|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303531 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Neocortext40 ::
| ::: |
| |
|
|
Přistupuje ke mně jako ke svátosti, skleníky kolem nás odrážejí umdlévající sluneční paprsky jako filmařův sen v oku kamery. Keře, všelijaké popínavosti a rostlivé ostnatosti jsou slyšet růst. Je nade mnou. Stín na tváři, raději zavírám oči, ale to jsem neměl dělat: dostavuje se rozpustilá komediantka nechvalně známá jako nevolnost společně s prkenně třískatým strachem. „Chyba chyba, holenku, teď otevřela pusinku, ano, pořádně, ták.“ Už se nebráním. Polyká mi hlavu od čela k bradě, topím se v tom vlhku, nemohu dýchat, dokud: nezavane ze serafích plic (pokud nějaké mají, to já nevím) cosi jako náhražka vzduchu. Zvykám si, připadám si jako potapěč-začátečník, umění žít z umělého kyslíku, trochu mě píchá v hrudi, ale budu žít, jak by pravil lékař. Co se mnou bude? Co mi udělá? Co a jak chce provádět s mými předrahými tělesnými tekutinami? Ach, znovu se cítím jako ta bezmocná lidská moucha v lepkavé pasti: a copak se zpravidla děje s chycenou masařkou? Takové a podobné věci: jediný mocný tah-tlak pum-pum-pumpuje hleny z dutinek pod tvářičkami, ušní maz z plžích schránek, sliny ze žláz pod zuby, výtah z hlubinných krajin mého těla, napojení na srdeční čakru (nebo jak by to nazval, poslík) a transfuze vnitřkem – pokud by na nás zavolali hygieniky, rázem by zavřeli krám, do odvolání ukončení provozní činnosti – krevní obraz live, ale bez komentátora. Tlak všude v těle, životně nepostradatelné orgány se vzpouzejí, jako kdyby chtěly otevřenou cestou vyjít ven, parademarš do jiných těl, kde by o ně stáli, kde by netrpěly žízní. Ochutnává mě tak, hledá stopové prvky, pozůstatky po Droze, zatímco jakoby zevnitř slyším jeho spokojené mručení. Vyměňujeme si navzájem obsahy těl – jakkoliv je jeho/její tělesná konstrukce poloastrální – leckdo by ten proces označil za obcování s Duchem Svatým, já však nikoliv, takové bohulibé počínání přeci nemůže být tak podivně, nadzemsky nepříjemné.
Je mi chladno, do mých žil vtrhává záplava cizího rozpoznávacího roztoku, chce mě degustovat zevnitř, ukázat, kdo je tady pánem, vzít si poslední zbytky božského. Sestřička bolestivá se stěhuje z jednoho koutu těla do jiného, oblažuje mě svým očišťujícím všudejsoucnem – „Co je toto za nepořádek!? Skladišťátko ve žlučníku... to tu máš bordel po jarním úklidu nebo co? A co je tohle? Nechal sis růst v ledvinách plíseň, hochu, to si vypiješ, a o těch zlomeninách nemluvím, to časem sroste nebo slehne. Buď trpělivej a sekej dobrotu!“ Vůbec mě nepodpoří, nezažehná muka, ruku na rameno nepoloží, neobejme a tak podobně. Vše se ode mě odvrací nebo se obrací proti mně, což je o poznání horší – získávám tak celé zástupy nepřátel. Pokud jsem si na začátku putování vykresloval představu nepřítele, ten je nyní zmnožen, aplikován na cokohokoliv, co a koho kdy potkám. A co se teď děje? „Rabuje ti játra, příteli. Vidím, jak tu baletí bagr – ty to necítíš?“ A opravdu: neidentifikovatelná drásající bolest vystřeluje z břicha do pravého spánku, tam se tříští a stéká po vnitřku Serafovy tváře. To bude asi ono, říkám si v duchu do ticha. „Je to tu jak na pouti, hele, střelnice... taky si vystřelím, snad si odnesu nějakou tu růži pro miláčka, plyšovýho netvora, ledaco k snědku a tak, víš? Pic do synapsí! Pif do receptoru! Paf do lymfatický uzliny! Měl by sis to taky zkusit...“ porušuje tělní klid jako by se nebála následků, celé je to pro ni hra, biologická-kybernetická fraška.
Ostatně proč ne? Dokážu to: dechovým cvičením a kdejakou východní technikou se dostat daleko od tělesných limitů, být zas ve svém, s ní, taky si užít. „Hup, tu som za kaktusom!“ volám na ni zpoza svalnatý ohyb.
„Héj, tak jdem, dokud jsme tu sami dva! Co takhle si zaskákat na nafukovacim hradě?“
„Dobrej začátek, pro uvolnění, hm.“
„To víš že jo! Musíš ochutnat cukrovou vatu, jsou jí tu tuny!“
„To nevim, doktor mi ji zakázal...“
„Kecáš, teď je pouť, karneval s náma přijel – vem si masku...“
(uloupne ze stěny plátek sliznice či co to je, podává mi ho)
„Proraž prstama díry na voči a máš škrabošku...“
(bere si odněkud tu svoji, krásně vrásčitou i s otvorem pro ústa, aby mohla drze vyplazovat jazyk na nežádoucí hosty, lymfocyty všelikého typu a zaměření)
„Takhle?“
(lepkavě si přichytávám maškaru k týlu, snad to bude držet)
„Bomba! Teď oba vypadáme náležitě vkusně. Otoč se.“
(poslechnu ji, nechávám si upravit parádu, aby mi neupadla – to by byl trapas!)
„Výbordelně, můžem se jít bavit. Byls už někdy ve slinivce? Tam hraje dýdžej Žlučovej šutr, je moc talentovanej, jeho táta před lety zasypal svět sraženinou, jak mu tleskali. Ale to bylo v jinym těle, nezdravý prostředí, nějakej hi-tech syndrom a tak. Jó to byly časy!“
(nemám co dodat, snad jen...)
„Jsme taky syndrom? Nemoc? Nebudu se na nás zlobit, pokud to plundrování přežiju?“
„Tak hele, miláčku, dva se perou a my se smějem. Po nás ať přijde nákaza!“
(krčím rameny, jak to často dělávám, přitom laskavě zapomínám na vykloubení, nezbývá než ji následovat do temného vývodu, bude to jistě zábava, organická atrakce – tak tvárnou zábavnou činnost nikdo nikdy nevymyslel, buďme tedy první kašpárci v šapitó)
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 6 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
