» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Charakter člověka je jeho osudem."

Hérakleitos

počet přístupů: 2141587

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303530 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Fantom Zlaté kapličky ::

phaint	publikováno: 11.11.2010, 9:04

Zase Fantom, co už u mě jiného. Kdysi jsme v kruhu phanatiků uvažovali, že když už Fantom Opery podpálil Palais Garniére v Paříži, proč by nemohl mít prsty i v požáru Národního divadla? A vzniklo z toho takové malinké psaníčko ...


	Od Vltavy se do ulic hrnuly husté chomáče mlhy. Ve vzduchu se vznášela typická listopadová zatuchlost a lucerny blikaly osamělým chodcům na cestu jako majáky. V této pozdní noční hodině vypadalo město ještě tajuplněji než kdy jindy. Panu Kremličkovi počasí nevadilo. Jako Pražák srdcem i duší by svému městu nevytýkal něco tak zanedbatelného jako trochu mlhy a deště. Ostatně, v Klášterní si před nástupem do služby dal řezané pivo, a tak měl sklon vidět všechno v lepším světle. Vincenc Kremlička byl důchodce, čiperný obtloustlý mužíček, jenž působil zcela neškodným dojmem, protože také zcela neškodný byl. Se všemi vycházel, uctivě zdravil, dovedl zažertovat, byl svědomitý, pořádný a mimo jiné měl přímo encyklopedické znalosti o divadle a opeře. Stručně a krátce, lepšího vrátného si nové Národní divadlo nemohlo přát. Do slavnostního otevření nového svatostánku českého divadla zbývalo posledních pár dní. Řemeslníci ještě pilně pracovali ve vnitřních prostorách a pan Kremlička měl z vrátnice téměř dokonalý přehled o všem, co se kde šustlo. Dnes si ještě nestačil ani pověsit vlhký kabát a už mu před dveřmi prošel noční návštěvník. „Dobrý večer přeji, mistře Alši,“ zahlaholil vrátný s hlubokou úklonou. „Na kontrole, na kontrole?“ Malíř, vytržený ze svého zamyšlení, vlídně nadzvednul klobouk a pokýval hlavou. „Tak, tak. Ale řeknou, Kremlička, proč oni sem chodí i v noci? Jdou a odpočinou si přeci trochu,“ domlouval vrátnému. „A to ne, mistře,“ vrtěl hlavou pan Vincenc, „tohle tady je moc velká vzácnost, než aby se to mohlo nechat jen tak. To já rád.“ A s těmito slovy otevřel uctivě hlavní dveře a vyprovodil hosta. Roztopil ve vrátnici malá kamínka a začal kontrolovat klíče, když v tom ucítil studený průvan. Překvapilo ho to, protože si byl jistý, že vchod zamknul. I to si jen mistr Aleš něco zapomněl, řekl si v první chvíli, a vykoukl ven. Muž, který tam stál uprostřed haly, měl plášť, klobouk vmáčknutý hluboko do čela a límec vysoko zvednutý. Při dnešním počasí to nebylo nic divného, ale i tak pana Kremličku zamrazilo v zádech. V té vysoké postavě s nachýlenými rameny bylo cosi výhružného. Pak muž promluvil. „Bon soir, monsieur.“ Znělý hlas měl tak zvláštní a přitažlivé zabarvení, až vrátného napadlo, že si z něj někdo z herecké kumpanie tropí šprýmy. Hbitě popošel k neznámému, a jelikož byl řádně vzdělaným mužem, odpověděl stejným jazykem. „Bon soir, monsieur. Vous desiréz...? Přejete si?“ zeptal se se svou typickou zdvořilostí, v níž se tentokrát odrážely i nejasné obavy. „Klíče od zdejšího archívu,“ oznámil mu muž v plášti prostě, „vím, že sem byl přestěhován už minulý týden. Je v něm něco, co hledám a nutně potřebuji.“ „A tak to ne, holenku,“ rozdurdil se pan Kremlička, „ to by to byl pěkný pořádek! Máte povolení, he? Nemáte! Takže přijďte, až ho budete mít. Skvosty našeho archívu nejsou pro každého, kdo si ukáže prstem.“ Neznámý pozvedl hlavu, do té doby skloněnou k hrudi tak, že mu krempa klobouku zcela zastiňovala tvář. Teď ji vystavil světlu a nebohý vrátný zjistil, že se dívá na bílou masku zakrývající téměř celý obličej. „Voici mon permission,“ zašeptal muž a z jeho hlasu šel strach. „Ten klíč, pane, a žádné hlouposti.“ Pan Kremlička roztřesenou rukou sáhl do skříňky, kde na temně zeleném sametu visely v řadách klíče ještě zářící novotou. Ten, který vzal, mu ze zvlhlé dlaně málem vyklouzl. „Co tam proboha potřebujete?“ zašeptal. „Vždyť to tam celé rozhrabete, pane. Třeba... třeba bych vám mohl nějak pomoci?“ Ochrana historických skvostů především, napadlo ho nesmyslně. Zpoza masky si ho změřily chladné a uhrančivé oči. „Někdy kolem roku 1786 zde Mozart během svého pobytu sepsal árii pro ženský soprán. Současníci o ní hovořili jako o hudebním zázraku a je dlouhá léta považována za ztracenou. Proskakují jen zmínky o tom, že má být zde. Chci ji.“ Vincenc Kremlička se roztřásl. Věděl, o čem je řeč. Věděl dokonce, kde je ukryt ten cenný rukopis. Ovšem věděl také, že má nevyčíslitelnou hodnotu, o niž by Praha tímto dnem přišla. „Žádné hlouposti, mon ami,“ vklouzl mu bez problémů do myšlenek muž v masce, „já umím ubližovat. Nechtějte, abych vám to předvedl. Máte deset minut na to, abyste mi ten zápis našel.“ Bledý a téměř zhroucený vrátný klopýtal vzhůru po schodech se svou ztělesněnou hrozbou v zádech. Plakal. Jednak proto, že se bál a nepatřil k hrdinům, a jednak proto, že jeho přičiněním z Národního divadla zmizí jeden z jeho největších pokladů. Na Francouze jeho zármutek žádný zvláštní dojem neudělal. Když konečně sevřel v prstech zažloutlé notové listy se spěšně načmáranými notami, vydechl úlevou. Prohlédl si partituru se zaujetím znalce. „Nádherné,“ zašeptal, „nádherné.“ Pak vzhlédl ke Kremličkovi. „Nemáte proč truchlit,“ řekl, „tento skvost vložím do hrdla, které si ho plně zaslouží.“ „Foersterová?“ posmrkl si zdeptaný vrátný, „Mutti? Madam Gonzagi? Nebo snad de Mornayová? Muž v masce se hrozivě napřímil. „Daae. Christine Daae,“ odtušil ledovým hlasem. „Tu dámu neznám,“ zamyslel se pan Kremlička. „Kdepak zpívá?“ „La Garniére.“ „Nesmysl,“ dovolil si nerozumně oponovat vrátný. „La Carlotta je tam nejlepší. Počkejte...“zarazil se ve svém zaujetí pro věc. „Nebyla tam kdysi sboristka tohoto jména? Hvězda jednoho večera. Daae, to je ono! Otec houslista, že je to tak??“ V nadšení z toho, že odhalil pravdu, zapomněl pan Kremlička na svou nezáviděníhodnou situaci. „No ale to nemyslíte vážně, že by to kuřátko mělo dostat něco takového do rukou?“ Pobaveně se zasmál a pohlédl na svůj přízračný protějšek s dobráckým úsměvem. Okamžitě mu došlo, že muž se jeho poznámkou nebaví vůbec. Bylo to také to poslední, co kdy panu Kremličkovi došlo. O chvíli později se archív divadla rozzářil jasně oranžovými plameny, které rychle polykaly stohy papírů kolem. Mezi nimi ležel pan Kremlička a vypadal jako by spal. V klidném spánku mu ale zřejmě bránila smyčka těsně utažená kolem krku. Maskovaný muž se naposledy rozhlédl po místnosti. „Já ti dám kuřátko!“ zamumlal. „Ale stejně, neměl jsem se tak rozčílit. Bůhví, jaké další věci by se tu daly najít.“ Zamkl za sebou dveře a seběhl po schodech do přízemí. Klobouk stáhl hlouběji do čela a plášť přitáhl k tělu. Už už vycházel na ulici, ale vrátil se a na pult vrátnice spořádaně položil zlatý klíček od archívu Zlaté kapličky. Přece jen, slušnost je slušnost.


celkové hodnocení autora: 97.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 12		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 14		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kaileen	13.11.2010, 19:54:59

Odpověď na příspěvek od uživatele: Kaileen* ze dne 13.11.2010, 11:16:46* Neměla jsem na mysli zrovna kurzívu ;-) Ono by stačilo, kdyby za tím byl dovětek "pomyslel si" nebo něco v tom smyslu, to by stačilo, každý by to pochopil. Jen na místech, kde tyto dovětky nejsou zrovna to pravé z hlediska autorova citu k textu, tam vrazit kurzívu nebo to nechat samostatně stát na volném řádku, to každý pochopí a efekt je stejný.

Kaileen	13.11.2010, 11:16:46

Ahoj, tak kde začít? Líbí se mi jednoduché výstižné popisy, ať už atmosféry nebo pana Kremličky. Co se mi hodně líbilo, tak ta kratičká rozprava mezi vrátným a malířem. Akorát se musím přiznat, že na konci mi nesedělo závěrečné zavrčení fantoma. "Já ti dám kuřátko!" zamumlal. - potud jo, ale to ostatní se mi zdá moc dlouhé na mluvení. Buď to zkrátit na něco "údernějšího" nebo to nechat pouze jako jeho myšlenku, když sbíhá po schodech, což by mi přišlo přirozenější, že si v duchu nadává, že se nechal vytočit. Ale to je na tobě, ty jsi autorka. Celkově je text čtivý, jak už je už tebe zvykem.


ze dne 13.11.2010, 16:51:25
phaint: Díky ;) To víš, já dám raději přímou řeč, jen abych se vyhnula kurzívě :))

Doll	11.11.2010, 11:21:00

Já jsem fantoma operu četla minulý rok na dovolené a jsem z něj úplně nadšená!!!! Tvoje povídka je taky celkem čtivá, ale možná by to k tématu mysteriózního fantoma a jeho nevysvětlitelných zločinů chtělo udělat hutnější atmosféru a možná přidat i pár prvků hororu, nečekaná překvapení, překvapivé rozuzlení, náznaky nezřetekných stínových postav a děs z odporně zdeformované tváře, která se skrývá pod maskou . . . No jo, to ze mě mluví zase ta zarytá hororista. :)


ze dne 11.11.2010, 12:02:31
phaint: Tak téma "Fantom Zlaté kapličky" by se samozřejmě dal rozpracovat na mnohem větší formát. Ale měla jsem chuť na něco malinkého a fantomovského. Psáno to bylo jako taková trochu sadomasochistická snaha v sobě ututlat vášně, které ve mně probudilo fantomovksé téma ( marná psaní snaha ...)

Šíma	11.11.2010, 11:16:01

Zdravím! Pěkný příběh. Hezky se čte a je v něm notná dávka tajemna, či takové té neútěšné a pochmurné atmosféry (jak snad ve "Fantomovi" má být). Také nás kdysi ve škole učili, že Národní divadlo zapálil jeden z klempířů - kteří dělali nějaké práce na střeše, tuším to byly okapy - a zapomněl někde na střeše uhasit v železném koši (či nádobě) oheň, který používali k nahřívání kovů. A bylo to... Divadlo pak hořelo jako svíce a dočista shořelo. Nebýt oné sbírky na jeho obnovu, kdo ví, jak by to dopadlo. Tato určitá satisfakce se mi líbí, přestože (byť jen čistě) fiktivně osvobozuje nebohého dělníka, který na té střeše dělal nejspíš od nevidím do nevidím... Také mě napadlo, proč by i české národní divadlo nemohlo mít svého Fantoma? ;-) Čeho jsem si všiml? -- „Mutti? Madam Gonzagi? Nebo snad de Mornayová? -- uvozovky na konci jsou pryč -- „La Carlotta je tam nejlepší. Počkejte...“zarazil se ve svém zaujetí pro věc. -- schází mezera mezi přímou řečí a uvozovací větou (drobnosti) Takže tak... Slušný Fantom, který za sebou zamyká a věší klíček na háček! Charakter se nezapře! Líbilo... ;-)


ze dne 11.11.2010, 12:10:54
Šíma: ;-))) Fantom je pro mne více "kavalírem", kdežto Fantomas... Pěkný vychytralý lump s přehršlí ironie sobě vlastní... Ale Fantomase jsem kdysi opravdu hltal, hlavně ve filmech s tím slavným francouzským hercem (měl skoro holou hlavu)... Louis de Funes... Jo! ;-))) Takže se klaním Fantomovi i Fantomasovi! ;-)))


ze dne 11.11.2010, 12:06:09
phaint: Jsem ráda, že se líbilo navzdory nevychytaným mouchám :) Zaobírám se myšlenkou zmapovat požáry evropských divadel na konci 19. století - jistě by se podle toho dal zrekonstruovat pohyb Fantoma Opery Evropou :)) A to ani nemluvím o tom, že ve chvíli, kdy se ze scény jakože ztrácí Fantom (podle Lerouxe umírá na zlomené srce), tak se v Paříži objevuje ... Fantomas! To je teprve téma na román :)))

Carolina	11.11.2010, 10:48:58

mě se příběh líbí, Fantom sice v této povídce je o něco dříve než byla vytvořena jeho podoba, ale zase jak píše phaint, v knize byly popsány události o 30 let dříve.


ze dne 11.11.2010, 11:52:15
čuk: Knihu jsem nečetl a automaticky mi to psalo klempýř místo klempíř. Omlouvám se.

čuk	11.11.2010, 9:03:21

Fantom opery (postava z Lerouxova románu z roku 1909, muzikálu nebo filmu) zavítal v povídce do Prahy a choval se podle svého charakterového profilu. Zde se dovídáme jeho fiktivní motivaci. Kremlička Fantoma popudil odsudkem jeho idolu. Text je varianta tematiky:"nalézejme skryté přičiny jiné než ty oficiální" Pokud se děj povídky děje v roce vyhoření Národního divadla, pak zde působil Fantom dříve než se se objevil ve veřejnosti, tedy před vytvořením jeho literární podoby Gastonem Lerouxem. Povídka je solidně psaným hororem, očišťuje údajné žháře - klempýře. Plné vychutnání je však možné při znalosti souvislostí a reálií ve výšeuvedených uměleckých dílech.


ze dne 11.11.2010, 9:21:34
phaint: Snažila jsem se udělat si trošku srandu z Fantoma, kterého jinak beru velmi vážně. Samozřejmě chápu, že kdo neví, o čem je klasický román, nebude z tohohle žertíku nijak nadšený. Nicméně - Leroux ve své knize sám píše, že popisuje události, k nimž v Opeře došlo před nějakými 30 lety - proto jsem si dovolila nechat fantoma zplundrovat i naši Zlatou kapličku. Časově by na to byl pořád ve formě ... :)