|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303530 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: We are the greatest III., kap. 2 ::
Ještě před dvěma měsíci jsem měla jasnou představu toho, jak zakončím plánovanou trilogii WATG. S dnešní publikací už si nejsem tak jistá. Místo toho, aby příběh podléhal mně, tak spíš já podléhám jemu. Tudíž netuším, jak to celé dopadne, nemyslím teď s příběhem, ale se mnou, jestli mám vůbec dostatek odvahy to celý po tolika letech (4) dokončit tak, jak jsem si tenkrát naplánovala. Já se změnila, postavy se změnily, můj styl se změnil..
Před dvěma lety jsem na sebe měla větší nároky než před čtyřma, ale ne takové jako dnes. A právě to mě hodně od psaní odráží a jsem z toho špatná. Tak pro mě udělejte, moji milí a přeživší čtenáři, prosím, dnes jednu věc - trošku odhlédněte od chybek, nemyslím snad ani gramatických (asi po padesátem přečtení tam doufám žádné nezůstaly), ale stylistických. Tedy případných nedostatků apod. Protože jinak mi bude trvat napsat jednu kapitolu ne 3, ale tak asi 16 měsíců...
Děkuji tímto všem, co se jakkoliv podíleli na vytváření či úpravě týhle věci, nebo ji čtou z vlastní vůle (či pod mírným donucením :-)). Především hajpovi, který, ať si to třeba neuvědomuje, byl hlavním hybatelem a následně obrovským inspirátorem a podporovatelem. Dále tu jsou amazonit, aildrin, Charlotte, sirrael, Maki a Kačka, od nedávna m2m, pak moji čtenáři - Šíma, BaD, Magda, (jakej magor pojmenuje svý děti po postavách z knížky? Mojí? :-D), Světla, Petr, David. Taky velké dík těm odpadlíkům, kteří to vzdali díky mým neuvěřitelně dlouhým publikovacím prodlevám :-) A úplně nejposlednější dík těm, kteří tohle kdy na saspi publikovali, hlavně těm, kteří byli schopni přimhouřit občas oko, protože věděli, jak moc mi na tomhle záleží, a že i když občas spolkli nějakou rejpavou poznámku a přilepšili, já stále měla díky jejich hezkým slovům chuť psát dál a zdokonalovat se :-) A všem nezmíněným se převelice omlouvám.
Už mlčím.
Enjoy, darlings =*) |
| |
|
|
We are the greatest III., Kapitola 2. To já ne, to on
Očekávaný dotyk nepřicházel. K tomu, aby se zhmotnili na tom samém místě, potřebovala fyzický kontakt, byť by na ni měl sáhnout pouhým článkem prstu. Tím by ji k sobě v nekonečném prostoru umožňujícím teleportaci připoutal.
Nick se místo toho jen nepatrně pousmál. Škodolibý úsměv nevěštil nic dobrého.
„Měla sis vzít něco teplejšího, vyrážíme do terénu,“ prohodil sladce při pohledu na tričko s krátkým rukávem a černé, slabé šusťáky.
„Jdeme trénovat,“ nechápala Jana. Stoprocentně použil právě toto slovo. „Nebo sis to snad rozmyslel?“
Pohledem ho vyzývala, aby si přestal dělat legraci, chytil ji za paži a společně se přenesli na základnu. Záhy si uvědomila, že si ji Nick s neskrývaným očekáváním pobaveně prohlížel.
Jana hlídkovala naposledy před několika lety, kdy ji ještě nikdo nepovažoval za nepostradatelnou. Každý byl nahraditelný, jenže někoho si mohli dovolit postrádat o něco méně. Ona se bez většího úsilí zařadila právě do druhé skupiny.
Zírali na sebe snad celou věčnost, přesto by odpřísáhla, že ručička na nástěnných hodinách se pohnula téměř neznatelně. Jen ten tikot najednou naplnil celou kuchyň.
Když už se ticho nedalo snést, vykulila Jana oči jako malé dítě, které přišlo o nejoblíbenější hračku. Utopena ve své hlavě vyhrkla nejméně očekávanou otázku.
„Jsem nahraditelná?“ zeptala se hloupě.
„Každý je nahraditelný. Tak se přestaň tak blbě šklebit a následuj mě.“
Jana užuž zvedala ruku, aby se ho chytla, ale jediným gestem ji zarazil uprostřed pohybu, proto ji zase poslušně spustila podél těla. Takhle trapně si nepřipadala už dlouho.
„Používej mozek a instinkt. Bejt tebou bych si pospíšil, dokud je stopa ještě horká,“ ignoroval její nevyřčené připomínky a na místě se rozplynul.
Žárovka nad linkou podivně zablikala.
„A jak asi?“ zavolala ještě rozčíleně do prázdna, ačkoliv Nick už ji nemohl slyšet. Jasně, jinými slovy skoč a plav! Mám toho plný zuby!
Nic se za celý rok nezměnilo. I přes markantní rozdíly v přístupu k žákům ji každý opomíjel. V Karlových Varech se cítila sice o něco lépe, přesto se nemohla zbavit nálepky nepohodlná. Stala se jakousi výjimkou, k níž většina lidí v Řádu přistupovala s jistou odměřeností.
Ano, zemřelo kvůli ní hodně vysoce postavených lidí. V tom případě se jí ale měli zbavit hned a tím zamezit předvídatelným následkům.
Zakroutila hlavou ve snaze zbavit se dotěrných myšlenek a neochotně se odhmotnila, aby se Nicka pokusila v záplavě ničeho vystopovat. Podobně se kdysi Elita napojila na přenosovou stopu Tomáše a jiných členů, čímž se dostala přímo ke zdroji svých tužeb, totiž k tělesné schránce schopné cestovat mezi realitami.
Když to umí ty bestie, zvládnu to líp, prolétlo Janě odhodlaně hlavou, než ji do sebe přijala nicota doprovázená ohlušujícím tichem.
Stejně jako každý jiný přenos, i tenhle v ní vyvolal pocit dávení. Žaludek se jí stáhnul strachem. Co když nedokáže Nicka v nekonečné záplavě ničeho najít? Bezmocnost se znásobila díky sevřenému hrdlu.
Víc než po nalezení správného místa pro zhmotnění zatoužila po pevné půdě pod nohama. Z dřívějška v ní utkvěla představa, že po rozložení svého těla na mikroskopické částice nebude schopna je poskládat zase dohromady.
S tím okamžikem přišla i závrať a neohraničený prostor jí umožnil proniknout zpátky do reality. Konečně mohla do plic nahnat tolik chtěný a postrádaný kyslík. Zatřásla se a naběhla jí husí kůže; podzim se předváděl ve své kráse.
S nevelikou nadějí na nalezení Nicka se zběžně rozhlédla. Ocitla se v dlouhé, rovné ulici lemované starými činžovními domy, na jejichž stěny vrhaly pouliční lampy beztvaré stíny. Nepřirozené ticho v ní probudilo ostražitost. Jedna z hlavních silničních tepen Prahy zela prázdnotou.
Náhoda, nebo si jen někdo nepřál svědky?
Zavřela oči s cílem se alespoň pokusit o zachycení jakéhokoliv spojení s Nickem. Pokud jeho mysl nebyla momentálně k tomuto způsobu komunikace otevřená, neměla šanci do ní proniknout.
Díky, Nicku, fakt podržíš.
V Janě rostl nepříjemný pocit. Zaznamenala slabé stopy cizí energie a to nikdy nevěštilo nic dobrého. Mohl ji jen zkoušet a schovávat se někde poblíž?
Přenos momentálně nepřicházel v úvahu. Měla pocit, že další vynoření z té svírající hlubiny už by nezvládla. Přímo panicky se bála uvíznutí v prostoru, odkud by se nedokázala vynořit zpátky na povrch.
Mrazení v zádech nemusela způsobovat jen pronikavá zima. Znovu se rozhlédla po ulici, jestli jí něco neunikalo. Bližší konec ulice ústil do parku a na ten druhý nedohlédla, ulice se stáčela neznámo kam. Ani jedna skutečnost ji moc nepotěšila; žádná úniková cesta na dohled.
Opřel se do ní chladný vítr a čechral jí dlouhou ofinu. Ruce si překřížila na hrudi a zavrtala se do vzpomínek.
Bývalo samozřejmostí někomu přispěchat na pomoc. Všechny ty hodiny strávené hlídkováním a napjatým očekáváním, jestli se někdo neobjeví v nebezpečí, z něhož by ho mohla dostat. Ať už se jednalo o obyčejné zlodějíčky, úchyly, vrahy nebo lidi toužící po jiných věcech, neměla strach se jim postavit. Dostala dar a tak ho chtěla využívat k vytváření lepších podmínek pro obyčejné lidi.
A pak, z ničeho nic, z ní jedna strana udělala lovenou zvěř a druhá strana oběť, kterou je třeba chránit. Z hlídek se staly tréninky na území zabezpečené základny, kde nehrozilo větší nebezpečí. Sem tam si zlomila zápěstí, seřezali ji, zmlátili, ale to vše se dalo lehce zahojit. Nikdo Janu nechtěl ve skutečnosti zabít, jen vycvičit k dokonalé sebeobraně a ke zvládnutí jejích abnormálních schopností.
Skutečnost ale přinášela jiné podmínky. V opravdovém boji tělo zalije strach, díky němuž se do krve vyplaví adrenalin. Ten zvýší energetický potenciál a tím i šance na přežití, případně na výhru v souboji s démony.
A tady máš to nedostatkový zboží, seřvala se Jana v duchu přemýšlejíc o narůstajícím strachu. Tenhle ironický tón si šetřila pro Nicka. Nevydržela napjetí a chtěla odlehčit situaci. Třeba se přece jen někde objeví a zasměje se špatnému vtipu. Nic takového se ale nestalo.
Někde v dáli zatroubilo auto. Jana sebou škubla, až se musela zasmát absurditě situace. Byla vystrašená víc, než když stála tváří v tvář smrti. Když se dívala do očí svého zploditele a vraha.
Kam ses mi ztratila, Jano? Čeho se tak bojíš? Vždyť znovuzrození je přece bolestivější než umírání…
Povzbuzena svými úvahami se pomalým krokem vydala k parku doprovázena vlastním stínem. Obtáčel ji stále dokola jako tajemný ochránce. Zírala do země a snažila se obrnit proti chladu.
Z bloumání ji vytrhl jakýsi zvuk. Otočila se za ním a nevěřícně vytřeštila oči.
Říká se, že nejhorší zločin je zločin spáchaný na dítěti. Hned další v řadě stojí ublížení starým lidem a v závěsu za tím ženám. Naopak takové zabití muže vnímáme téměř jako samozřejmost, něco, s čím se setkáváme takřka každý den.
Proto Janu tolik zděsil pohled, který se jí naskytl. Jen pár desítek metrů od ní se náhle objevila vysoká, mohutná postava svírající v ruce mladičkou dívenku. Pod kápí tmavě modrého pláště se skrýval muž s dobrými dvěma metry. Hrubou silou s ní mrsknul o zeď jako s hadrovou panenkou. Nestačila se ani zhroutit do mdlob. Přichytil ji za rameno a do čela jí zatlačil prst. Dlouhým nehtem přitom protrhl slabou kůžičku a zaryl se do masa.
Pramínek krve stékající po čele oněmělé dívenky, z níž strach tryskal v proudech, v Janě evokoval rychlý sled asociací. Nepřemýšlela nad tím, co dělá. Její bytost prostoupil silný emoční zážitek.
Zbavila mysl všech přebytečností a stala se volnou. Celým tělem vnímala úzkost i radost lidí. Emoce, z nichž se stal nevyčerpatelný zdroj síly. Krví kolovala čistá síla; naplňovala ji odhodláním a důvěrou ve své schopnosti.
Čas se zastavil. Viděla před sebou děsivý obraz znázorňující nevyvážené síly boje bezbranného mláděte proti hladovému samci. Takové dítě musí mít neporušenou tepnu nasáklou energií; už se na ni stačilo jen napojit a nakrmit se.
Výjev zase ožil.
„Hej!“ okřikla muže, čímž si získala jeho pozornost.
Opřela se o sloup a snažila se působit otráveně, aby udělala dobrý dojem. Jakmile by projevila svou vnitřní nejistotu, odhalila by mu snadno porazitelného soupeře.
„Nech ji jít,“ poručila stejně pevným hlasem.
Muž se zastavil v půlce pohybu a obrátil k ní hlavu. Kápě mu přitom sklouzla na záda, kde zůstala poslušně ležet.
Působivé.
Dívala se teď do očí plnokrevného démona. Jeho hlava, nebo spíš to, co z ní zbylo, měla jen málo společných rysů s tou lidskou. Chyběl jí kus pravé tváře a v místě oka se tkvěla zanícená, oteklá rána nasáklá krví. Přes druhou tvář se mu táhla hluboká jizva až k nepřirozeně tenkým rtům, ze kterých vyčnívaly malé, ostré zoubky. Holá, nažloutlá lebka, na níž dopadalo světlo pouliční lampy, potetovaná nejrůznějšími ornamenty, se nepřirozeně protahovala.
Usmál se. Jizva poskočila o něco výš.
„Vydrž, hned jsem u tebe. Jen tu dodělám nějakou práci.“
Než se stačil otočit zpátky k rozdělané práci, Jana se odlepila od sloupu a za chůze pokračovala v dialogu. Udělal jednu zásadní chybu – odsunul ji na druhou kolej.
„Mně se čekat nechce.“
„Rušíš mě. Vodprejskni, než se ti něco stane,“ vybafl výhružně, ohrnul ret a vycenil ostré zoubky jako vlk připravený k útoku.
„Co mi uděláš, unudíš mě k smrti?“
„Řekl jsem vodprejskni!“ zařval vztekle. Rukou, kterou mačkal dívčino rameno, mávl směrem k Janě. Dívenka přišla o jedinou oporu a podlomily se jí nohy. Svezla se po stěně k zemi. Konečně přišlo milosrdné bezvědomí. Čím míň si toho bude z dneška pamatovat, tím líp.
Podobný útok se dal očekávat. Obyčejná tlaková vlna snadno odklonitelná energií stejné konzistence. Nemusela se ani příliš namáhat. Pro efektnost máchla rukou, přestože by se nemusela ani pohnout, stačila pouhá myšlenka.
Vzápětí se ozval zvuk tříštěného skla a kvílení pneumatik. Síla nárazu odmrštila nejbližší zaparkovaná auta doprostřed silnice a vysklená okna vytvořila v okolí mozaiky ze střepů.
Bezpečnostní systémy začaly pohotově spouštět alarmy. Různorodé melodie se smísily a hlasitě se začaly šířit celou ulicí. Nikdo se neobjevil, nikdo zvědavě nevyhlédl z okna. Záhy si uvědomila, že se nachází na předem připraveném místě, magicky vyčištěném. To, co se tu mělo dít, mohli vidět jen jeden člověk a jeden démon.
Kolem Jany se na vteřinu rozzářila rubínová blána. Koncentrovaná energie vystřelila proti démonovi. Rudé tlumené světlo v mžiku pohaslo.
Kousky skla se proměnily v písek a vítr je odvál pryč.
„Hajzle,“ ulevila si sama pro sebe. Démon do sebe vtáhl Janin nejsilnější a zároveň elegantně jednoduchý útok.
Vteřinu se nic nedělo. Oba se na sebe zkoumavě podívali a Jana i přes vzdálenost několika metrů viděla nevraživý výraz, co se mu usadil v obličeji. Dopustila se obrovské chyby, když mu svým zamyšlením poskytla náskok.
Záblesk oslnivě smaragdového světla. Ucítila slabé vibrace ještě před tím, než se do ní paprsek zavrtal, prohnul ji v pase a odmrštil. Rozdrásala si záda do masa o kamenitý povrch chodníku.
Pálivá bolest. Mnohem horší než při zlomení kosti. Vykřiknutí utlumila prokousnutím vlastního rtu. Na jazyku ucítila teplou krev podivně nahořklé chuti.
Skvělý. Takže zmutovaný bestie z Elity mě nedostanou, ale nějakej trapnej pořízek jo, parádní. Díky, Kayi, za všechny nový schopnosti, nejspíš mi budou hodně prospěšný.
Musela se přemoci a překročit vlastní hranice schopností, protože se k ní řítil další, tentokrát průzračně stříbrný paprsek. Vytvořila se kolem něj mihotavá vlna způsobená žárem. Ten ji měl každým zlomkem vteřiny sežehnout na popel…
Ačkoliv to nikdy předtím nezkoušela, nastal nejvyšší začít překonávat své limity. Vzpomínka na Kaye v ní vyvolala pocit důvěry v sebe sama. Aktivovala co nejsilnější ochranný štít a stáhla ho k tělu, aby ji neznervózňovalo modravé světlo, které produkoval. Pak si v duchu živě představila dýku. Soustředila se na její jílec, jejž obtáčelo hádě. Z jeho otevřené tlamy vycházela krátká ostrá čepel ve tvaru jazyka.
Ponořením se do nižší vrstvy reality splynula s okolím, přesto stále dokázala vnímat skutečnost. To byl jediný Janě známý způsob, jak se stát neviditelnou. Většina magické komunity o téhle přechodné sféře mezi světem a prostorem umožňující přenášení nevěděla, jednoduše se potopili hluboko ke dnu. Hladina nikoho nezajímala - to byla chyba.
Stříbřitý paprsek prošel skrz její částečně rozložené tělo a zavrtal se do chodníku. Vnější realita nemohla svými imaginárními smysly vnímat to, co se před ní zdárně ukrylo.
Jana do nekonečné hlubiny ponořila jen svou ruku. Zbytek jejího těla zůstal ve vyšší sféře poslušně skryt před světem. S naprosto jasným obrazem dýky v hlavě sevřela dlaň.
Nic se nestalo.
Odlepila od sebe prsty a vdechla obrazu věrnější barvy. Zašátrala a náhle ucítila v ruce chladný kov rukojeti. S pocitem výhry ji promnula v prstech. Teď už v cestě nestála žádná překážka. Stačilo už jen nechat představu oživnout a nádherná dýka se společně s Janou zhmotnila zpátky v realitě.
Sama tomu nevěřila. Skutečně vytvořila dýku, věrohodnější kopii její fantazie. Krátká čepel se zaleskla ve svitu lamp a Jana si dala záležet, aby to démon viděl.
„Evidentně nebudeš tak odolný proti vykuchání,“ prohlásila varovně a bezcitně se zasmála. Démon na ni fascinovaně civěl; neměl tušení, čeho se stal právě svědkem.
Jana se vůlí přiměla přeměnit ukrutné pálení zad ve snesitelnou bolest. Několika rychlými kroky překonala vzdálenost, která je od sebe dělila; potom naučeným pohybem napřáhla ruku a krátkou čepel mu zabodla do krku. Nezmohl se na jediný odpor; podřadný zástupce lidské rasy, ještě ke všemu ženského pohlaví a mladého věku, se stal příčinou jeho smti. Jak ponižující.
Ozval se překvapený výkřik. Dívala se mu přitom do očí a měla pocit, že je už někde viděla. Vpily se do ní černé, úzké panenky lemované temně žlutými duhovkami. Bělmo začalo tmavnout.
Z těch očí vyprchával život.
Minula tepnu, ale ochromila ho natolik, že mohla vpád zopakovat. Kluzká čepel obalená rubínem vklouzla znovu do rány a tentokrát zasáhla cíl. Krev v intervalech zkrápěla Janinu ruku a stékala na chodník, kde vytvářela nepravidelné mapy.
Podruhé vysunula dýku, která s řinkotem spadla na zem. Vztyčila prsteníček a vrazila mu ho do rány. Nakrmila ho tolik kýženou, ale ničivou potravou. Zbavovala se tak i všech negativních emocí nahromaděných za poslední týdny. Očisťovala svou mysl od nánosů nenávisti, strachu a úzkosti. To vše vyplavila do jeho krevního oběhu, čímž ho zahubila zevnitř.
Jakmile jeho tělo prošlo tím sáhodlouhým, několik vteřin trvajícím procesem tlení a konečně se proměnilo v prach, přiskočila s bušícím srdcem k dívence. Záhy zalitovala prudkého pohybu a přes zuby zasyčela bolestí. Do zkrvavených zad se jí pravděpodobně přiškvařily cáry roztrhaného trika.
Zkontrolovala základní životní funkce. Dívenka pravděpodobně neutrpěla žádná vážná zranění, jen byla šoku. Řekla by jí nejvíc dvanáct let. Opatrně ji nadzvedla a hned si vynadala, že si předtím neotřela ruku potřísněnou krví alespoň do kalhot. Omylem se jí podařilo zašpinit její bleďounký obličej a oblečení.
Co teď?
Vždy, když na hlídce někomu pomohli, obvykle zavolali na služebnu kvůli odklizení těla agresora, pokud jej nedokázali sami zlikvidovat. Ti už se pak o oběť postarali. Nejdůležitější bylo vypořádat se s pamětí. Zásahy do vzpomínek napadených a případných svědků se staly základem k uchování tajemství magie před širokou veřejností. A také sloužily ke zmírnění traumatických zážitků. Ty sice nešly odstranit z mysli zcela, přesto se Řádu celkem slušně dařilo vzpomínky zasunout hluboko do nevědomí, kde usnuly věčným spánkem.
Nicku, Nicku, kde jsi…?
„Holčičko,“ zatřásla s ní jemně Jana. Ve stejném okamžiku za sebou uslyšela kroky.
„Nicku?“
Nestihla se otočit. Někdo si ji k sobě silou přitáhl za dlouhý culík.
„Au!“ vyjekla.
Ztratila rovnováhu, přepadla dozadu a nechtěně si přitom roztrhla nohavici. Rozedřená záda tiše plakala bolestí. Pak pod krkem ucítila chladnou ocel a do svých představ si okamžitě dosadila odhozenou dýku.
„Okamžitě ji pust, démonko,“ proťal nastalé ticho mužský hlas. Přisoudila by ho mladému člověku.
„Co? –“
„Nevyjádřil jsem se jasně?“ pokračoval nově příchozí výhružně a na důkaz své odhodlanosti ostří přitlačil ke krku. „A mimochodem bych ti doporučoval deaktivovat ten štít.“
Mluvil přímo do jejího ucha. V pravidelných, neustále se zrychlujících intervalech oddychoval, cítila jeho horký dech, ne však zapáchavý, jaký by očekávala od démona.
„Proč bych to dělala?“ zeptala se Jana, ale tónem svého hlasu dala najevo pokoru, nikoliv odpor. Většina zbraní byla schopna proniknout nekonzistentním štítem, tudíž by jakýkoliv rychlý pohyb znamenal proříznuté hrdlo.
Místo odpovědi zaťala nehty do dlaní. Prst jí zaryl do zkrvavených zad. Do celého těla se rozlila neuvěřitelně ostrá bolest. Přemohla se nevykřiknout, protože tlumící štít zanikl se smrtí démona. Ať se dostala do jakkoliv nepříjemné situace, nechtěla přivolávat civilisty.
„Protože jsem to řekl. Deaktivuj štít, pomalu vstaň a otoč se. Pomůžu ti.“
Nejspíš jí nic jiného nezbývalo, nebo se prostě jen bála vlastní zbraně, která mohla být použita proti ní, ale poslušně stáhla svůj štít do sebe. Jakmile tak učinila, pevně ji uchopil za rameno, čímž se pojistil proti Janině případnému přenesení. Potom ji hrubou silou vytáhl na nohy, trhnutím k sobě otočil a špičku nože položil na Janin ohryzek.
Chvíli se beze slova pozorovali. Jemně vykreslený obličej, spíš dětský než dospělý, a na něm usazený rázný a přesvědčivý výraz. Bledá pleť s červenými tvářemi od zimy, malý nosík tyčící se k obloze, světle modré oči – to vše způsobilo, že ho Jana přestala brát vážně. Vypadal tak dětsky, ačkoliv mohl být soudě vyspělosti těla jen o rok či dva mladší než ona. Měl plavé, kudrnaté vlasy, s nimiž si pohrával větřík, padaly mu do očí, pro obyčejného člověka nevinných, pro zkušeného pozorovatele plné vědění. Jiskřičky naivity už dávno pohasly a zůstala jen prozíravost.
„Chceš mě zabít?“ položila očekávanou otázku. Poskytla mu dostatek prostoru, aby si ji také mohl prohlédnout. V jeho výrazu nezaznamenala žádnou změnu, hleděl na ni kamenně a sebejistě.
„Cos jí provedla?“ ukázal posunkem do míst, kde ležela dívka.
„Já nic, zachránila jsem jí život,“ bránila se. Hlas jí lehce přeskakoval; dělala všechno proto, aby neomdlela bolestí, nebo zimou.
„A proto leží celá od krve na zemi? Démonům nevěřím ani slovo,“ odfrkl si pohrdavě a podvědomě přitlačil ostří ke krku. Jana se chtěla instinktivně odtáhnout, což jí pevný stisk jeho ruky nedovoloval.
„Nejsem démon, ale jednoho jsem právě zabila,“ kývla Jana směrem k zemi, kde prolila jeho krev. „Přišel jsi pozdě.“
Sakra, Nicku, kde jsi…?
„Nechodím pozdě a démona poznám na sto honů. A ty jako jeden smrdíš.“
Děkuju pěkně, příště se pokusím nezasvinit tělěsnejma tekutinama, ušklíbla se v duchu, zatímco vymýšlela taktiku.
Velice pomalu zvedla ruku, prstem vklouzla pod špičku nože a zatlačila na ni. Lehce povolila, což brala jako dobré znamení.
„Nejsem démon,“ nasadila přívětivý a především klidný tón hlasu. „Ta krev kolem není moje, ani tý holčičky. Je toho mrtvýho démona, přísahám.“
Nedůvěřivě si ji prohlížel. Zavrtal se očima do těch jejích, pravděpodobně ve snaze zachytit stopy lži.
„Dobře, možná mluvíš pravdu. Ale toho démona v sobě nepopřeš,“ řekl rázně.
„Nejsem démon,“ zopakovala trpělivě a snažila se působit přesvědčivě. Srdce jí div nevyskočilo z hrudi.
„A co pak řekneš na tohle?“ zašeptal tajemně.
Stisk povolil. Rukou sjel do kapsy u kalhot a vzápětí z ní vytáhl zlatý řetízek s velkým přívěskem. Zlatý oválný medailonek slabě zazářil. Než si uvědomila, co se chystá udělat, podvědomě ucukla.
Teď už se výkřiku ubránit nedokázala. Z očí jí vyhrkly slzy a zuby znovu zakousla do zkrvaveného rtu. Do běla rozžhavený medailonek se setkal s její kůží na rameni těsně za klíční kostí, kam navěky vpálil znamení démona; lovec si označkoval svou kořist.
S hlasitým oddechováním si tiskla místo, odkud do těla vystřelovala palčivá bolest. Svět pro ni přestal existovat. Poníženě si prohlédla svůj nový doplněk; mytologické oko démona uzavřené v jednoduchém trojúhelníku.
„Já ti to říkal,“ zasmál se neupřímně.
Retgere…! zavolala zoufale.
Démonické, doposud neprojevené faktory se probudily k životu. Bez předchozího upozornění. Což pro ni v tu chvíli znamenalo jediné – zabij, nebo budeš zabit. Momentálně přicházelo v úvahu jen to první.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 35 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
