset takto chlastát, ano? A teď se ani nepohni!“ třeštím na něj oči, už ho neposlouchám, jediné, co tak tak vnímám, je rytmus mých tepen – nepravidelný mathrockový dusot.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 9 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
