|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39666 příspěvků, 5755 autorů a 391125 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Opuštěné hřiště ::
|
| |
|
|
Soumrak se pozvolna snášel na hřiště. Byl čtvrtek a nikdo už tu nebyl. Pouze rozvrzaný kolotoč, houpačka s oprýskaným lakem a pár uboze vypadajících průlezek. V širokém okolí nebylo ošklivějšího místa.
Vyvrácená konstrukce klasického kovového oblouku na přelézání, dříve zářivě modrá, nyní rezavě kovová, skřípěla ve větru a z horní části na zem v pravidelných intervalech padaly kapky lepkavé mazlaviny. Na zemi se mezi trsy povadlé trávy, nevábně vzhlížejícím bahnem a psími výkaly tvořila malá slizká loužička. Houpačka se sedátky plnými vyžvýkaných žvýkaček, upatlaná od lecčeho, odřená a polámaná, se s mohutným lomozem přehoupla na druhou stranu. Kolotoč s orvanými sedátky, točnou mohutně skropenou zvířecí močí a držadly omotanými pavučinou se s rachotem otáčel kolem dokola. Bylo chladno.
Mezi všechen ten hluk zasvítily pouliční lampy a nechaly tak padnout stín právě příchozího do míst, kde se pod nánosy páchnoucího bláta nacházely lavičky. Obrovitý stín patřil nevelké panence, která se svou odřenou tváří, zpola vypadanými vlasy a jen jedním očíčkem, vypadala na tomto místě neuvěřitelně půvabně. V malé ručičce svírala tlustý zrzavý pramen... A jedna lampa zhasla.
Další den
Michelangelo bloumal vlahým ránem. Hledal stopy ranní rosy a inspiraci pro své bádání. Ruce vražené hluboko do kapes a na obličeji svůj obvyklý zpupný a rádoby nevypočitatelný výraz. Rád si hrál na zhrzeného a nepochopeného. Odrůstající ofina trochu mastných černých vlasů mu padala do čela a jelikož vládlo bezvětří, chtě nechtě musel čas od času hlavou pohodit, aby vůbec viděl na cestu.
Klopýtavě spěchal ulicí, neobratně se vyhýbal kolemjdoucím a příliš hlasitě funěl. Postarší obyvatelé města se zastavovali a mladíka sledovali s křižováním a nechápavými pohledy. Jenže jemu to bylo jedno. Spěchal stále víc a víc, hlavně pryč od civilizace!
Jako ve snu proběhl náměstím, pokračovat přes most, v postranní uličce málem srazil k zemi bělovlasého pána o holi, jenž jej doprovázel hlasitými nadávkami a tichými kletbami. Ale ani o tohle se Michelangelo nestaral. Už dlouho čekal na tu chvíli, která přišla právě teď.
Tu noc spal velmi neklidně, večer před tím spřádal plány a touhy. Vlastně chtěl být pryč jen den, nicméně cítil nutkavou potřebu se se svým výletem nesvěřovat rodičům. Prostě vstal za svítání, prosté, že? Urychleně se oblékl a jako správný rebel zvolil jako únikovou cestu okno. Nevěděl kam jde a kdy se vrátí, ale připadal si nepopsatelně svobodně.
Po nějaké době dorazil do té horší čtvrti. A za ní, přes mohutné neupravené křoví, uslyšel hlasy – pláč, smích, ze kterého šel děs a výskání. Rozhodl se zjistit více. Topornými pohyby opatrně rozhrnul nejbližší větve a prosmýkl se za křivení tváře od nepříjemného odírání trnů za porost.
Musel si dvakrát nebo třikrát překvapeně promnout oči jak nemohl uvěřit. Skutečně je to dětské hřiště a na něm si skutečně hrají dospívající? Čekal by snad cokoliv, jen ne tohle. Ohromeně stál a nevěděl, co si má myslet. Snad to bylo tím, že od rána nic nejedl a teď má halucinace? Pokoušel se několikrát štípnout, ale ani tohle nepomáhalo. Rezignovaně se usadil na lavičku.
Zrzavá drobná dívka si nevšímala jásajících na kolotoči a na houpačkách a rádoby zamyšleně přisedla na lavičku vedle Michelangela. Chvíli křečovitě zatínala dlouhé hubené prsty v pěst a těkavě se po očku dívala na svého souseda. Ten si jí zprvu snad ani nevšiml, hluboce zabrán do svých úvah – to hřiště se zdálo být ideálním místem pro mladého „badatele“. Ponořen do svého světa nevnímal dívčino šťouchání ani potutelné pohledy. Až se prstíkem trefila přímo pod žebra a on úlekem nadskočil.
„Co to děláš?“ vyjekl popuzeně a tvář se mu zkřivila vztekem.
„Nic,“ opáčilo děvče s nevinným úšklebkem. Zkoumavým pohledem si Michelangela prohlédla od hlavy až k patě, obzvlášť důkladně prozkoumala jeho oválný obličej se zhrublými rysy. On její pohled opětoval – docela se mu ta holka zrzavá líbila, včetně úzké jizvy na krku, rozcuchaných vlasů a poněkud kalných (ale přesto půvabných) očí.
„Tak proč si nesedneš jinam?“ procedil skrz zuby, stále ještě zmítán nevolí. Klouby na prstech mu bělely, jak je usilovně zatínal v pěst. Snažil se potlačit silně stisknuté zuby, usilovně jimi skřípěl a zhluboka oddechoval – pro uklidnění. Dívka se ironicky zasmála.
„Protože já sem patřím a tudíž můžu sedět, kde se mi zlíbí,“ podotkla povýšeně. „A mě se to líbí právě tady.“ Dodala věcně.
„Ale mě se to nelíbí,“ zavrčel Michelangelo. „A propos, seděl jsem tu dřív než ty!“ Ale děvče se stále nemělo k odchodu, ba naopak! Zdálo se, že se královsky baví. Posunula se ještě blíž ke svému nevrlému společníkovi. A rozverně začala konverzovat na poněkud odlišné rovině než dosud.
„Já jsem Fia,“ vycenila bílé zuby, které dávno pozbývaly lesk. „A ty jsi Michelangelo.“ Namířila na něj k jeho obrovskému překvapení dlouhý hubený ukazovák. Pobaveně se rozesmála nad jeho těžce nechápavým výrazem. Začínal tušit, že tady není něco v pořádku. Rozhlédl se po hřišti a s notnou dávkou nelibosti shledal, že všichni přítomní jsou jaksi... Strojení. Mechanické pohyby doprovázelo skřípění prolézaček, namáhavé oddechování i neupřímné vrčení. Michelangelo se nevědomky otřásl odporem. Nemohl si však nevšimnout, jak jej Fia posměšně svazuje pohledem.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
79.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
