obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2915443 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39648 příspěvků, 5754 autorů a 391014 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Istrie - Štvaná zvěř ::

 autor Trenz publikováno: 20.11.2010, 20:32  
 

Kapitola patnáctá
Štvaná zvěř

Stála na okraji útesu a dívala se před sebe. Vlasy jí čechral mořský vítr.
„Neměla bys stát tak na okraji,“ uslyšela za sebou.
„Pokud mě neplánuješ shodit, nemám se čeho bát,“ odvětila, aniž by se otočila.
„A co když plánuju?“
„Už by ses to pokusil udělat, Argone.“
„Možná si tě chci vychutnat. Velkou a mocnou Maky nezabiješ každý den.“
„Trvalo ti dlouho, než ses ke mně dostal a teď bys mě chtěl zabít? To by byla promarněná šance, nemyslíš?“ mluvila k němu stále otočená čelem k moři. Argon chvíli mlčel a pak se zeptal: „Máš snad nabídku, která ti zachrání život?“
Otočila se k němu.
„Uč se ode mě,“ navrhla mu.
Argonovy oči se rozšířily překvapením skoro šokem. Čekal leccos, ale ne tohle.
„Mám se od tebe učit? Ušlo ti, že jsem dobyvatel Istrie a nic dobrého ze mě nikdy nevzejde?“
„Hledal jsi mě třiadvacet let. Zasloužíš si za to přiučit se ode mě něco,“ odpověděla mu s lehkým úsměvem.
„A co když jsem tě hledal, abych tě zabil?“ Argonovi se začínala líbit hra, kterou Maky hrála.
„To se mi zdá jako přespříliš unáhlené rozhodnutí.“
„Za třiadvacet let jsem měl dost času, abych si to promyslel, nezdá se ti?“
„Když se mě pokusíš zabít, budu se ti muset postavit a pravděpodobně tě zabiju…“
Argon se její samolibosti zasmál, nicméně Maky pokračovala: „A na tvé místo nastoupí Arsen. Ano, jsi krutý, ale ještě pořád používáš rozum. Kdyby Istrii vládl Arsen, zničil by ji celou. Popřemýšlej o tom, Argone.“
„Když teď odejdu, už tě nenajdu, že?“
„Ale najdeš. Budu tady na tebe čekat a doufat, že se rozhodneš správně. Mám tě co naučit.“


Skleněný pohár, který držel v ruce, se roztříštil a sklo se mu zařízlo do ruky, ale jako by si toho nevšiml. Stejně jako otrokyně, která přiběhla, aby mu ránu ošetřila. Věděl, že tyhle vzpomínky přijdou a měl se na ně připravit, nicméně se mu to nepodařilo. Maky mu zalezla pod kůži víc, než si byl ochotný připustit.
„Truchlíš za matku, otče?“
V sále se objevila Universe. Otrokyně se schovala za křeslo Argona. Universiny oči byly plné zla a krutosti, když se do nich Argon podíval
„I má otrokyně se tě bojí. Co se to s tebou stalo, Uni?“
„Co se stalo s tebou, tati? Ještě před pár lety bys na mě byl hrdý.“
„Vyhovovalo mi, jaká si byla.“
„Mrzí mě, že jsem tě zklamala, tati,“ řekla, avšak v jejím hlase nezazněla ani stopa lítosti. Dokonce ani té falešné ne.
„Co tady chceš?“ změnil Argon téma.
„Někdo musí nahradit Šener a vládnout Istrii.“
„Máš na mysli sebe?“
„A koho jiného? Tebe snad?“ v jejím hlase zřetelně slyšel výsměch. Zamračil se.
„Universe…“
„Oh, prosím. Ušetři mě. Oba víme, jaký se z tebe stal slaboch. Měl by ses stydět, otče. Byls pořádný chlap a teď…teď je z tebe jen třasořitka najímací si na zabití Šener naše velké hrdiny. Je mi z tebe zle!“
„Jsem tvůj otec, Universe. Mohla bys mi prokázat alespoň trochu úcty?“
„Úctu prokazujeme jen těm, kteří si ji zaslouží, a ty to opravdu nejsi. Dřív se tě každý bál. Tvé jméno nahánělo hrůzu a koukni se teď? Nic neznamenáš. A víš, co se říká? Lidé tě označují za poskoka Šener. Lidé, kteří by se před tebou měli třást, se ti vysmívají. Už nejsi žádná hrozba. Pro nikoho.“
Argon stiskl rty.
„Ano. Pravda je krutá. Je na čase, abys odešel někam do ústraní a nechal ostatní, aby dělali tvou práci za tebe, když ty ji už nejsi schopen,“ vysmívala se mu.
„Nemysli si, že ti vyklidím pole tak snadno, Universe. Tohle je můj palác a já se dost nadřel, abych si vydobyl své postavení!“ Argon rozzlobeně vstal, avšak Universe nehnula ani brvou.
„Které si dost snadno ztratil, když si nechal Šener, aby s tebou vytřela podlahu. Myslel sis, že se o tom nikdo nedozví? A vražda na objednávku taky není nic, čím by ses měl chlubit, otče. Kdybys ji tak dokázal zabít sám, možná bys pak měl ještě naději na znovu povstání a dostal by ses na vrchol žebříčků zlých lidí, ale takhle? Někteří už tě přiřadili k těm dobrým. Kruté, že? Radím ti dobře. Raději odejdi sám se vztyčenou hlavou, než jako spráskaný pes se staženým ocasem,“ potom zmizela.

Připravovali se k odjezdu, když z houštiny vyšli Adam a Sean. Nikdo dlouho nepromluvil. Nevěděli, co si o návratu Seana mají myslet. Nakonec se Sonya zeptala: „Šener je mrtvá?“
„Pokud se nepřiučila zmrtvýchvstání, pak ano.“
„Díky, žes pomstil Rodriga.“
„Nedělal jsem to kvůli tobě, zlodějko, a ani jsem ji vlastně nezabil. To Atlantis.“
„Atlantis? Nemiloval ji tak náhodou?“ podivila se Sonya.
„A možná proto ji zabil. To jsou záhady lásky, zlodějko. Copak ty bys Eris nezabila, kdyby zešílela?“
Sonya neodpověděla.
„Tak vidíš.“
„Vítej zpátky, Seane,“ přivítal ho Andy.
„Díky, Wilkinsone. A teď. Kde mám koně?“
„Lily pojede se mnou, takže pojedeš na jejím,“ rozhodl Alan v mžiku a otočil se k Adamovi.
„Připojíš se k nám?“
„Pokud nebudu na obtíž.“
„Nebudeš,“ řekl Cirkis rychle. Těšil se, že se k nim připojí jeho další přítel. Mít na straně někoho, kdo si rozumí s mrtvými, může být velká výhoda.
„A můžeš jet se mnou,“ dodal, když si uvědomil, že nemá koně.
„Pak je na čase, abychom vyrazili. Jezerní paní čeká.“

Argon vztekle udeřil do bariéry, kterou kolem sebe Maky vytvořila.
„Nevztekej se.“
„Sklapni!“
Maky se pobaveně usmála.
„Nebuď hrubý. To ti kýžený výsledek nepřinese.“
„Tvé pseudo rady taky ne.“
„Musíš se naučit ovládat své emoce. Jedině tak budeš silnější, Simone.“
„Neříkej mi tak!“ utrhl se na ni Argon a několikrát udeřil do bariéry. Neobjevila se ani trhlinka.
„Vidíš. O tom právě mluvím. Jistě. Jméno Simon není vůbec děsivé, ale nesmíš si myslet, že tě oslabuje. Ve jméně je naopak moc. Proč si vlastně říkáš Argon?“
„Vlastně mě tak pojmenoval Arsen. Nikdy jsem nebyl velký pracant. Raději jsem se učil a v latině mé jméno znamená líný, vtipálek jeden.“
„Mně to zní, jako by tě tím chtěl ponižovat.“
„U něj je možné všechno.“
„A ty se necháš?“
„Je to můj bratr.“
„Právě proto bys mu měl říct, aby tě přestal ponižovat.“
„Změňme téma,“ skoro to znělo jako prosba.
„Abys překonal mou bariéru, musíš se soustředit. Tvá moc a schopnosti musí splynout v jedno. Nejsi slabý. Nejsi ani líný, jak se ti snaží Arsen namluvit. Dokaž mu to.“
Argon přivřel oči a natáhl ruku k bariéře. Konečky prstů se jí dotkl. Zlehka. Cítil, jak mu jeho moc proudí tělem.
„Nasměruj ji do prstů. Vytrvej, dokud tě nezačnou brnět,“ vedla ho Maky tiše. Argon uposlechl její rady. Prsty ho začaly brnět a on je prostrčil bariérou. Nejdřív prsty, potom ruku a nakonec se bariéra sesypala na zem jako sklo z rozbitého zrcadla. Stáli teď kousek od sebe. Tak blízko, že cítili dech toho druhého. Hleděli si navzájem do očí, když Argon pomalu sklonil hlavu a políbil ji. Nebránila se. Zavřela oči a dovolila mu ji obejmout a přitáhnout až těsně k němu. Sama omotala ruce kolem jeho krku a stoupla si na špičky, aby polibek lépe prohloubili. V tu chvíli neexistovalo žádné dobro, ani žádné zlo. Byli tu jen oni dva a jejich polibek.


K Universe, stojící u okna, přistoupil Armageddon.
„Bylas za svým otcem?“
„Sdělil mi, že tak snadno svůj palác neopustí.“
Armageddon se zlověstně pousmál.
„Myslel jsem si to.“
„Můžu mu ublížit?“ otočila se k němu Universe s nadějí v očích.
„Tak moc, jak jen budeš chtít.“
„Dobře,“ její hlas zněl spokojeně a potěšeně.
„Ale nemusíš se mě ptát na svolení, Universe. Jsme rovnocenní partneři.“
„Myslím, že se mám od tebe ještě hodně, co učit, Armageddone.“
„Všechno se naučíš, mé dítě. Teprve nedávno jsi v sobě objevila svou nespoutanou sílu a nesmíme nic uspěchat. Budeš královna Istrie, ale nejdřív se musíme vypořádat s Cestovateli.“
„Už to zkoušel můj otec i Šener. Proč si myslíš, že my budeme úspěšnější?“
„Protože ani Argon a ani Šener, neměli ty nejlepší lovce v Istrie.“

Maky stála na zápraží svého domu a vyhlížela Argona, když se tam objevil Stříbrný mág.
„Tati?“ Maky jeho přítomnost překvapila.
„Musíme si promluvit, Maky.“
„Jistě, ale o čem?“
„Pojď. Půjdeme dovnitř.“
Zašli do domu.
„Posaď se,“ vyzval ji mág.
Posadila se, v očích zmatený výraz.
„Co se děje, otče? Stalo se snad něco?“
„Tvůj vztah s Argonem.“
Zamračila se.
„Není správný.“
„A toho sis všiml až teď?“
„Myslel jsem, že je to jen rozmar. Že tě to brzo přejde, ale ty ses do něj zamilovala.“
„A on do mě. Na tom přece není nic špatného,“ řekla, i když věděla, že je to lež. Už od jejich prvního polibku to byla lež. Nikdy se s ním neměla zaplést. Věděla to, ale nedokázala ho odmítnout.
„Ničí zemi, v které žijeme.“
„Nevybíráme si, do koho se zamilujeme. Ani my, kteří žijeme už dlouho. Je to poprvé, co doopravdy miluju. Neber mi mou lásku, otče,“ tak zoufale si přála, aby svou láskou nezpůsobila zkázu říše, ve které žila,
„Nebudu, ale jednou přijde den, kdy se sama budeš muset rozhodnout, jestli zvolíš dobro nebo zlo.“
„Až ten den přijde, budu připravená,“ snažila se mu namluvit něco, co nebyla pravda a Stříbrný mág ji prokoukl a potřásl hlavou.
„Ne, nebudeš,“ řekl jí tiše a zmizel.


Ujeli několik mil, když se koně začali plašit.
„Hou. Hou, hou,“ snažil se Alan uklidnit koně. Nicméně ten se vzepjal, a zatímco Alan se udržel, Lily spadla.
„Lily!“ vykřikl Andy a seskočil ze svého koně, který jako jediný stál klidně. Andy k Lily poklekl.
„V pořádku?“
„Myslím…myslím, že jo,“ odpověděla mu váhavě.
Pomohl jí vstát. Mezitím z koní seskákali i ostatní.
„Co se děje? Proč se najednou tak splašili?“ zeptala se nechápavě Sonya.
„Něco je muselo vyděsit,“ vydedukoval Cirkis.
„Já nic nevidím a ani neslyším,“ podotkl skepticky Sean.
Náhle uslyšeli štěkot a koně začali jančit. Vytrhli se jezdcům a utekli.
„Šílení koně. Vždyť je to jen pár psů,“ postěžoval si Sean. Alan si všiml Cirkisovy bledé tváře. Cirkis znal ten štěkot a byl si dost jistý, že to nejsou obyčejní psi.
„Nechceš nám něco říct, Cirkisi?“
„Jen jediné. Utíkejte! Hned!“
Nikdo však neutíkal, dokud je neuviděli. Byli to metr vysocí černí psy s dlouhými a ostrými tesáky.
„Utíkejte!“ zařval na ně Cirkis a všichni se dali do běhu.
„Utíkejte! Utíkejte!“ křičel, snažíc se je tím popohnat. Utíkali. Běželi, co jim síly stačily. Lily zakopla a upadla. Alan k ní přiskočil a pomohl jí na nohy.
„Běžte!“ zavolal na ně Cirkis.
Znovu se pustili do běhu a štěkot sílil, jak se k nim psi přibližovali. Cirkis zastavil a hned vedle něj další. Sean, Sonya, Adam, Andy a Alan s Lily. Stáli na okraji strže. Pod nimi byla řeka.
„Ne. Neříkejte mi, že zase budu muset skákat,“ zazoufal si Sean. To už bylo potřetí, co ho v Istrii někdo nutil skákat do vody.
„Můžeš tu zůstat a nechat se sežrat,“ navrhla mu Sonya a Sean se zaškaredil.
„Chyť se mě za ruku, Lily.“
Lily Alana okamžitě uposlechla. Psi se rychle blížili.
„Na tři.“
„Jeden,“ začal Sean.
„Dva,“ pokračovala Sonya.
„Tři,“ dokončil Alan a všichni skočili dolů.
Psi se zastavili na okraji a hladově zírali do řeky, jestli nevyplave nějaké tělo. Doběhlo k nim několik mužů v kabátech sahajících jim po kolena a jedna žena celá oděná do kůže. Viděli, jak se Cestovatelé vynořili nad hladinu, lapající po dechu.
„Připravte lukostřelce!“ přikázala žena a prošla kolem těch mužů následována psy, kteří nyní byli krotcí jako beránci.

„Co to ksakru bylo?!“ zavrčel Sean, když se mu podařilo vykašlat všechnu vodu, která se mu dostala do plic.
„Lovečtí psi,“ odpověděl Cirkis.
„Kdo je poslal? Argon?“ zajímalo Alana.
„Kdyby je měl Argon k dispozici, poštval by je na nás už dávno,“ zavrtěl hlavou Cirkis.
„Kdo tedy?“ zeptala se Sonya. Než mohla Cirkis odpověď, zabodl se vedle něj šíp. Vzhlédli a spatřili na strži stát osm lukostřelců se ženou v koženém.
„To bylo varování, přátelé. Další šíp už najde svůj cíl, ale abyste neřekli. Dávám vám náskok. Máte deset vteřin, abyste se zvedli a běželi dál, jinak se na vás snese sprška šípů a ani jeden z vás nezůstane naživu. Deset, devět, osm…“ začala odpočítávat.
„To si snad dělá srandu!“ procedil Sean skrz zuby.
„Obávám se, že nikoliv,“ odvětil mu Cirkis a zvedl se. Ostatní následovali jeho příkladu.
„…sedm, šest, pět…“
„Musíme dál.“
„…čtyři, tři, dva, jedna…Pal!“ křikla a lukostřelci vystřelili, ale to už tam nebyli. Nezasáhl je ani jeden šíp, nicméně nezdálo se, že by to ženu nějak trápilo. Místo toho vydala další rozkaz: „Na koně!“

Utíkali. Zastavili se jen na několik vteřin, aby se vydýchali a běželi dál. Při jedné z těch přestávek si Sean postěžoval: „Nejdřív psi, teď lukostřelci a co bude dál? Jezdci?!“
„Pozor!“ zakřičel Andy a Sean jen tak tak uhnul ráně, která mu mečem mířila na hlavu.
„Příště, Williamsi, mlč!“ zasyčela na něj Sonya a vytáhla dýky. Ostatní kromě Adama a Lily vytáhly meče. Adam si připravil luk, který dosud nesl na hřbetě.
„Utvořte kruh kolem Lily!“ křikl Alan. Poslechli ho. Včetně Seana. Jezdci je obstoupili. Před Alanem na mustangu seděla žena. Oblečená v černé kůži a blonďaté vlasy spletené v copu držely navzdory divoké jízdě, kterou právě absolvovala, aby je dohnala. Musela v tom být magie. Přes okraj obočí u pravého oka se jí klikatila jizva k lícní kosti. Druhá jizva se stáčela od nosu přes rty mířící až na konec brady a třetí se na krku táhla v rozšklebeném úsměvu, jako kdyby se jí někdo pokusil podříznout.
„Takže ty jsi vůdce? Jak se jmenuješ?“
„Alan a tvé jméno?“
„Drena.“
„Tak. Dreno. Ty a tví lidé nás chcete zabít, nemýlím-li se.“
„Nemýlíš,“ přikývla.
„Kdo vás poslal?“ zeptal se Sean.
„Obchodní tajemství,“ odvětila mu a usmála se na něj až nechutně sladce.
„Mám přece nárok znát jméno toho, kdož si zaplatil mou smrt.“
„Řeknu ti ho,“ Drena se předklonila v sedle a dodala: „ale až tě zabiju.“
Její muži se zasmáli.
„Velmi vtipné, Dreno!“ skoro její jméno vyplivl. Nemohl si pomoct, ale vyklouzlo to z něj samo. Jako by ji znal a přitom ji viděl poprvé v životě. Drena vytáhla meč.
„Budu k vám laskavá a nechám na vás, kdo první zemře. Osobně bych vybrala toho žvanila,“ špičkou meče ukázala na Seana.
„To se mi zamlouvá,“ rýpla si tiše Sonya, která stála hned vedle Seana.
„Schválně, jak se ti bude rýpat, až se bude tvá hlava kutálet ze svahu!“ odsekl jí Sean stejně tiše.
„Už jste se rozhodli, nebo si máme rozdělat oheň, upéct si večeři a pak nám snad odpovíte?“ zeptala se Drena a muži se rozesmáli. Zvedla dlaň a smích ustal, jako když utne.
„Máš je hezky vycvičené. Umí taky aportovat?“ neodpustil si Sean.
„Okay. Rozhodnu za vás. Tenhle ten kecálek mě už nebaví.“
Kývla na muže po své pravici, který byl k Seanovi nejblíže. Ten se napřáhl k ráně a Sean zvedl meč, aby se bránil, když z lesa vyšel šíp, který zasáhl muže do krku a zůstal tam s hrotem na druhé straně. Muž upustil meč a spadl na zem.
Vyletěl druhý šíp přímo na Drenu, ale ta ho zachytila a jediným pohybem zlomila napůl. Na mýtinu vjela žena a s divokým pokřikem zaútočila na Dreniny muže. Drena poznala ženu před sebou. To právě jí vděčila za většinu jizev, ale ještě se necítila připravená bojovat s ní a dala povel k ústupu. Z osmi mužů jí naživu zůstali jen tři.
„Děkujeme za pomoc,“ promluvil Cirkis, aby upoutal ženinu pozornost, když si stírala krev z obličeje, která na ni vystříkla v okamžiku, kdy jednomu muži uťala hlavu. Podívala se na ně. Prohlédla si je od hlavy k patě, což oni udělali u ní. Barva vlasů byla jako uhel a oči měla čokoládově hnědé. Snědá pokožka se leskla krví i potem.
„Ne že bychom ti nebyli vděční, žes nás vytáhla z té šlamastyky, ale kdože jsi a proč jsi to udělala?“
„Jmenuju se Zeta a udělala jsem to, protože jsem přísahala, že budu chránit ji,“ a hlavou kývla k Sonye.
„Mě?“ vytřeštila oči Sonya.
„Ano, tebe,“ ujistila ji Zeta a seskočila z koně, aby s ním zašla k potůčku, kde si začala oplachovat obličej.
Sonya šla za ní.
„Ale proč mě?“
„Protože si to Eris přála.“
Sonya na ni zírala s lehce polootevřenými rty.
Zeta vstala.
„A teď mě následujte. Zavedu vás k Jezerní paní,“ poté vzala otěže svého koně a vrátila se na cestu, odkud se vydala vpřed. Alan vykročil a ostatní šli s ním. Zůstal Andy, který jen pokrčil rameny a počkal, až k němu Sonya dojde. Společně se vydali za ostatními.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 20.11.2010, 20:30:58 Odpovědět 
   Zdravím.
Opět se trochu pohrabu v textu - část, odehrávající se mezi Argonem a jeho vzpomínkami na Maky je už téměř skvělá. Má svou atmosféru, která naznačuje blížící se trable, takže přestože čtenář už dávno zná výsledek jejich vztahu, stejně si může ohmatat všechno "to možné".
Jakmile do tohoto textu vstoupila Universe, trochu se to zploštilo. Nevím, jak to správně nazvat, ale chyběl mi zde emoční rozměr obou postav, Argona i jeho dcery. Mluví spolu, jistě, ale to je vše. To, co není vyjádřeno, mimika, drobná gesta, výrazy ve tvářích, to jsem postrádala.

Mno a jakmile se příběh přenesl k Cestovatelům... Všechno šlo z mého pohledu hezky zpátky. Hodně dialogů, málo života. Chyběly mi zvukové projevy, emoce, znovu - gesta, mimika, všechny ty drobné detaily, kterých si třeba i napůl nevědomě všimneš v běžném životě nebo ve filmu. Tohle kdybys dostala do textu, získal by hned několik nových rozměrů. Prozatím zůstává tahle část stále stejně... placatá.
Co se týče samotného boje, u toho jsem vyloženě měla pocit, že sleduji lehkou konverzační hru. Žádný strach či obavy o Cestovatele se nedostavil, adrenalin nezaplavil krevní řečiště. Je to škoda, protože z úprkové scény mohla být skvělá a šťavnatá delikateska, ze které buši srdce a vytřeštěné oči se nemohou odtrhnout od monitoru.
Zkoušela sis tuhle pasáž přečíst nahlas? Tohle by možná pomohlo, zvuk hlasu totiž přehluší většinu myšlenek a vizí, spojených u autora s vnímáním jeho textu, takže ho pak vnímá téměř stejně jako neznalý čtenář.
Anebo jsem prostě jen příliš náročná :)
 ze dne 20.11.2010, 20:50:08  
   Ekyelka: Píšu dost obdobným způsobem, i když mívám ve zvyku "cívku" častokrát přetáčet a zkoušet různé pohledy - abych do textu dostala všechno podstatné. A o to jde: udělat z textu spektakulární prožitek i pro čtenáře, nejen pro sebe. :)
 ze dne 20.11.2010, 20:41:28  
   Trenz: Náročná teda jsi, ale chápu, co myslíš:) Když jsem to psala, představovala jsem si to právě jako když koukám na film, a proto se jen zřídka stalo, že jsem tam měla detaily.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
TaPati 1 - 3. a...
semeda
Studená jitra
woolf
Poslední zášť
Daymare
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr