|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Případ zmizelého Ferdinanda ::
 Joa |
publikováno: 15.11.2010, 14:13
|
| Po hodně dlouhé době příspěvek do workshopu. Doufám, že se to detektivce alespoň trochu podobá. Snaha byla. :-D |
| |
|
|
Za tmavě rudou oponou postávali osel, medvěd a liška. Nervózně se ohlíželi a vrhali na sebe znepokojené pohledy, protože po praseti, které se k nim mělo připojit, nebylo ani vidu ani slechu.
„Co když se mu něco stalo?“ zašeptala úzkostně liška. Pohlédla na osla, který na ni němě zíral, a poté si sundala ryšavou masku. Objevil se bledý pihatý obličejík se starostlivě nakrabatěným čelem.
„Jako byste ho neznali,“ zabručel medvěd podrážděně. „Za chvíli jdeme na scénu a on si beztak někde chlastá.“
„Je to víc než pravděpodobné,“ přikývl osel svou velkou šedivou hlavou s dlouhýma ušima. „Nechápu, proč ho tu ještě drží. Dělá jenom problémy.“
„Je to výborný herec,“ namítla žena v liščím kostýmu, které se v divadelním souboru přezdívalo Myška.
„Je to ožrala a budižkničemu.“ Medvěd si rázným pohybem stáhl masku a zamračil se na Myšku, jako by řekla něco urážlivého. Obličej měl zarostlý strništěm a krátké hnědé vlasy mu trčely do všech stran jako hřebíky. Působil dojmem nebezpečného hromotluka a ostatní s ním podle toho jednali. Nikdo se neodvážil oslovit ho jinak než příjmením. „A bohužel pro nás, bez něj hra ztrácí smysl.“
„Musíme ho najít,“ řekl smířlivě osel – vlastním jménem Jonáš. Nakonec i on odhalil svou pravou tvář – kulatý obličej s jemnými rysy a bystrýma očima. „Pane Kopřivo, Myško, pojďte, nemáme moc času.“
Po dohodě se rozutekli každý na jiné místo. Myška měla za úkol hledat Ferdinanda, onoho nespolehlivého herce, který hrál prase, v šatně. Nenašla ho, pokud se nějakou náhodou nestalo, že by se ocitl pod jednou z několika hromad zmuchlaných kostýmů, které i přes naléhání ostatních herců opomněl uklidit.
Jonáš se rozběhl k pánským záchodkům. Uvítalo ho jen ticho, občas přerušované zlověstným kapáním vody z kohoutku.
Pan Kopřiva se rázným krokem vydal k baru, který se nacházel ve foyeru. Prohodil pár slov s baculatou barmankou, která mu na jeho úsečné otázky odpovídala s grácií zkušené drbny. Když se pan Kopřiva dozvěděl všechno, co potřeboval, jen podrážděně zabručel a bez poděkování odešel. Nutno říci, že barmanku jeho chování velice pobouřilo.
„V šatně není,“ sdělila svým dvěma společníkům nešťastně Myška, jakmile se sešli na předem smluveném místě.
„Na záchodech také ne,“ přidal se Jonáš.
„U baru kupodivu taky ne,“ podotkl nedůtklivě pan Kopřiva. „Ale barmanka ho viděla asi před hodinou jít směrem k šatnám.“
„Hm.“ Jonáš si zamyšleně mnul bradu. „Vzhledem k tomu, že se nám ho nepodaří najít do začátku scény, měli bychom zajít za ředitelem. Bez prasete scénku neodehrajeme a potřebujeme víc času, abychom Ferdinanda našli. Musíme zažádat o přestávku.“
„To zní rozumně,“ přikývl pan Kopřiva.
„Ujmu se toho. Vy zatím pořádně prohledejte šatnu. Třeba narazíte na nějaké vodítko, kde by mohl Ferdinand být.“ Jonáš odběhl a pan Kopřiva s Myškou zamířili k šatnám.
„Doufám, že je v pořádku,“ řekla Myška tiše, jako by nechtěla, aby ji pan Kopřiva vůbec slyšel.
„Mám toho chlapa po krk,“ zavrčel pan Kopřiva a vešel do šatny. „Pro mě za mě, ať se třeba upije k smrti.“
Myška na něj vrhla vyděšený pohled, ale pak pokrčila rameny. Pan Kopřiva byl člověk, jehož slova lidé buďto nebrali vážně nebo právě naopak.
„Vypadá to tu jako vždycky,“ podotkl pan Kopřiva, zatímco stál uprostřed místnosti a rozhlížel se. Sdílel šatnu s Ferdinandem, Myškou a Jonášem už dost dlouhou dobu na to, aby si zvykl (nikoliv toleroval) Ferdinandův nepořádek.
Myška přikývla a začala se prohrabovat haldami kostýmů, které se válely po zemi. „Nikde tu nevidím jeho prasečí kostým.“
Pan Kopřiva přešel ke skříni, kam se obyčejně kostýmy ukládaly. Nic chlupatého a růžového tam také nenašel. „To by znamenalo, že tu byl a převlíkl se.“
„Ale kde jen může být?“ ptala se Myška skoro plačtivě. Po chvíli se otočila k panu Kopřivovi a něco ušpiněného a zmuchlaného mu podávala. „Podívejte, tohle jsem našla na zemi.“
„To je jeho taška,“ řekl pan Kopřiva a společně s Myškou se podívali dovnitř. Našli tam tři prázdné lahve, dvě od piva a jednu od vodky, použitý látkový kapesník, starý mobilní telefon s anténkou, úřední dopis, peněženku a spoustu čehosi, co vypadalo jako drobky smíchané s hlínou.
„Fuj,“ ulevila si Myška a vytáhla ven dopis a peněženku. „Je to upomínka k zaplacení elektřiny za poslední tři měsíce,“ řekla, jakmile si lejstro přečetla.
„Náš přítelíček nepotřebuje k životu elektřinu,“ zabručel pan Kopřiva, zatímco se zaobíral Ferdinandovým mobilem.
„V peněžence má všechny doklady, ale žádné peníze,“ řekla Myška.
Po chvíli vešel do šatny Jonáš a v patách se mu kolébal ředitel divadla Ambrož, malý a kulatý chlapík, pověstný svým hustým černým knírem. Měl na sobě prvotřídní oblek s jemným proužkem a vedle tří herců, kteří byli oblečení v chlupatých kostýmech a pod paží drželi hlavu osla, medvěda a lišky, vypadal jako jediný příčetný.
„Tak, vážení, situace je kritická,“ prohlásil energicky a tlesknul svýma baculatýma rukama, až všichni nadskočili. „Představení bylo přerušeno, sice po scéně, kdy se to moc nehodí, ale nedá se nic dělat. Teď musíme toho pitomce najít, děj se co děj. Přestávka je krátká, vážení.“
„Zjistili jste něco?“ zeptal se Jonáš. Myška a pan Kopřiva mu vše stručně vypověděli. Jonáš přikývl. „To znamená, že do divadla přišel a určitě byl i v šatně. Má tu věci, kostým je pryč. Otázka ale je, kam se poděl potom.“
„Možná bychom měli zavolat k němu domů,“ ozvala se Myška.
Pan Kopřiva přikývl. „V mobilu má kontakt domů.“ Poodstoupil od skupinky a přiložil si telefon k uchu. „Dobrý den, promiňte, že ruším. U telefonu pan Kopřiva z divadelního spolku Ampulka,“ řekl po chvíli nezvykle zdvořile. „Sháníme vašeho manžela. Nevíte, kde by mohl být?“ Potom už byl zticha, jen sebou několikrát škubl a nakonec hovor beze slova ukončil. Ostatní na něj tázavě pohlédli.
„Vypadá to, že Ferdinand žije s matkou a hodně toho po ní podědil,“ sdělil jim nabručeně pan Kopřiva. „Střízlivá určitě nebyla a kromě nadávek jsem od ní nic jinýho neslyšel.“
„Doma tedy nejspíš není,“ uvažoval Jonáš.
„Ani se mu nedivím,“ zamumlal pan Kopřiva.
„Nikdo z vás ho dnes neviděl?“ zeptal se ředitel Ambrož. Když zavrtěli hlavou, pokračoval: „Včera jsem s ním po zkoušce mluvil. Nutno podotknout, že to nebyla příjemná konverzace. Snažil jsem se mu domluvit, aby se konečně vzchopil. Všichni víme, že je vynikající herec – ehm, tedy pokud je střízlivý – a opravdu by mě mrzelo ho vyhodit. Dal jsem mu podmínku, a jestli ji nedodrží nebo alespoň neprojeví určitou snahu, nebudu mít na výběr. Byl samozřejmě opilý jako Dán a celý rozhovor nedopadl, jak bych si zrovna přál. Hrozně jsme se pohádali.“
„Co když se vám mstí tím, že se někde schovává, místo aby byl na jevišti?“ nadhodil zamyšleně Jonáš.
„To mě taky napadlo,“ přisvědčil ředitel.
„Proč by ale chodil do šatny a oblékal si kostým?“ namítl pan Kopřiva.
„A navíc by tím určitě porušil podmínku, kterou jste mu dal,“ přidala se Myška.
„Máte pravdu, nedává to smysl. Ale myslím, že se mnou budete souhlasit, když řeknu, že je někde v divadle,“ řekl Jonáš.
„Určitě ano. V tom růžovém kostýmu by si ho na ulici každý všiml,“ odpověděl ředitel.
„Možná bychom se měli poptat kulisáků,“ navrhla Myška a ustaraně si tiskla liščí masku k hrudi, jako by to byl plyšový medvídek.
„Dobrý nápad,“ zahlaholil ředitel a už se hrnul ke dveřím. Rázně se ujal vedení a překvapivě rychle rázoval chodbou s herci v patách.
Zastihly kulisáky v plné práci. Chystali zrovna rekvizity, které se měly objevit ve scéně, v níž účinkovala Myška, pan Kopřiva, Jonáš a Ferdinand.
„Jó, toho jsem viděl,“ sdělil jim Toník, postarší muž v nátělníku tak špinavém, až bylo téměř nemožné poznat jeho původní barvu. „Ještě než začalo představení. Že jo, hoši, že se tady vokázal?“
„Jasně, měl na sobě ten růžovej kostým i masku,“ přizvukoval jeho kolega Jára. „Podle mýho, byl dost pod parou. Něco na nás pokřikoval a v ruce držel nůž.“
„Nůž?“ vyjekla vyděšeně Myška.
„Jo, takovej ten švýcarskej se spoustou různejch čepelí. Ale jenom s ním mával ve vzduchu, ani ho neměl votevřenej. Na něco se nás ptal, ale co se mě tejká, nerozuměl jsem mu ani slovo.“
„A pak prostě zmizel. Někdo ho prej viděl jít směrem k vašemu kanclu, vaše ředitelstvo. No, a vod tý jsme vo něm neslyšeli,“ uzavřel Jára, úslužně nadzvedl kšiltovku, kterou měl nakřivo posazenou na hlavě, a vrátil se ke své práci.
Čtveřice detektivů na sebe pohlédla a mlčky se přesunula na chodbu, kde byl větší klid. Tvářili se ustaraně a každý si již domyslel, co se mohlo stát – nutno podotknout, že se jejich domněnky značně lišily.
„Chtěl vás kuchnout, Ambroži,“ řekl pan Kopřiva a mračil se.
„Co to povídáte, pane Kopřivo?“ Myška na něj vrhla vyděšený pohled. „Myslím, že si jen chtěl promluvit. Ten nůž nemusel nutně nic znamenat.“
„V takovém stavu, v jakém prý byl, by asi nic smysluplného neřekl,“ namítl Jonáš.
Ředitel Ambrož si povzdychl. „Myslím, že vím, kde asi teď Ferdinand je.“ Ostatní se na něj nechápavě podívali. „V mé kanceláři přece.“
„A co by tam dělal?“ ozval se po chvíli ticha Jonáš.
Ředitel se zatvářil trochu zklamaně, protože jeho závěr nezapůsobil tak, jak zřejmě očekával. „Řekl bych, že se chtěl dostat k mé prvotřídní skotské.“
Každý v divadelním spolku věděl, že ředitel má ve své kanceláři tajemnou skříňku z tmavého dřeva a v ní láhev skotské, kterou kdysi dostal od jakéhosi anglického přítele. Nikdo ovšem netušil, proč ji už dávno nevypil a proč ji schovává pod zámkem. Většina členů se domnívala, že je to z nostalgie. Každopádně o své skotské ředitel mluvil víc, než je zdrávo, a spoustu lidí tím doháněl k šílenství. A teď tu svou slavnou lahev navíc přimotal k případu zmizelého Ferdinanda.
„A co vás k tomu vede?“ zeptal se rozpačitě Jonáš.
„Inu, o mém včerejším rozhovoru s Ferdinandem jsem vám už říkal. Všichni víme, jaký je. Nedivil bych se, kdyby se mi chtěl nějak pomstít nebo mi dát nějakým způsobem najevo, co si o mně myslí,“ začal ředitel tónem, jako by domlouval neposednému dítěti. „A kdyby chtěl zasáhnout, ehm, hluboko, není těžké se domyslet, co je mou Achilovou patou.“
„Ta vaše zatracená skotská,“ ozval se podrážděně pan Kopřiva.
Ambrož vědoucně přikývl. „A švýcarským nožem by se mohl pokusit otevřít skříňku.“
„Jedna věc mi ale nejde do hlavy. Vy jste za celý den ve své kanceláři nebyl?“ zeptala se Myška.
„Jen jsem si tam odložil kabát a brašnu, když jsem dopoledne přišel do divadla. Nejsem žádná kancelářská krysa, ale ředitel divadla, Myško.“
„Podívat se tam můžeme,“ pokrčil rameny Jonáš.
„Dejte na mě, vážení. Určitě se nemýlím,“ zahlaholil sebejistě Ambrož a vyrazil ke své kanceláři. Přesvědčení o jeho vlastní pravdě z něj přímo sálalo.
Když však ředitel rázným pohybem otevřel dveře, Jonáše, pana Kopřivu, ani Myšku nepřekvapilo, že kancelář je prázdná, a skříňka, skrývající bájnou skotskou, nedotknutá. Ambrož se bezradně svalil do křesla. Nastalo ticho.
Když zazvonil ředitelův telefon, jeden z posledních exemplářů pevné linky, všichni sebou polekaně trhli. Ředitel vyskočil a zvedl sluchátko. Během několika minut hovoru se v jeho obličeji vystřídal výraz bezradnosti, svítající naděje, vážnosti a prohry.
„To snad nemůže být pravda,“ řekl nakonec a opět se sesul do křesla.
„Co se stalo?“ zajímala se Myška.
„Ferdinand je na policejní stanici a je tak pod parou, že ani sám neví, jak se jmenuje,“ řekl Ambrož a nevěřícně vrtěl hlavou. „Prý si zašel do té sámošky naproti na ulici a nejspíš si chtěl koupit něco k pití. Tvrdil, že ten nůž měl s sebou kvůli vývrtce. Jakmile prodavačka uviděla chlápka oblečeného do prasečího kostýmu, s maskou přes obličej a navíc s nožem v ruce, myslela, že jde o přepadení a zavolala policii.“
„Proč volají do divadla a ne k němu domů?“ zajímala se Myška.
„Neměl u sebe žádné doklady, jméno z něj také nedostali, a tak je napadlo, že možná patří k divadlu. A měli pravdu. Už nám ho sem vezou, ale na jeviště ho nemůžu pustit. Vždyť jsou v publiku děti, kriste pane.“
„Co budeme dělat?“ zeptal se Jonáš.
„Myslím, že bych měl oprášit svoje herecké dovednosti,“ odpověděl odevzdaně ředitel. Vstal, přešel ke své skříňce a odemkl ji. Potom každému nalil ze své skotské, sobě až po okraj sklenky. „Pane Kopřivo, buďte tak laskav a pověřte někoho, kdo umí číst, ať se připraví. Budu potřebovat nápovědu. Jonáši, běžte, prosím, naproti Ferdinandovi a policistům. Přinuťte ho, ať si sundá kostým, a jestli máte po ruce nějaký parfém, nešetřete jím. A vy, Myško, popřejte nám všem hodně štěstí, protože ho budeme potřebovat.“ A vypil sklenku skotské až do dna.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 17 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 24 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
