» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Přítel všech - přítel nikoho."

Aristoteles

počet přístupů: 2141588

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Lháři a zrůdy ::

AnneMay	publikováno: 14.11.2010, 10:03

Původně to měla být povídka na více částí, ale nakonec jsem se zmohla jen na první kapitolu.


	Lidé se dělí na dvě skupiny - zrůdy a lháři. Netrvalo mi dlouho, abych na to přišel. Vyrůstal jsem mezi nimi, trávil s jejich hnusnými obličeji každý den. Jedni vás pomlouvají za zády, obviňují vás za všechny možné pozemské prohřešky, ale před vámi samotnými si (většinou dost mizerně) hrají na kamarády. Ti druzí se neobtěžují ani přetvařovat. Těžko říct, kteří z nich jsou horší. Sám vlastně nechápu, jak je možné, že pořád neustále nalétají na ty samé triky. Anebo je vidí, ale jen se chtějí přidat k většině. Protože to dělají všichni, ne? Všichni dnes mají desítky nejlepších přátel, které nazývají svými sourozenci, ale jen, co se otočí na podpatku si nenechají ujít sebemenší příležitost o nich prozradit, jací jsou to namyšlení sobci. Všichni nadávají na své učitele a předbíhají se vtom, jak jim mrsknou do obličeje tu nejhorší nadávku, ale jakmile vejdou do místnosti, jen tiše sedí ve své lavici a bojácně na ně hledí. Všichni to dělají. A to je to nejhorší. Jakmile si to uvědomíte, už není cesta zpátky. A začne vás to mučit. Protože vidíte všechnu tu nenávist a zlobu kolem vás, pořád a pořád dokola, až ji začnete vidět i ve vás samotných. Stačí abyste jen pohlédli do zrcadla na svůj odraz a je vám špatně z toho, co vidíte. Protože to tak je. Jste jiní, místo abyste procházeli již vyšlapanou cestičkou, se raději sápete po strmém kopci. A lidé na to nejsou zvyklí - říkejte si, co chcete, avšak i v dnešní době má komunita problém s tolerováním odlišných jedinců. Jak se s nimi vypořádávají? Pomlouvají je, hází na ně špínu, nadávají na ně, avšak za každou cenu s nimi chtějí být kamarádi. Proč? To vám neřeknu. Možná, že zjištění, že existuje někdo jiný s nimi otřásne natolik, že mají neustále potřebu to řešit anebo je naopak vidina někoho, kdo se vzbouřil pobízí se k němu přidat, avšak nechtějí ztratit tvář před svými společníky. Pravda, neměl bych si tolik věřit. Zkrátka vás nenávidí. Jenže, co mám asi dělat? Jsem přece jen tuctový puberťák se svými obvyklými výkyvy nálady a ty moje deprese nic neznamenají, protože je přeci mají všichni. Ale tak to není. Už je to příliš dlouho. Už je to příliš dlouho, co jsem poprvé prohlédl skrz jejich masky a objevil ty slizké tváře. Jakmile jednou spatříte pravdu, už vám nic nepomůže vrátit se zpátky do toho starého, naivního světa. Avšak po čase jsem si zvykl. Od mala jsem byl spíše tišší člověk, který raději naslouchal, než mluvil a pokud to šlo, tak se nejraději všem zkrátka stranil. Takže, de facto, by mě to nemělo až tak trápit, ne? Ticho rozřízlo bouchnutí dveří a já sebou překvapeně trhl. ,,Eli, vstávej!" Pootevřel jsem oči, jen abych zachytil hlavu mojí mámy, jak mizí zpoza dveří. S povzdechem jsem svěsil nohy přes postel a podíval se z okna. Skrz něj do pokoje proudilo mdlé, bílé světlo. Pousmál jsem se, protože to je asi jediná věc, kterou mám na ránech rád. Úsměv mi však z tváře brzy spadl, protože jsem si uvědomil, že mě čeká další den ve škole. Ticho v místnosti bylo opět přerušeno. Tentokrát mým tichým zaúpěním. *** Kráčel jsem po chodbě se sklopenou hlavou. Kolem mě se rozléhalo bzučení vášnivých debat a kroky noh, které každého nesly do jiné učebny. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že s mou přítomností se atmosféra nějak změnila. Přistoupil jsem ke své skříňce a začal po kapsách hledat klíče. Nervózně jsem si skousl ret, zatímco jsem správně zvolený klíč strkal do zámku na kdysi pestře barevných dveřích. Jakmile jsem si do náruče nabral potřebné učebnice, bouchl jsem dveřmi a rychle skříň zamknul. Pospíchal jsem do své třídy a už se lehce odvážil pozvednout hlavu a pohlédnout na všechny okolo. Připadal jsem si, jako bych dokázal vidět do jejích myslí a odezírat z jejich rtů, zatímco neslyšitelně mumlali. ,,Emo." ,,Už je tady zas..." ,,Posraná buzna." ,,Exot." ,,Ó můj bože, vidíš to?" ,,Pche, jen se na něj podívej." Znovu jsem sklopil hlavu k zemi. I přesto, že jsem těmi lidmi opovrhoval, to pořád bolelo. Jak jsem již prozradil, odjakživa jsem byl melancholik, svým způsobem jsem se lidí bál, vyhýbal se jim a tohle bylo hotové peklo. Vždy jsem nenáviděl školu. Jak jsem jednou okusil, jací ostatní jsou už jsem odmítal věřit v opak. Pravda, když jsem poprvé přišel na střední školu, říkal jsem si, že se to změní. Lidé tu už přeci jen jsou vyspělejší a rozumnější, bude to v pořádku. Jak šeredně jsem se mýlil... Pořád a pořád dokola. Každý člověk je prý jiný. Není to pravda. Vždycky tu bude nějaká většina, která bude vámi opovrhovat a házet vám pod nohy klacky, dokud to nevzdáte. Nebudu vám lhát. Dřív jsem se bál. Byl jsem vystrašený a každý večer jsem místo pokojného spánku strávil noc strachováním se o další den strávený ve škole. Žil jsem jen ve vlastním stínu, schovával se a před každým uhýbal. Ale pak jsem si řekl, proč bych měl? To oni jsou ti, co mají problém s mou osobou, nemohou mě změnit. Ať si říkají, co chtějí, nezlomí mě. Neukážu jim, jak se trápím. Přiznávám, nestal se ze mě naráz odvážný mládenec, který se každému postavil do cesty a celá škola v něm zčistajasna spatřila dlouho skrytého hrdinu. Ne. Vlastně jsem se vůbec nezměnil. Neustále jsem vůbec nemluvil a ze zásady si sedal do zadních lavic. Šlo spíše o jakousi psychickou změnu. Od té chvíle se snažím brát svou odlišnost, jako jednu z mých nejlepších vlastností. Jako něco, na co mohu být hrdý. I přesto, to stále bolí. Vešel jsem do své třídy, kde zatím byla jen malá skupinka spolužáků, která si mě nikdy moc nevšímala, za což jsem byl vděčný. Usedl jsem tradičně do zadní lavice, vytáhl si učebnici biologie, uši zacpal sluchátky a s rukou v tužce si začal nezaujatě čmárat do svého bloku. Kdykoliv jsem něco takového uslyšel, nějakou narážku nebo nadávku, něco se ve mě zachvělo. Stačil jen křivý pohled nebo gesto a mě už ovládla ta myšlenka. Ta myšlenka, co se v mé hlavě potulovala už delší dobu. Třeba jsou všichni normální. Celý svět je možná naprosto v pořádku a v perfektním stavu. Co když jsem já, to jediné prolhané monstrum?


celkové hodnocení autora: 90.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 28		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Zidarine Zydar	16.11.2010, 16:02:26

Text se mi líbil. Docela mi připomněl mě..:) pár let zpátky sice ale i tak to byl docela živý pocit. Pěkně napsáno...a nějak mi připadá že z toho opravdu čiší puberta a pocity dospívání, jak napsal čuk.

čuk	14.11.2010, 10:02:19

Text vyjadřuje psychiku dospívajícího, který je okolím stavěn do isolovanosti (třeba z důvodu menšinové odlišnosti). Pak pochybuje sám o sobě, na kyvadle deprese a vzdoru. Ostatní lidi pak vidí nepřátelsky (mnohdy jsou ve skutečnosti jen hloupí nebo pragmatičtí). Jedna z cest, jak si zvýšit sebevědomí, je dehonestovat vše jiné než vlastní osobnost. I když mnohé postřehy jsou přiléhavé, záporné hodnocení lidí a pohrdání jimi se přepískne: lidé jsou zařazeni do dvou extrémních skupin, nejsou mezi nimi přechody. Jak se říká: vylévati s vaničkou i dítě. Ovšem faleš v rúzném stupni i zlo v různém stupni se stávají způsobem chování, před kterými se zavírají oči.J e patrná určitá rozervanost pocitů i myšlenek odpovídajících věku hledání si místa, věku puberty. S hrdinou lze soucítit a chápat jeho pocity a myšlenky, hodně rozčepýřené, smutné i bojovné. Text odráží autenticitu pohledu, jeho kvašení, před nalezením řešení a kompromisu. Poznávání světa v tomto věku bolí.